8 Tdo 591/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 tr. zákoník, § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoník, § 228 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 591/2013 -54

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2013 o dovolání obviněného K. H. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 64/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 11/2011, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 64/2012, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 40 T 11/2011, a to ve výroku o náhradě škody.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 a § 265 tr. ř. se poškozený A. Š., bytem H., S., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 40 T 11/2011, byl obviněný K. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin zločin a sbíhající se trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 15 T 126/2002-406, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 7 To 255/2004-440, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2004, č. j. 2 T 81/2004-34, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 7 To 549/2004-143, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2005, č. j. 12 T 36/2004-581, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2005, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006, č. j. 2 T 29/2004-694, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 9 To 355/2006-725, a přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, č. j. 2 T 206/2010-268, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 To 175/211-284, byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na třináct let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 15 T 126/2002-406, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 7 To 255/2004-440, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2004, č. j. 2 T 81/2004-34, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 7 To 549/2004-143, Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2005, č. j. 12 T 36/2004-581, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2005, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006, č. j. 2 T 29/2004-694, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 9 To 355/2006-725, a Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011, č. j. 2 T 206/2010-268, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 To 175/211-284, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému A. Š. škodu ve výši 2 543 939 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že s vědomím, že nemá k dispozici dostatek finančních prostředků k úhradě kupní ceny, uzavřel dne 11. 11. 2002 v B. kupní smlouvu o zakoupení pozemků o výměře 107.988 m v katastrálním území Š., zapsaných na LV, vedeném u Katastrálního úřadu B., obec Š., s prodávajícími M. Š. a A. Š., a to za dohodnutou kupní cenu 5 000 000 Kč, kterou však ve lhůtě 6 měsíců od zápisu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. do 2. 7. 2003, nezaplatil, a pozemky dále prodal; před lhůtou splatnosti této kupní ceny pak v přesně nezjištěný den v listopadu 2002 vylákal od A. Š. částku 10 500 Kč pod záminkou úhrady drobné opravy a nákladů na převod osobního automobilu Škoda Octavia, který poškozenému přivezl s tím, že vozidlo bude sloužit jako částečná úhrada kupní ceny za pozemky ve výši 5 000 000 Kč, avšak cca po jednom týdnu si vozidlo odvezl bez toho, že by je na poškozeného A. Š. skutečně převedl, a takto způsobil poškozeným A. Š. a M. Š. škodu ve výši 5 000 000 Kč a A. Š. další škodu ve výši 10 500 Kč.

Tento rozsudek Krajského soudu v Brně napadli odvoláními státní zástupce a obviněný. Odvolání státního zástupce podané ve prospěch obviněného směřovalo výlučně proti jeho výroku o trestu, obviněný zaměřil odvolání proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 64/2012, byl podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to v celém výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody, učiněném ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, a sbíhající se trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 15 T 126/2002-406, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 7 To 255/2004-440, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2004, č. j. 2 T 81/2004-34, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 7 To 549/2004-143, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2005, č. j. 12 T 36/2004-581, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2005, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006, č. j. 2 T 29/2004-694, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 9 To 355/2006-725, a zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neoprávněného zásahu do práva k doby, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pokus trestného činu ublížení na zdraví podle 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2006, č. j. 10 T 281/2003-1534, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2007, uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na jedenáct roků a šest měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byly zrušeny výroky o trestu z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 15 T 126/2002-406, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 7 To 255/2004-440, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2004, č. j. 2 T 81/2004-34, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 7 To 549/2004-143, Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2005, č. j. 12 T 36/2004-581, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2005, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006, č. j. 2 T 29/2004-694, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 9 To 355/2006-725, Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2006, č. j. 10 T 281/2003-1534, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný uznán povinným zaplatit poškozenému A. Š. na náhradě škody částku 2 443 939 Kč. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestný čin, jímž by měl být uznán.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel vytkl, že mu souhrnný trest nebyl uložen v souladu s podmínkami § 43 odst. 2 tr. zákoníku i za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 1 T 243/2009. Tohoto trestného činu se dopustil v období od měsíce července 2003 do 24. 8. 2005 a od července 2008 do srpna 2008 (správně 2009), tedy částečně v období od července 2003 do 19. 11. 2003, a to ještě před tím, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Napadeným rozsudkem měly být zrušeny i výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-západ vydaného dne 21. 8. 2009 pod sp. zn. 1 T 243/2009, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 12 T 234/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 88 T 13/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 4 To 316/2011.

Obviněný nesouhlasil ani s výrokem o náhradě škody; soud podle něj nevzal v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu. Nevzal v úvahu, že původně poškozenými byli M. Š. a A. Š., kteří vlastnili předmětné podíly rovným dílem, v důsledku čehož jim i škoda měla být hrazena rovným dílem. V mezidobí ale M. Š. zemřela a soud bez dalšího přisoudil nárok na náhradu škody A. Š., aniž by zkoumal, zda nárok po zemřelé M. Š. zdědil; jmenovaný poškozený sám titul k uplatnění požadavku na náhradu škody za M. Š. nepředložil.

Výměra uloženého trestu nemůže podle dovolatele obstát proto, že skutek, který je mu kladen za vinu, nelze zařadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku. Výše škody v době zahájení trestního stíhání nepředstavovala částku 5 000 000 Kč, poněvadž nejméně částka 2 556 061 Kč byla obviněným dobrovolně uhrazena ještě před podáním trestního oznámení a zahájením trestního stíhání. Obviněný měl za to, že toto pochybení soudu zakládá rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil ve výroku o vině, trestu a náhradě škody a aby sám podle § 265m tr. ř. ve věci rozhodl tak, že obviněnému se za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se trestné činy neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 15 T 126/2002-406, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 7 To 255/2004-440, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2004, č. j. 2 T 81/2004-34, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 7 To 549/2004-143, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2005, č. j. 12 T 36/2004-581, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2005, podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006, č. j. 2 T 29/2004-694, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 9 To 355/2006-725, a zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neoprávněného zásahu do práva k doby, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1, 2 tr. zák., podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pokus trestného činu ublížení na zdraví podle 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2006, č. j. 10 T 281/2003-1534, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2007, a dále zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 1 T 243/2009, zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 12 T 234/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010, a úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 88 T 13/2010, ukládá podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku, § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na devět let, pro jehož výkon se podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou. Současně aby byly zrušeny výroky o trestech z rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 4. 2004, č. j. 15 T 126/2002-406, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 7 To 255/2004-440, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 10. 2004, č. j. 2 T 81/2004-34, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, č. j. 7 To 549/2004-143, Okresního soudu Brno-venkov ze dne 12. 12. 2005, č. j. 12 T 36/2004-581, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2005, Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 3. 2006, č. j. 2 T 29/2004-694, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, č. j. 9 To 355/2006-725, Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2006, č. j. 10 T 281/2003-1534, Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. 1 T 243/2009, Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 12 T 234/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 4 To 433/2010, Městského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2011, sp. zn. 88 T 13/2010, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 4 To 316/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Navrhl také, aby podle § 265 tr. ř. byl poškozený A. Š. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podstatě odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, v části týkající se výroku o vině a o trestu je však nelze považovat za důvodné.

Pokud se týká výše škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 205 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pak škoda vznikla momentem, kdy poškození bez poskytnutí finančního ekvivalentu pozbyli vlastnictví svých pozemků, resp. kdy dovolatel převzal od poškozeného A. Š. částku 10 500 Kč, tj. nejpozději 2. 7. 2003, resp. v listopadu 2002. Pro účely právní kvalifikace je tedy nutno považovat za škodu částku 5 010 500 Kč a jakoukoli případnou pozdější úhradu nějaké části této sumy lze posuzovat toliko jako náhradu škody. Dodal, že ve skutečnosti byla škoda ještě vyšší. Odvolací soud však s ohledem na zákaz reformace in peius a v situaci, kdy státní zástupce podal odvolání toliko do výroku o trestu, nemohl napravit pochybení soudu prvního stupně, který při stanovení výše škody vycházel z dohodnuté ceny pozemků, nikoli z jejich znalecky stanovené tržní ceny 8 047 000 Kč.

Podle státního zástupce neobstojí ani námitky týkající se výroku o trestu. Trestný čin zanedbání povinné výživy souzený ve věci Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 243/2009 byl podle údajů samotného dovolatele páchán od července 2003 do 24. 8. 2005. Trestný čin zanedbání povinné výživy je v právní teorii považován za trestný čin trvající, popř. trestný čin pokračující s prvky trestného činu hromadného. Ani toto rozdílné nazírání právní teorie nemá pro úvahy o trestu podstatný význam. Ať už budeme trestný čin zanedbání povinné výživy posuzovat jako trestný čin trvající, nebo pokračující, je zřejmé, že za dobu jeho spáchání ve věci souzené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 243/2009 lze považovat nejdříve datum 24. 8. 2005. V mezidobí od listopadu 2002 (dokončení páchání trestného činu souzeného ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 11/2011) do 24. 8. 2005 byl mimo odsuzujícího rozsudku ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 126/2002 vyhlášen odsuzující rozsudek též ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 81/2004 (dne 22. 10. 2004). Je tudíž zjevné, že mezi trestnými činy souzenými ve věcech Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 11/2011 a Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 243/2009 není vztah souběhu, a uložení souhrnného trestu za tyto trestné činy nepřicházelo v úvahu. Zcela mimo rámec zásad pro ukládání souhrnného trestu se pak nachází požadavek dovolatele, aby mu byl ukládán souhrnný trest i za všechny skutky souzené ve věcech Městského soudu v Brně sp. zn. 12 T 234/2009 a sp. zn. 88 T 13/2010.

Státní zástupce měl za to, že důvodná není ani námitka uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Trest odnětí svobody byl dovolateli ukládán v sazbě podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku se zostřením podle § 43 odst. 1, věta první, tr. zákoníku, části za prvním středníkem, tj. se zvýšením horní hranice sazby o jednu třetinu. Je zřejmé, že trest odnětí svobody vyměřený v trvání jedenácti let a šesti měsíců takto zvýšenou horní hranici trestní sazby nepřekračuje, přičemž proti samotnému zostření trestu podle § 43 odst. 1, věty první, tr. zákoníku podatel žádné námitky nevznáší. Jeho značně stručně formulovaná námitka vychází spíše z nedůvodných námitek proti právní kvalifikaci skutku.

Za částečně důvodné ale označil námitky proti výroku o náhradě škody. Jedním z poškozených v předmětné trestní věci nepochybně byl A. Š., další poškozenou však byla jeho v době rozhodování soudů již nežijící matka M. Š. V zásadě zajisté není vyloučeno, aby si soud rozhodující v adhezním řízení ve věci, ve které poškozený ještě před pravomocným skončením řízení zemřel, vyřešil jako předběžnou otázku právního nástupnictví po poškozeném. V takovém případě však musí respektovat též předpisy občanského práva týkající se dědění a učinit dostatečná skutková zjištění pro posouzení otázky, kdo a v jakém rozsahu je dědicem po poškozeném. Nalézací soud k tomu pouze uvedl, že A. Š. je dědicem poškozené, a proto jeho právo na náhradu škody zůstává nezpochybněno. Odvolací soud provedl toliko korekci výše nároku, jinak však argumentaci soudu nijak nedoplnil.

Státní zástupce po připomenutí znění ustanovení § 473 občanského zákoníku uvedl, že poškozený A. Š. byl synem poškozené M. Š. a nepochybně byl dědicem po poškozené. Soudy se však vůbec nezabývaly otázkou, zda neexistují i jiní dědici (v úvahu přicházejí zejména další děti poškozené a jejich potomci.). Vůbec se pak nezabývaly soudy otázkou, zda snad poškozená nepořídila o svém majetku závěť. K otázce právního nástupnictví po zemřelé poškozené M. Š. neobsahují odůvodnění soudních rozhodnutí žádná zjištění a nevyplývá z nich ani, že by soudy zjišťovaly výsledek nebo aktuální stav dědického řízení. Za této situace výrok o náhradě škody, pokud soudy celý nárok na náhradu škody přiznaly A. Š., nemůže z hlediska práva občanského obstát.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 64/2012, ve výroku o náhradě škody a dále aby postupoval podle § 265m odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Dále shledal, že v rozsahu námitek směřujících proti výroku o vině a trestu je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné a že naopak byly relevantně uplatněny výtky směřující proti výroku o náhradě škody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání byly tedy relevantně uplatněny námitky proti správnosti právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, proti výroku o uložení souhrnného trestu a v této souvislosti respektování zásad vyslovených v ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku a také proti výroku o náhradě škody poškozenému A. Š.

Obviněný zpochybnil správnost právní kvalifikace skutku jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku tvrzením, že výše škody v době zahájení trestního stíhání nepřesáhla hranici 5 000 000, tedy škody velkého rozsahu, jelikož do té doby dobrovolně uhradil částku 2 556 061 Kč. Tato výhrada ale nemůže obstát.

Netřeba zvláště připomínat, že škoda jako zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku musí být v příčinné souvislosti s omylem podváděné osoby a s majetkovou dispozicí prováděnou v důsledku takového omylu. Pokud se týká okamžiku, kdy v posuzovaném případě vznikla škoda na majetku poškozených A. Š. a M. Š. a v jaké výši, relevantní je moment, kdy poškození bez poskytnutí finančního ekvivalentu pozbyli vlastnictví svých pozemků, resp. kdy dovolatel převzal od poškozeného A. Š. částku 10 500 Kč, tj. nejpozději 2. 7. 2003, resp. v listopadu 2002. Pro účely právní kvalifikace je tedy nutno považovat za škodu částku 5 010 500 Kč bez ohledu na to, zda a v jaké výši obviněný později poškozenému část škody dobrovolně uhradil. Jakoukoli případnou pozdější úhradu nějaké části této sumy je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (k tomu viz č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Státní zástupce přiléhavě poznamenal, že ve skutečnosti byla škoda ještě vyšší. Odvolací soud však s ohledem na zákaz reformace in peius a v situaci, kdy státní zástupce podal odvolání toliko do výroku o trestu, nemohl napravit pochybení soudu prvního stupně, který při stanovení výše škody vycházel z dohodnuté ceny pozemků, nikoli z jejich znalecky stanovené tržní ceny 8 047 000 Kč.

Podstatná část výhrad obviněného byla soustředěna proti postupu soudů při ukládání souhrnného trestu; obviněný měl za to, že soudy důsledně nerespektovaly zásady pro jeho ukládání obsažené v ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Podle § 43 odst. 2, věta první, tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (tj. podle zásad pro ukládání úhrnného trestu), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Právní nauka (viz kupř. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 599) i ustálená praxe soudů jsou zajedno v tom, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující byť nepravomocný rozsudek (doručen trestní příkaz) za nějaký trestný čin téhož pachatele. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu (k tomu např. č. 34/1965, č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.).

Je nutno konstatovat, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje v odůvodnění rozdílné údaje o tom, kdy byl vyhlášen první odsuzující rozsudek ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 126/2002; odvolací soud uvádí data 19. 11. 2002 a vzápětí 19. 11. 2003 (strana 12). Třebaže tyto diference v daném případě nejsou s ohledem na charakter uplatněných námitek až tak podstatné, je namístě upřesnit, že z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 126/2002 vyplývá, že první odsuzující rozsudek v této věci byl vyhlášen dne 19. 11. 2003 (č. l. 343 347, 348 a násl.). Současně je třeba mít na zřeteli, že z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 243/2009 se podává, že trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. souzený v této věci byl spáchán v době od července 2003 do 24. 8. 2005 a v době od července 2008 do srpna 2009 (č. l. 107).

Trestný čin zanedbání povinné výživy je v právní teorii i praxi soudů považován za trestný čin trvající, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (k tomu č. 27/1969 Sb. rozh. tr. Vyskytuje se však i názor, že tyto trestné činy mají povahu pokračujícího trestného činu s prvky trestného činu hromadného (k tomu č. 32/2007 Sb. rozh. tr.). Toto případné rozdílné nazírání právní teorie či praxe nemá pro úvahy o trestu podstatný význam, jak uvedl i státní zástupce. Ani u pokračování v trestném činu, ani u trestných činů trvajících, které byly páchány před i po vyhlášení odsuzujícího rozsudku v jiné trestní věci, trestní zákoník vůbec nepočítá s tím, že by mohl být ukládán souhrnný trest pouze za část trestné činnosti spáchanou před vyhlášením rozsudku v jiné trestní věci. Za dobu spáchání činu se u trestných činů trvajících považuje okamžik ukončení protiprávního stavu, jehož udržování je jeho zákonným znakem, u pokračování v trestném činu, které tvoří jeden skutek, se za dobu spáchání činu považuje taktéž doba ukončení, tedy okamžik, kdy bylo dokončeno jednání při posledním útoku. Nelze než souhlasit se státním zástupcem, že ať už budeme trestný čin zanedbání povinné výživy posuzovat jako trestný čin trvající, nebo pokračující, je zřejmé, že za dobu jeho spáchání ve věci souzené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 243/2009 lze považovat nejdříve datum 24. 8. 2005 (ukončení jednání kvalifikovaného jako trestný čin zanedbání povinné výživy však procesní soud časově určil až na srpen 2009). V mezidobí od listopadu 2002 (dokončení páchání trestného činu souzeného ve věci Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 11/2011) do 24. 8. 2005 byl mimo odsuzujícího rozsudku ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 126/2002 (ze dne 19. 4. 2004) vyhlášen odsuzující rozsudek též ve věci Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 81/2004 (dne 22. 10. 2004). Je tudíž zjevné, že mezi trestnými činy souzenými ve věcech Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 11/2011 a Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 1 T 243/2009 není vztah souběhu a uložení souhrnného trestu za tyto trestné činy nepřicházelo v úvahu. Požadavek dovolatele, aby mu byl ukládán souhrnný trest i za všechny skutky souzené ve věcech Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 234/2009 a sp. zn. 88 T 13/2010, je z hlediska zásad pro ukládání souhrnného trestu mimoběžný.

Dále je třeba uvést, že trest odnětí svobody byl dovolateli ukládán v trestní sazbě podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku modifikované podle § 43 odst. 1, věta první, část věty za prvním středníkem, tr. zákoníku. Tato modifikace ve smyslu zpřísnění trestní sazby přichází v úvahu, jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, na což soud může reagovat tím, že pachateli uloží trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu. Je zřejmé, že trest odnětí svobody vyměřený v trvání jedenácti let a šesti měsíců takto zvýšenou horní hranici trestní sazby nepřekračuje, přičemž proti samotné aplikaci § 43 odst. 1, věta první, tr. zákoníku a zpřísnění trestní sazby obviněný žádné námitky nevznesl. Proto námitka, již obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nemohla uspět. Jak ostatně správně poznamenal státní zástupce, stručně formulovaná námitka obviněného uplatněná v této souvislosti vychází spíše z nedůvodných námitek proti právní kvalifikaci skutku.

Za nikoliv nevýznamné je však nutno považovat námitky proti výroku o náhradě škody. Jedním z poškozených v předmětné trestní věci byl A. Š., další poškozenou však byla jeho v době rozhodování soudů již nežijící matka M. Š. Obecně platí, že úmrtím poškozeného přechází nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti. Část nároku na náhradu škody tedy byla součástí dědictví po M. Š. V případě, že soud rozhodující v adhezním řízení ve věci, ve které poškozený ještě před pravomocným skončením řízení zemřel, posuzuje jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) otázku právního nástupnictví po poškozeném, však musí respektovat též předpisy občanského práva týkající se dědění a učinit dostatečná skutková zjištění pro posouzení otázky, kdo a v jakém rozsahu je dědicem po poškozeném. Soud prvního stupně v daných souvislostech konstatoval, že A.Š. je dědicem, tj. právním nástupcem zemřelé M. Š., s níž společně pozemky prodával, a proto jeho právo na náhradu škody zůstává nezpochybněno (strana 15 rozsudku). Odvolací soud nalézacímu soudu vytkl, že obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozenému A.Š. škodu ve výši 2 543 939 Kč, ačkoliv měl vzít v úvahu, že mu svědkem D. D. byla uhrazena další částka 100 000 Kč; jinak však argumentaci soudu nijak nedoplnil.

Podle § 473 odst. 1 občanského zákoníku v první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem. Podle odst. 2 téhož ustanovení nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.

Státní zástupce ve vyjádření správně a výstižně situaci popsal tak, že poškozený A. Š. byl synem poškozené M. Š. a nepochybně byl dědicem po poškozené. Soudy se však vůbec nezabývaly otázkou, zda neexistují i jiní dědici (v úvahu přicházejí zejména další děti poškozené a jejich potomci.) Vůbec se pak nezabývaly soudy otázkou, zda snad poškozená nepořídila o svém majetku závěť. V této souvislosti nutno připomenout, že poškozený se u hlavního líčení dne 3. 5. 2012 zmínil o tom, že trestní oznámení podal na popud své sestry (č. l. 721), navíc se z výpisu z evidence obyvatel podává, že M. Š., (zemřela 5. 7. 2004), měla dvě děti, a to A. Š., a H. Š., (č. l. 381). K otázce právního nástupnictví po zemřelé poškozené M. Š. neobsahují odůvodnění soudních rozhodnutí žádná zjištění a nevyplývá z nich ani, že by soudy zjišťovaly výsledek nebo aktuální stav dědického řízení. Za této situace výrok o náhradě škody, pokud soudy celý nárok na náhradu škody přiznaly A. Š., nemůže z hlediska práva občanského obstát.

Nejvyšší soud proto jen z tohoto důvodu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 64/2012, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 40 T 11/2011, a to v celém výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 a § 265 tr. ř. poškozeného A. Š. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tím byla odstraněno i pochybení odvolacího soudu, zrušil-li rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě škody, učiněném ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř., a nikoliv v celém výroku o náhradě škody poškozenému A. Š., když chtěl sám nově a ve prospěch obviněného rozhodnout i o výši částky, kterou je obviněný povinen na náhradě škody zaplatit. Odvolací soud měl zrušit celý výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně a posléze, byly-li by pro takové rozhodnutí splněny zákonné předpoklady, rozhodnout jak o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř., tak o odkázání poškozeného se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř. Jen pro úplnost se dodává, že v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a trestu zůstaly označené rozsudky nedotčeny. Dovolací soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., protože nejvyšší státní zástupce i obviněný souhlasili s projednáním v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková