8 Tdo 584/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 584/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání obviněného V. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 4 To 107/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 5 T 2/2000, byl obviněný uznán vinným, že

dne 22. 5. 1992 v P., v K. b., a. s., P., jménem společnosti H., spol. s r. o., se sídlem D., okres Č. L., uzavřel smlouvu o poskytnutí krátkodobého úvěru na investice ve výši 80.000.000,- Kč, s dobou splatnosti do 25. 5. 1993, přičemž při podání žádosti o poskytnutí úvěru a při jeho projednávání poskytl K. b., a. s., P., nepravdivé údaje, týkající se návratnosti úvěru, které zásadním způsobem ovlivnily rozhodnutí o poskytnutí úvěru, a při vlastním uzavření smlouvy o úvěru se zavázal úvěr ručit zřízením zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti H., spol. s r. o., a L. T., s. r. o., a předložit doklady o zaregistrování zástavního práva, což neučinil a ani tak učinit neměl v úmyslu, přičemž po převedení úvěrových prostředků na běžný účet společnosti H., spol. s r. o., zřízený také dne 22. 5. 1992, k němuž jako jediný si nechal zřídit dispoziční oprávnění, dal příkaz k jejich převedení na účet, vedený u A. P., a. s., pro sdružení A. S. P. F. K., P., odkud je ve dnech 1. 6. 1992 až 8. 6. 1992 v celé šíři vyčerpal, nepředal je společnosti H., spol. s r. o., které byly poskytnuty, ale použil je nezjištěným způsobem, aniž zajistil jejich vrácení věřiteli K. b., a. s., P., v dohodnuté době splacení či kdykoliv později (bod VII.), a

v P. jako jednatel společnosti J., hospodářské zařízení české nezávislé mládeže, se sídlem P., v úmyslu obohatit se uzavřel s K. b., a. s., P.,

1. dne 13. 8. 1992 úvěrovou smlouvu č. 2076/92, o poskytnutí úvěru ve výši 30.000.000,- Kč, s dobou splatnosti k 10. 8. 1996,

2. dne 17. 8. 1992 úvěrovou smlouvu č. 2078/92, o poskytnutí úvěru ve výši 13.000.000,- Kč, s dobou splatnosti k 10. 8. 1996, a

3. dne 17. 8. 1992 úvěrovou smlouvu č. 2079/92, o poskytnutí úvěru ve výši 10.000.000,- Kč, s dobou splatnosti k 10. 8. 1996,

kdy podle úvěrových smluv měly uvedené finanční prostředky být použity na nákup nemovitostí, v době od 14. 8. 1992 do 26. 8. 1992 odčerpal z poskytnutých úvěrových prostředků částku 52.597.000,- Kč, z nichž nejméně částku 13.597.000,- Kč použil v rozporu s úvěrovými podmínkami pro svoji potřebu a pro potřeby svých známých, aniž by zajišťoval a staral se o návratnost půjčených finančních prostředků, a v rozporu s úvěrovými podmínkami nedodržel dobu splatnosti a do současné doby neuhradil částku nejméně 52.597.000,- Kč (bod VIII.).

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, a odsoudil jej podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Za podmínek § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně současně rozhodl o vině spoluobviněných T. Š., Ing. K. R. a P. H. a uložil jim tresty. Oproti tomu obviněnou M. B. ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti citovanému rozsudku podali všichni jmenovaní obvinění (včetně obviněné M. B.) a krajský státní zástupce odvolání. Na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 4 To 107/2004 (resp. 4 To 83/2004), bylo řízení proti obviněným T. Š. a V. S. ve smyslu § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání.

Odvolání obviněného V. S. a krajského státního zástupce [trestní řízení proti obviněnému T. Š. bylo opětovně na základě usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 4 To 107/2004 (resp. 4 To 119/2004), podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání] projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 14. 10. 2004 a usnesením sp. zn. 4 To 107/2004 je obě jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.

Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému V. S. (dále převážně jen obviněný ) doručen dne 17. 1. 2005, jeho obhájci JUDr. J. B. dne 11. 1. 2005 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 10. 1. 2005.

Proti posledně uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinil dne 17. 3. 2005 na poště a zásilku adresoval Krajskému soudu v Plzni, jenž ji obdržel dne 18. 3. 2005.

Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný v obecné rovině opřel jednak o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a současně o dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle něhož byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

V podrobnostech obviněný předeslal, že jeho dovolání směřuje proti výroku o vině i proti výroku o trestu, a rozvedl argumenty, které měly uplatněné dovolací důvody naplňovat. K prvně namítanému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl, že v jeho jednání nelze spatřovat trestný čin podvodu a právní kvalifikace, k níž soudy obou stupňů dospěly, nemůže obstát.

Pokud jde o jednání popsané pod bodem VII. rozsudku nalézacího soudu, dovolatel spatřoval vadné právní posouzení v tom, že se soudy obou stupňů nezabývaly hodnocením věrohodnosti svědecké výpovědi majitele a jednatele společnosti H., spol. s r. o., J. H., jemuž měl (obviněný) předat finanční prostředky určené k zaplacení úvěru poskytnutého K. b., a. s., P. S ohledem na předání těchto finančních prostředků majiteli firmy a současně se zřetelem k tomu, že obviněný jménem společnosti H., spol. s r. o., jednal toliko na základě plné moci (nikoliv jako statutární orgán) vznikla povinnost vrátit předmětné finanční prostředky poškozené K. b., a. s., P., přímo společnosti H., spol. s r. o. Trval na tom, že on byl pouze zprostředkovatelem při sjednávání úvěru a nemohl předpokládat, že zmíněná společnost uvedené finanční prostředky namísto vrácení bance zpronevěří. Ze zmíněných důvodů je jeho odpovědnost za neuhrazení předmětného úvěru stejně jako spáchání trestného činu podvodu vyloučena. Obviněný dále napadl údajnou vnitřní rozporuplnost samotného výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, jež měla spočívat v tom, že soud na jedné straně konstatoval, že obviněný bance poskytl nepravdivé údaje, za úvěr se zavázal ručit zřízením zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dvou společností a předložit doklady o zaregistrování zástavního práva , a na druhé straně jmenovaný soud dodal, že tak neučinil a ani neměl v úmyslu učinit . Dovolatel doplnil, že on sám rozhodnutí tohoto finančního ústavu nikterak ovlivnit nemohl, a neměla-li banka k dispozici dostačující podklady, neměla zmíněný úvěr poskytnout. Podle jeho názoru je postup této banky, spočívající v uzavření zástavní smlouvy k zajištění poskytnutého úvěru za situace, kdy zajištění formou zástavy ve skutečnosti neexistovalo, nepravděpodobný. Současně namítl nepřesvědčivost a přílišnou stručnost odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud v rozporu se zákonem hodnotil provedené důkazy selektivním způsobem. Jelikož odvolací soud námitky obviněného v tomto směru neakceptoval, je jeho rozhodnutí nezákonné, neboť soudy se v tomto rozsahu údajně nezabývaly podstatou věci. Obviněný vyjádřil názor, že v případě, kdy soudy odmítnou některé důkazy hodnotit, existují o skutkových závěrech zcela zásadní pochybnosti; tento nedostatek se pak projeví i ve skutkové větě výroku o vině, která je zásadním podkladem pro posouzení, zda takovéto jednání je způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu.

V případě jednání uvedeného pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně obviněný spatřoval pochybení soudu zejména v tom, že nezjistil skutkový stav věci a v důsledku toho mu neumožnil, aby se mohl vyjádřit k provedeným důkazům , tj. zejména k tomu, do jaké míry jsou učiněná skutková zjištění správná, zda soudy měly k dispozici všechny účty hospodářského zařízení a zda pracovaly i s pokladní hotovostí. Vyjádřil názor, že byl soudem nesprávně odsouzen za jednání, jehož se měl dopustit jakožto jednatel společnosti J., jímž však nikdy nebyl, a soud zaměnil jeho skutečné postavení ve společnosti. Soud podle jeho názoru také zcela přehlédl, že zastával toliko funkci ředitele, tzn. výkonného orgánu, a jako takový byl jednak vázán pokyny (charakter pokynů obviněný nikterak nespecifikoval), a jednak byl odpovědný pouze podle pracovněprávních předpisů, nikoliv ve smyslu obchodního zákoníku. V daném případě prováděl pouze zběžnou kontrolu a podepisoval žádosti. Podnikatelský záměr měli vypracovat odborníci, kteří také odpovídali za to, zda a do jaké míry je tento záměr reálný, zatímco on pouze vycházel z jeho závěru o návratnosti úvěru. Dále vyjádřil pochybnosti, zda vůbec za stavu, kdy je účetnictví společnosti J. nedostupné, existují důkazy o tom, že v účetnictví není zaevidována částka 13.597.000,- Kč. S ohledem na tuto okolnost namítl, že není zřejmé, na podkladě jakých důkazů soud dospěl k závěru, že tato částka byla použita v rozporu s úvěrovými podmínkami.

K dále deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel konstatoval, že mu odvolací soud v rozporu s jeho právem jakožto právem obviněného znemožnil jednak nahlédnout do spisu (za účelem údajného dovolatelova vlastního skutkového rozboru věci), a jednak se zúčastnit veřejného zasedání o projednání odvolání.

Závěrem svého podání obviněný vyjádřil názor, že postupem soudu došlo k porušení jak základních zásad trestního řízení, specifikovaných v § 2 odst. 1, 2, 4, 5, 6, 12 a 13 tr. ř., tak i ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 5 T 2/2000, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 4 To 107/2004, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně činná u Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 31. 3. 2005 uvedla, že námitky obviněného, vztahující se ke konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 14. 10. 2004 v jeho nepřítomnosti, nejsou nikterak způsobilé zvrátit závěr o tom, že takto bylo postupováno při využití všech práv, spojených s dovolatelovým procesním postavením obviněného. Předvolání k veřejnému zasedání na den 14. 10. 2004 obviněný nepřevzal, a proto byl dne 16. 9. 2004 vyrozuměn o uložení této zásilky na poště s tím, že dne 1. 10. 2004 nastala za podmínek § 64 odst. 2 tr. ř. fikce doručení. Postupem soudu druhého stupně byla taktéž respektována nezbytná lhůta k přípravě na veřejné zasedání (§ 233 odst. 2 tr. ř.) a jeho konání nebránila ani žádná z překážek uvedených v § 263 odst. 4 tr. ř.; s ohledem na důvod nutné obhajoby byla také ve smyslu podmínek § 263 odst. 3 tr. ř. zajištěna povinná účast dovolatelova obhájce JUDr. J. B. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že takto namítané znemožnění výkonu procesních práv dovolatele je třeba zcela odmítnout.

K dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že ve vztahu k bodu VII. výroku o vině se dovolatel především zabýval výtkami proti způsobu hodnocení provedeného dokazování k otázce, jak naložil s finančními prostředky, určenými ke splacení úvěru, jenž byl poskytnut společnosti H., spol. s r. o., za kterou (obviněný) na straně žadatele úvěrovou smlouvu uzavřel. Dovolatel tudíž vycházel z jiných než přisouzených skutkových zjištění, neboť toliko pokračoval v prosazování své obhajoby, že předmětné finance na splacení úvěru předal ještě před termínem jeho splatnosti jednomu z majitelů povinné společnosti H., spol. s r. o., J. H., a to za stavu své dobré víry, že budou oprávněné K. b., a. s., P., včas a řádně vráceny. Teprve na základě těchto skutečností obviněný dovodil, že v daném případě jeho jednání nebylo vedeno podvodným úmyslem.

Podle názoru státní zástupkyně však stále zůstávají podstatnými okolnosti, za kterých obviněný tzv. jménem povinné společnosti o poskytnutí úvěru žádal, když předstíral zajištění jeho návratnosti jak neexistujícím ručitelským závazkem, tak i nabídkou zástavního práva na již z jiného právního titulu zastavených nemovitostech. Přitom takto získané finanční prostředky nebyly použity v souladu s předloženým podnikatelským záměrem, čehož si obviněný musel být jakožto provozní ředitel povinné společnosti vědom. Navíc (obviněný) tyto finanční prostředky v termínu splatnosti takto poškozené K. b., a. s., P., nevrátil. Nelze přehlédnout, že podpisem úvěrové smlouvy (kterým z rámce udělené plné moci vybočil) obviněný převzal také osobní odpovědnost za včasné a řádné vrácení úvěrových finančních prostředků, když této odpovědnosti se nemohl zprostit ani předáním této částky jednomu ze společníků H., spol. s r. o., a to tím spíše, že měl o této osobě zcela důvodné podezření, týkající se svévolného způsobu nakládání s penězi v souvislosti s předchozím úvěrovým zatížením společnosti. Za těchto okolností obviněný ani nemohl reálně předpokládat, že prostřednictvím svědka J. H. bude závazek vůči oprávněnému peněžnímu ústavu včas a řádně splněn. Je tedy zřejmé, že i v případě, že by soud jeho obhajobě přisvědčil, subjektivní stránka jeho jednání by se nade vší pochybnost musela opírat minimálně o nepřímý úmysl ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.

Dále se státní zástupkyně zabývala námitkami obviněného ve vztahu k bodu VIII. výroku o vině a uvedla, že dovolatel s poukazem na nedostupnost účetnictví povinného hospodářského zařízení J. (dále převážně jen J. ) zpochybnil ten skutkový závěr, že z celkově poskytnutých úvěrových prostředků od poškozené K. b., a. s., P. (dále převážně jen K. b.), použil nejméně částku 13.597.000,- Kč svévolně a v rozporu s úvěrovými podmínkami. Státní zástupkyně uzavřela, že takovou námitkou se v dovolacím řízení nelze zabývat, neboť i v tomto případě obviněný toliko namítl nedostatek důkazních podkladů pro uvedený skutkový závěr; proto rámec dovolacího řízení překročil ještě výraznějším způsobem než u jednání uvedeného pod bodem VII. výroku o vině.

Za jedinou právně relevantní námitku nesprávnosti právního posouzení jednání obviněného je podle názoru státní zástupkyně třeba považovat odkaz na dovolatelovo funkční zařazení ve jmenovaném hospodářském zařízení, bránící podle jeho názoru vyvození jeho odpovědnosti za přijaté úvěrové závazky. Taková námitka však při opatřených skutkových zjištěních nemůže obstát. Při uzavírání předmětných úvěrových smluv vystupoval dovolatel (v porovnání s jednáním popsaným pod bodem VII. rozsudku soudu prvního stupně, kdy překročil meze svého zmocnění s následky uvedenými v ust. § 33 občanského zákoníku) v postavení ředitele povinného hospodářského zařízení, resp. jeho statutárního zástupce a převzal tak na sebe odpovědnost jak za správnost a úplnost podkladů nezbytných k rozhodnutí peněžního ústavu vyhovět žádosti o poskytnutí úvěru, tak také za zajištění účelového využití jakož i návratnosti takto získaných peněz. Obviněný však žádnému ze svých dílčích úvěrových závazků nedostál, neboť na jejich základě odčerpané úvěrové prostředky investoval v rozporu s prezentovaným podnikatelským záměrem, (nedokončená výrobní linka, vysoké finanční půjčky soukromým osobám bez potvrzení atd.) a tyto ve lhůtě splatnosti úvěru ani později nevrátil. Státní zástupkyně tudíž měla za to, že z těchto a dalších k tomuto jednání učiněných skutkových zjištění je zřejmé jednak to, že prezentovaný podnikatelský záměr se dovolatel nikdy nepokoušel realizovat, a dále to, že tento podnikatelský záměr měl v daném případě sloužit pouze pro účely poskytnutí úvěru a odčerpání vysokých finančních částek. Z těchto důvodů není o dovolatelově podvodném úmyslu za podmínek § 4 písm. a) tr. zák. žádných pochybností.

Ze všech shora uvedených skutečností podle státní zástupkyně vyplývá, že obviněný svým pokračujícím podvodným jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997. Doplnila, že s ohledem na dobu pravomocného ukončení předmětného trestního řízení se sice nabízí úvaha o možnosti použití výjimky z časové působnosti trestního zákona ve smyslu § 16 odst. 1, věta za středníkem trestního zákona, avšak v daném případě se podmínky jeho aplikace (jak ostatně soudy obou stupňů naznaly) nejeví reálnými. Navíc taková námitka v souvislosti s právním posouzením přisouzeného jednání nebyla ze strany obviněného uplatněna, proto nemůže být předmětem řízení o dovolání.

Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně zjistily skutkový stav věci, neboť on jako zástupce (na základě plné moci) společnosti H., spol. s r. o., rozhodnutí K. b. nikterak neovlivnil, když tato banka neměla za situace, kdy nedisponovala všemi podklady, úvěr poskytnout, dále jeho výhrady, jimiž jednak zpochybnil zákonnost usnesení odvolacího soudu proto, že uvedený soud neakceptoval jeho odvolací námitky, a jednak popřel, že by ve společnosti J. působil ve funkci jednatele, když navíc s poukazem na nedostupnost účetnictví této společnosti nebylo spolehlivě prokázáno, že použil nejméně částku ve výši 13.597.000,- Kč svévolně v rozporu s úvěrovými podmínkami, a konečně ty pochybnosti obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl tudíž ke svému rozhodnutí opatřeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení § 89 a násl. tr. ř. (jež měl navíc v rozporu se zákonem hodnotit selektivně), resp. že soud své rozhodnutí založil na nespolehlivých a neucelených důkazech, které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V daných souvislostech má povahu námitky skutkové taktéž tvrzení obviněného, že částku 80.000.000,- Kč předal za účelem zaplacení úvěru před termínem splatnosti jednomu ze společníků a jednatelů společnosti H., spol. s r. o., svědku J. H. (který však obviněnému zatajil potíže ve své firmě). Nejvyšší soud se proto ani touto výhradou nezabýval, avšak pro úplnost považuje za vhodné poukázat na příslušnou pasáž odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž se s těmito pochybnostmi obviněného vypořádal již v rámci odvolacího řízení. Zmíněný soud dovodil, že ani v případě, že by soud prvního stupně vyšel z obhajoby obviněného, spočívající v tvrzení, že nedlouho před splatností úvěru předal celou částku svědku J. H., nebylo by možné dospět k závěru, že obviněný mohl za daných okolností důvodně předpokládat, že předané peníze budou K. b. řádně a včas jmenovaným svědkem vráceny. Uzavřel tudíž, že závěr o odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu nemůže být dotčen tím, zda výpověď svědka J. H. o těchto skutečnostech bude považována za věrohodnou či nikoli.

Stejně tak nelze přisvědčit těm pochybnostem obviněného, vztahujícím se k rozsahu a správnosti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to nejen proto, že dovoláním lze ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pouze pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, ale současně i proto, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.

Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval absenci jakéhokoli trestného jednání. Vůči právnímu posouzení skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však relevantně uplatněn v té části, v níž dovolatel vytkl nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997). Podle obsahu konkrétních námitek lze totiž usuzovat, že obviněný v této části zpochybnil naplnění znaků citovaného trestného činu po stránce subjektivní i objektivní. Obviněný vytkl, že jeho jednání nebylo zahrnuto podvodným úmyslem a že mu nemůže být přičítána odpovědnost za nevrácení peněžních prostředků pocházejících z poskytnutého úvěru poškozené K. b., a. s., P. Současně vyjádřil názor, že se nejednalo o podvodné jednání.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) se dopustil, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl nebo využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Pokračováním v trestném činu se ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) rozumělo takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu, byly spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 14 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) rozuměla částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády.

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může být realizováno nejen lstí, ale i pouhým poskytnutím nepravdivé informace.

Z hlediska zavinění je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatel si představoval (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné.

V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu s výjimkou znaků subjektivní stránky tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Je-li Nejvyšší soud vázán učiněnými skutkovými zjištěními, jsou pro posouzení, zda obviněný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997) spáchal či nikoliv, rozhodující skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku pod bodem VII. sebe, pod bodem VIII. sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu .

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (jednání popsané pod body VII. a VIII.) ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky uvedeného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. způsobení na cizím majetku škody velkého rozsahu, též podvodné jednání obviněného, které mělo povahu uvedení K. b. v omyl, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobením škody velkého rozsahu jmenovanému peněžnímu ústavu.

Podstata jednání obviněného popsaného v bodě VII. citovaného rozsudku spočívala podle zjištění soudu v tom, že (obviněný) jménem společnosti H., spol. s r. o., uzavřel s K. b. smlouvu o poskytnutí krátkodobého úvěru na investice ve výši 80.000.000,- Kč, s dobou splatnosti do 25. 5. 1993. Již v okamžiku podání žádosti o poskytnutí úvěru a při jeho projednávání obviněný poskytl této bance nepravdivé údaje, týkající se návratnosti úvěru, jež zásadním způsobem ovlivnily její rozhodnutí o poskytnutí tohoto úvěru, a dále se obviněný při vlastním uzavření smlouvy o úvěru zavázal za úvěr ručit zřízením zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti H., spol. s r. o., a L. T., s. r. o., včetně předložení dokladů o zaregistrování zástavního práva, což však nikdy neučinil a ani tak učinit neměl v úmyslu. Po převedení úvěrových prostředků na běžný účet společnosti H., spol. s r. o., k němuž si jako jediný nechal zřídit dispoziční oprávnění, dal obviněný příkaz k jejich převedení na účet pro sdružení A. S. P. F. K., odkud je ve dnech 1. 6. 1992 až 8. 6. 1992 v celé šíři vyčerpal, nepředal je společnosti H., spol. s r. o., jíž byly původně poskytnuty, ale použil je nezjištěným způsobem, aniž zajistil jejich vrácení věřiteli K. b., a to ani v dohodnuté době splacení, ani kdykoliv později.

Jednání obviněného popsané pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně záleželo v tom, že (obviněný) poté, kdy jako jednatel společnosti J., v úmyslu obohatit se uzavřel s K. b. postupně tři smlouvy o poskytnutí úvěru v částkách 30.000.000,- Kč, 13.000.000,- Kč a 10.000.000,- Kč, s dobou splatnosti shodně dne 10. 8. 1996. Ačkoliv měly tyto finanční prostředky být podle podmínek sjednaných v uvedených úvěrových smlouvách použity na nákup nemovitosti, odčerpal z nich obviněný v době od 14. 8. 1992 do 26. 8. 1992 částku 52.597.000,- Kč, přičemž nejméně částku 13.597.000,- Kč použil v rozporu s úvěrovými podmínkami pro svoji potřebu a pro potřeby svých známých, a to aniž by zajišťoval a staral se o návratnost půjčených finančních prostředků. V rozporu s úvěrovými podmínkami obviněný stejně tak nedodržel dobu splatnosti předmětných úvěrových smluv a do současné doby neuhradil částku nejméně 52.597.000,- Kč.

Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace soudu prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací, je jak v případě jednání popsaného pod bodem VII., tak i v případě jednání uvedeného v bodě VIII. rozsudku nalézacího soudu logická a přiléhavá. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřetelné, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že obviněný v obou případech úmyslně uvedl poškozenou K. b. v omyl a svým jednáním (jež jednoznačně vykazovalo podvodný charakter) způsobil ke škodě jejího majetku škodu velkého rozsahu. Proto námitky obviněného v tomto směru nemohly obstát.

Pokud jde o skutek popsaný pod bod bodem VII. rozsudku nalézacího soudu, pak ze zjištění, k nimž zmíněný soud dospěl, evidentně plyne, že v době projednávání žádosti o poskytnutí úvěru v K. b. žádné ručení, k němuž se obviněný zavázal, neexistovalo. Pokud jde o ručitelské prohlášení Ž. P., bylo prokázáno, že toto prohlášení bylo učiněno až dne 15. 5. 1992 a nebylo určeno pro zmíněnou banku (kde byla tato forma ručení použita bez vědomí této svědkyně), nýbrž pro společnost H., spol. s r. o., jakožto příslib možnosti takovéhoto ručení. Stejně tak je zjevné, že nabídl-li obviněný uvedené bance ručení k úvěru formou zřízení zástavního práva ke třem nemovitostem ve vlastnictví společnosti H., spol. s r. o., a jedné nemovitosti v jeho vlastnictví, zamlčel skutečnost, že na zmíněných nemovitostech společnosti H., spol. s r. o., již vázne zástavní právo ve prospěch banky B. Z provedených důkazů dále vyplývá, že ačkoliv obviněný podepsal zástavní smlouvu k objektu domu a parcelám zapsaným na LV pro k. ú. D. a přestože se zavázal zajistit vklad zástavního práva do listu vlastnictví a bance o tomto zápisu předložit příslušný doklad, nikdy tak neučinil. Finanční prostředky získané z úvěru obviněný následně převedl na běžný účet společnosti H., spol. s r. o., k němuž měl pouze on dispoziční právo a který byl zřízen dne 22. 5. 1992. Přehlédnout nelze v této souvislosti ani skutečnost, že ačkoliv obviněný věděl, že z důvodu absence příslušného zápisu v obchodním rejstříku (nikdy nebyl podán ani návrh na tento zápis) se nikdy nestal dalším společníkem ve společnosti H., spol. s r. o., předložil za účelem zřízení tohoto účtu (vedle výpisu z obchodního rejstříku ze dne 9. 8. 1990, kde jsou jako společníci uvedeni J. H. a J. Š.), současně i dodatek ke společenské smlouvě s neověřenými podpisy ostatních společníků, na jehož základě bylo předběžně rozhodnuto o jeho přistoupení jako nového společníka v uvedené společnosti H., spol. s r. o. Podobně skutková zjištění svědčí o tom, že prostředky z tohoto běžného účtu obviněný nechal následně převést příkazem ze dne 27. 5. 1992 na účet A. S. P., vedený u A., a. s., P., odkud je postupně v hotovosti vyčerpal (dne 2. 6. 1992 vybral částku 2.400.000,- Kč, 3. 6. 1992 částku 5.000.000,- Kč, 4. 6. 1992 částku ve výši 70.000.000,- Kč a 8. 6. 1992 částku ve výši 2.450.000,- Kč). Dne 24. 5. 1993 pak obviněný požádal za společnost H., spol. s r. o., o prodloužení splatnosti úvěru, což bylo učiněno dodatkem č. 1 ke smlouvě o úvěru, kdy splatnost byla prodloužena do 5. 6. 1993. Ke splacení úvěru však nedošlo ani po četných osobních jednáních se zástupci K. b., jichž se obviněný osobně účastnil, ani po prodloužení lhůty splatnosti tohoto úvěru.

V případě skutku uvedeného v bodě VIII. citovaného rozsudku soud prvního stupně zjistil, že obviněný požádal dne 4. 8. 1992 K. b.o poskytnutí úvěru ve výši 53.000.000,- Kč na odkoupení výrobního podniku Č. H., když úvěr měl částečně sloužit na odkoupení tohoto podniku a částečně na předělání jeho stávající výroby. Úvěrová smlouva, jež byla následně dne 13. 8. 1992 uzavřena, však zněla pouze na částku 30.000.000,- Kč s dobou splatnosti k 10. 8. 1992. Z těchto důvodů byly na základě rozhodnutí filiálky K. b. v podstatě ke stejné žádosti uzavřeny další dvě smlouvy ze dne 17. 8. 1992, a to smlouva na částku ve výši 13.000.000,- Kč a 10.000.000,- Kč, čímž byla původně požadovaná částka 53.000.000,- Kč dorovnána. Obviněný pak v době od 14. 8. 1992 do 26. 8. 1992 odčerpal z poskytnutých úvěrových prostředků částku 52.597.000,- Kč, ze které nejméně 13.597.000,- Kč použil v rozporu s úvěrovými podmínkami poskytnutých smluv pro svoji potřebu a potřeby svých známých, aniž by zajišťoval a staral se o návratnost půjčených finančních prostředků. Stejně tak z provedeného dokazování plyne, že obviněný v rozporu s úvěrovými podmínkami nedodržel dobu splatnosti a neuhradil částku nejméně 52.597.000,- Kč.

Odvolací soud ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem VII. rozsudku nalézacího soudu označil závěry soudu prvního stupně, že obviněný předstíral zajištění úvěru zástavami, z nichž rozhodně nebylo možné předmětný dluh splatit, poskytnuté peníze převedl na účet, jímž disponoval jen on sám, a posléze je vybral a naložil s nimi nezjištěným způsobem (což je podle něj pro posouzení viny včetně podvodného úmyslu podstatné), za důvodné a správné. Konstatoval, že za správný je taktéž nutné považovat názor nalézacího soudu stran podvodného charakteru jednání obviněného, v jehož důsledku byla K. b. uvedena v omyl a způsobena jí škoda. Připomněl, že obviněný nabídl do zástavy nemovitosti společnosti H., spol. s r. o., o nichž zamlčel, že na nich již vázne zástavní právo, přičemž nelze uvěřit jeho tvrzení, že si této skutečnosti nebyl vědom. Z provedených důkazů je totiž zřejmé, že obviněný mimo jiné vedl pro společnost H., spol. s r. o., účetnictví, a úvěr, v jehož rámci byly zástavy zřízeny, a který byl poskytnut na tentýž účel, rovněž sám sjednával. Jestliže krátce po splatnosti prvního úvěru sjednával další (předmětný) úvěr, který měl opět sloužit k rekonstrukci týchž objektů, nelze považovat za věrohodné, že by si minimálně neověřil, jednak zda byl předchozí úvěr splacen a došlo ke zrušení zástav, a dále zda došlo či nedošlo k plánovaným rekonstrukcím.

Vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud dospěl ke shodným závěrům (skutkovým i právním) jako nalézací soud, i pokud jde o posouzení jednání popsaného pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně, odkázal v tomto ohledu pouze na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Ani Nejvyšší soud nemá důvod právní závěry soudů obou stupňů zpochybňovat. Je evidentní, že oba zmíněné soudy se právní kvalifikací jednání obviněného pečlivě zabývaly a použitá právní argumentace ve vztahu k posouzení předmětné trestné činnosti jakožto trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. je přesvědčivá.

Z učiněných skutkových zjištění se dále podává, že obviněný věděl, že zmíněné K. b. poskytl pro účely získání předmětného úvěru (bod VII.) nepravdivé podklady a informace. Nejvyšší soud má proto za to, že věděl-li obviněný, že při sjednávání předmětného úvěru bance poskytuje informace a podklady, jež neodpovídaly objektivní skutečnosti, a že tímto způsobem bylo možné uvést zmíněný peněžní ústav v omyl, a přesto jednal tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je v jeho jednání zároveň obsažena (vedle složky intelektuální) i složka volní. Obviněný totiž nemohl pokládat tyto okolnosti nebo následky za jisté a přitom spoléhat, že tu nejsou nebo že je nezpůsobil. Nejvyšší soud proto nemohl námitky obviněného směřující proti absenci jeho úmyslu považovat za důvodné.

Na závěru o úmyslném zavinění přitom nemůže nic změnit ani tvrzení obviněného, že jej ani nenapadlo , že by svědek J. H. jakožto společník společnosti H., spol. s r. o., mohl předmětné finanční prostředky zpronevěřit. Tato skutečnost je irelevantní nejen proto, že podstatnými okolnostmi pro posouzení viny obviněného jsou zejména ty, za nichž byl předmětný úvěr z jeho strany od K. b. vylákán, ale současně i proto, že skutková část výroku o vině pod bodem VII. rozsudku nalézacího soudu neobsahuje zjištění, že by obviněný tomuto svědkovi jakékoli finanční prostředky opravdu předal.

Přisvědčit nelze obviněnému ani v té části jeho tvrzení, namítal-li vnitřní nesourodost výroku o vině (konkrétně bod VII.) rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud shledal, že zmíněný výrok, jímž byl obviněný uznán vinným, je zcela vnitřně konsistentní a v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř. přesně označuje trestný čin, jehož se výrok týká. Proto ani tyto námitky obviněného nejsou případné.

Zmíněný výrok zahrnuje jak zákonné pojmenování a uvedení příslušného zákonného ustanovení, ale současně obsahuje i uvedení místa, času a způsobu spáchání předmětného jednání, stejně jako jiné skutečnosti, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. V předmětném výroku o vině jsou současně uvedeny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), a to včetně těch, které odůvodňují příslušnou trestní sazbu.

Obviněný ve svém podání dále uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž namítl jednak to, že mu odvolací soud znemožnil prostudovat spis, a dále to, že bylo porušeno ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání o projednání jeho odvolání.

Nejvyšší soud však neshledal ani tyto námitky důvodnými.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Především je třeba uvést, že pod deklarovaný dovolací důvod nelze v žádném případě zahrnout ty námitky obviněného, jimiž brojil proti postupu odvolacího soudu, jenž mu znemožnil nahlédnout do spisu a tím měl porušit jeho základní právo. Nejde jen o to, že obviněný nikterak nespecifikoval, jaké základní právo mělo být takto porušeno, ale obviněný především v rozsahu těchto výhrad nezpochybnil respektování zákonných podmínek pro zajištění jeho účasti při hlavním líčení či veřejném zasedání ze strany soudu. Dovolatel v tomto směru v podstatě vytkl toliko porušení procesních ustanovení trestního řádu, vztahujících se k právům obviněného v rámci trestního řízení, jež jsou stanovena v § 33 odst. 1 tr. ř. Takováto pochybení však nelze namítat prostřednictvím tohoto, ani žádného jiného důvodu dovolání předpokládaného v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

S odkazem na posledně zmíněný důvod dovolání se však Nejvyšší soud zabýval posouzením otázky, zda v daném případě byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, konaném za účelem projednání jeho odvolání u Vrchního soudu v Praze dne 14. 10. 2004.

Pokud jde o přezkum dodržení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání před soudem druhého stupně, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, zejména pokud by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obhajoby. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti, učinil tak opodstatněně.

Především je třeba poukázat na § 263 odst. 1, 2 tr. ř., podle kterého platí, že o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, přičemž účast státního zástupce při veřejném zasedání je povinná.

Podle odst. 4 tohoto ustanovení v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (v tomto případě se však o popisovanou situaci nejednalo).

Ve smyslu § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování.

Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v dovolání vytkl, že veřejné zasedání o jeho odvolání dne 14. 10. 2004 bylo v rozporu s platnou právní úpravou konáno v jeho nepřítomnosti. Právě tímto postupem soudu druhého stupně došlo podle názoru obviněného ke zkrácení jeho práv.

Uvedené námitky obviněného nelze akceptovat.

Z obsahu spisu je zřejmé, že veřejné zasedání bylo v této trestní věci nařízeno na den 14. 10. 2004 a obviněný i jeho obhájce byli o jeho konání řádně a včas vyrozuměni. Jak je patrné z tzv. dodejky založené na č. l. 3452 spisové dokumentace, bylo obviněnému zasláno vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání (vzor č. 7a tr. ř.) na adresu jeho trvalého bydliště. Jelikož nebyl dne 16. 9. 2004 zastižen (ačkoliv se zde trvale zdržuje), bylo mu oznámeno, že zásilka byla uložena a že si ji může vyzvednout ve lhůtě nejpozději do 1. 10. 2005. Byl-li obviněný o konání veřejného zasedání vyrozuměn (zmíněným vzorem 7a tr. ř.), dostalo se mu mimo jiné i poučení, že veřejné zasedání se může konat v jeho nepřítomnosti.

Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 14. 10. 2004 (č. l. 3459) se podává, že odvolací soud po zahájení veřejného zasedání konstatoval, že obviněný se nedostavil, a vyhlásil usnesení, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Současně uvedl, že poštovní zásilka obsahující vyrozumění obviněného o konání tohoto veřejného zasedání byla soudu vrácena s tím, že ačkoliv se obviněný na uvedené adrese zdržoval, nebyl zastižen. Zásilka byla tudíž ve smyslu § 64 odst. 2 tr. ř. uložena na poště a obviněný byl vyrozuměn, že si ji může vyzvednout do 1. 10. 2004. Tímto dnem nastala fikce doručení. Dále je nutné uvést, že uvedeného veřejného zasedání se osobně účastnil obhájce obviněného JUDr. J. B., jenž nepřítomnost obviněného omluvil s odůvodněním, že je stále v pracovní neschopnosti. Jmenovaný obhájce současně zmínil, že obviněný má zájem zejména nahlédnout do části spisu vztahující se k účetnictví, když poté by bylo možné konat veřejné zasedání i bez jeho osobní účasti.

Pokud za těchto okolností soud druhého stupně dospěl k závěru, že účast obviněného není nezbytná a usnesením rozhodl tak, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti, postupoval ve formální shodě s podmínkami uvedenými v ustanovení § 263 tr. ř. a své povinnosti vyplývající z ustanovení § 2 odst. 12, 13 tr. ř. nikterak neporušil. Odvolací soud jednal v nepřítomnosti obviněného poté, co byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, avšak k tomuto jednání se (byť omluveně, neboť již dne 5. 10. 2004 zaslal soudu kopii dokladu o pracovní neschopnosti) nedostavil. Je evidentní, že dovolání obviněného se v tomto směru opírá o okolnosti, které je nutné z hlediska zákonných předpokladů k provedení veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného považovat za irelevantní.

Nejvyšší soud připomíná, že procesní úkony, spočívající v účasti na veřejném zasedání, stejně jako případné omluvy z těchto jednání, jsou oprávněními zcela v dispozici obviněného. Samy o sobě však nejsou pro soud jasným signálem toho, že se obviněný chce veřejného zasedání osobně účastnit. Chtěl-li obviněný svá práva v řízení před soudem uplatnit, mohl tak učinit pouze tehdy, dostavil-li by se po řádném vyrozumění k veřejnému zasedání; to však neprovedl ani nepožádal o odročení tohoto jednání. Ke zkrácení jeho práv však tímto postupem soudu nedošlo ani z důvodu přítomnosti jeho obhájce, jenž proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu, na jehož základě bylo rozhodnuto o projednání věci bez účasti obviněného, ničeho nenamítal.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a