8 Tdo 583/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 583/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání obviněného Ing. K. R. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 4 To 83/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2000, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. K. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 5 T 2/2000, byl obviněný uznán vinným rozsáhlou trestnou činností majetkového charakteru, popsanou pod body III. a VII. citovaného rozsudku, již jmenovaný soud v obou případech právně posoudil jako pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, a podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně mu ve smyslu § 49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené s nakládáním s finančními prostředky a hmotným majetkem v postavení osoby jednající za právnické osoby na dobu pěti let.

Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně současně rozhodl o vině spoluobviněných T. Š., P. H. a V. S. a uložil jim tresty. Oproti tomu spoluobviněnou M. B. ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti citovanému rozsudku podali všichni jmenovaní obvinění (včetně obviněné M. B.) a krajský státní zástupce (ten v neprospěch všech obviněných) odvolání. Na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 4 To 107/2004 (resp. 4 To 83/2004), bylo řízení proti obviněným T. Š. a V. S. ve smyslu § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání.

Odvolání obviněných Ing. K. R., P. H., M. B. a krajského státního zástupce projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2004 a rozsudkem sp. zn. 4 To 83/2004 rozhodl tak, že z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1, 2 tr. ř. z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil ohledně obviněných Ing. K. R. a P. H. v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. K. R. uznal vinným, že

v květnu 1992 ve funkci ředitele filiálky K. b., a. s., v P., jako zpracovatel žádosti o úvěr pro T. Š. ve výši 64.000.000,- Kč na nákup a rekonstrukci nemovitosti v P., a z titulu své funkce, přijal od odděleně stíhaného T. Š. nedostatečné podklady pro tento úvěr, nepravdivě informoval ředitelku K. b., a. s., Ing. I. K. a pracovníky filiálky o tom, že poskytnutí předmětného úvěru bylo řádně schváleno grémiem, přestože grémium dne 12. 5. 1992 neproběhlo a podklady pro poskytnutí úvěru byly nedostatečné, zejména chyběl souhlas vlastníků nemovitosti se zatížením nemovitosti zástavou, čímž zajistil podpis úvěrové smlouvy ředitelkou K. b. a následné poskytnutí úvěru na základě smlouvy o poskytnutí úvěru, přičemž si za takových okolností musel být vědom toho, že úvěr nebude bance řádně splacen, což se také stalo, neboť T. Š. přislíbené doklady nedodal, koupi nemovitosti neuskutečnil, ke dni 26. 5. 1992 převedl částku z tohoto úvěru ve výši 42.000.000,- Kč na účet P. K., vedený v Ž. b., a. s., v P., odkud je společně s P. K. v hotovosti vybrali a naložili s nimi nezjištěným způsobem, takže úvěr nebyl splacen, a tímto jednáním způsobil K. b., a. s., P., škodu nejméně 42.000.000,- Kč, a

v květnu 1992 ve funkci ředitele filiálky K. b., a. s., v P., jako zpracovatel úvěru pro společnost H., spol. s r. o., ve výši 80.000.000,- Kč a z titulu své funkce přijal od odděleně stíhaného V. S. nedostatečné podklady pro tento úvěr, nepravdivě informoval ředitelku K. b., a. s., Ing. I. K. a pracovníky filiálky o tom, že poskytnutí předmětného úvěru bylo řádně schváleno grémiem, přestože grémium dne 12. 5. 1992 neproběhlo, a podklady pro poskytnutí úvěru, zejména doklady o zajištění úvěru, byly nedostatečné, čímž zajistil podpis úvěrové smlouvy ředitelkou K. b., a. s., P., a následné poskytnutí úvěru, přičemž si za takových okolností musel být vědom toho, že úvěr nebude bance řádně splacen, a ani nebude možno zajistit jeho umoření z ručení, což se také stalo, neboť V. S. přislíbené doklady nedodal, po převedení částky 80.000.000,- Kč na účet společnosti H., spol. s r. o., dal příkaz k jejich převedení do účet, vedený u A. P., a. s., pro sdružení A. S. P. F. K., odkud je ve dnech 1. 6. 1992 až 8. 6. 1992 v celé šíři vyčerpal a použil je nezjištěným způsobem, takže úvěr nebyl splacen, a tímto jednáním způsobil K. b., a. s., P., škodu ve výši nejméně 80.000.000,- Kč .

Takto zjištěné jednání obviněného Ing. K. R. (uvedené v rozsudku odvolacího soudu pod body I. a II.) soud druhého stupně v obou případech právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a odsoudil jej podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let; pro výkon tohoto trestu jej za podmínek § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Dále mu v souladu s § 49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti spojené s nakládáním s finančními prostředky a hmotným majetkem v postavení osoby jednající za právnické osoby na dobu pěti let.

Uvedeným rozsudkem odvolací soud dále rozhodl jednak o vině spoluobviněného P. H. a uložil mu trest, a současně podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce ohledně spoluobviněné M. B. (o samotném odvolání spoluobviněné M. B. však odvolací soud zřejmě omylem dosud nerozhodl).

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému Ing. K. R. (dále převážně jen obviněný ) doručen dne 11. 1. 2005, jeho obhájkyni JUDr. A. K. dne 13. 1. 2005 a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni dne 6. 1. 2005.

Proti posledně uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím výše jmenované obhájkyně osobně u Krajského soudu v Plzni dne 4. 3. 2005 dovolání, jež opřel o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nesprávné právní posouzení skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, obviněný spatřoval v tom, že se v případě jeho jednání nejedná o trestný čin (ať už ve formě účastenství či spolupachatelství). Namítl, že soud prvního stupně o jeho vině rozhodl, aniž by v odůvodnění svého rozsudku jakkoli rozvedl, z kterých výpovědí vycházel. Stejně tak soud podle názoru dovolatele pochybil, nevěnoval-li pozornost posouzení věrohodnosti svědeckých výpovědí Ing. I. K. a Ing. E. U. Vyjádřil přesvědčení, že z provedeného dokazování neplyne, že úmyslně porušil své povinnosti za účelem obohatit někoho jiného tím, že uvede jiného v omyl. Uvedl, že za situace, kdy měl jednat standardním způsobem [jednalo se o úvěr, jenž podléhal schválení úvěrovým grémiem a následnému podpisu ze strany generální ředitelky K. b., a. s., P. (dále převážně jen K. b. ) Ing. I. K.] není ani zřejmé, koho měl takto v omyl uvést. Prokázána nebyla údajně ani skutečnost, že by úvěrové grémium dne 12. 5. 1992 neproběhlo; ačkoliv odvolací soud dospěl v tomto směru k opačnému závěru, nezabýval se již otázkou, kdo vyhotovil zápis o jeho průběhu a za jakých podmínek došlo k podpisu úvěrové smlouvy ze strany Ing. E. K. Současně připomněl, že v rámci jeho činnosti jakožto ředitele pobočky K. b. nebyly údajně shledány žádné nedostatky.

V další části dovolání obviněný s odkazem na obsah svědecké výpovědi V. K. podrobně rozebral působnost a funkčnost úvěrového grémia a způsob schvalování úvěrů v K. b. Uvedl, že úvěrová grémia plnila funkci poradních orgánů generální ředitelky zmíněné banky a byly v nich projednávány podklady pro poskytnutí úvěru nad rámec pravomocí ředitele filiálek. Z jednání grémia se pořizovaly zápisy. Odůvodnění navrhovaného úvěru provedl jeho předkladatel a nezbytnou podmínkou pro poskytnutí úvěru byl následný podpis úvěrové smlouvy ze strany generální ředitelky či ze strany jí pověřené osoby. Bez následného souhlasu generální ředitelky nemohl být prý úvěr poskytnut, třebaže jej předtím úvěrové grémium schválilo. Zdůraznil, že žádná žádost o úvěr nemohla být podána až poté, kdy již byla shodná žádost v tomto grémiu projednána.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně činná u Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 31. 3. 2005 uvedla, že ze způsobu, jakým dovolatel námitku nesprávného právního posouzení svého jednání odůvodnil, je zřejmé, že pouze část má kvalifikovanou a v dovolacím řízení přezkoumatelnou povahu. Zbývající text dovolání, týkající se revize výsledků již provedeného hodnocení důkazů, a to především stran vypovídací hodnoty jednotlivých svědectví pracovníků poškozeného finančního ústavu a listiny se záznamem o jednání na úvěrovém grémiu ze dne 12. 5. 1992, představuje zásah do skutkových zjištění, přípustný v dovolacím řízení jen výjimečně a za podmínek takové výjimečnosti odpovídajících, které však v daném případě splněny nebyly. Proto mohou být podle názoru státní zástupkyně způsobilým předmětem dovolacího řízení jen ty námitky, kterými dovolatel brojí proti právnímu posouzení svého jednání v roli spolupachatele samostatně stíhaných klientů poškozené K. b. (a to obviněných T. Š. a V. S.) z hlediska všech zákonných podmínek této formy trestné součinnosti. Jeho námitky však z pohledu opatřených skutkových zjištění obstát nemohou, jak správně dovodil odvolací soud, který se v zásadě shodnou argumentací obviněného již zabýval.

Zmíněný soud přitom podle státní zástupkyně vycházel ze zjištění, že dovolatel jakožto předkladatel obou úvěrových případů prosadil ve prospěch obou jmenovaných žadatelů o poskytnutí úvěru na centrální úrovni poškozeného finančního ústavu podpis úvěrových smluv bez jejich předchozího schválení předepsaným postupem, o jehož údajném průběhu shora označeného dne přesvědčil jak rozhodovací pravomocí vybavenou kompetentní osobu, tak také výkonné pracovníky, činné v souvislosti s realizací takového rozhodnutí na úrovni pobočky uvedené bankovní centrály. Dovolatel tak jednal za stavu nedostatečnosti podkladů o zajištění úvěru, ať již s ohledem na nemožnost realizace nabízené zástavy nebo chybějícího podnikatelského záměru, event. dalších nesrovnalostí v podkladech pro odsouhlasení úvěru, nezbytných zejména z hlediska jeho návratnosti. Domnívala se, že při pochopitelných odlišnostech dovolatelova jednání v tom kterém úvěrovém případě vystupuje v jeho neprospěch do popředí také ten fakt, že žádost o úvěr žadatele T. Š. v době rozhodování o ní dokonce ani nebyla na dovolatelem řízenou pobočku doručena. Ačkoliv se byl obviněný těchto nedostatků, budících oprávněné pochybnosti o perspektivě návratnosti poměrně vysokých úvěrem uvolněných finančních prostředků, vědom, postupoval výše uvedeným způsobem tak, aby u všech osob, s rozhodováním a realizací předmětných úvěrových případů spojených, vzbudil dojem naprosto standardního přístupu k věci tak, aby vyloučil jakoukoliv pochybnost z jejich strany a odstranil tak možné překážky pro oba žadatele příznivého vyřešení jejich úvěrových případů. Proto nelze jinak, než jeho pochybnost o naplnění znaku uvedení v omyl zcela odmítnout.

Dále státní zástupkyně konstatovala, že není sporu o tom, že za daného stavu věci dovolatel učinil vše tzv. potřebné, co z titulu své funkce mohl učinit pro zdárné odčerpání takto (ze strany obviněných T. Š. a V. S.) podvodně vylákaných úvěrových finančních prostředků. Z pohledu jeho role při naplňování uvedeného trestného záměru nebylo možno přehlédnout její význam i vysokou společenskou nebezpečnost s její realizací spojenou. Proto je podle ní třeba považovat za zcela správný ten závěr odvolacího soudu, že v případě obviněného šlo o naplňování funkce zásadního a nepostradatelného článku řetězu, zabudovaného mezi aktivitami každého z jeho trestných společníků a smluv. Při již výše zmíněných okolnostech jeho jednání je vyloučeno, aby byl do předmětných úvěrových případů zapojen v jiném než spolupachatelském typu trestné součinnosti. Lze tedy uzavřít, že způsob posouzení jeho jednání je správný a že jeho námitky, směřující k prosazení jiné než přisouzené právní kvalifikace jeho jednání, resp. beztrestnosti jeho jednání, je třeba zařadit do kategorie zjevně neopodstatněných.

Ze všech výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného, že soudy obou stupňů dospěly k vadným skutkovým zjištěním, neboť (obviněný) postupoval v případě zpracování předmětných žádostí o úvěr naprosto standardním způsobem, či jeho výhrady, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se úvěrové grémium dne 12. 5. 1992 nekonalo, a dále ty pochybnosti, že soud své rozhodnutí založil na nespolehlivých a neucelených důkazech (přičemž dostatečným způsobem nehodnotil věrohodnost zejména svědeckých výpovědí Ing. I. K. a Ing. E. U.), které samy o sobě či vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zpochybnil-li současně obviněný správnost odůvodnění napadeného rozsudku, je třeba uvést, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.



Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval absenci jakéhokoli trestného jednání. Vůči právnímu posouzení skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Přitom je nutné konstatovat, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části, v níž dovolatel vytkl nesprávné právní posouzení svého jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly znaky trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení tr. zák. v případě výše popsaného jednání naplněny po stránce subjektivní i objektivní. Obviněný jednak vytkl, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem ke škodě cizího majetku jiného obohatit, a současně vyjádřil názor, že v případě jeho jednání nelze spatřovat znaky spočívající v uvedení jiného v omyl.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) rozumí částka dosahující nejméně 5.000.000,- Kč.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.

Z uvedených znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. O podvod jde i tehdy, kdyby mýlící se osoba učinila stejnou majetkovou dispozici z jiného důvodu, aniž by se mýlila. Při úvaze o příčinné souvislosti totiž nelze nahrazovat skutečné příčiny jinými, které by vedly ke stejnému následku. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu (s neznalostí), osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Mýlící se osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu. O omyl půjde též tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Pachatel uvede jinou osobu v omyl zpravidla aktivním jednáním, které má povahu určité lsti, když pachatel předstírá existenci určitých okolností, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může být realizováno nejen lstí, ale i pouhým poskytnutím nepravdivé informace.

Z hlediska zavinění je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatel si představoval (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné.

V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu s výjimkou znaků subjektivní stránky tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního, resp. druhého stupně, jsou pro posouzení, zda obviněný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) spáchal či nikoliv, rozhodující skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního, resp. druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (jednání popsané v bodech I. a II. tohoto rozsudku) je zjevné, že odvolací soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu .

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky uvedeného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. způsobení na cizím majetku škody velkého rozsahu, též podvodné jednání obviněného, které mělo povahu uvedení K. b. (resp. jejích orgánů) v omyl, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobením škody velkého rozsahu jmenovanému peněžnímu ústavu.

Podstata jednání obviněného popsaného v bodě I. citovaného rozsudku spočívala podle zjištění soudu v tom, že (obviněný) ve funkci ředitele filiálky K. b., jednak jakožto zpracovatel žádosti o úvěr pro T. Š. ve výši 64.000.000,- Kč a jednak z titulu své funkce, přijal od T. Š. nedostatečné podklady pro tento úvěr a nepravdivě informoval ředitelku K. b. a pracovníky filiálky o tom, že poskytnutí předmětného úvěru bylo řádně schváleno příslušným úvěrovým grémiem, přestože grémium dne 12. 5. 1992 neproběhlo a podklady pro poskytnutí úvěru byly nedostatečné (zejména chyběl souhlas vlastníků nemovitosti se zatížením nemovitosti zástavou); tímto způsobem zajistil podpis úvěrové smlouvy ředitelkou K. b. a následné poskytnutí úvěru, přičemž si za takových okolností musel být vědom toho, že úvěr nebude bance řádně splacen (což se také stalo, neboť T. Š. přislíbené doklady nedodal, koupi nemovitosti neuskutečnil, částku z tohoto úvěru ve výši 42.000.000,- Kč převedl na účet P. K., odkud je společně s P. K. v hotovosti odčerpali a naložili s nimi nezjištěným způsobem), a tímto jednáním způsobil K. b. škodu nejméně 42.000.000,- Kč.

V případě skutku popsaného pod bodem II. rozsudku soudu druhého stupně záleželo jednání obviněného v tom, že (obviněný) ve funkci ředitele filiálky K. b., jednak jakožto zpracovatel žádosti o úvěr pro společnost H., spol. s r. o., ve výši 80.000.000,- Kč a jednak z titulu své funkce, přijal od V. S. nedostatečné podklady pro tento úvěr a nepravdivě informoval ředitelku K. b. a pracovníky filiálky o tom, že poskytnutí předmětného úvěru bylo řádně schváleno příslušným úvěrovým grémiem, přestože grémium dne 12. 5. 1992 neproběhlo a podklady pro poskytnutí úvěru (zejména doklady o zajištění úvěru) byly nedostatečné; tímto způsobem zajistil podpis úvěrové smlouvy ředitelkou K. b. a následné poskytnutí úvěru, přičemž si za takových okolností musel být vědom toho, že úvěr nebude bance řádně splacen a ani nebude možné zajistit jeho umoření z ručení (což se také stalo, neboť V. S. přislíbené doklady nedodal, po převedení částky 80.000.000,- Kč na účet společnosti H., spol. s r. o., dal příkaz k jejich převedení na účet vedený u A. P., a. s., pro sdružení A. S. P. F. K., odkud je v celé šíři vyčerpal a použil je nezjištěným způsobem), a tímto jednáním způsobil K. b. škodu nejméně 80.000.000,- Kč.

Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace jednání obviněného, tak jak k ní dospěl odvolací soud, je jak v případě jednání popsaného pod bodem I., tak i v případě jednání uvedeného pod bodem II. předmětného rozsudku důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění uvedeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami byl soud druhého stupně veden, učinil-li závěr o tom, že obviněný v obou případech úmyslně uvedl za účelem obohatit jiného poškozenou K. b. v omyl a svým jednáním (jež jednoznačně vykazovalo podvodný charakter) způsobil ke škodě jejího majetku škodu velkého rozsahu. Proto shora uvedená argumentace obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (již ostatně uplatnil již v řízení o odvolání a s níž se soud druhého stupně přesvědčivě a důkladně vypořádal) nemohla obstát.

Soud druhého stupně ve vztahu k oběma skutkům uzavřel, že na podkladě skutkového stavu, který nalézací soud až na drobné nepřesnosti správně zjistil (a jenž odvolací soud po opětovném provedení některých důkazů sám upřesnil), nelze mít o vině obviněného, spočívající v tom, že uvedl příslušné orgány banky v omyl, čímž zajistil neoprávněné poskytnutí úvěru, ačkoliv si musel vzhledem k okolnostem být vědom toho, že úvěr nebude řádně splacen, žádných pochyb. Poznamenal, že to byl právě obviněný, kdo jednak od T. Š. a od V. S. přijímal podklady pro úvěry a vedl s nimi jednání, a jednak předmětné úvěrové smlouvy podepsal. Ze skutečnosti, že obviněný přebíral podklady rozhodné pro poskytnutí úvěru, podle odvolacího soudu dále vyplývá, že (obviněný) musel znát nedostatky těchto podkladů; jestliže na jejich základě z titulu své funkce poté podepsal úvěrové smlouvy a umožnil tak poskytnutí nezajištěných finančních prostředků, nemohla by jej zbavit odpovědnosti ani případná vědomost dalších osob o těchto skutečnostech.

Z citovaného rozhodnutí je stejně tak patrné, že dostatečnou pozornost odvolací soud věnoval též vymezení konkrétních orgánů K. b., jež byly jednáním obviněného uvedeny v omyl, a podrobnému popisu způsobu, jímž k uvedení v omyl těchto subjektů došlo. Odvolací soud (oproti názoru soudu prvního stupně) na podkladě provedených důkazů dovodil, že úvěrové grémium dne 12. 5. 1992, na němž měly být oba úvěry schváleny, vůbec neproběhlo, a správně rozvedl, že obviněný uvedl jak ředitelku Ing. I. K., jejíž podpis na úvěrových smlouvách byl pro poskytnutí úvěrové smlouvy nutný, tak své podřízené ve filiálce, kteří úvěrové smlouvy vypracovali, v omyl tím, že jim sdělil, že takové grémium proběhlo a úvěry schválilo. Nejvyšší soud nemá důvod výše uvedené právní závěry soudu druhého stupně zpochybňovat.

Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem nejsou případné ani ty námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybnil existenci úmyslu uvést jiného v omyl. Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv si lze představit pregnantnější rozvedení subjektivní stránky v rozsudcích soudů obou stupňů, je z jejich odůvodnění zřejmé, že obviněný si vzhledem k okolnostem popisované situace musel být vědom toho, že úvěr nebude řádně splacen.

Nejvyšší soud ve shodě s těmito závěry odvolacího soudu doplňuje, že jestliže obviněný věděl, že podklady pro poskytnutí úvěru jsou nedostatečné a nepravdivé, musel si být současně vědom, že tento úvěr nebude splacen. Pokud i za těchto okolností jednal tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., bylo jeho jednání evidentně zahrnuto úmyslem přímým podle § 4 písm. a) tr. zák. Právní závěry soudu druhého stupně jsou tudíž i z tohoto hlediska správné.

Nad rámec námitek obviněného se Nejvyšší soud dále zabýval posouzením dovolatelova jednání i z toho pohledu, zda je na místě právní kvalifikace jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. [a nikoliv formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak se domníval soud prvního stupně]. Odvolací soud vyslovil názor, že jednání obviněného je třeba považovat za určitý článek řetězu, vykazující vyšší stupeň společenské nebezpečnosti, než je tomu u účastenství na trestném činu ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Na tomto místě je nejprve třeba uvést, že ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, či slibem přispět po trestném činu.

Oproti tomu podle § 9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Nejvyšší soud poznamenává, že zatímco trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje, spolupachatelství předpokládá jednak spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob a jednak úmysl k tomu směřující.

Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem; je založeno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti pachatele. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství, a proto jsou organizátorství, návod a pomoc prohlášeny za obecné formy trestného činu a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nikdy nestačí.

Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. K naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tudíž není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Při aplikaci těchto obecných úvah na konkrétní popisovanou situaci nezbývá než odvolacímu soudu beze zbytku přisvědčit i pokud jde o jeho argumentaci, týkající se formy účasti obviněného na spáchání předmětné trestné činnosti. Bylo-li výše rozvedeno, že obviněný byl veden úmyslem spáchat trestný čin podvodu (neboť věděl, že úvěr nebude splacen), představovalo jeho jednání skutečně určitý (resp. pomyslný) článek řetězce, jehož jednotlivé činnosti směřovaly k přímému vykonání uvedeného trestného činu, a pouze ve svém celku tvořily uvedenou skutkovou podstatu a působily současně. Z učiněných skutkových zjištění plyne, že v daném případě se jednalo o tzv. společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Jestliže obviněný (veden tímto úmyslem) přímo uvedl příslušné orgány K. b. v omyl a ke škodě jejího majetku jiného obohatil, nelze v jeho jednání spatřovat pouze pomoc k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a