8 Tdo 579/2009
Datum rozhodnutí: 18.06.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 579/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2009 o dovolání obviněného F. A., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 61 To 474/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 82/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 15 T 82/2008, byl obviněný F. A. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden měsíc, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvanáct měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem P., R., částku 9.850,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. N. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 30. 1. 2008 kolem 08.00 hodin v domě v P., V., po předchozí slovní rozepři, jejímž předmětem bylo údajné uzavření vody do bytu poškozené I. N., jí obviněný nejméně dvěma údery dlaní do levé části do obličeje způsobil pohmoždění měkkých tkání levé tváře s otokem a krevním výronem, pohmoždění kloubu dolní čelisti vlevo a úrazové proděravění levého ušního bubínku s následným zvoněním v uchu, bolestmi hlavy a lehce sníženou doslýchavostí vlevo, kdy tato zranění si vyžádala následné lékařské ošetření a pracovní neschopnost v době od 30. 1. 2008 do 16. 3. 2008 a náklady na léčení zranění ve výši 9.850,- Kč vynaložené O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem P., R.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 odvoláními. Obviněný brojil proti všem jeho výrokům, odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu. Usnesením Městského soud v Praze ze dne 6. 1. 2009, sp. zn. 61 To 474/2008, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictví obhájkyně dovolání, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel nejprve obsáhle poukázal na kritéria rozhodná pro posouzení újmy na zdraví jako ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. a zdůraznil, že skutečný charakter poranění je nutno zkoumat nejen na podkladě délky léčení či pracovní neschopnosti, ale i dalších okolností, zejména toho, jakými příznaky, bolestmi nebo obtížemi, v jaké intenzitě a po jakou dobu se poranění poškozené projevovalo, jaké lékařské ošetření si vyžádalo. Obviněný následně reprodukoval tu část znaleckého posudku MUDr. J. Č., z níž vyplynulo, že zdravotní stav poškozené I. N. před vznikem zánětu středního ucha znalec posoudil tak, že nedošlo k ublížení na zdraví. Obdobně ze znaleckého posudku MUDr. J. H. se podávalo, že zranění poškozené nemělo charakter vážného poranění a nejednalo se o citelné omezení v obvyklém způsobu života či o poškození důležitého orgánu. V hlavním líčení tento znalec připustil, že pokud se poškozená po dobu léčení zdržovala na chalupě, mohlo dojít ke zvýšené afinitě ve vztahu k pozdějšímu vzniku zánětu středního ucha a rovněž nevyloučil, že k zánětu středního ucha mohlo dojít tím, že poškozená byla léčena nesprávnými antibiotiky. Právě zánět středního ucha se podle dovolatele podstatně promítl do délky trvání pracovní neschopnosti poškozené. I když pracovní neschopnost poškozené trvala po delší dobu než sedm dnů, z rozhodnutí soudu prvního stupně ani odůvodnění usnesení odvolacího soudu nevyplývá, že jde o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, aby byla splněna všechna kritéria vyžadována pro naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., nikoliv jen znaky obdobného přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona. Zdůraznil, že při posuzování otázky, jakou povahu má újma na zdraví v konkrétním případě, se nelze omezit jen na kritérium pracovní neschopnost nebo dobu trvání poruchy zdraví, ale posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální. Přihlížet je třeba mimo jiné i k okolnostem, za kterých se útok stal. V těchto souvislostech vytkl, že soudy vůbec nepřihlédly k výpovědi svědka J. P., z níž vyplynulo, že to byla především poškozená, kdo na něj zaútočil, do určité míry vzaly v úvahu toliko to, že ve výpovědi poškozené došlo k rozporům o průběhu jejího napadení. Protože napadená rozhodnutí neodpovídají právnímu závěru o povaze újmy na zdraví poškozené z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.



Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka obsažená v závěru dovolání týkající se hodnocení výpovědi svědka J. P. deklarovanému dovolacímu důvodu evidentně obsahově neodpovídá, neboť podatel takto fakticky prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které byl sám poškozenou fyzicky napaden, přičemž této verzi soudy neuvěřily. Dovolatel podle něho zcela tendenčně reprodukoval závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví a fakticky se snažil zpochybnit souvislost zánětu středního ucha poškozené se způsobeným zraněním. Za podstatný považoval závěr znalce MUDr. J. H. o tom, že zánět středního ucha vznikl v příčinné souvislosti se zraněním. Za nedůvodné pak označil námitky dovolatele, že i přes trvání pracovní neschopnosti od 30. 1. 2008 do 16. 3. 2008 nemělo zranění poškozené I. N. charakter ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Obviněnému přisvědčil v tom, že pracovní neschopnost nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost poruchy zdraví, nicméně ublížení na zdraví zpravidla bude nepříznivě ovlivňovat pracovní schopnost postiženého a vyřadí ho z pracovního procesu. Délka pracovní neschopnosti proto je nikoli sice jediným, ale důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví . Soudní praxe přitom dosud vychází z toho, že má-li být újma na zdraví posuzována jako ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák., musí znesnadnění obvyklého způsobu života obviněného, popř. pracovní neschopnost, trvat nejméně sedm dní. Zranění poškozené bylo charakterizováno nejen pracovní neschopností, jejíž délka několikanásobně překročila soudní praxí požadovanou dobu sedmi dnů, ale též déletrvajícími bolestmi a problémy týkajícími se funkce sluchu ( zvonění v uchu , snížená doslýchavost). Takovéto porušení normálních tělesných funkcí v kontextu se značně dlouhou dobou léčení a pracovní neschopnosti poškozené je podle názoru státního zástupce nutno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 221 odst. 1 tr. zák. Dodal, že k námitkám, kterými se obviněný snažil zpochybnit příčinnou souvislost zánětu středního ucha a tedy i délky pracovní neschopnosti se způsobeným zraněním, nelze v dovolacím řízení pro jejich primárně skutkový charakter přihlížet. Navrhl, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně není od věci připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud se nezabýval námitkami obviněného, že soudy nezohlednily výpověď svědka J. P., který potvrdil jeho obhajobu, že to byla poškozená, kdo jej napadl jako první, a také námitkami, jejichž prostřednictvím předložil vlastní hodnocení závěrů znaleckého posudku MUDr. J. H. a zpochybnil příčinnou souvislost zánětu středního ucha a potažmo i délky pracovní neschopnosti se způsobeným zraněním.

Je totiž zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se správností skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 3 a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Městský soud v Praze, a že takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je navíc zjevné, že soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, nepřitakal-li jí. Rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů, konkrétně výpovědi obviněného na straně jedné a výpovědi poškozené na straně druhé. Vyložil, že své úvahy o povaze poranění způsobeného poškozené vystavil především na znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. J. H., lékařských zprávách, s nimiž zčásti korespondovaly i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, znalce MUDr. J. Č. K posudku tohoto znalce ovšem nutno podotknout, že ten neměl při vypracovávaní k dispozici záznamy o zánětu středouší (č. l. 133), a proto tyto skutečnosti nemohl v posudku zohlednit. Stejně tak soud zdůvodnil, proč neuvěřil výpovědi svědka J. P. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněn včetně závěru, že právě v důsledku úrazového proděravění bubínku došlo u poškozené k zánětu středního ucha vlevo, který měl příčinnou souvislost se způsobeným zraněním.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda způsobené zranění svou povahou odpovídá ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že po předchozí verbální rozepři napadl poškozenou I. N. nejméně dvěma údery dlaní do levé části obličeje, a způsobil jí tak vedle již výše specifikovaných pohmoždění též úrazové proděravění levého ušního bubínku s následným zvoněním v uchu, bolestmi hlavy a lehce sníženou doslýchavostí vlevo, přičemž tato zranění si vyžádala následné lékařské ošetření a pracovní neschopnost v době od 30. 1. 2008 do 16. 3. 2008.

Námitka obviněného, že soudy zjištěný skutek nemůže být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. ř. pro nedostatek potřebného následku, nemůže obstát.

Zákonný znak ublížení na zdraví není trestním zákonem definován. V soudní praxi je za ublížení na zdraví pokládán takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalých následků. Důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je délka léčení, resp. pracovní neschopnost, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života poškozeného, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Platí, že musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe pokládá za ublížení na zdraví poruchu zdraví poškozeného této povahy trvající po dobu okolo sedmi dnů (k tomu viz např. č. II/1965, č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně jednoznačně popsal zranění i omezení, která byla útokem poškozeného vyvolána, neomezil se pouze na konstatování délky pracovní neschopnosti poškozené. Přitom se opíral především o znalecký posudek MUDr. J. H., z něhož vyplynulo, že zranění byla způsobena údery směřujícími na levou část obličeje a odpovídají mechanismu popisovanému poškozenou. Ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně také plyne, že v důsledku úrazového proděravění bubínku došlo u poškozené k zánětu středního ucha vlevo, který měl příčinnou souvislost se způsobeným zraněním. Poranění poškozené bylo jmenovaným znalcem klasifikováno jako středně těžké, bez trvalých následků, způsobené tupým násilím střední síly, s obvyklou délkou léčení dva týdny, která však v daném případě byla prodloužena komplikací zánětem středního ucha, který vznikl v důsledku původně utrpěných zranění, s doprovodnými příznaky, tj. zvoněním v uchu a bolestmi hlavy. Délku trvání pracovní neschopnosti od 30. 1. 2008 do 16. 3. 2008 znalec shledal odpovídající vzhledem k utrpěným zraněním s přidruživší komplikací. Omezení v obvyklém způsobu života spočívalo v lehkém snížení sluchu vlevo, zvonění v uších, bolesti hlavy; bylo rovněž nutné překrytí proděravění ušního bubínku protézkou, což bylo provázeno klidovým režimem a vyvarováním se vniknutí vody do levého ucha (č. l. 24 - 27). K námitkám uplatněným v dovolání, na jejichž podkladě se obviněný domáhal příznivějšího výsledku řízení s odkazem na závěry znalce MUDr. J. H., nutno uzavřít, že znalec v hlavním líčení znovu potvrdil, že zánět středního ucha vznikl v příčinné souvislosti se zraněním, možnost vzniku zánětu bez proděravění bubínku připustil k dotazu obhájkyně v ryze teoretické rovině a zopakoval, že bez proděravění bubínku by k zánětu středního ucha s pravděpodobností hraničící s jistotou nedošlo. Obdobně nebyl podle něj pro vznik zánětu středního ucha určující pobyt poškozené na chalupě či podávání nesprávných antibiotik (č. l. 142).

S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud a za správné je považuje také Nejvyšší soud. Zjištěná porucha zdraví poškozené znaky ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. jasně vykazuje. Způsob napadení poškozené, lokalizace zranění, nutná doba léčení, několikanásobně překračující soudní praxí vyžadovanou dobu kolem sedmi dnů, a omezení v běžném způsobu života, jež byla výše popsána, podporují závěr, že porucha zdraví poškozené znesnadnila obvyklý způsob jejího života nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Přitom jen za splnění tohoto předpokladu by bylo možno uvažovat o tom, že skutek obviněného vykazuje znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jak naznačoval dovolatel, poněvadž toho se dopustí, kdo úmyslně naruší občanské soužití drobným ublížením na zdraví. V konkrétním případě ale následek na zdraví poškozené nelze hodnotit jen jako drobné ublížení na zdraví.

Čin obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. června 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková