8 Tdo 578/2005
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 578/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovolání obviněného M. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 12 To 2/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 138/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 1 T 138/2004, byl obviněný M. R. uznán vinným v bodech 1) až 10) trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní. Současně tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 12 To 2/2005, odvolání podané obviněným proti shora citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto posledně uvedenému usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. P. M. s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c) a l) tr. ř. dovolání, které rozdělil na dvě části. Pod bodem A) namítl nepřezkoumatelnost obou shora označených rozhodnutí, a to zejména proto, že se soud prvního stupně spokojil pouze s výpovědí obviněného učiněnou před jeho vzetím do vazby, ve které se ke skutkům kladeným mu za vinu doznal, a v dalších výpovědích provedených v přípravném řízení na ni již jen odkázal. Taková výpověď se nemohla stát podkladem pro rozhodnutí soudu, protože v době, kdy došlo k dílčím útokům, jimiž byl uznán vinným, byl v podnapilém stavu a těžko si mohl detailně pamatovat, co činil. Uvedenou argumentaci opřel zejména o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož je simplexní osobností s oslabenou volní složkou s rysy nestálosti a nezdrženlivosti, se sníženou odolností vůči frustraci, v zátěžové situaci reagující explozivně až agresivně. Jeho doznání proto nemohlo sloužit jako usvědčující důkaz také proto, že u hlavního líčení svou vinu popřel. Rozsah provedeného dokazování shledal neúplným a kritické stanovisko vyjádřil i ke způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy a jakými úvahy se při jejich posuzování řídil. Jako nesprávné označil, že některým důkazním prostředkům soud nevěnoval dostatečnou pozornost. Stejně tak bylo nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, neboť odvolací soud v potřebné míře nereagoval na vady obviněným v odvolání namítané. V důsledku těchto nedostatků bylo postupem krajského soudu popřeno jeho právo na využití řádného opravného prostředku.

V části dovolání označené jako B) obviněný namítl, že bylo v rozporu s jeho právem na obhajobu, když od zahájení trestního stíhání až do doby, kdy bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, neměl obhájce. V této souvislosti znovu poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a konstatoval z nich mimo jiné i to, že byl shledán lehce ovlivnitelným, egocentrickým se sklony k disociálnímu chování a že jeho intelekt je v pásmu slaboduchosti. Sám vyhodnotil, že tyto zjištěné rysy jsou na něm již na první pohled zřetelně pozorovatelné. Jedná se podle něj o duševní vady, které vzbuzují pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, a jsou dány důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. Pokud bezprostředně po zahájení trestního stíhání, kdy ještě obhájce neměl, učinil výpověď, na které posléze okresní soud vystavěl odsuzující rozsudek, bylo porušeno jeho právo na obhajobu.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 12 To 2/2005, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 1 T 138/2004, a aby věc vrátil soud prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Stručně shrnula jeho obsah a konstatovala, že obviněným uplatněné důvody dovolání nekorespondují s tím, jaké skutečnosti jsou jejich obsahem. Z obviněným uváděné argumentace je zřejmé, že tato neodpovídá účelovému zaměření dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první variantě, neboť dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě věcného přezkoumání odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Námitky obviněným uplatněné se podle jejího názoru přibližují k druhé variantě tohoto dovolacího důvodu, jsou však výlučně skutkové povahy, v důsledku čehož nejsou způsobilé k věcnému přezkoumání. Nepřisvědčila názoru dovolatele ohledně existence důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř., pokud obviněný namítá, že neměl obhájce od doby, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Připomenula závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž obviněný netrpí a ani v době činu netrpěl žádnou duševní chorobou a i přes svou intelektovou anomálii je schopen chápat smysl trestního stíhání. Zdůraznila také to, že podle obsahu výpovědí, na něž dovolatel odkazuje, se obviněný vyjadřoval srozumitelně a samostatně. Důvod nutné obhajoby v souladu s tím, jak postupovaly orgány činné v trestním řízení, nastal až okamžikem, kdy byl obviněný vzat do vazby, a tudíž jeho práva byla plně respektována. Z rozvedených důvodů podané dovolání posoudila jako neopodstatněné a navrhla, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ve spojení s § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody, a shledal, že dovolání je relevantní v případě obou označených dovolacích důvodů, pokud jimi obviněný vytýkal nedostatky v rámci zajištění svého práva na obhajobu.

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Z dikce tohoto ustavení plyne, že tento dovolací důvod lze uplatňovat v případě, že došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě, jak je zajištěna ustanovením § 36 tr. ř.

Z obsahu trestního spisu se podává, že trestní stíhání proti obviněnému bylo zahájeno dnem 17. 8. 2004, kdy mu současně bylo sděleno obvinění pro trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. Podle sděleného obvinění je zjevné, že obviněný byl od počátku trestního řízení v této trestní věci stíhán pouze pro takové trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, a proto z tohoto důvodu nemusel mít obhájce ve smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. V daném případě též nelze shledat žádné skutečnosti, které by zakládaly důvody nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 tr. ř. [obviněný v tomto okamžiku nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody či na pozorování ve zdravotnickém zařízení ve smyslu § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům ani jeho způsobilost k nim nebyla omezena, jak předpokládá § 36 odst. 1 písm. b) tr. zák, a nejednalo se ani o řízení proti uprchlému podle § 36 odst. 1 písm. c) tr. ř.], přičemž důvody vazby nebyly dány ani s ohledem na speciální charakter konaného trestního řízení ve smyslu ustanovení § 36 odst. 4 tr. ř.

Důvod nutné obhajoby, jak vyplývá ze spisu, vznikl až později, a to podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., když byl obviněný usnesením Okresního soudu v Náchodě ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 11 Nt 234/2004, vzat do vazby a k tomuto datu mu také byla předsedou senátu tohoto soudu jako obhájkyně ustanovena Mgr. P. M. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný v rámci své výpovědi dne 17. 8. 2004 po poučení o právu zvolit si obhájce (viz § 33 odst. 1 tr. ř.) prohlásil, že se tohoto práva vzdává a žádného obhájce si nevolí (srov. rozhodnutí č. 1/1979-II. Sb. rozh. tr.).

S ohledem na konstatovaná zjištění je patrné, že právo obviněného na obhajobu bylo řádně respektováno. V okamžiku, kdy bylo trestní stíhání zahájeno, neexistovaly okolnosti zakládající důvody nutné obhajoby podle § 36 tr. ř., a pokud byl obviněný vzat do vazby, s níž je spojena nutná obhajoba podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., bylo postupováno v souladu s trestním řádem a k porušení jeho práva na obhajobu proto nedošlo.

Jestliže se obviněný domáhal ustanovení obhájce již před vzetím do vazby na základě ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř., je vhodné uvést, že z tohoto důvodu musí mít obviněný obhájce tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že uvedený důvod nutné obhajoby nenastává tak, jako je tomu v ostatních vymezených případech, vznikem zákonem stanovené skutečnosti, ale je závislý na konkrétním posouzení soudu nebo státního zástupce, považují-li to za nutné, což je zejména tehdy, jestliže na straně obviněného existují takové okolnosti, pro něž je důvodné mít pochybnosti o tom, zda se obviněný v dané konkrétní trestní věci může náležitě hájit. Dosavadní soudní praxe za takové případy považuje hluchoněmé, hluché, němé, slepé obviněné, dále i obviněné s vadami řeči nebo těžce nemocné, osoby negramotné (srov. rozhodnutí č. 27/1977 a č. 65/1978 Sb. rozh. tr.). Jde o takové nedostatečnosti na straně obviněného, pro které není schopen si sám zajistit svou obhajobu a náležitě uplatňovat všechna svá obhajovací práva.

Obviněný M. R. v rámci uplatněného dovolání požaduje, aby za okolnost dopadající na ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř. bylo považováno, že je podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, osobou jednoduchou s oslabenou volní složkou, s rysy nestálosti a nezdrženlivosti, se sníženou odolností na frustraci, v zátěži reagující explozivně až agresivně, je ovlivnitelný, egocentrický se sklony k disociálnímu chování, a že jeho intelekt je v pásmu slaboduchosti.

Takovému požadavku však není možné vyhovět, neboť i přes uvedená zjištění znalců nebyly shledány v osobě obviněného nebo v okolnostech činu, jehož se dopustil, takové pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit, jak to předpokládá ustanovení § 36 odst. 2 tr. ř.

Z obsahu shora uvedeného znaleckého posudku a též z obsahu obviněným namítaných výpovědí je zřejmé, že obviněný o všech okolnostech, k nimž vypovídal, sděloval skutečnosti v reálných souvislostech, zcela přiměřeně reagoval na pokládané otázky a byl plně orientován jak místem, tak časovými souvislostmi. Trestné jednání, jehož se dopustil, spočívající v tom, že v opilosti kameny rozbíjel okna a skleněné výlohy, lze považovat za jednoduchou až triviální činnost, která nevyžadovala žádné speciální znalosti či schopnosti, a obviněný tudíž mohl i bez obhájce o ní podávat přiléhavé informace. Byť je jeho osobnost intelektuálně na nižší úrovni, je i podle závěrů znalců schopen chápat smysl trestního řízení. V rámci něho je proto obviněný způsobilý dostatečně uplatňovat a zajišťovat svou obhajobu, a to také s přihlédnutím k charakteru spáchané trestné činnosti. Na takovém závěru nic nemění ani snížení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, neboť je znalci shledali sníženými pouze v době činu v důsledku prosté opilosti těžkého stupně, když ve střízlivém stavu obviněný má tyto schopnosti zachovány.

Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů uzavřel, že právo obviněného na obhajobu nebylo porušeno ani ve vztahu k jeho výslechu konanému dne 17. 8. 2004, jestliže byl prováděn bez přítomnosti obhájce, kterého v té době obviněný neměl, neboť ho ze zákonných důvodů mít nemusel.

Nejvyšší soud na základě těchto skutečností dospěl k závěru, že dovolání obviněného podané z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je zjevně neopodstatněné.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro tento postup byly splněny.

Jak vyplývá z obsahu spisu, bylo odvolání obviněného zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného tedy nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí . Dovolání by tedy v tomto případě bylo možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka však také nebyla splněna, protože i když byl obviněným v dovolání označen další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., nebyl podle shora uvedené argumentace dovolacího soudu obsahově naplněn.

Ohledně té části dovolání, v níž obviněný polemizoval se způsobem hodnocení provedených důkazů a rozsahem provedeného dokazování, nebyl tento mimořádný opravný prostředek uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami, neboť jde svým obsahem o takové námitky, které na žádný z jím označených dovolacích důvodů nedopadají a nelze je podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.

Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. na základě všech shora popsaných úvah posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová