8 Tdo 574/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 574/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 o dovolání obviněného R. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 9 To 9/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 1/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 1 T 1/2001, byl obviněný R. Z. uznán vinným v bodě 4) a 8) trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Tímto rozsudkem byli zároveň odsouzeni i další obvinění M. B., roz. K., V. T., J. J., K. K. a M. B.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění R. Z., M. B., V. T. a také krajský státní zástupce, o nichž Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 9 To 9/2005, rozhodl tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř., ohledně obviněného V. T. i podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., ohledně obviněných M. B., V. T. a R. Z. v celém rozsahu zrušil, ohledně obviněného M. B. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podle § 259 odst. 2 tr. ř. z opaku a § 259 odst. 3 tr. ř. doplnil o chybějící výrok, a zároveň výrokem pod bodem I. trestní stíhání obviněného V. T. pro trestné činy podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 (skutky pod body 1 a 3 obžaloby) podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil vzhledem k čl. 1 písm. a) amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998. Výrokem pod bodem II. podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. B., roz. K., V. T. a R. Z. v bodě 1) až 19) uznal vinnými trestnými činy, a to M. B. krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 dílem dokonaného a dílem nedokonaného podle § 8 odst. 1 tr. zák. a v bodě 20) maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák.; V. T. v bodech 6), 7), 12), 14), 17) krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002; R. Z. v bodech 4) a 8) krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, kterého se dopustil tím, že:

4) s obviněným M. B. v době od 12. 2. do 16. 2. 1994 se za užití násilí vloupali do objektu J. C. v T., odkud odcizili elektrické hudební zařízení, počítačovou techniku, přehrávače a další elektroniku, čímž způsobili celkovou škodu ve výši 157.240,- Kč a na zařízení objektu způsobili škodu ve výši 620,- Kč ke škodě společnosti J. C., jejímž majitelem je P. J.,

8) s obviněným M. B. v době od 25. 2. do 28. 2. 1994 se za užití násilí vloupali do objektu Okresního ústavu sociálních služeb v T.,odkud odcizili videorekordér, počítačový komplet, finanční hotovost a další věci, vše v hodnotě 41.810,- Kč, na zařízení způsobili škodu ve výši 8.600,- Kč ke škodě OÚSS, a odcizením bot způsobili škodu ve výši 460,- Kč poškozené Z. J.

Všem třem obviněným byly za jejich protiprávní jednání uloženy podmíněné tresty odnětí svobody, konkrétně obviněnému R. Z. podle § 247 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odložený podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou roků. Zároveň soud rozhodl o náhradě škody, obviněným R. Z. a M. B. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným P. J. škodu ve výši 157.860,- Kč, Z. J. škodu ve výši 460,- Kč a Okresnímu ústavu sociálních služeb T. škodu ve výši 50.140,- Kč.

Výrokem pod bodem III. rozsudku byli obvinění M. B., V. T., R. Z. a M. B. zproštěni obžaloby pro skutky, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák. účinného před novelou provedenou zák. č. 265/2001 Sb. (obviněný M. B.) a trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného před novelou provedenou zák. č. 265/2001 Sb. (obvinění V. T., R. Z. a M. B.), neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali právě tito obvinění; soud současně rozhodl podle § 229 odst. 3 tr. ř. o uplatněném nároku poškozeného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. Z. (dále převážně jen dovolatel , příp. obviněný ) prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.

Dovolatel se v prvé řadě neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, který sice konstatoval pochybení krajského soudu v tom, že se nezabýval návrhem obviněného ze dne 6. 11. 2003 na zastavení trestního stíhání pro porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nicméně odvolací soud dále jen obecně uvedl, že právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a povinnost státu na stíhání a potrestání pachatele se nedostalo do tak extrémního rozporu, aby bylo třeba aplikovat čl. 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu vytkl, že obecně argumentoval pouze důkazy, které se týkaly jiných obviněných než dovolatele, přičemž tento se s těmito zjištěními veze . Rozsudek odvolacího soudu označil za nepřezkoumatelný, neboť je zcela paušální a nekonkrétní.

Dovolatel zdůraznil, že trestné činnosti se měl dopustit již v únoru 1994, přitom vyšetřování bylo ukončeno již v září 1994. Od té doby se však ve věci téměř nic neudálo, dne 9. 4. 1998 byla po došetření věci podána nová obžaloba, která mu však byla doručena až 13. 10. 2003; krajský soud ve věci rozhodl dne 9. 9. 2004 a následně vrchní soud dne 30. 3. 2005. Od zahájení trestního stíhání tak uplynulo 11 let, tedy téměř dvojnásobek doby, kterou považuje Evropský soud za maximální lhůtu přiměřenou k vyřízení věci.

Obviněný dále zdůraznil, že jen mezi doručením druhé obžaloby a okamžikem, kdy ji obdržel (9. 4. 1998 13. 10. 2003) uplynula doba delší než pěti let, přičemž s uplynutím této lhůty, spojuje zákon promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. c) tr. zák., ježto trestný čin, kterého se měl dopustit, je spojen s maximální trestní sazbou do tří let odnětí svobody. V případě řádného postupu řízení a i za předpokladu, že by mu byl uložen nepodmíněný trest, by tento trest již měl zahlazen. Na základě těchto závěrů považoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. za naplněný.

V neposlední řadě dovolatel namítl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že podaná obžaloba nesplňovala základní náležitosti, které podle § 177 tr. ř. musí obsahovat, zejména co se týká absence odůvodnění obžaloby. Zpochybnil provedené dokazování v tom smyslu, že z žádných z provedených důkazů nevyplývá, že by se předmětné trestné činnosti dopustil. V rozporu se zákonem považoval kromě výroků o vině a trestu i výrok o náhradě škody a tvrdil, že poškozený Okresní ústav sociálních služeb T., od 1. 1. 1996 přestal existovat a nemůže být proto nositelem žádných hmotných ani procesních práv.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o vině a v na tento výrok navazujících výrocích o trestu a o náhradě škody, a aby podle § 265m současně ve věci rozhodl tak, že se (obviněný) podle § 226 písm c) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro skutky uvedené pod body 4) a 8) napadeného rozsudku, popř. aby podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání zastavil.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která poté, co zrekapitulovala obsah podaného dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že argumentaci obviněného, tedy že průtahy v řízení byly způsobeny nečinností orgánů činných v trestním řízení a nepřiměřeností délky trestního stíhání došlo k situaci, pro kterou mělo být trestní stíhání zastaveno pro nepřípustnost, lze považovat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu za právně relevantní.

Státní zástupkyně však současně poukázala na to, že judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ) je přiměřenost délky trestního stíhání posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů, příp. též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce. V žádném ze svých rozhodnutí soud nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. K nápravě porušených práv garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají prostor pro posouzení, jaký způsob nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění, a může to být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému.

Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního řízení z čl. 6 Úmluvy v žádných ze svých rozhodnutí Soud nevyvodil a vzhledem ke svým pravomocím ani vyvodit nemohl, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Státní zástupkyně dále uvedla, že judikatuře Soudu odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu, který zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, než-li je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno. Ústavní soud však ani v jednom případě nezvolil možnost zastavení trestního stíhání.

Státní zástupkyně souhlasila se závěrem, že v dané věci došlo k nepřiměřené délce řízení a že bylo třeba tuto skutečnost zohlednit při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit. Vzhledem k tomu, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestné činnosti se oslabuje prvek individuální i generální prevence, bylo nutné posoudit vztah mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele a právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu. Zároveň uvedla, že v daném případě měla okolnost, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, význam při ukládání trestu obviněnému, přičemž tomuto byl uložen pouze trest podmíněný při dolní hranici zákonné trestní sazby.

K námitce dovolatele, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno s ohledem na promlčení trestního stíhání, protože v průběhu řízení se vyskytla v činnosti soudu určitá vakua, státní zástupkyně konstatovala, že k posouzení této námitky neměla k dispozici trestní spis, pouze omezené materiály. Jen obecně se tak vyjádřila k námitce týkající se tvrzení, že úkonem směřujícím k trestnímu stíhání nebylo rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. 4 T 45/98, jímž okresní soud postoupil věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. Poznamenala, že až na malé výjimky může v zásadě každý procesní úkon učiněný po sdělení obvinění směřovat k trestnímu stíhání pachatele, citovaný úkon okresního soudu byl navíc pro průběh řízení velmi podstatný a zcela zřejmě způsobil přerušení promlčecí doby.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že tento důvod nebyl naplněn, protože skutkové námitky obviněného nejsou z hlediska tohoto důvodu relevantní. Za přípustnou považovala pouze námitku směřující do výroku o náhradě škody, ve které obviněný tvrdil, že poškozený Okresní ústav sociálních služeb T. jako právní subjekt od 1. 1. 1996 neexistuje a nemůže být proto nositelem žádných hmotných ani procesních práv. V tomto směru zdůraznila, že jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody, přecházejí práva poškozeného i na jeho právního nástupce. Tento přechod práv přichází v úvahu i při zániku právnické osoby poškozené trestným činem, přičemž je nerozhodné, zda k zániku došlo před zahájením trestního řízení nebo v jeho průběhu; neboť právní nástupce pokračuje v právech poškozeného. Jestliže je pravdivé tvrzení o zániku tohoto subjektu, pak tento subjekt musí mít svého právního nástupce, vůči němuž měl být obviněný náhradou škody zavázán. S ohledem na uvedené by tedy výrok o náhradě škody mohl být nesprávný.

Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, příp. pokud shledá pochybení ve výroku o náhradě škody, aby postupoval podle § 265m odst. 2 tr. ř. Souhlasila s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona je nepřípustné.

Tento důvod je dán jen pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení, v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10, T 739., str. 18).

V této souvislosti obviněný v dovolání poukázal rovněž na to, že jeho trestní stíhání již bylo promlčeno, a proto se domáhal zániku trestnosti svého jednání z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. d) tr. zák.

Podle § 67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let, c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, a d) tři léta u ostatních trestných činů.

Promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, tj. od naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu.

Z formulace citovaného ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák. plyne, že pro posouzení otázky promlčení trestního stíhání je relevantní druh a výše trestu stanovený v trestní sazbě za konkrétní trestný čin. Jestliže jednání obviněného bylo právně kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 (ten byl pro obviněného příznivější ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák.), je v projednávané věci třeba vyjít z trestní sazby trestu odnětí svobody šest měsíců až tři léta, tak jak je stanovena v ustanovení § 247 odst. 2 citovaného zákona. Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. by tak trestnost činu v tomto případě zanikla uplynutím promlčecí doby v trvání pěti let.

Jak vyplývá ze spisu, v dané věci bylo trestní stíhání obviněného zahájeno dne 26. 3. 1994 (trestnou činnost obviněný spáchal v únoru 1994), fáze vyšetřování byla skončena již v září 1994 a 2. 12. 1994 byla podána první obžaloba. Dne 7. 8. 1996 nabylo právní moci usnesení, kterým byla věc podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. vrácena státnímu zástupci k došetření (srov. č. l. 937). V pořadí druhá obžaloba byla podána dne 9. 4. 1998 u Okresního soudu v Teplicích, přičemž usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 4. 1999, sp. zn. 4 T 45/98, které ve vztahu k obviněnému nabylo právní moci dne 30. 4. 1999, byla věc postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu příslušnému. Do ledna 2001, kdy byl spisový materiál předložen jmenovanému krajskému soudu, učinil Okresní soud v Teplicích dotazy na centrální evidenci obyvatel a Úřad práce v T. Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci nařídil hlavní líčení ve věci na dny 20. až 21. listopadu 2003.

S ohledem na uvedené lze sice konstatovat, že v průběhu řízení došlo k průtahům ze strany obviněného nezaviněným, na druhou stranu však nelze uzavřít, že by orgány činné v trestním řízení v průběhu více jak pěti let nevyvíjely žádnou činnost. Minimálně významným procesním úkonem, a to citovaným usnesením o postoupení věci krajskému soudu, totiž došlo k opětovnému přerušení promlčecí doby. Nejvyšší soud se proto podobně jako soud odvolací přiklonil k závěru, že právo státu na potrestání pachatele trestné činnosti a právo obviněného na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě se nedostalo do natolik extrémního rozporu, aby mělo k aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a aby byl stát zbaven práva na potrestání pachatele. Navíc je na místě poukázat na vyčerpávající vyjádření státní zástupkyně týkající se z pohledu řešené problematiky současné judikatury Soudu a rovněž Ústavního soudu. Lze tak uzavřít, že konstatoval-li odvolací soud, že nelze nevidět jisté průtahy v projednávané věci, pak tuto skutečnost zhodnotil i při ukládání trestu obviněnému (srov. str. 19 jeho rozsudku). Námitky obviněného proto dovolací soud považoval v tomto bodě za neopodstatněné.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají způsob a rozsah vedení dokazování soudů obou stupňů, hodnocení důkazů a správnost učiněných skutkových zjištění. Pod tyto námitky spadají ty argumenty obviněného, v rámci nichž tvrdil, že kromě výpovědi spoluobviněného M. B. nebyl proveden jediný důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání trestné činnosti, že jeho vina nebyla prokázána, neboť poškození jako svědci vypovídali pouze o tom, jaká škoda jim byla způsobena, že na žádném z míst činu nebyly zajištěny žádné stopy, že u skutku pod bodem 4) spoluobviněný M. B. pouze uvedl, že tento skutek měl spáchat obviněný sám, ale žádné bližší okolnosti nepopsal, že u skutku pod bodem 8) M. B. bez jakékoli bližší specifikace uvedl, že obviněný R. Z. byl pouze venku, apod.

Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny rozsahu provedeného dokazování a odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jediným relevantním argumentem uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla námitka obviněného vztahující se k výroku o náhradě škody (obviněný namítal, že poškozený Okresní ústav sociálních služeb T., od 1. 1. 1996 přestal existovat a nemůže být proto nositelem žádných hmotných ani procesních práv).

Obecně je nutné uvést, že nárok na náhradu škody přechází z poškozeného na jeho právního nástupce (§ 45 odst. 3 tr. ř.). Byl-li tento nárok poškozeným v rámci adhezního řízení řádně a včas uplatněn, právní nástupce vstupuje přímo do práv poškozeného a je oprávněn v trestním řízení pokračovat svými úkony, aniž by musel nárok znovu uplatňovat.

V projednávané věci uplatnil nárok na náhradu škody způsobené trestnou činností obviněného již v únoru 1994 Okresní ústav sociální služeb T., přičemž se jednalo o budovu ředitelství, která byla vykradena. V roce 1994 spadaly pod Okresní ústav sociálních služeb následující pracoviště: Domov Důchodců T., Ústav sociální péče pro mládež T. a Ústav sociální péče pro mládež. Z informací dostupných v obchodním rejstříku vedeným Ministerstvem spravedlnosti ČR (zejména ze sbírky listin) se podává, že zřizovací listinou ze dne 4. 10. 1995 byl s účinností od 1. 1. 1996 Okresním úřadem v Teplicích jako příspěvková organizace zřízen Ústav sociální péče pro mentálně postižené. V současné době figuruje ve výpise z obchodního rejstříku opět jiný název této příspěvkové organizace, a to Ústav sociální péče H. Podle identifikačního čísla se však jedná o tutéž organizaci jako v roce 1996, která pouze za dobu své existence změnila název, příp. své sídlo, a to naposledy v roce 2004.

S ohledem na uvedené je zřejmé, že právním nástupcem bývalého Okresního ústavu sociální péče je Ústav sociální péče H., který vstoupil do práv poškozeného a je osobou oprávněnou k uplatnění požadavku na náhradu škody způsobenou trestnou činností obviněného R. Z. v roce 1994. Konečně dovolací soud poznamenává, že po celé trestní řízení přebíral veškeré úřední písemnosti právě Ústav sociální péče pro mentálně postižené v T., a poté, co bylo toto pracoviště zrušeno, Ústav sociální péče v H. Ani tuto námitku obviněného tudíž Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Zcela na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání obviněného mu bylo předloženo Krajským soudem v Ústí nad Labem teprve 16. 5. 2007, tedy cca 22 měsíců po podání dovolání a dokonce 12 dnů poté, co obviněnému uplynula zkušební doba podmíněného odsouzení z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, který nabyl právní moci dne 4. 5. 2005. Ani tato skutečnost však nemohla mít na způsob rozhodnutí dovolacího soudu vliv.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a