8 Tdo 573/2005
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 573/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 dovolání obviněného ing. L. M. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 61 To 368/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 103/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 61 To 368/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 T 103/2001, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 T 103/2001, byl obviněný ing. L. M. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v obci T. před kioskem v sídlišti dne 16. 2. 1997 kolem 4.00 hodin při vzájemném konfliktu bodl nožem poškozeného J. H. do oblasti podbřišku a způsobil mu bodné poranění nad sponou stydkou vlevo od střední čáry, pronikající močovým měchýřem jeho přední i zadní stěnou a poté pokračující do oblasti úponu kliček tenkého střeva, bodné poranění vlevo v podbřišku těsně nad tříselným vazem, jež směřovalo směrem zdola nahoru do oblasti dolního pólu levé ledviny a bodný kanál dosahoval délky 150 mm; zranění si vyžádalo operační zákrok a následnou hospitalizaci ve F. nemocnici v P. od 16. 2. 1997 do 28. 2. 1997, pokud by byl poškozený zaměstnán, pracovní neschopnost by trvala od 16. 2. 1997 do 14. 5. 1997.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo především proti výroku o vině. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 61 To 368/2004, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Jinak zůstal rozsudek nedotčen.

Obviněný podal proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. V dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že se jednání, jež mu je kladeno za vinu, dopustil v rámci nutné obrany a že pro absenci úmyslného zavinění nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Zdůraznil, že nemohl mít úmysl ublížit poškozenému, který jej pronásledoval a k němuž byl otočen zády, a teprve pod hrozbou jednoznačného útoku, který vzápětí nastal, se začal bránit, neboť byl v přímém ohrožení jeho život i životy jeho rodinných příslušníků. Dodal, že byl ve značné nevýhodě, protože útok poškozeného byl veden zákeřně zezadu a po úderech do hlavy ztratil brýle a vzhledem k sporému osvětlení nic neviděl. Zdůraznil, že žádný zájem o kontakt s poškozeným neměl a naopak cílem poškozeného bylo vyhledat vzájemný kontakt s ním. Uvedl, že pokud následně použil nůž v nutné obraně, bylo to v momentě okamžitého zoufalství a nutnosti reagovat na vzniklou situaci, přičemž se snažil šetřit zdraví poškozeného, neboť jeho záměrem bylo bodnout jej do stehna, kde by nemohlo dojít k těžké újmě na zdraví. Jen shodou náhod se mu zamýšlený cíl nepodařilo zasáhnout a rány skončily v třísle poškozeného, které tvoří rozhraní stehna a břicha. Soudy podle něj nesprávně hodnotily okolnosti vylučující údajnou protiprávnost jeho jednání a nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, pokud se domníval, že nutnou obranu lze uplatnit pouze v případě probíhajícího (trvajícího) útoku, jak se naznačuje z napadeného rozsudku, neboť podle § 13 tr. zák. postačí odvracet útok přímo hrozící, o který se v jeho případě jednalo. Dále namítl, že pokud se počal bránit útoku poškozeného, nelze jeho jednání označovat za vzájemný konflikt mezi ním a poškozeným; z rozhodnutí odvolacího soudu ani neplyne, v jakém konkrétním jednání zúčastněných osob Městský soud v Praze vzájemný konflikt spatřoval.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.



Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a zda se obviněný činu dopustil za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.

Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle § 13 tr. zák. čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo jinému úmyslně způsobit těžkou újmu na zdraví, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu, přesvědčivě neobsahuje.

Výrok o vině obviněného pokusem trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. nemůže obstát především proto, že přes veškerou pozornost, kterou objasnění věci soudy věnovaly, nebyly náležitě vysvětleny okolnosti vzájemného konfliktu obviněného a poškozeného J. H., v důsledku čehož soudy neučinily jasně taková skutková zjištění, která by naplňovala zákonné znaky úmyslu stran zákonného znaku těžké újmy na zdraví a na základě nichž by bylo možno spolehlivě rozhodnout o vyloučení nutné obrany, jak opodstatněně dovolatel vytkl.

Pro důkazní situaci v posuzované věci bylo příznačné, že proti sobě od samého počátku stály dvě obsahově odlišné výpovědi obviněného a poškozeného; na rozdíl od situací, kdy již provedení dalšího důkazu k prověření věrohodnosti té či oné výpovědi nelze provést, přicházelo v úvahu provedení výslechu hned dvou svědkyň, které byly přímými účastníky celého konfliktu nebo alespoň jeho počáteční fáze. Zatímco soud prvního stupně protokoly o výpovědích svědkyň J. M. a V. K., manželky obviněného a její dcery, přečetl podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a učinil je tak součástí procesu hodnocení důkazů, odvolací soud provedení těchto důkazů z důvodů zevrubně rozvedených v napadeném rozsudku (strana 4) označil za nadbytečné.

Nutno zaznamenat, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2004, sp. zn. 3 T 103/2001, není v pořadí prvním odsuzujícím rozsudkem v této věci. Tím byl rozsudek označeného soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 3 T 103/2001, jímž byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou na tři léta. K odvolání obviněného byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 61 To 299/2003, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Z odůvodnění usnesení Městského soudu se mimo jiné podává, že tento soud za nesporná označil zjištění soudu prvního stupně potud, že dne 16. 2. 1997 v ranních hodinách došlo před kioskem na sídlišti v obci T. nejdříve ke konfliktu mezi obviněným a svědkem Z. P. a poté mezi obviněným a poškozeným J. H. Zatímco konflikt mezi obviněným a svědkem Z. P. se podařil po příjezdu policejní hlídky urovnat, konflikt s poškozeným J. H. vyústil v závažné zranění poškozeného. Jak proběhl konflikt s tímto poškozeným, co bylo bezprostřední příčinou toho, že obviněný zasadil poškozenému dvě rány nožem, a za jakých okolností k tomu došlo, označil odvolací soud za sporné. Skutkový děj by podle něj mohly osvětlit výpovědi dalších přítomných osob J. M. a V. K. Tyto důkazy v řízení před soudem provedeny nebyly, a proto odvolací soud označil dokazování za neúplné a skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za předčasné (strana 5, 6 usnesení).

Obvodní soud pro Prahu 4 po doplnění dokazování dne 22. 3. 2004 vyhlásil nový odsuzující rozsudek, který nedoznal ve výroku o vině změn. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že soud neuvěřil obhajobě obviněného, že se činu dopustil v nutné obraně, a závěr o vině obviněného pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. opřel o výpověď poškozeného J. H. Jako nevěrohodné označil výpovědi svědkyň J. M. a V. K., které vypovídaly ve prospěch obviněného [protokoly o výpovědích těchto svědkyň byly v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přečteny, jak už bylo zmíněno]. Poškozený podle něj vypovídal pod sankcí trestního postihu pro trestný čin křivé výpovědi, do kiosku přijel až v ranních hodinách a dle výpovědí ostatních svědků nebyl opilý. Neměl žádný důvod napadat obviněného, neboť k němu neměl žádné vazby, ani jej neznal. Naproti tomu obviněný byl podle zjištění soudu kritického dne silně rozrušený, požil nezanedbatelné množství alkoholu. Soud připomněl, že již samotný fakt, že obviněný bezprostředně před konfliktem zaslechl slova to je on , která měla osvětlit poškozenému, že to je právě obviněný, kdo byl přítomen předešlému konfliktu, v něm vzbudila ostražitost a začal se obávat útoku na svou osobu ze strany poškozeného, aniž by k tomu měl důvod. Obviněný konfliktní situaci s poškozeným (poškozený připustil, že v rámci slovní potyčky obviněného chytil za ruku nebo bundu, aniž by na něj fyzicky útočil) vyhodnotil podle názoru soudu neadekvátně a přehnaně, když popisoval obavy o svůj život a život rodiny. Současně však dodával, že jednání obviněného shledal zcela zjevně nepřiměřeným způsobu útoku poškozeného, a to i v případě, že by poškozený obviněného udeřil do hlavy, jak obviněný uváděl, a jeho jednání pokládal za vybočení z mezí nutné obrany. V této souvislosti soud posuzoval škodu hrozící obviněnému a škodu způsobenou poškozenému a mezi škodou hrozící a způsobenou shledal hrubý nepoměr. Zdůraznil, že útokem na poškozeného, jenž sám nebyl ozbrojen, mohla být způsobena těžká újma na zdraví, bez včasné odborné pomoci mohlo způsobené zranění vést k úmrtí poškozeného; obviněný útočil velkou silou dvěma bodnými ranami proti poškozenému, aniž by mu jakýmkoliv způsobem pohrozil, že má v ruce bodnou zbraň (strany 4, 5 rozsudku).

I přes závěry uvedené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 61 To 299/2003, týž odvolací soud (třebaže v jiném složení senátu) v dovoláním napadeném rozhodnutí vyložil, že přečetl-li soud prvního stupně v hlavním líčení protokoly o výpovědích svědkyň J. M. a V. K. podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., učinil tak bez splnění potřebných předpokladů a jeho postup nelze označit za zákonný. Současně však odvolací soud dospěl k závěru, že tyto dva důkazy jsou nadbytečné a že pro rozhodnutí ve věci nelze dále prodlužovat trestní řízení. Jde o svědectví, která mají potvrdit obhajobu obviněného. Nicméně obviněný svoji obhajobu velice podrobně prezentoval v trestním řízení sám a soud se s jeho obhajobou musí stejně kvalitně a stejně důkladně zabývat, ať je podpořena dalšími svědeckými výpověďmi či nikoliv. V této fázi řízení odvolací soud uzavřel, že pro rozhodnutí soudu se jeví tyto výpovědi jako nepotřebné a je skutečně neúčelné tímto způsobem prodlužovat trestní řízení, jak se doposud stalo (strana 4 rozsudku). Dále pak přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, uvěřil-li výpovědi poškozeného a označil-li obhajobu obviněného jako účelovou. Sám zdůraznil, že při hodnocení obou v úvahu přicházejících verzí je třeba vzít na zřetel, co se odehrálo v kiosku předtím, přičemž této fázi poškozený přítomen nebyl. Poškozený podle odvolacího soudu obviněného neznal, nebyl přítomen první fázi konfliktu v kiosku, neměl jediný důvod, proč by ho křivě obvinil a nebyl pod vlivem alkoholu. Poškozený šel z kiosku na toaletu, nevěděl, že je tam obviněný, který se vrátil, aby společně s manželkou a její dcerou hledali hodinky, byl jím osloven a poté i napaden. Z těchto hledisek je i podle odvolacího soudu výpověď poškozeného věrohodná, a to též s přihlédnutím k tomu, že poškozený nebyl na rozdíl od obviněného, který měl u sebe nůž nijak ozbrojen. Použil-li tedy obviněný nůž dvakrát velkou silou, je podle odvolacího soudu vyloučeno, aby jednal v nutné obraně. Obhajobu obviněného, že to byl poškozený, kdo jej nejprve napadl slovně a pak i fyzicky, když mu hned zezadu dal prudkou ránu do zadní části hlavy, až mu spadly brýle, a pak ještě další dvě do obličeje, z nich jednu na levé oko, odvolací soud označil za nelogickou. Zdůraznil, že zranění, která obviněný utrpěl, pocházela z první fáze konfliktu a nemohl mu je způsobit poškozený (strany 5, 6 rozsudku).

Dovolací soud nepřehlédl, že tak odvolací soud rozhodl za nestandardní situace dlouhodobě vedeného trestního stíhání, kdy opakovaně selhávaly snahy soudů obou stupňů svědkyně J. M. a V. K. vyslechnout. Nestandardnost situace a stávající objektivní nemožnost (či neschopnost) soudu zajistit i ve spolupráci s policejními orgány přítomnost svědkyň v řízení před soudem však nemůže být vykládána v neprospěch obviněného.

Obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích řízení znovu brojil proti zjištění, že konflikt s poškozeným vyprovokoval. Opakoval, že to byl poškozený, kdo jej pronásledoval, když byl k němu otočen zády, chytal jej, a proto - v reálné obavě o zdraví své i své rodiny - se začal bránit a použil nůž, přičemž však jeho záměrem bylo bodnout do stehna. Zdůraznil, že o kontakt s poškozeným zájem neměl, byl to naopak poškozený, kdo tak učinil. Vyjádřil přesvědčení, že odvracel přímo hrozící útok, neboť i poškozený uvedl, že jej chytal za ruku nebo bundu, což nebylo možné vyložit jinak než jako začínající útok na jeho tělesnou integritu.

Prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění, na nichž vystavil své rozhodnutí odvolací soud, ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.

Námitky skutkové, jak již bylo řečeno, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Tato zásada se však nemůže uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález sp. zn. I. ÚS 55/04).

Takovými vadami důkazního řízení se rozumí mimo jiné i případy tzv. opomenutých důkazů a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Útok přímo hrozící je naukou chápán jako útok, který vytváří bezprostřední nebezpečí pro právem chráněné zájmy a nevyhnutelně musí začít v nejbližší době; hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá. Útok musí skutečně existovat; jestliže reálný útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. domnělou (putativní) nutnou obranu. Ta se právně hodnotí jako pozitivní skutkový omyl o podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti, který vylučuje pachatelovo zavinění ve formě úmyslu a vědomé nedbalosti (obránce neví, že nejde o skutečný protiprávní útok, domnívá se, že takový útok jako podmínka trestnosti je dán, a snaží se domnělý útok odvrátit). Pokud by však obránce zhodnotil danou situaci nesprávně vlastní vinou, tedy sice nevěděl, že nejde o protiprávní útok, ale vzhledem k okolnostem případu a osobním poměrům o tom vědět měl a mohl, přichází v úvahu jeho zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, a mohl by být trestně odpovědný za nedbalostní trestný čin. Nedbalost tady záleží v tom, že pachatel nerozpoznal správně situaci, a podle okolností a osobních poměrů měl a mohl rozpoznat, že jde o útok zdánlivý, domnělý (viz též Nutná obrana. Josef Kuchta. Masarykova univerzita. Brno 1999. str. 132).

Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je třeba hodnotit především se zřetelem k intenzitě útoku a vlastní obrany, přičemž je zjevné, že obrana musí být, má-li být způsobilá k odvrácení útoku, silnější než útok. Nesmí být však zcela zjevně (mimořádně hrubě, naprosto jednoznačně) přehnaná. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Na druhou stranu ale nelze zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby; vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.

Z pohledu těchto východisek nelze mít závěry soudu prvního stupně týkající se aplikace ustanovení o nutné obraně (event. o putativní nutné obraně) za konzistentní.

Na straně jedné soud prvního stupně hovoří o tom, že již samotný fakt, že bezprostředně před konfliktem obviněný zaslechl slova to je on , která měla osvětlit poškozenému, že je to právě obviněný, kdo byl přítomen předešlému konfliktu, v něm vzbudila ostražitost a začal se obávat útoku na svou osobu ze strany poškozeného, aniž by k tomu měl důvod. Posléze z výpovědi poškozeného reprodukoval, že ten připustil, že v rámci slovní potyčky obviněného chytil za ruku nebo bundu, avšak fyzicky na něj neútočil. Podle názoru soudu obviněný situaci vyhodnotil neadekvátně a přehnaně, popisoval-li obavy o svůj život a život rodiny, což odůvodňoval špatným zdravotním stavem, spadlými brýlemi a dezorientací. Na straně druhé ale soud prvního stupně vyložil, že jednání obviněného shledal zcela zjevně nepřiměřeným způsobu útoku poškozeného, a to i v případě, když by obviněného udeřil do hlavy, ač sám konstatoval, že uvěřil výpovědi poškozeného, který fyzický útok vyloučil.

V úvahách soudu prvního stupně jsou tak zahrnuta skutková zjištění o obavách obviněného z možného útoku, ty jsou ale označeny za nedůvodné. Posléze soud popisuje fyzický kontakt obviněného s poškozeným, aniž by se zevrubněji zabýval též otázkou putativní nutné obrany a případného excesu z ní. V rozporu s výpovědí poškozeného, kterou hodnotil jako věrohodnou, připustil i možnost úderu do hlavy, avšak uzavřel, že obviněný svým jednání vybočil z mezí nutné obrany a jeho čin nelze proto považovat za nutnou obranu. Soustředil přitom svoji pozornost na srovnání škody hrozící a škody způsobené, shledal mezi nimi hrubý nepoměr a zdůraznil, že obviněný útočil velkou intenzitou dvěma bodnými ranami proti poškozenému, aniž by mu pohrozil, že má v ruce bodnou zbraň. Odhlédneme-li od nepřesvědčivosti takto postavených argumentů, soud se především nezabýval tím, jak mohl situaci subjektivně vnímat a hodnotit obviněný, neposoudil ji komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.

Odvolací soud uvedené nejasnosti a pochybení nenapravil. Stejně jako nalézací soud vyloučil nutnou obranu, avšak skutková zjištění, na základě nichž tak učinil, nebyla totožná se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Opíraje se důsledně o výpověď poškozeného shledal, že incident vyprovokoval obviněný, který poškozeného oslovil a poté i fyzicky napadl. Zdůraznil, že poškozený obviněného neznal, nebyl přítomen první fázi konfliktu v kiosku, neměl proto jediný důvod, proč by ho křivě obvinil, a nebyl pod vlivem alkoholu. Za takových okolností je podle odvolacího soudu vyloučeno, aby obviněný jednal v nutné obraně, přičemž připomněl i skutečnost, že měl u sebe na rozdíl od poškozeného nůž. Současně však i on zaznamenal, že obviněný byl předtím (v první fázi konfliktu) prokazatelně a viditelně napaden, v bezprostřední časové návaznosti se vrátil ke kiosku s manželkou a její dcerou hledat hodinky, cítil se zvýšeně ohrožen, pod vlivem alkoholu a situaci, kdy z kiosku vyšla osoba, vyhodnotil jako přímé ohrožení své a svých blízkých a zcela neadekvátně slovně i fyzicky zaútočil (strana 8).

K těmto závěrům modifikujícím skutková zjištění a v návaznosti na to i právní úvahy nalézacího soudu týkající se nutné obrany, event. putativní nutné obrany, soud druhého stupně dospěl, aniž by provedl některý z důkazů významných pro objasnění věci, ba dokonce tak učinil v situaci, kdy oproti soudu prvního stupně nemohl ani jakkoliv hodnotit výpovědi svědkyň J. M. a V. K., přítomných konfliktu obviněného a poškozeného.

Z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů vyplývá, že závěr o vině obviněného byl opřen o výpověď poškozeného J. H., kterou soudy označily za věrohodnou. Vysvětlily, že tak učinily proto, že poškozený obviněného neznal, nebyl přítomen první fázi konfliktu v kiosku, neměl proto jediný důvod křivě ho obvinit a nebyl pod vlivem alkoholu a navíc nebyl ani ozbrojen. Obdobné důvody lze však najít i na straně obviněného. Ani ten nepřišel ke kiosku proto, aby pokračoval v konfliktu; jediným důvodem, proč se na místo vrátil, bylo jeho úsilí nalézt ztracené hodinky, čemuž koresponduje i to, že společně s ním přišly jeho manželka a její dcera. Odvolací soud ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 61 To 299/2003, mimo jiné uvedl, že s ohledem na přítomnost těchto dvou žen lze mít za vyloučené i to, že se obviněný domů vrátil cíleně proto, aby si vzal nůž a pak zaútočil. Proto je třeba věnovat maximální pozornost objasnění vzniku konfliktu a spolehlivou odpověď na tuto otázku nelze dát bez toho, aniž by byli vyslechnuti všichni v úvahu přicházející svědci.

Odvolací soud se přijatelným způsobem s potřebou výslechu svědkyň J. M. a V. K. nevypořádal. Lze připustit, že okolnosti spojené s úsilím vyslechnout obě svědkyně nejsou standardní, pominout jistě není možné ani délku trestního řízení; nelze avšak souhlasit s tím, že jde o důkazy nadbytečné a že mají-li svědkyně potvrdit obhajobu obviněného, ten ji velice podrobně prezentoval v trestním řízení sám a soud se s jeho obhajobou musí stejně kvalitně a stejně důkladně zabývat, ať je podpořena dalšími svědeckými výpověďmi, či nikoliv (strana 4 napadeného rozsudku). Předně je třeba uvést, že důkaz výslechem těchto svědkyň v řízení před soudem proveden nebyl, nelze proto usuzovat na obsah jejich výpovědí, a především nelze argumentovat tím, že soud se musí obhajobou obviněného zabývat pečlivě, aniž by bylo významné, zda je podpořena dalšími důkazy, a to zejména v situaci, kdy proti sobě stojí takto zásadně odlišné výpovědi obviněného a poškozeného. Povinností soudu proto bude, aby tyto důkazy provedl. Protože vadou spočívající v nezákonném provedení těchto důkazů trpělo již řízení před soudem prvního stupně, bude na něm, aby ji odstranil.

Z vyložených důvodů závěry soudů obou stupňů nemohly obstát a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Důvody pro nařízení, aby věc tento soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu, shledány nebyly. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. května 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková