8 Tdo 570/2009
Datum rozhodnutí: 18.06.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 570/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2009 o dovolání, které podal obviněný R. T., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 5 To 395/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 73/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 44 T 73/2008, byl obviněný R. T. uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Těchto trestných činů se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 12. 3. 2008 v době od 14.02 do 14.12 hodin, v P., K H., v prodejně autoservisu T., a. s., využil po odchodu poškozené M. B., toho, že poškozená ve spodní části odkladní plochy prodejního pultu zapomněla svou dámskou koženou peněženku černé barvy, která obsahovala 2 kusy platebních karet VISA Elektron ČS, a. s., s rozdílnou platností do 02/07 a do 03/10, finanční hotovost ve výši 3.300,- Kč v papírových bankovkách, nezjištěné množství drobných kovových mincí české měny, věrnostní karty od prodejců, a to 1 ks Eurotel, 2 ks Baťa a 1 ks Shell a cca 5 kusů potvrzení o výběru z bankomatů, čímž poškozené způsobil škodu v minimální výši 3.300,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl trestním příkazem Okresního soudu v Jičíně ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 2 T 49/2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon mu byl následně nařízen, a který částečně vykonal dne 25. 6. 2007.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osm měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce v neprospěch obviněného odvoláními, o nichž Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 5 To 395/2008, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o zákazu pobytu a odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak uvedený rozsudek ponechal beze změny.

Obviněný podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti té části napadeného rozhodnutí, v níž bylo konstatováno, že rozsudek soudu prvního stupně zůstal nezměněn, proti výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. U trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. se obviněný neztotožnil s tvrzením soudu, že věděl, že předmětná peněženka, kterou nalezl, je předešlé zákaznice, protože takový závěr nemá podklad v provedeném dokazování. Tuto skutečnost obviněný považuje za vyvrácenou tím, že po odchodu poškozené v prodejně ještě dalších asi 5 min. setrval. Po tuto dobu se poškozená nevrátila a peněženku nehledala. Obviněný též dovozoval, že v prodejně, kde se střídá velké množství zákazníků i zaměstnanců v průběhu celého dne, nelze na nepřímý úmysl usuzovat až tak široce, že by obviněný v takovém případě musel předpokládat, že nalezená peněženka je posledního zákazníka. Podle obviněného byl proto nesprávně ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. v jeho jednání shledán nepřímý úmysl.

Ve vztahu k trestnému činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. obviněný neshledal naplnění zákonných znaků této skutkové podstaty. Poukázal na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/2003, ze dne 17. 6. 2004. S odkazem na něj podle obviněného nemůže být dán úmysl pachatele k přisvojení si platební karty v době, kdy si obviněný předmětnou peněženku strčil do bundy. Obviněný poukázal na to, že soudy v této souvislosti použily nepřípustnou argumentaci tzv. notoriety o automatické existenci platebních karet v osobních věcech poškozeného jen proto, že peněženka je osobní věcí určenou k uchovávání peněz. Oba soudy však podle obviněného pochybily, když blíže nezdůvodnily, proč v daném případě obviněný musel vědět, že se platební karty v peněžence poškozené nacházejí. K tomu obviněný zmínil, že platební karty nejsou nošeny pouze v peněženkách, ale i jinde, např. ve speciálních pouzdrech atd.

Obviněný na základě těchto výhrad namítl, že oba soudy nesprávně právně posoudily zjištěný skutkový stav věci, když v činu, jenž je mu kladen za vinu, shledaly trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Podle obviněného by přicházelo v úvahu pouze naplnění skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle § 254 tr. zák., avšak za podmínky, že by peněženka s finanční hotovostí v ní dosáhla hodnoty větší než nepatrné, což v projednávané věci nepřichází do úvahy. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2008, sp. zn. 5 To 395/2008, ve výroku, podle kterého zůstal nezměněn rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 7. 2008 (chybně uvedeno 24. 6. 2008), sp. zn. 44 T 73/2008, zrušil a sám ve věci vydal zprošťující rozsudek, případně věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství zaslal k dovolání obviněného R. T. Nejvyššímu soudu v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemné vyjádření. S námitkami obviněného se neztotožnil, neboť obviněný směřuje svými výhradami k tomu, že peněženku poškozené našel a nikoli, že ji odcizil. O nález se však v daném případě nejednalo, protože nešlo o věc ztracenou, nalézající se mimo dispoziční možnosti jejího vlastníka, který nemá žádnou představu o tom, kde by se pohřešovaná věc mohla nacházet. Poškozená v tomto případě během krátké doby zjistila, že postrádá peněženku a také měla dobrou představu o tom, kde se zřejmě tato její věc nalézá. Pokud by se jí obviněný nezmocnil, nalezla by ji na místě, kde ji nedopatřením zanechala, či by jí byla vydána obsluhujícím personálem. Za správnou považoval úvahu soudu, že v peněžence lze předpokládat větší částku v hotovosti i uložení platebních karet, a že peněženky jsou k tomuto účelu také konstrukčně řešeny. Neztotožnil se s argumentací obviněného opřenou o ústavní nález sp. zn. IV. ÚS 37/2003, neboť ten řeší situaci, kdy soud argumentoval zcela obecným závěrem, že obvinění museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech . Skutková situace v pojednávané věci je odlišná a dopadá na ni právní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 155/2008, podle něhož zákonný znak trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spočívající v tom, že si pachatel neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu, je naplněn jakýmkoli způsobem jejího získání bez právního důvodu. I nález takové platební karty je jedním ze způsobů, jímž lze naplnit uvedený zákonný znak, jestliže si pachatel ponechá nalezenou platební kartu, a nemá tak v úmyslu ji odevzdat (např. příslušné bance, orgánům Policie České republiky). Státní zástupce z těchto důvodů považoval napadená rozhodnutí správná, dovolání obviněného shledal nedůvodným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění těchto podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Vzhledem k tomu, že obviněný napadeným rozhodnutím vytýkal vady v použité právní kvalifikaci a vyjádřil přesvědčení, že činem, který mu je kladen za vinu, nenaplnil znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. ani trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., splnil požadavky pro uplatnění označeného dovolacího důvodu, a proto Nejvyšší soud dále zkoumal, zda je takto podané dovolání opodstatněné.

K výhradám ohledně trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. je potřeba uvést, že tento trestný čin spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Objektem je především vlastnictví věci, dále i držba věci, ale i jen faktické držení věci. Rozhodující je faktický stav, v rámci kterého má poškozený nebo jiný držitel věc ve své moci. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže ji odejme z dispozice vlastníka, a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám. U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová.

S ohledem na námitky obviněného, je též vhodné zdůraznit, že to, zda věc je ještě v moci poškozeného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a vychází se přitom z vžitých zvyklostí. Rozhodovací praxí soudů již bylo ustáleno, že v moci vlastníka či držitele je např. i zaparkovaný automobil na ulici, zemědělský stroj na poli, pes pobíhající po ulici, věci v bytě v době, kdy je jejich vlastník či držitel v zaměstnání, na výletě i na dovolené apod. Patří sem i věci odložené a uschované, pokud na ně již zapomněl, má-li k nim jejich držitel přístup. Jsou to však i věci zapomenuté či ztracené, u nichž je rozhodující, aby vlastník nebo držitel věděl, kde je má hledat, a existuje-li určitá naděje, že je najde (srov. rozhodnutí č. 35/1987 s. 190 Sb. rozh. tr. a č. 9/1955 Sb. rozh. tr.).

Pokud obviněný tvrdil nedostatky v posouzení subjektivní stránky, je potřeba uvést, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat na všech okolnostech případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Pro naplnění znaku, přisvojit si cizí věc není rozhodné, zda pachatel ví, komu tato věc patří, tedy to, kdo je konkrétním vlastníkem této věci. Podstatné je, že jde o věc cizí, nenáležející pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici.

Z dikce ustanovení § 247 tr. zák. ve spojení s § 3 odst. 3 tr. zák. plyne, že u trestného činu krádeže je vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu § 4 písm. a) nebo b) tr. zák. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

V popisu skutkových zjištění, odůvodnění napadených rozhodnutí a též i podle obsahu spisu bylo prokázáno, že se obviněný činu, který mu je kladen za vinu, dopustil tak, že při návštěvě prodejny autoservisu T., a. s., byl přítomen tomu, jak poškozená M. B. nakupovala a posléze zaplatila platební kartou. Peněženku však zapomněla ve spodní části odkladní plochy prodejního pultu. Po jejím odchodu z prodejny obviněný této skutečnosti využil a její dámskou koženou peněženku si strčil do kapsy bundy.

Obviněný rozhodně věděl, že mu uvedená peněženka nenáleží a s ohledem na to, že ji našel na místě, kde předtím stála a platila poškozená, jednal se srozuměním, že tato peněženka může patřit poškozené, a proto byl i s touto eventualitou srozuměn.

Rovněž je potřeba k námitkám obviněného uvést, že není pochyb o tom, že obviněný naplnil znaky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák., který spáchal v nepřímém úmyslu, jak správně soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dovodily.

V projednávaném případě se nejedná o trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák., neboť tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Na rozdíl od trestného činu krádeže se zde musí jednat o věc nalezenou. Takovou věcí bývá zejména věc ztracená nebo zapomenutá, která se dostala z moci oprávněné osoby. Pro trestní odpovědnost za zatajení věci se však vyžaduje, aby podle představ pachatele šlo o věc ztracenou nebo zapomenutou, a aby on o ní předpokládal, že se dostala z moci oprávněné osoby. Když tomu tak není a pachatel ví, komu věc náleží, a že při normálním běhu událostí se oprávněná osoba může pro věc vrátit, resp. má ji ještě v dosahu, nejedná se o trestný čin zatajení věci, ale o trestný čin krádeže, nebo při omylu ohledně těchto skutečností o pokus tohoto trestného činu (k tomu srov. rozhodnutí č. 9/1955, č. 31/1987 a č. 35/1987, s. 190).

Vzhledem k tomu, že poškozená v projednávaném případě věděla, kde peněženku zanechala, že se pro ni bezprostředně po činu obviněného vrátila, když si uvědomila, že ji v prodejně zapomněla, nejednalo se o věc nalezenou ve smyslu shora uvedeném. V činu obviněného proto nemohly být shledány znaky trestného činu zatajení věci podle § 254 tr. zák., když byl v souladu se zákonem uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.

Obviněný vznášel výhrady i proti posouzení jeho činu též jako trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci.

Obviněný namítl, že ve vztahu k tomuto trestnému činu u něj chyběl úmysl, neboť nevěděl, že se v peněžence nachází platební karty. Tato námitka by byla relevantní v případě, kdyby soudy došly k závěru o úmyslu obviněného směřujícím k opatření platební karty pouze na základě zjištění, že obviněný odcizil peněženku, aniž by bylo zjištěno, že se seznámil s jejím obsahem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 514/2007). Ze spisu se však podává, že obviněný byl v prodejně společně s poškozenou, a v situaci, když poškozená útratu platila platební kartou, stál obviněný za ní asi dva kroky (viz výpověď poškozené na č. l. 43 spisu). Na základě této skutečnosti soudy správně nepřisvědčily obviněnému v tom, že až do okamžiku, kdy k němu přijela Policie, nebyl seznámen s obsahem peněženky, nevěděl, že v ní jsou platební karty a nebyla v ní údajně ani žádná finanční hotovost.

Naopak lze z výsledků provedeného dokazování shledat, že obviněný, jednající se srozuměním, že peněženka patří poškozené, jak bylo výše uvedeno, v případě jejího odcizení byl rovněž srozuměn s tím, že se v peněžence nachází nejméně jedna platební karta, neboť ze způsobu platby provedené poškozenou, tuto skutečnost mohl předpokládat a jednal tudíž i ve vztahu trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249a tr. zák. zaviněně, když soudy správně toto jeho zavinění shledaly ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit, že projednávaná věc nekoresponduje s okolnostmi, na základě kterých byl Ústavním soudem vydán nález ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV ÚS 37/2003, konstatující, že u trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. se nelze v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu spokojit s tvrzením, že pachatelé museli předpokládat, že poškozený může mít platební karty ve svých osobních věcech, což se blíží konstatování notoriety , protože v daném případě byla situace zcela jiná. Soudy se od tohoto nálezu neodchýlily, naopak postupovaly v souladu s ním, neboť závěr o eventuálním úmyslu obviněného R. T., že v peněžence poškozené se platební karta nachází, neučinily pouze na podkladě své úvahy, jak bylo konstatováno v předmětném nálezu, ale opřely ho o konkrétní zjištěné skutečnosti, zejména o to, že obviněný byl v prodejně současně s poškozenou, byl přítomen tomu, když platila platební kartou těsně předtím, než peněženku zapomněla a z prodejny odešla.

Na základě těchto okolností, jako i těch, které v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl především soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud v otázce viny v zásadě plně ztotožnil, bylo dostatečně přesvědčivě a bez pochybností prokázáno, že obviněný naplnil znaky trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., a to nejen po stránce objektivní, ale i subjektivní. Nejvyšší soud se s těmito argumenty ztotožnil, a proto na ně pro stručnost pouze odkazuje.

Když Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné a že soudy správně jeho čin posoudily jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spáchané v jednočinném souběhu, dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. června 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová