8 Tdo 57/2009
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 57/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného D. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 5 To 229/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 T 159/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e z r u š u j í ve zprošťující části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 5 To 229/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 4 T 159/2007.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 4 T 159/2007, byl obviněný D. V. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že:

dne 30. 9. 2007 v době kolem 01:45 hod. v P. uchovával v motorovém vozidle tov. zn. Volkswagen Golf, dva plastové sáčky se syntetickou drogou zvanou Extáze, o celkové hmotnosti 24.057g obsahující účinnou složku hydrochlorid MDMA (3.4 methylen dioxin metamfetamin) o celkové hmotnosti 0.074g báze, přičemž látka MDMA je uvedena v příloze č. 4 k zák. č. 167/1998 Sb. jako látka psychotropní .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. a podle § 187 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci.

Naproti tomu soud podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se měl dopustit tím, že:

dne 30. 9. 2007 v době kolem 01:45 hod. v P., kudy jel jako řidič motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Golf, s nerozsvícenými světly, nereagoval na výzvu k zastavení, kterou mu dával strážník Městské policie hl. m. Prahy J. Č., oblečený v reflexní vestě, jenž se postavil do středu jízdního pruhu jedoucího vozidla a výzvu k zastavení signalizoval předepsaným způsobem za pomoci svítícího kuželu, naopak jízdu zrychlil směrem ke stojícímu strážníkovi, který proto musel rychle své místo na silnici opustit .

Proti tomuto rozsudku podali obviněný a obvodní státní zástupkyně odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 5 To 229/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

S takovým rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnila nejvyšší státní zástupkyně a podala proti němu dovolání v neprospěch obviněného. Uplatnila v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Zaměřila je pouze proti výroku napadeného usnesení, jímž bylo zamítnuto odvolání obvodní státní zástupkyně směřující proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyšší státní zástupkyně (dále též dovolatelka ) poté, co stručně popsala genezi věci, vyjádřila nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, který neshledal úmysl obviněného spáchat útok na příslušníka městské policie tím, že neuposlechl jeho výzvy a najížděl na něj vozidlem. Nalézací soud sice připustil, že obviněný nerespektoval oprávněnou výzvu veřejného činitele k zastavení vozidla a před silniční kontrolou ujel, současně však nedovodil, že by měl v úmyslu narazit do příslušníka městské policie, který ho stavěl, a takto na něj zaútočit při výkonu jeho pravomoci. Podle názoru tohoto soudu nebylo s jistotou prokázáno, že obviněný byl schopen spáchat útok na veřejného činitele se zbraní, tedy tak, že byl odhodlán na něj najet .

Dovolatelka nesouhlasila ani s názory odvolacího soudu, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když sice připustil, že intencí obviněného mohlo být náznakem policistu zastrašit od dokončení úkonu , avšak s ohledem na důkazní situaci a zásadu in dubio pro reo vyjádřil přesvědčení, že intencí obviněného mohlo být jen vyhnutí se policejní kontrole bez snahy působit byť jen hrozbou najetí na vůli policisty . Nesouhlasila ani s názorem tohoto soudu, že podle standardního postupu má policista poté, co jasným znamením dá pokyn přijíždějícímu vozu k zastavení a nasměruje jej ke krajnici naopak ustoupit z pomyslné jízdní dráhy ke krajnici vozovky .

Následně dovolatelka konstatovala, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. není bezpodmínečně nutné, aby došlo k přímému fyzickému kontaktu mezi pachatelem, resp. jím použitou zbraní, a tělem napadeného veřejného činitele. Podle konstantní judikatury (např. rozhodnutí č. 36/1976 Sb. rozh. trest.) se tohoto trestného činu dopouští řidič motorového vozidla, který v úmyslu donutit policistu, který jej zastavuje, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost útěku, najíždí proti policistovi jedoucím automobilem; takovýto pachatel se dopouští násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a to se zbraní. Použití uvedené právní kvalifikace tedy není podmíněno úmyslem pachatele do policisty, resp. strážníka, skutečně najet a srazit ho; v takovém případě by s ohledem na pravidelné následky střetu rozjetého motorového vozidla se stojící osobou zřejmě bylo nutno pachateli přičítat úmysl poškozeného vážně zranit nebo dokonce usmrtit a jednání kvalifikovat jako pokus trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1, 3 tr. zák. nebo dokonce trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák.

Nejvyšší státní zástupkyně poté shrnula skutková zjištění, která ve věci učinil nalézací soud jako součást odůvodnění svého rozhodnutí (str. 2 zprošťujícího rozsudku), podle nichž poté, kdy si strážník J. Č. stoupl do středu jízdního pruhu a předepsaným způsobem stavěl předmětné vozidlo, obviněný nejevil známky toho, že chce zastavit, jel stále stejným směrem, a J. Č. rychle opustil své místo, aby ho obviněný neporazil, což učinil ve vzdálenosti 10 m od blížícího se vozidla , a vyslovila přesvědčení, že vzhledem k takovým skutkovým zjištěním nelze tvrdit, že obviněný neměl v úmyslu ohrožovat strážníka na životě a zdraví. Taková myšlenková konstrukce by připadala v úvahu tehdy, pokud by obviněný z místa ujížděl způsobem a směrem, který by strážníka nemohl nijak ohrozit. Jestliže však pokračoval v jízdě ve směru, kde se zakročující strážník právě nacházel, pak jej úmyslně ohrožoval na životě a zdraví, čímž působil násilím a za použití zbraně motorového vozidla na vůli strážníka, aby upustil od pokračování ve služebním zákroku.

Za bezpředmětnou považovala dovolatelka argumentaci odvolacího soudu týkající se postupu strážníka při prováděné kontrole. Podle jejího názoru by strážník nepoužíval ochrany veřejného činitele pouze v případě, že by překročil svoji pravomoc a vykonával zákrok, ke kterému nebyl oprávněn; soudy obou stupňů však nezpochybnily, že výzvu k zastavení vozidla dával oprávněně. Ani případný netaktický postup strážníka při provádění zákroku by trestní odpovědnost obviněného nevylučoval.

Vzhledem k uvedenému nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 5 To 229/2008, ve výroku, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státní zástupkyně, a dále aby zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 4 T 159/2007, ve zprošťujícím výroku a též ve výroku o trestu, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 2651 odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K podanému dovolání se obviněný vyjádřil prostřednictvím své obhájkyně JUDr. A. B. ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a uvedl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů považuje za věcně i právně správná. Oba soudy vycházely ze skutkových zjištění, která byla v průběhu řízení prokázána provedenými důkazy. Zdůraznil, že mu nebylo prokázáno, že by najížděl proti policistovi jedoucím automobilem v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnosti útěku, ani úmysl zastrašit policistu najížděním vozu ve směru policistova těla. Naopak bylo prokázáno, že vůz nejel příliš rychle, nezrychloval, možná změnil trochu směr jízdy k objetí strážníka. Obviněný proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně zamítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b), d) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je třeba uvést, že na jeho základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupkyně spatřovala naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, tedy v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto směru Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky, které dovolatelka ve svém podání formulovala, jsou pod uplatněné dovolací důvody podřaditelné. Jelikož současně neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Z hlediska napadených rozhodnutí a dovolatelkou relevantně uplatněných námitek je významná především otázka, zda zjištěný skutek, pro který byl obviněný soudem prvého stupně zproštěn obžaloby (s čímž se ztotožnil i odvolací soud), vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (zejména po subjektivní stránce), či nikoliv.

V obecné rovině je třeba nejprve uvést, že trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, spáchá-li takový čin se zbraní.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje zavinění ve formě úmyslu. Úmysl pachatele přitom musí směřovat k tomu, aby napadený veřejný činitel buď svou pravomoc vůbec nevykovával, nebo ji vykonal jinak, nebýt použitého násilí.

Násilím ve smyslu § 155 tr. zák. je mimo jiné jednání proti tělu napadeného, při němž je použito fyzické síly, nevyžaduje se však, aby takovýmto jednáním bylo způsobeno ublížení na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1966 Sb. rozh. trest.). Násilí musí být použito v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele, přičemž pachatel musí jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele nebo musí jít ze strany pachatele o odplatu za to, jak veřejný činitel svou pravomoc vykonával nebo vykonává. Z časového hlediska musí užití násilí (při variantě jednání, která odpovídá shora uvedené právní kvalifikaci) buď předcházet výkonu pravomoci, nebo k němu musí dojít při výkonu pravomoci veřejného činitele.

Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že obžaloba kladla obviněnému za vinu jednání, které spočívalo v tom, že jako řidič motorového vozidla, jedoucí v P. cca dvě hodiny po půlnoci s nerozsvícenými světly, nereagoval na výzvu k zastavení, kterou mu dával strážník Městské policie hl. m. Prahy J. Č., oblečený v reflexní vestě, jenž se postavil do středu jízdního pruhu jedoucího vozidla a výzvu k zastavení signalizoval předepsaným způsobem za pomoci svítícího kuželu, naopak jízdu zrychlil směrem ke stojícímu strážníkovi, který proto musel rychle své místo na silnici opustit.

Soudy obou stupňů se vypořádaly s provedenými důkazy způsobem, který ve svém podání zmínila státní zástupkyně a učinily skutkové a právní závěry, jež je vedly k vyhlášení zprošťujícího rozsudku. Soud prvého stupně uzavřel, že obviněný sice nerespektoval výzvu k zastavení vozidla a silniční kontrole ujel, na druhé straně však nebyl prokázán jeho úmysl, a to ani eventuální, najet vozidlem do strážníka. Odkázal přitom na výpovědi svědků, a to zejména J. Č., který uvedl, že když obviněného stavěl, jel stále stejnou rychlostí a stejným směrem, když nezastavoval a byl od něho vzdálen asi 10 m, uskočil v obavě, aby ho obviněný nezajel. Připustil, že když se k němu obviněný blížil, možná trochu změnil směr jízdy, aby ho objel. Další svědek P. H. uvedl, že obviněný, když byl stavěn kolegou, zrychlil, když se k poškozenému blížil, objel ho, kolega ustoupil z vozovky. Na základě především těchto důkazů neshledal úmysl obviněného spáchat útok na příslušníka městské policie, a to především z toho důvodu, že zjištěný skutkový stav považoval za hraniční. Proto rozhodl podle zásady in dubio pro reo (str. 5 odůvodnění rozsudku).

Odvolací soud závěry soudu nalézacího doplnil v tom smyslu, že za situace, kdy ke škodnému účinku v podobě silového kontaktu obviněného se strážníkem nedošlo, bylo možné se domnívat, že záměrem obviněného bylo jen ignorovat či nerespektovat pokyn strážníka k zastavení a poté ujet policejní kontrole, nikoliv jeho úmysl či jen srozumění s užitím automobilu jako zbraně proti policistovi. Pokud jsou myslitelné různé závěry, např. že úmyslem obviněného mohlo být náznakem najetí na policistu tohoto zastrašit, nebo že mu mohlo jít jenom o vyhnutí se policejní kontroly, pak je třeba podle zásady in dubio pro reo zvolit pro obviněného příznivější variantu (str. 4 odůvodnění usnesení).

S těmito skutkovými a posléze právními závěry obou soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.

Soudu prvního stupně rozhodně nelze upřít snahu provedeným dokazováním objasnit co nejpřesněji a nejúplněji skutky, pro něž byl obviněný postaven před soud. Za tím účelem v hlavním líčení dne 11. 2. 2008 provedl prakticky všechny potřebné důkazy, jejichž podstatné části také zmínil v odůvodnění zprošťující části rozsudku (zejména na str. 3 a 4). Neučinil tak ovšem zcela přesně a výstižně především pokud jde o svědky vypovídající k přezkoumávanému skutku. Proto je třeba připomenout, že podle protokolu o hlavním líčení (č. l. 93 a 94 spisu) svědek J. Č. vypověděl shodně jako na č. l. 27-28 a k dotazům samosoudkyně uvedl, že jel obviněný stejným směrem a v době, když jsem uskakoval, tak je možné, že změnil směr a vzal to nějak obloukem , vnímal jsem to tak, že kdybych neuskočil, tak patrně asi do mě narazí , po celou tu dobu, co najížděl na mě, tak se domnívám, že jel stejnou rychlostí, asi těch deset metrů ode mě, když jsem uskočil, bylo vozidlo v té rychlosti, co jel . Také k dotazům obhájkyně obviněného vypověděl, že to vozidlo jelo přímo na mě, v momentě, kdy bylo zhruba těch deset metrů, tak neměnilo směr a jelo v tom svém původním pruhu . Podobně popisoval způsob jízdy obviněného a počínání jmenovaného strážníka i další přímý svědek P. H. Ten na č. l. 96 spisu mimo jiné uvedl, že strážník vozidlo stavěl předpisově , když viděl, že už mu nezastaví bezprostředně před ním, tak musel ustoupit k okraji vozovky, aby ho nepřejel , obviněný jel stále stejnou rychlostí rovně . Ve stejném duchu vyzněly i výpovědi nepřímých svědků strážníků J. B., S. S. a R. Š., kteří v kritické době vykonávali službu o několik desítek metrů dál a slyšeli ve vysílačce kolegu P. H., jenž je upozorňoval na počínání obviněného, že najížděl na J. Č. , který musel uskočit , a žádal je, aby ujíždějící vozidlo zastavili.

Samosoudkyně obvodního soudu na straně 5 odůvodnění svého rozsudku sice uvedla, že provedené důkazy hodnotila, ale již blíže nerozvedla, jakým způsobem tak učinila; rozsudek je proto v této části nepřezkoumatelný. Pokud ovšem citované části svědeckých výpovědí shora jmenovaných strážníků nikterak nezpochybnila, pak vyznívá poněkud překvapivě její souhrnný (skutkový i právní) závěr, že obviněný sice nerespektoval výzvu veřejného činitele, když tato výzva byla oprávněná, a snažil se ujet, avšak nelze dovodit, že současně měl v úmyslu narazit do příslušníka městské policie, který ho stavěl, takto na něj zaútočit při výkonu jeho pravomoci . Svědci totiž použili identické nebo hodně podobné výrazy jak o způsobu jízdy obviněného ( jel stejným směrem , vozidlo neměnilo směr , vozidlo jelo přímo na mě , jelo v tom svém původním pruhu , jel stejnou rychlostí , najížděl na J. Č. ), tak o počínání poškozeného ( najížděl na mě , kdybych neuskočil, tak do mě narazí , musel uskočit , musel ustoupit k okraji vozovky, aby ho nepřejel ), které opodstatněnost podané obžaloby nikterak nezpochybnily.

Dovolatelka zřejmě při vědomí, že v dané trestní věci existují právě takovéto přímé důkazy ve svém podání jednak přiléhavě připomněla konstantní judikaturu, podle níž řidič motorového vozidla, který v úmyslu donutit policistu (strážníka), který jej zastavuje, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost útěku, najíždí jedoucím automobilem zvýšenou rychlostí proti policistovi (strážníkovi), se dopouští násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, a to se zbraní ve smyslu § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. (srov. terminologicky upravené rozhodnutí č. 36/1976 I. Sb. rozh. trest.), jednak správně zdůraznila, že k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu není bezpodmínečně nutné, aby došlo k přímému fyzickému kontaktu mezi pachatelem, resp. jím použitou zbraní, a tělem napadeného veřejného činitele. S takovou její argumentací se Nejvyšší soud bezezbytku ztotožnil. Přisvědčil jí i v tom, že z hlediska subjektivní stránky použití uvedené právní kvalifikace tedy není podmíněno úmyslem pachatele do policisty (strážníka) skutečně najet a srazit ho (v takovém případě by s ohledem na pravidelné následky střetu rozjetého motorového vozidla se stojící osobou zřejmě bylo nutno pachateli přičítat úmysl policistu (strážníka) vážně zranit nebo dokonce usmrtit a jednání kvalifikovat daleko přísněji, jak ve svém podání dovolatelka rovněž naznačila). Rozhodující je právě úmysl pachatele donutit policistu (strážníka), který jej zastavuje, nerespektováním jeho pokynu a jízdou vozidla konstantní (nesnižující se) rychlostí a v původním směru (v trajektorii postavení strážníka), aby uskočil, úmysl znemožnit mu provedení silniční kontroly a současně si tak vytvořit možnost ujetí z místa kontroly, tedy slovy zákona úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Důkazy, které již nalézací soud ve věci provedl a které byly shora zdůrazněny, o takovém úmyslu obviněného nepochybně svědčí. Stejně tak není pochyb ani o tom, že obviněný v uvedeném úmyslu užil násilí (srov. shora) a čin spáchal se zbraní. Podle § 89 odst. 5 tr. zák. je totiž trestný čin spáchán se zbraní (mimo jiné) i tehdy, jestliže pachatel užije zbraně k útoku; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Osobní automobil pohybující se proti tělu poškozeného sice pod hranicí rychlosti, která je v obci povolena (obviněný musel jet rychlostí do 50 km/hod., neboť důvodem pro jeho zastavování nebyla rychlost jeho vozidla, nýbrž nerozsvícená světla), je třeba za zbraň v uvedeném smyslu jednoznačně považovat, neboť z praxe (nejen soudní) je obecně známo, k jakým závažným (mnohdy až fatálním) následkům dochází (např. při střetu osobního automobilu s chodcem) i při rychlostech nižších. Navíc v posuzovaném případě použití osobního automobilu jako zbraně podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. § 88 odst. 1 tr. zák. a judikaturu soudů k této problematice).

Pochyby nevznikají ani o tom, že poškozeného Jaroslava Čecha je třeba považovat za veřejného činitele. Tím podle § 89 odst. 9 tr. zák. totiž je (mimo jiné) příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Strážník obecní (městské) policie je veřejným činitelem při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce podle § 1 a § 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí č. 8/1995 Sb. rozh. trest.).

V této souvislosti je vhodné zmínit i ustanovení § 79 odst. 1 písm. c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož zastavovat vozidla je oprávněn strážník obecní policie ve stejnokroji

1. před přechodem pro chodce k zajištění bezpečného přechodu osob, jestliže to situace na přechodu či stav přecházejících osob vyžaduje,

2. jestliže řidič vozidla nebo přepravovaná osoba je podezřelá ze spáchání přestupku týkajícího se bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Poškozený jako strážník obecní policie ve stejnokroji postupem směřujícím k zastavení vozidla řízeného obviněným evidentně vykonával pravomoc, která mu byla citovaným ustanovením svěřena, neboť obviněný byl podezřelý ze spáchání přestupku týkajícího se bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Proto poškozený požíval ochrany veřejných činitelů.

Bylo tomu tak tím spíš, že svou pravomoc vykonával v souladu s právními předpisy. Podle odst. 2 naposledy citovaného ustanovení vozidlo se zastavuje dáváním znamení k zastavení vozidla. Osoby uvedené v odstavci 1 dávají znamení k zastavení vozidla vztyčenou paží nebo zastavovacím terčem a za snížené viditelnosti červeným světlem, kterým pohybují v horním půlkruhu. Z jedoucího vozidla dávají toto znamení kýváním paže nahoru a dolů nebo vysunutým zastavovacím terčem. Policista může z jedoucího vozidla zastavovat vozidla i rozsvícením nápisu "STOP" podle zvláštního právního předpisu. Podle odst. 3 tohoto ustanovení znamení k zastavení vozidla se musí dávat včas a zřetelně s ohledem na okolnosti provozu na pozemních komunikacích tak, aby řidič mohl bezpečně zastavit vozidlo a aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

Z důkazů provedených nalézacím soudem vyplynulo, že poškozený zastavoval vozidlo obviněného nejen oprávněně (to soudy obou stupňů ani nezpochybnily), ale i v souladu s tímto ustanovením. Proto vyznívá nejen nepřesvědčivě, ale dokonce spekulativně úvaha odvolacího soudu (který ani zmíněné, ale ani žádné jiné ustanovení zák. č. 361/2000 Sb. necitoval), že podle jakéhosi standardního postupu (blíže ovšem nezdůvodněného) by měl policista poté, co dá jasným znamením pokyn řidiči přijíždějícího vozidla k zastavení a nasměruje jej ke krajnici, ustoupit z pomyslné jízdní dráhy vozidla ke kraji vozovky. Pokud by totiž řidič zastavovaného vozidla pokyn strážníka respektoval a vozidlo při kraji vozovky (v daném případě zřejmě u chodníku) zastavil, pak by jednak v původním směru jízdy nepokračoval a do místa postavení strážníka se vůbec nedostal, jednak zastavující strážník by toto místo opustil a vykročil by k řidiči zastavovaného vozidla. Ovšem i v případě, že by dovolací soud připustil případný netaktický postup strážníka při zastavování vozidla obviněného, nic by to trestní odpovědnosti obviněného neměnilo. Navíc lze dodat, že soud druhého stupně zmíněnou úvahou o počínání strážníka paradoxně potvrdil skutkový závěr, že strážník se při zastavování vozidla obviněného nacházel v jeho jízdní dráze. Pak byl ovšem bezprostředně ohrožen na životě a zdraví, jestliže obviněný jeho pokyn k zastavení vozidla nerespektoval a nezměněným směrem pokračoval konstantní rychlostí v jízdě.

Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že nejen soud druhého stupně, ale před ním především soud nalézací se náležitě nevypořádal s otázkou přiléhavé právní kvalifikace a v důsledku toho učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto směru neodpovídá ani požadavkům ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Proto bude jeho povinností zvažovat, jaké právní závěry lze z provedených důkazů učinit. Ty, které učinil v předchozím rozhodnutí, za přesné a úplné považovat nelze. Pak ovšem ani nelze považovat za správný a zákonný ve věci vyhlášený zprošťující rozsudek.

Aniž by Nejvyšší soud předjímal budoucí rozhodnutí nalézacího soudu, je přesvědčen, že skutek, tak jak byl po provedeném dokazování zjištěn nalézacím soudem, naplňuje nejen formální, ale i materiální znaky skutkové podstaty trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., jak byl výstižně právně kvalifikován již v obžalobě státního zástupce. Pak ovšem bylo třeba dovolatelce přisvědčit v jejím tvrzení, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ve zprošťující části usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 5 To 229/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 4 T 159/2007. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomu je třeba dodat, že Nejvyšší soud neshledal důvod pro zrušení též výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně, jak v závěru svého podání dovolatelka rovněž navrhovala, neboť tento výrok se váže k nezrušenému (a dovoláním ani nenapadenému) výroku o vině obviněného trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák.

Na soudu prvého stupně bude, aby v dalším řízení ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který byl obviněný původním rozsudkem zproštěn, přesně jej vymezil a především bezchybně právně posoudil. Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.).

Při novém projednávání věci je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Protože rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena v důsledku dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného, může v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř. a contario).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a