8 Tdo 569/2011
Datum rozhodnutí: 17.05.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 569/2011 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2011 o dovolání obviněného A. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 5 To 550/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 99 T 88/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. 99 T 88/2009, podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného A. S. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) návrhu na potrestání Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2009, sp. zn. 3 Zk 305/2009, pro skutek spočívající v tom, že:

dne 20. 6. 2009 kolem 18.15 hodin v B., na n. S. poté, co požil omamnou psychotropní látku kokain neboť při orientačním testu na přítomnost návykových látek Drugwipe-5 a následným vyšetřením moči byl zjištěn pozitivní záchyt kokainu řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, černá metalíza, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, neboť ohrožoval chodce v pěší zóně, snažil se ujet hlídce Policie ČR a jevil známky požití drog ,

v němž byl spatřován trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ),

neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně v neprospěch obviněného odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 5 To 550/2010, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. ř. shora ve skutkové větě zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně specifikovanou věc obviněného postoupil Magistrátu města B. odboru dopravně správních činností, neboť zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek.

Obviněný s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Bartončíka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. [ v označení podání je však zřejmě v důsledku písařské chyby nepřesně uvedeno, že jde o dovolání dle § 265b odst. 1 písm. g) ].
V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, které vydal bez nařízení veřejného zasedání a bez doplnění dokazování, vytýkal nalézacímu soudu, že neprovedl důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., zejména že se dostatečně nezabýval výpověďmi svědků (zakročujících policistů). Takové tvrzení označil za nepravdivé a odkázal na stranu 2 a 3 rozsudku soudu prvního stupně, který na tomto místě zmíněné problematice věnoval téměř celý odstavec, v němž detailně tyto důkazy hodnotil a popsal závěry svého hodnocení. Argumentaci odvolacího soudu, který nebyl oprávněn měnit hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem, jelikož toto bylo provedeno logicky a v souladu s provedenými důkazy, proto považoval za nepodloženou a lichou .

Obviněný dále namítl, že soud prvního stupně provedl vyčerpávající dokazování, kdy stěžejním důkazem pro jeho následné meritorní rozhodnutí se stal znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, se zaměřením na psychotropní látky vypracovaný MUDr. E. N. Z jeho závěrů vyplynulo, že podle provedených klinických testů nelze jednoznačně určit, zda (obviněný) byl v době řízení motorového vozidla ovlivněn omamnou a psychotropní látkou. Za další důležitý důkaz označil svědeckou výpověď lékařky Psychiatrické léčebny B., Záchytné stanice, MUDr. L. B., která uvedla, že při vyšetření provedeném bezprostředně po jeho zadržení nejevil známky ovlivnění omamnými látkami. Z obou těchto důkazů lze tak vyvodit jediný závěr, a to, že v rozhodnou dobu pod vlivem omamné látky nebyl. V tomto kontextu odkázal rovněž na svědeckou výpověď svého spolujezdce H. A. Dovolatel tudíž uzavřel, že z provedených důkazů nelze dovodit jiný závěr, než který učinil již dříve soud prvního stupně, tedy že skutek kladený mu za vinu se nestal.

Dovolatel rovněž připomenul, že k naplnění skutkové podstaty ekvivalentního přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o přestupcích ), je třeba prokázat, že ve chvíli řízení motorového vozidla byl pod vlivem návykové látky, nebo že řídil motorové vozidlo bezprostředně po požití takové látky nebo je řídil ve stavu vylučujícím zodpovědnost, který si přivodil právě požitím návykové látky. Z vyčerpávajícího dokazování provedeného v hlavním líčení však vyplynul závěr opačný, a proto měl za to, že jej nelze obvinit ani ze spáchání přestupku, nehledě na to, že postoupením věci přestupkovému orgánu, který nemůže dojít k jiným závěrům, než k jakým došel Městský soud v Brně, by se pouze navyšovaly náklady státu.

Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ve smyslu § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž uvedl, že argumentace obviněného je založena na pouhé polemice s tím, jak provedené důkazy (odlišně od soudu prvního stupně) vyhodnotil soud odvolací. Přitom je mimo jakoukoli pochybnost, že orientační zkouškou a následným vyšetřením moči byl u obviněného zjištěn pozitivní záchyt kokainu. Státní zástupce se ztotožnil se závěry soudu druhého stupně, který odkázal na stanovisko Výboru České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie týkající se posuzování schopnosti řízení motorových vozidel v návaznosti na požití některých omamných a psychotropních látek s přijetím závěru tzv. analytického principu. Podle něj již pouhá přítomnost některých drog či jejich aktivních metabolitů v těle řidiče způsobuje jeho neschopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo. Také okolnosti, jež se podávají z výpovědí příslušníků Policie ČR, svědčí pro správnost závěru o možnosti posouzení skutku jako přestupku v dopravě.

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde konkrétně o postoupení věci, dovolací důvod lze spatřovat například v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správnímu deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta, a proto měl soud zprostit obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

V tomto kontextu je nutné uvést, že některé z námitek obsažených v podání obviněného nelze pod uplatněný (ale ani pod žádný jiný) dovolací důvod podřadit (například výhradu, že odvolací soud vydal rozhodnutí bez nařízení veřejného zasedání a bez doplnění dokazování). V ětšinu dalších námitek dovolatele však již lze za relevantní považovat.

Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto relevantně uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
V posuzované věci, jejíž geneze byla podrobně popsána shora, odvolací soud ve shodě s odvolávajícím se státním zástupcem akceptoval závěr soudu prvního stupně, že obviněnému se nepodařilo prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., zejména existenci stavu vylučujícího způsobilost k řízení motorového vozidla. V tomto směru tedy rozhodnutí soudu prvního stupně žádné zásadní pochybnosti nevyvolává. Na druhé straně však nalézací soud podle názoru odvolacího soudu dostatečně nezohlednil svědecké výpovědi zasahujících policistů ohledně chování obviněného bezprostředně po jeho zadržení, jakož i pozitivní záchyt kokainu v jeho moči. Především proto soud druhého stupně dospěl k závěru, že jednání obviněného by mohlo být posouzeno příslušným orgánem jako přestupek.

Nejvyšší soud se v dovolacím řízení s takovým názorem odvolacího soudu identifikoval.

S ohledem na námitky vznesené dovolatelem je pouze pro úplnost vhodné (toliko stručně a jen v obecné rovině) dodat, že trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby u pachatele naprosto absentovala schopnost vozidlo ovládat (například tím, že upadá do bezvědomí, není schopen komunikace apod.), ale postačí takové ovlivnění jeho fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat činnost, při níž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat, a to již v přípravném řízení i v řízení před soudem, přičemž je nutné zjistit všechny okolnosti, za nichž k jízdě pod vlivem návykové látky došlo, jakož i to, o jaký druh a množství se v konkrétním případě jednalo (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 54/1968 Sb. rozh. trest.). Při posuzování této otázky je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával.

Z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že se uvedený trestný čin vztahuje na činnost vylučující způsobilost pachatele vyvolanou jakoukoliv návykovou látkou, za kterou se podle § 89 odst. 10 tr. zák. považuje alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka anebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Z uvedeného je tedy zjevné, že pro naplnění předmětné skutkové podstaty je kromě jiného důležité, aby obviněný provozoval činnost pod vlivem jakékoli návykové látky, kdy pro všechny druhy návykových látek platí stejná kritéria, jež musí být při posuzování trestnosti v každém jednotlivém případě respektována.

V tomto kontextu lze uvést, že pokud jde o látku kokain, která byla zjištěna rozborem moči obviněného, tato je zařazena jako návyková látka v Příloze č. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 167/1998 Sb. ), podle seznamu I. Jednotné Úmluvy o omamných látkách.

Protože každý člověk je jinak disponován a fyzicky konstituován, nelze vyloučit, aby se do obdobného stavu vylučujícího způsobilost dostal i řidič, který požil menší množství alkoholu či jiné návykové látky, a proto je vždy nutno případ od případu prokázat, že jeho schopnost řídit motorové vozidlo byla skutečně snížena v rozsahu, jaký předpokládá ustanovení § 201 tr. zák. K prokázání míry ovlivnění obviněného návykovou látkou a snížení jeho řidičských schopností budou sloužit především svědecké výpovědi spolujezdců, zakročujících policistů, lékařů, kteří prováděli klinická vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, event. i o způsobu jeho jízdy apod. (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1984, 12/1985, 8/2005 a 26/2008 Sb. rozh. trest.).

Jak je ze soudní praxe zřejmé, nejčastější činností vykonávanou pod vlivem alkoholu či jiné návykové nebo psychotropní látky je řízení motorových vozidel, přičemž látkou vylučující způsobilost tuto činnost vykonávat bývá alkohol. Proto i pravidla pro posuzování rozhodných skutečností obvykle vyplývají z možností a schopností opilého řidiče, kde se již v rámci rozhodovací činnosti soudů vyvinula bohatá judikatura, stanovící pravidla a postupy v souvislosti s činnostmi konanými po požití alkoholických nápojů. Protože trestní zákon v ustanovení § 201 mezi návykovými látkami nečiní žádný rozdíl, je nutné i u jiných návykových látek než alkoholu pečlivě zjišťovat konkrétní míru ovlivnění takovou látkou.

Vzhledem k tomu, že zákon ani jiný právní předpis nestanoví, jaké množství jiných návykových látek ve smyslu § 201 tr. zák. zakládá u řidiče motorového vozidla stav vylučující jeho způsobilost motorové vozidlo řídit, je nezbytné při zjištění, že pachatel motorové vozidlo řídil pod vlivem některé z jiných návykových látek, v každém jednotlivém případě všechny rozhodné skutečnosti zkoumat a posuzovat na základě výsledků dokazování provedeného v konkrétní věci.

V nyní posuzované věci bylo za tímto účelem užito hned několika metod a způsobů zkoumání (hlídkou Policie ČR provedený orientační test na přítomnost návykových látek Drugwipe-5, následné laboratorní vyšetření krve a moči, vyšetření a klinické testy provedené lékařkou Záchytné stanice Psychiatrické léčebny B. MUDr. L. B., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zaměřením na psychotropní látky zpracovaný MUDr. E. N.), přičemž ze všech těchto vyšetření vyplynulo pouze to, že v těle obviněného byl zjištěn pozitivní záchyt kokainu, avšak nebylo možno s určitostí stanovit, do jaké míry byly touto návykovou látkou ovlivněny jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, zejména pak jeho schopnost řídit motorové vozidlo v době spáchání skutku (srov. výsledky laboratorních testů a znaleckých zkoumání založené například na č. l. 5, 8, 10 a 77 spisu). Stejně tak se nepodařila nade vší pochybnost prokázat vědomost obviněného o požití návykové látky, kdy navíc toto zjištění u obdobného typu trestné činnosti představuje v soudní praxi problematickou kategorii, jelikož bez doznání pachatele je způsob požití návykové látky prakticky nezjistitelný. To však na druhé straně nemůže bránit tomu, aby u těchto osob příslušné orgány dovodily spáchání přestupku. Tento názor je v souladu se stanoviskem Výboru České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie, jež zakotvilo tzv. analytický princip, podle kterého již pouhá přítomnost některých drog nebo jejich aktivních metabolitů v těle řidiče způsobuje jeho neschopnost bezpečně ovládat motorové vozidlo.

Lze tak uzavřít, že byť z uvedených důvodů nebylo možné jednoznačně dovodit vinu obviněného žalovaným trestným činem, nabízel se již v řízení před soudem prvního stupně postup podle § 222 odst. 2 tr. ř., tedy postoupení věci příslušnému orgánu k posouzení stíhaného skutku jako případného přestupku. Pokud tak nalézací soud neučinil, musel jeho pochybení napravit soud druhého stupně k odvolání státního zástupce. Překážkou takového postupu mu nebylo ani ustanovení § 20 zákona o přestupcích (upravující Zánik odpovědnosti za přestupek ), podle jehož odstavce 1 sice přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok (nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie), avšak podle odstavce 2 do běhu lhůty podle odstavce 1 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu [tím je z ákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů ], ani namítané hledisko (ne)hospodárnosti řízení (srov. argumentaci obviněného, že postoupením věci přestupkovému orgánu by se navyšovaly náklady státu).

Po zrušení zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a postoupení věci příslušnému orgánu k případnému posouzení žalovaného skutku jako přestupku bude otázka subjektivní stránky ve vztahu k požití omamné látky předmětem přestupkového řízení, v jehož rámci bude muset příslušný správní orgán zkoumat, zda obviněný svým jednáním naplnil (či nikoli) zákonné znaky některého z přestupků na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi [například podle § 30 odst. 1 písm. g), h) zákona o přestupcích] či proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích [například podle § 22 odst. 1 písm. b), c) zákona o přestupcích]. Jeho možné závěry v tomto směru však žádný z obecných soudů nemohl (a ani nesměl) předjímat.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. května 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a