8 Tdo 567/2007
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 567/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2007 o dovolání obviněného V. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 10 To 106/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 7/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2006, sp. zn. 17 T 7/2006, byl obviněný V. A. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 T 156/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 8 To 541/2005, podle § 234 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. (nepřesně uvedeno tr. ř.) zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 T 156/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 8 To 541/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené A. K. a poškozená A. J. byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněné V. G.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný V. A. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustil společně s obviněnou V. G. tím, že

dne 15. 7. 2005 v době kolem 14.00 hodin poté, kdy vešli do prodejny hraček U Č. na P. ve V., okr. S., předstírali nákup hraček pro dětský domov v hodnotě 10.000,- Kč, tyto také určitou dobu v objektu celé prodejny obviněný V. A. vybíral, zatímco obviněná V. G. hlídala dveře, přičemž v okamžiku, kdy jim prodavačka A. K. sdělila cenu požadované hračky a sestupovala z kovových schůdků, jí obviněný V. A. rukou zakryl ústa se slovy tohle je přepadení , uchopil ji za pas a strhl k zemi se slovy nehýbej se, buď v klidu a neřvi , načež se oba vzdálili do místa s papírnickými potřebami, z něhož přinesli lepící pásku, kterou jí obviněný V. A. omotal ruce za zády, dále také nohy a nakonec jí přelepil i ústa a vyhrožoval jí tím, že pokud nebude ticho, přinese pistoli a zastřelí ji, přičemž poté na jmenované požadoval klíče od kasy a sdělení o způsobu jejího otevření, když otevřít pokladnu se mu nepodařilo, avšak z prodejny obviněný V. A. ke škodě A. K. odcizil mobilní telefon značky Siemens SL65 v hodnotě nejméně 5.500,- Kč a obviněná V. G. z prodejny ke škodě její majitelky A. J. odcizila nafukovací bazén v hodnotě 1.097,- Kč; A. K. pak v důsledku jednání obviněných utrpěla psychické trauma a dále se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha s převahou úzkostně depresivních příznaků, jež je těžkou újmou na zdraví s pracovní neschopností a léčením poškozené do 31. 10. 2005.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný V. A. a poškozená A. K. odvoláními; obviněný brojil proti všem jeho výrokům, poškozená zaměřila odvolání do výroku o náhradě škody, který se jí týkal. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 10 To 106/2006, byl z podnětu odvolání poškozené A. K. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byla obviněnému V. A. podle § 228 odst. 1 tr. ř uložena povinnost nahradit jmenované poškozené škodu ve výši 125.000,- Kč (a obviněné V. G. uložena povinnost nahradit téže poškozené škodu ve výši 31.000,- Kč). Odvolání obviněného V. A. bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.



Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. A. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkami obhajoby, v důsledku čehož byl zkrácen na právu na spravedlivý proces. Podle jeho názoru nebylo dostatečně prokázáno, že oba obvinění plánovali loupež v předmětné prodejně hraček. Měl za to, že z důkazní situace vyplynulo, že plánovali krádež a na loupeži dohodnuti nebyli. Soudy nesprávně vycházely z výpovědi spoluobviněné a vůbec nehodnotily to, že obviněný je oprávněn se hájit i uvedením vědomé nepravdy. Zpochybnil věrohodnost obviněné s tím, že na něj svalovala vinu ve snaze se vyvinit. Dále vytkl neúplnost dokazování ve vztahu k objasnění jeho zdravotního a psychického stavu, což se mohlo promítnout do závěru o tom, zda jednal v afektu nebo ve stavu zmenšené příčetnosti. Za nesprávné pokládal, že znalkyně MUDr. H. Š. vycházela z předchozího znaleckého posudku, neměla však k dispozici zdravotní dokumentaci z jeho ročního pobytu ve V. P., z níž by vyplynulo, že trpí epilepsií, a proto se s touto otázkou přesvědčivě nevypořádala. Soudy se nezabývaly možností opatření výpisů čerpání zdravotního pojištění u VZP, z nichž by bylo možné zjistit skladbu léků, které užíval, vyloučit působení těchto léků na něj a mohla být zjištěna i zdravotní dokumentace stejně jako lékař, který ho v předmětném období léčil. Uzavřel, že proces nebyl vůči jeho osobě spravedlivý, poněvadž závěry soudů nebyly podloženy žádným objektivním důkazem. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného V. A. uvedl, že dovolatel nevznesl jedinou námitku, která by se týkala nesprávnosti právního posouzení skutku nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Námitka, podle které se spoluobviněnou plánovali pouze provedení krádeže, je opřena o polemiku s hodnocením důkazů a z hlediska trestní odpovědnosti je navíc bezpředmětná. Měl za to, že soudy při hodnocení důkazů nevybočily z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jednání obviněného správně posoudily jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Taktéž námitky týkající se duševního zdraví směřují podle něj proti kvalitě provedeného dokazování; dovolatel neuplatnil argumentaci, týkající se nesprávné aplikace ustanovení § 12 tr. zák. Uzavřel, že dovolací námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Českých Budějovicích a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Praze. V podstatě vytkl, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, tj. neopatřily výpisy o čerpání zdravotního pojištění, neobstaraly si jeho úplnou zdravotní dokumentaci, nevyslechly jeho ošetřujícího lékaře z doby, kdy se léčil pro epilepsii, a dále že také nesprávně vycházely z neúplného znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. H. Š. a chybně hodnotily výpověď´spoluobviněné V. G., která vypovídala tak, aby vinu svalila na něj.

Se zřetelem na povahu dovolatelem vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil a neuplatnil ani žádnou argumentaci, která by se týkala nesprávné aplikace ustanovení § 12 tr. zák. upravujícího nepříčetnost pachatele. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. V této souvislosti je na místě uvést, že výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné (viz strany 14, 15 rozsudku soudu prvního stupně, strany 5, 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu) a právními závěry na straně druhé.

Oproti skutkovým zjištěním soudů, z nichž jasně vyplývalo společné jednání spoluobviněných V. A. a V. G. vedené záměrem zmocnit se finančních prostředků a zboží v prodejně hraček, jež bylo popsáno tak, že zatímco obviněná hlídala, obviněný poškozenou strhl na zem, vyhrožoval jí zastřelením, lepící páskou jí omotal ruce za zády a také nohy, přelepil ústa, tvrdil, že spolu s obviněnou V. G. plánovali toliko krádež a na použití násilí vůči prodavačce domluveni nebyli. Je zjevné, že taková námitka je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin loupeže nerelevantní, poněvadž ze skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že jednání obviněného evidentně vykazovalo všechny znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Tato právní kvalifikace by byla na místě i tehdy, pokud by obviněný se spoluobviněnou V. G. snad původně plánoval pouze spáchání krádeže a pojal-li by úmysl zmocnit se cizích věcí za použití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí až bezprostředně před spácháním činu, jak správně poznamenává ve vyjádření k dovolání státní zástupce. Odvolací soud však v odůvodnění napadeného rozsudku logicky vyložil, že obhajoba spočívající v tvrzení, že byl domluven toliko na provedení krádeže, je vyvrácena výpovědí spoluobviněné z přípravného řízení, podle níž byl obviněný připraven v prodejně, kterou si předem vytipoval a obhlédl, prodavačku svázat páskou, protože ji měl také při sobě, když do prodejny šli. Soudy obou stupňů se přesvědčivě vypořádaly též s otázkou trestní odpovědnosti obviněného a správně uzavřely, že obviněný netrpí žádnou duševní chorobou nebo poruchou a byl plně schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a byl plně schopen své jednání i ovládat. Nepochybily, opřely-li své závěry o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. H. Š. a výslech znalkyně v hlavním líčení. Nelze přisvědčit výhradám obviněného, že znalkyně neměla k dispozici kompletní zdravotní dokumentaci, v důsledku čehož se nemohla vypořádat s jeho epilepsií. Znalkyně zevrubně vysvětlila, o jaká zjištění opřela svůj závěr, vyloučila-li epileptický záchvat obviněného v době činu i jeho ovlivnění drogou či nějakým druhem léku. V tomto smyslu se závěry znaleckého posudku korespondovala i výpověď spoluobviněné, podle níž byl obviněný v předmětné době zdráv, nikde se neléčil, nebyly mu poštou zasílány žádné léky. Za takových okolností lze akceptovat postup soudu prvního stupně, zamítl-li jako nadbytečné návrhy obviněného na doplnění dokazování se zaměřením na další vyšetření jeho duševního stavu; soud prvního stupně důvody tohoto postupu vyložil v odůvodnění svého rozsudku (strana 18) a ztotožnil se s nimi i odvolací soud.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2007



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková