8 Tdo 566/2011
Datum rozhodnutí: 17.05.2011
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 tr. zák., § 201 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 566/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2011 dovolání obviněného Ing. P. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 150/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :
Obviněný Ing. P. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen tr. zák.), ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 202 odst. 1 tr. zák., § 43 odst. 1, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 a § 73 odst. 1 tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen tr. zákoník) k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb ve výši 300,- Kč, tj. celkem 15.000,- Kč, a zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtrnácti měsíců. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti týdnů.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že v době mezi 21:50 hod. a 22:20 hod. dne 10. 4. 2009 poté, co požil větší množství alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně 1,01 g/kg alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Felicia, po veřejném parkovišti u restaurace M. v obci Č., okr. B., a dále před restaurací M. fyzicky napadl P. M., kterému způsobil drobné zranění v obličeji, na něhož rovněž výše uvedeným automobilem na parkovišti najížděl tak, že poškozeného srazil na přední kapotu automobilu.

Pro úplnost nutno dodat, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, je již v pořadí třetím rozhodnutím, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 10 To 1/2010, podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 3 T 150/2009, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. V řízení po vrácení věci byl obviněný rozsudkem Okresního soudu Benešově ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009, znovu uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. i ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest. Tento rozsudek byl posléze usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 10 To 256/2010, podle § 258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.

V podaném dovolání obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel po rekapitulaci výsledků řízení před soudy obou stupňů konstatoval, že soudy rozhodné skutečnosti nesprávně zhodnotily po stránce skutkové i právní, čímž došlo nejenom k významného zásahu do jeho postavení, ale byla zpochybněna správnost řady rozhodnutí vyšších soudů, jež sloužila ke sjednocení judikatury. Tvrdil, že jeho věc je po právní stránce zásadního právního významu, a požadoval, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce, zda v trestním řízení jsou soudy nižších stupňů povinny se v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádat s argumentací obviněného, a to jak s odkazy na dosavadní judikaturu a doktrinální výklad, tak i s dalšími tvrzeními uplatňovanými v rámci obhajoby, resp. v jakém rozsahu jsou povinny odůvodňovat svá rozhodnutí. Soudy podle něho totiž nevysvětlily, proč se odchýlily od konstantní praxe, a nerozvedly, proč nepřichází v úvahu aplikace postupů uvedených v rozhodnutích, na která v rámci své obhajoby odkazoval (kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 239/2002, 5 Tdo 874/2007, 8 Tdo 944/2008, rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.), a proč se nelze přiklonit k jeho obhajobě. Upozornil, že se většina svědků k jeho údajnému značnému opilství během hlavního líčení nevyjadřovala, a Krajský soud v Praze přesto takový závěr dovodil. Zohledněno nebylo ani dovolatelem doložené tvrzení, že červené oči měl v důsledku alergie, nikoliv vysokého stupně opilství. Soudy se dále nezabývaly rozdíly ve výpovědích jednotlivých svědků a nezdůvodnily, proč výpovědi vybraných svědků lze považovat za věrohodné a potažmo přesné, a to na rozdíl od výpovědí svědka P. M. a obviněného. Dovolatel dále poukazoval na již dříve uplatněné námitky ohledně výpovědi svědka Ing. J. N., z níž mělo vyplynout, že svědek toliko nabyl dojmu, že někdo v autě chce odjet dopředu a druhý se mu v tom snaží zabránit, a zdůrazňoval, že údajně marně poukazoval na faktické chyby v této výpovědi např. stran místa činu a že celá výpověď je značně spekulativní a opírá se o pouhé domněnky. Soudy otázku věrohodnosti svědka Ing. J. N. neřešily, označily ji za věrohodnou a hlavně na jejím základě rozhodly o vině obviněného.

Obviněný jmenovitě ve světle napadeného rozhodnutí považoval též za žádoucí položit otázku, zda i nadále platí závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, resp. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr., že při trestném činu výtržnictví je nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku, posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele apod., anebo postačí pouze konstatovat napadení druhého jakožto dostatečný důvod pro vyslovení výroku o vině, potažmo i o trestu. O vině obviněného trestným činem výtržnictví podle § 202 tr. zák. bylo rozhodnuto přesto, že žádný svědek neviděl údajné napadení P. M. a nepotvrdil je ani sám P. M. Ten vypověděl, že mezi ním a obviněným došlo pouze k přátelskému měření sil, žádné zranění neměl, i když to tak mohlo vypadat, jen se mu asi obnovilo dřívější zranění ze sportu. Soudům obou stupňů následně vytýkal, že hodnotily výpověď P. M. jako nevěrohodnou pro údajný přátelský vztah s obviněným, což bylo vyvráceno čestným prohlášením P. M., v němž sděloval, že není v žádném osobním poměru k obviněnému. Za situace, kdy údajnému konfliktu nebyla přítomna žádná třetí osoba, rozhodovaly soudy na podkladě nepřímých, zcela spekulativních dohadů dalších svědků. I kdyby vzájemné měření sil hrubě narušovalo občanské soužití, pak je podle dovolatele na základě provedeného dokazování nezjistitelné, kdo z účastníků se jako první uchýlil k fyzickému napadení druhého, a není tak možno vyloučit, že útočníkem mohl být poškozený. Za takové situace bylo podle dovolatele třeba zvažovat, zda se nejednalo z jeho strany o přestupek ve smyslu § 49 zákona o přestupcích. Měl za to, že v daném případě je sporné, zda vůbec byl naplněn potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák., a to i kdyby bylo hypoteticky prokázáno, že poškozeného napadl, neboť soudy nezkoumaly intenzitu útoku, nezabývaly se blíže okolnostmi činu ani motivy obviněného.

Učiněná skutková zjištění týkající se způsobeného následku označil za problematická a vnitřně rozporná, na což marně soudy obou stupňů upozorňoval. Prokázán totiž podle dovolatele nebyl rozsah zranění. Svědek P. M. měl utrpět drobné poranění, ze kterého však mělo být plno krve, kterou svědek J. V. musel umývat hadicí. Podle dovolatele jde o protimluv; buď šlo o drobné poranění, ale pak nemohlo silně krvácet, anebo došlo k závažnému poranění doprovázenému značným krvácením, které bylo třeba smýt hadicí. Soudy nezkoumaly, odkud se krev vzala, pominuly tvrzení obviněného, že to mohla být i jeho krev, protože upadl na schodech. Z výsledků provedeného dokazování lze usuzovat, že míra údajného útoku nemohla být nikterak vysoká, nemohlo jít o hrubé narušení soužití, jež se dotýká širšího okruhu občanů např. tím, že je ohrožuje, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 40/2008). Ostatně ani svědci ve svých výpovědích netvrdili, že se cítili jednáním obviněného jakkoliv ohroženi či pobouřeni. Jelikož soudy neřešily ani otázku, jak se údajný incident dotkl širšího okruhu osob, lze podle dovolatele dospět k závěru, že i v tomto směru soudy vedly nedostatečně dokazování a vynesly rozhodnutí, aniž by důsledně posoudily stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Soudům v této souvislosti vytýkal, že neprovedly výslech oznamovatelky incidentu paní V. a spokojily se s reprodukcí jejích slov z úst svědků. Shrnul, že byl shledán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. jen na základě nijak nepodložených výpovědí osob, které nebyly údajnému fyzickému napadení přítomny. Zkoumány nebyly ani subjektivní stránka, ani objektivní stránka tohoto trestného činu a zda byl dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Ze všech možných scénářů skutkového děje byl vybrán ten, jenž je pro obviněného nejméně příznivý, což lze považovat za nezákonné a nehájitelné.

Podle názoru obviněného je třeba klást si i otázku, zda může dojít ke spáchání trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., resp. § 358 odst. 1 tr. zákoníku, napadením, které mělo spočívat v najíždění na poškozeného P. M. Podle jeho přesvědčení není z napadeného rozhodnutí patrné, v jakém jednání soudy spatřují naplnění předmětné skutkové podstaty. Vzhledem k tomu, že i poškozený jakýkoliv útok vůči své osobě popřel a nikdo jej také ani neviděl, považoval za vyloučené, aby za výtržnost bylo považováno fyzické napadení poškozeného. Ani soudy obou stupňů tvrzené najíždění na jiného za nepřítomnosti jiných osob podle dovolatele nelze bez dalšího podřadit pod skutkovou podstatu výtržnictví, neboť takové jednání nepředstavuje násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb.). Vyvozoval, že takový výklad by představoval nepřiměřené rozšíření skutkové podstaty. Následně zopakoval, že i kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takové jednání naplňuje znaky uvedené v § 202 odst. 1 tr. zák., nebyly zkoumány intenzita, rysy a průběh útoku, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, pohnutka, následky a osoba pachatele. Zpochybnil rovněž soudy obou stupňů učiněné zjištění, že to byl on, kdo v inkriminované době řídil vozidlo, a že najížděl na svědka P. M.. Náležitě nebylo odůvodněno, proč soudy považovaly za nevěrohodnou výpověď obviněného a svědka P. M. ohledně průběhu incidentu na parkovišti, když tito v zásadě shodně vypovídali, že obviněný auto toliko přeparkovával a motor vozidla nebyl zapnutý.

Soudy obou stupňů, aniž by zkoumaly bližší okolnosti popojíždění po parkovišti, dospěly ke shodnému závěru, že byl spáchán trestný čin výtržnictví a také trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák., neboť obviněný vykazoval značný stupeň opilství. V této souvislosti se podle dovolatele nabízí otázka, zda může nepodložená domněnka soudu nahradit názor soudního znalce ohledně určení hodnoty alkoholu v krvi, resp. zda soudy mohou negativní názor soudního znalce nahradit vlastními úvahami ohledně stupně opilství a nemusejí již tedy dále zkoumat hladinu alkoholu v krvi. Tvrdil, že z provedeného dokazování se podává, že v době odběru moči dosahovala hladina alkoholu v krvi hodnoty 0,81 g/kg. Oba znalci dospěli k závěru, že nelze přesně stanovit hladinu alkoholu v krvi v době údajného spáchání činu, neboť odchylka jakéhokoliv výpočtu by byla příliš vysoká a jakýkoliv výpočet by neměl žádnou průkaznou hodnotu. Za tohoto stavu však Okresní soud v Benešově dospěl k závěru, že se muselo jednat o hodnotu vyšší než 1,01 g/kg alkoholu v krvi, neboť značné opilství potvrdili nespecifikovaní svědkové, čemuž posléze bez dalšího přisvědčil i Krajský soud v Praze. K prokázání údajného opilství nepovažovaly soudy za vhodné doplnit dokazování o výpověď lékaře, který prováděl vyšetření obviněného po incidentu a který dospěl k závěru, že kromě dechu páchnoucího po alkoholu nelze zjistit žádné projevy opilství. Za situace, kdy nebylo možno přesně stanovit hladinu alkoholu v krvi a soudy neprovedly obviněným navrhovaný důkaz, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Soudy podle dovolatele rovněž nedostatečně posoudily objektivní stránku tohoto trestného činu, tj. údajné ohrožení v důsledku popojíždění po parkovišti.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva a k dovolání obviněného se věcně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu se tak ocitají izolovaně pokládané otázky obviněného, zda v trestním řízení jsou soudy nižších stupňů povinny se v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádat s argumentací obviněného, a to jak s odkazy na dosavadní judikaturu a doktrinální výklad, tak i s dalšími tvrzeními uplatňovanými v rámci obhajoby, resp. v jakém rozsahu jsou povinny odůvodňovat svá rozhodnutí. V těchto souvislostech je třeba upozornit na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. bylo-li by tedy podáno dovolání jen proti důvodům rozhodnutí, muselo by být odmítnuto jako nepřípustné, a to bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozporné, neúplné nebo jinak vadné. Současně ale nelze nedodat, že za určitých okolností mohou být excesy v odůvodnění rozhodnutí jednou z příčin, proč rozhodnutí napadené dovoláním, podaným s odkazem na některý z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemůže pro jeho nepřezkoumatelnost obstát, jelikož vady odůvodnění rozhodnutí se za určitých okolností mohou zjevovat jako významné v kontextu důvodů dovolání vyjmenovaných v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou relevantní otázky, zda jednání zjištěné soudem prvního stupně, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ohrožování pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.

Podstata jednání obviněného podle skutkových zjištění soudů spočívala v tom, že v době mezi 21:50 hod. a 22:20 hod. dne 10. 4. 2009 poté, co požil větší množství alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně 1,01 g/kg alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo po veřejném parkovišti u restaurace M. v obci Č. a dále před restaurací M. fyzicky napadl P. M., kterému způsobil drobné zranění v obličeji, na něhož rovněž výše uvedeným automobilem na parkovišti najížděl tak, že poškozeného M. srazil na přední kapotu automobilu.

V takto popsaném jednání obviněného soudy spatřovaly, jak již bylo uvedeno, trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. (v jeho úmyslné formě).

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že obviněný se dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, a též znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., spočívající v tom, že úmyslně vykonával ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.

K trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák.

Objektivní stránka trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. je představována porušením zákazu vykonávat zaměstnání nebo činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si pachatele přivodil vlivem návykové látky, v důsledku čehož může dojít k ohrožení života nebo zdraví nebo škodě na majetku jiného. Nebezpečí chráněným zájmům nemusí tudíž konkrétně a bezprostředně hrozit, stačí ještě vzdálená možnost poruchy, daná již tím, že pachatel vykonával určitou činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo činnost, při kterých by mohl být ohrožen život, zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku.

V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou nebo zkouškou moče. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledek je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg. Použití uvedených metod je však podmíněno určitou součinností pachatele. Není-li možno např. s ohledem na postoj obviněného objektivizovat množství návykové látky, v daném případě alkoholu, v krvi, je třeba míru ovlivnění prokázat pomocí jiných důkazních prostředků. Důkazem o míře ovlivnění obviněného alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být kupř. svědecké výpovědi zasahujících policistů, svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuálně o jeho způsobu jízdy apod. (k tomu srov. např. zhodnocení poznatků Nejvyššího soudu sp. zn. Plsf 2/84, publikované pod č. 12/1985 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, publikováno pod č. 26/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 405/2008 aj.).

Soudy obou stupňů spatřovaly znaky úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. v tom, že obviněný v době mezi 21:50 hod. a 22:20 hod. dne 10. 4. 2009 poté, co požil větší množství alkoholických nápojů, když v jeho krvi bylo minimálně 1,01 g/kg alkoholu, řídil osobní motorové vozidlo po veřejném parkovišti u restaurace M. v obci Č.

Obviněný s těmito zjištěními soudů nesouhlasil a jeho výhrady se soustředily jednak ke stanovenému množství alkoholu v jeho krvi, k závěru o míře jeho ovlivnění alkoholem, a jednak ke skutkovému závěru, že právě on řídil motorové vozidlo a že se tak stalo při zapnutém motoru. Za zásah do jeho práva na spravedlivý proces označil také odmítnutí provedení důkazu výslechem lékaře, který prováděl jeho vyšetření po incidentu a který dospěl k závěru, že kromě dechu páchnoucího po alkoholu nelze zjistit žádné projevy opilství.

Námitky, že nebylo spolehlivě prokázáno, že to byl právě dovolatel, kdo řídil motorové vozidlo, že vozidlo s přispěním poškozeného bez nastartování motoru toliko přeparkovávali, jsou námitkami skutkovými. Obviněný jejich prostřednictvím uplatnil vlastní skutkovou verzi děje, na jejímž podkladě vyvozoval, že se označeného trestného činu nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. V souladu s praxí Ústavního soudu tak lze typicky vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04). O žádnou z těchto situací se však nejedná.

Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil přesvědčivá skutková zjištění. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, nepřitakal-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů, konkrétně výpovědi obviněného a svědka P. M. na straně jedné a výpovědí svědků Ing. J. N., J. V. či zasahujících policistů M. K. a M. H. na straně druhé. Svědek Ing. J. N. jednoznačně potvrdil, že to byl právě obviněný, kdo vozidlo řídil po parkovišti se zapnutým motorem, jelikož auto opakovaně na krátké vzdálenosti pojíždělo do kopce. Opakované popojíždění s vozidlem udával ve své výpovědi i svědek J. V. V souladu s těmito výpověďmi je též výpověď policisty nstržm. M. H., který viděl auto řízené obviněným couvat po parkovišti. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně racionálně logickým způsobem odůvodněn a jeho odůvodnění koresponduje s požadavky kladenými na odůvodnění rozsudku ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.

Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soud prvního stupně v podstatě dostál. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 10. 2010 ve spojení se zvukovým záznamem o jeho průběhu vyplývá, že soud odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování o výslech lékaře odkazem na skutečnost, že od provedení tohoto výslechu nelze očekávat změnu v důkazní situaci, jelikož si lze pro odstup času stěží představit, že si lékař vybaví konkrétní situaci spojenou s konkrétním obviněným a uvede další okolnosti nad rámec vyhotoveného protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem.

Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal. Lze snad jen poznamenat, že důvody odmítnutí návrhu na doplnění dokazování je vhodné zakomponovat přímo do odůvodnění rozhodnutí.

Je tak zjevné, že v tomto případě nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování či způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Za relevantní je třeba označit námitky obviněného, jimiž zpochybnil jednak právní závěr, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, který si přivodil vlivem návykové látky, jednak naplnění objektivní stránky trestného činu, mělo-li jeho jednání spočívat v popojíždění po parkovišti .

Soud prvního stupně postavil svůj závěr o to, že obviněný byl při jízdě motorovým vozidlem ovlivněn alkoholem, na výpovědích svědků Ing. J. N. a především na usvědčujících výpovědích zasahujících policistů M. H. a M. K. Podle výpovědi svědka Ing. J. N. se obviněný v restauraci projevoval hlučně, svědek popisoval i náznaky fyzického konfliktu mezi obviněným a svědkem P. M. a bez pominutí nelze nechat především jím uváděné okolnosti, za jakých obviněný řídil vozidlo, byť na parkovišti. Právě jím popisované okolnosti, s nimiž korespondovala i výpověď svědka J. V. o způsobu jízdy obviněného a o jeho jednání zjevně ohrožujícím tělesnou integritu svědka P. M., dovolují bez pochybností vyslovit závěr, že se jednalo o výkon činnosti předpokládané v ustanovení § 201 tr. zák., nikoliv bezvýznamné popojíždění po parkovišti , jak naznačuje obviněný. Oba zasahující policisté potvrdili, že obviněný řídil vozidlo, svědek M. K. popsal, že jevil známky požití alkoholu, nakláněl se, nebylo mu rozumět, měl červené oči.

Ačkoliv obviněný odmítl dát krev, bylo ovlivnění alkoholem objektivizováno na základě odebraného vzorku moči, v němž byl metodou plynové chromatogragie ověřené Widmarkovou zkouškou zjištěn obsah alkoholu v množství 2,15 g/kg. Znalecky pak byl tento výsledek přepočítán na obsah alkoholu v krvi, přičemž byla zohledněna i doba, která uplynula od spáchání skutku do odebraní vzorku. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, Ing. J. Z. posléze stanovil hodnotu 1,01 g/kg alkoholu v krvi v době řízení vozidla jako hodnotu minimální.

Jak bylo zevrubně vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007 (č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu.

Při posuzování otázky, zda v době řízení motorového vozidla byl obviněný v důsledku předchozího požití alkoholu ve stavu vylučujícím způsobilost k vykonávání takové činnosti, vycházely soudy vedle výpovědí již zmiňovaných svědků především ze závěrů znalců z odvětví toxikologie Ing. J. Z. a RNDr. J. F., CSc. Soud prvního stupně v důsledku rozporných závěrů znalců, které se podávaly z jejich znaleckých posudků, oba znalce předvolal a v hlavním líčení vyslechl. Zjistil, že rozdílnost jejich závěrů byla dána použitím různých metod výpočtů; znalec Ing. J. Z. totiž vycházel z toho, že obviněnému byly odebrány celkem dva vzorky moče s tím, že první byl obviněným znehodnocen, kdežto znalec RNDr. J. F., CSc., počítal při svých výpočtech pouze s jediným odběrem. Doplňujícím výslechem policisty M. K. bylo zjištěno, že došlo k odběru toliko jediného vzorku. Poté, co se znalci shodli na způsobu výpočtu, dospěli v zásadě ke stejnému závěru, že obviněný měl v době odběru vzorku moči v krvi nejméně 0,81 g/kg alkoholu. Znalec Ing. J. Z. však v této souvislosti upozornil, že tato hodnota ale neodráží skutečnost, že mezi spácháním činu a odběrem vzorku moči uplynula nikoliv nevýznamná doba (kolem jedné a půl hodiny), a proto byla tato okolnost ve výpočtu zohledněna. Znalec následně dopočetl, že minimální hladina alkoholu v krvi obviněného v době spáchání byla 1,01 g/kg, čemuž přítomný znalec RNDr. J.F., CSc., neoponoval (viz č. l. 126). Hladina alkoholu v krvi obviněného byla podle znalců stanovena jako nejnižší možná, a tedy pro pachatele nejpříznivější. Na podkladě znaleckých posudků, vyjádření znalců i výpovědí zasahujících policistů o chování obviněného dospěly soudy opodstatněně k závěru, že obviněný se nacházel ve stavu, který vylučoval jeho způsobilost k řízení motorového vozidla. Pro úplnost je vhodné zmínit, že soud prvního stupně rovněž uvedl, proč neuvěřil tvrzením obviněného, že oči měl červené v důsledku alergie, vysvětlil, že pokud by se jednalo jen o alergii, neměl by obviněný vratkou chůzi a setřelou výslovnost, které jsou charakteristické pro stav vyznačující se ovlivnění alkoholem. Na správnosti úvah soudů (odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry nalézacího soudu) nemůže nic relevantně změnit ani protokol o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, z jehož obsahu se podává, že lékař provádějící vyšetření zjistil pouze to, že dech vyšetřovaného páchne po alkoholu, jiné známky svědčící o požitém alkoholu neshledal. Lékařské vyšetření proběhlo s určitým časovým odstupem od okamžiku, kdy obviněný řídil, navíc jde jen o jeden z důkazů, který je nutno posuzovat podle zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., hodnotit jej na základě pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu s dalšími provedenými důkazy, a v tomto kontextu jde o důkaz, jehož význam nelze přeceňovat.

Nejvyšší soud vzhledem k popsaným skutkovým zjištěním neshledal pochybení v právním posouzení skutku, byl-li kvalifikován jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. Jak je totiž z rozhodných skutkových zjištění patrné, obviněný nebyl způsobilý bezpečně řídit motorové vozidlo. Jestliže obviněný přesto vědomě vykonával tuto činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a to ve stavu vylučujícím jeho způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky - alkoholu, naplnil svým jednáním všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák.

K trestnému činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Trestný čin výtržnictví je systematicky zařazen do hlavy páté trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahující trestné činy hrubě narušující občanské soužití, z čehož také logicky plyne, že objektem tohoto trestného činu je občanské soužití. Předmětem ochrany, jak ostatně správně poznamenává i soud prvního stupně, primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (jejich zdraví, majetek, čest apod.), ale šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být určité jednání pokládáno za výtržnost, musí se výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 224/2002, 6 Tdo 1243/2003, 8 Tdo 944/2008 aj.).

Jednání pachatele trestného činu výtržnictví může mít dvě podoby, a to hrubou neslušnost a výtržnost, přičemž není vyloučeno, aby konkrétní jednání naplňovalo obě tyto podoby. V posuzovaném případě však soudy spatřovaly v jednání obviněného výtržnost spočívající v napadení jiného.

Výtržností ve smyslu zákonných znaků § 202 odst. 1 tr. zák. se podle ustálené judikatury soudů, na niž obsáhle odkazoval i dovolatel, rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením jiného se rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod. Každé fyzické napadení osoby, i když se jej pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí však vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. (k tomu rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Obviněný též správně zdůraznil, že z judikatury soudů se podává, že při posuzování činů výtržnické povahy je proto rovněž nutné z hlediska materiální stránky uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy jako fyzické atakování osob, použití násilí aj.), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele, jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti apod. (viz k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným podle uvedených okolností se pak trestný čin výtržnictví liší od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Jen pro úplnost je vhodné dodat, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Naplnění tohoto zákonného znaku, byl-li čin spáchán na parkovišti před restaurací, ale obviněný nezpochybnil.

Soud prvního stupně v návaznosti na jednání obviněného, v němž spatřoval trestný čin výtržnictví, v odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutkových zjištění opírajících se zejména o výpovědi svědků Ing. J.N. a J. V., že mezi obviněným a svědkem P. M., jehož výpovědi neuvěřil, došlo ke slovnímu konfliktu, který vyrušil ostatní účastníky restaurace už v restauraci, pak před restaurací konflikt vygradoval minimálně vzájemným napadením s následkem v podobě krvácejícího zranění a nakonec i najížděním na svědka P. M.. Uvedl, že obviněný jakožto osoba za své jednání plně trestně odpovědná vzbudil veřejné pohoršení a strach u personálu a hostů restaurace M., když v podnapilém stavu před předmětnou restaurací, tj. na místě veřejnosti přístupném, jednak fyzicky napadl svého kamaráda P. M., jemuž takto způsobil sice drobné, ovšem výrazně krvácející zranění, jednak tamtéž jmenovaného ohrožoval, když v podnapilém stavu usedl za volant a najížděl na něho; při této činnosti byl potencionálně nebezpečný i pro kohokoli jiného, kdo by se v danou chvíli na daném místě pohyboval. Vzhledem k dosavadní bezúhonnosti obviněného a postoji P. M., který se jeho činem necítí nijak dotčen a nebyla mu způsobena žádná újma, soud připustil, že pokud jde o konflikt mezi obviněným a P. M., teoreticky přicházelo v úvahu posouzení předmětného skutku jako pouhého přestupku. Pokud se však konflikt odehrál zčásti i tak, že obviněný řídil motorové vozidlo výrazně ovlivněn alkoholem, byť pouze na parkovišti, ovšem vozidlem takto přímo ohrožoval druhou osobu , společenská nebezpečnost, resp. škodlivost jeho počínání již překračuje nepatrný stupeň a jde o trestný čin (strany 4, 5 rozsudku).

Odvolací soud považoval tyto úvahy za správné a ztotožnil se s nimi. Ani on neměl pochybnosti o povaze fyzického konfliktu mezi obviněným a P. M. Skutečnost, že se obviněný popral s P. M., vyplývá z výpovědí svědků Ing. J. N. a J. V., kteří také dosvědčili, že obviněný jezdil po parkovišti autem a najížděl na P. M., který se ocitl i na kapotě vozu. Že nešlo o přátelskou a bezvýznamnou potyčku, podle odvolacího soudu dokládá krvavé zranění P. M., po němž musel hostinský J. V. smývat krev z dlažby hadicí, jakož i skutečnost, že přihlížející považovali za potřebné volat na pomoc policii, a to zjevně proto, aby nedošlo k vážnějšímu poranění P. M. automobilem, který obviněný v opilosti řídil (strana 3 usnesení).

Obviněný ve vztahu k závěrům soudů namítal, že nevěnovaly patřičnou pozornost všestrannému posouzení zákonného znaku výtržnosti , že pouhé konstatování, že napadl jiného, bylo dostatečným důvodem pro rozhodnutí o vině a že se nezabývaly otázkou, zda je naplněn potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zák. Za sporné také pokládal, zda výtržnost založená na napadení jiného může spočívat v najíždění na jiného automobilem. On sám dovozoval, že najíždění na jiného za nepřítomnosti jiných osob nepředstavuje násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných a že tedy nejde o napadení jiného a výtržnost a nelze je podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Výklad založený na tom, že se jedná o výtržnost, by podle dovolatele představoval nepřiměřené rozšíření skutkové podstaty. Námitky dovolatele jsou zčásti opodstatněné.

V abstraktní rovině neobstojí jeho úvaha, že najíždění automobilem na jiného za nepřítomnosti dalších osob, v jehož průběhu dokonce dojde ke sražení osoby na přední kapotu vozidla, a to navíc pod vlivem alkoholu, nepředstavuje napadení jiného a tím i výtržnost ve smyslu zákonných znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Najíždění automobilem na jiného, byť bez přítomnosti dalších osob, je nesporně násilným projevem takového charakteru, že s ohledem na povahu vozidla vzbuzuje obavy minimálně o bezpečnost zdraví. Nelze přece pominout, že vozidlo za těchto okolností představuje zbraň ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák., jelikož svou hmotností a motorickou silou může způsobit vážné destrukční následky, a je jím tak možno učinit útok proti tělu důraznějším. Je-li proto najíždění automobilem na jiného i bez přítomnosti dalších osob hodnoceno jako napadení jiného a tedy výtržnost, a to zvláště za situace, že došlo ke sražení takové osoby, rozhodně nejde o nepřiměřené rozšíření skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Nutno také připustit, že řešení sporu za použití fyzické síly a najížděním na jiného vozidlem pod vlivem alkoholu, byť k vážnějšímu zranění osob nedošlo, nelze zpravidla považovat za běžné či méně závažné rušení občanského soužití, naopak bývá vnímáno jako hrubé porušení zásad občanského soužití. Není rozhodné, zda se spor týkal individuálních zájmů aktérů, ale podstatné je to, zda byl řešen formou, která ohrožuje veřejný klid a pořádek. Veřejný pořádek sice není zákonem definován, avšak obecně jej lze chápat jako pravidla chování lidí na veřejnosti, jejichž zachování je podle panujících obecných názorů v určitém místě a čase nutnou podmínkou spořádaného společenského soužití a které je třeba chránit.

Pro posuzování činů výtržnické povahy, najíždění automobilem nevyjímaje, ale platí, že je třeba hodnotit je z hledisek (materiální povahy), jež byla výše zevrubně rekapitulována. Nejvyšší soud má za to, že se soudy se všemi významnými okolnostmi nevypořádaly a že jejich skutková zjištění nejsou úplná, neboť nebyly provedeny všechny potřebné důkazy. Není pochyb o tom, že obviněný participoval nejen na slovní rozepři, ale posléze i na fyzickém konfliktu, který je svou povahou závažnější. Fyzický konflikt se odehrál mezi obviněným a svědkem P. M. za okolností, které nebyly objasněny a stejně tak nebyly objasněny ani okolnosti údajného najíždění obviněného automobilem na jmenovaného svědka, v jehož průběhu měl svědka srazit na přední kapotu vozidla.

Soudy své úvahy o povaze výtržnického chování obviněného mohly opřít především o výpovědi svědků Ing. J. N. a J. V.; výpovědi zasahujících policistů nebyly v tomto ohledu nikterak relevantní, jelikož tito svědci přijeli na místo činu až v době, kdy již k žádnému jednání obviněného, jež by vykazovaly znaky výtržnosti, nedocházelo. Tito svědci pouze potvrzovali, že byli na místo přivoláni proto, že opilý muž najíždí na jinou osobu.

Svědek Ing. J. N. ve své výpovědi potvrdil, že obviněný s P. M. uvnitř restaurace jeho společnost hrající karty vyrušili křikem v průběhu hádky, poté že oba vyšli ven a po nějaké době se vrátil do restaurace jen P. M., který měl v obličeji krev a po chvíli odešel ven. Dále popisoval, že viděl popojíždějící auto s rozsvícenými světly (ta svítila přímo na ně, proto si toho všiml), proti němu stála silueta člověka, dovtípil se, že jde o P. M., který se podle něj snažil auto popojíždějící k němu zastavit; to se uskutečnilo opakovaně, až jednou nestačil ustoupit a přepadl na haubnu . Situaci popsal tak, že se domníval, že obviněný chtěl odjet a druhý muž mu v tom z nějakého důvodu bránil. Tento svědek také zmínil, že u dveří stála paní V., která prohlásila něco v tom smyslu, jako že on ho snad přejede nebo on ho snad zabije, a myslí si, že běžela volat policii. Současně ale také poznamenal, že spor moc nesledoval, že se může vyjádřit jen k tomu, co ho zaujalo nebo vyrušilo, tj. hlasitý spor před, křik paní V., poskakující auto proti siluetě postavy, která stála ve světlech před ním (č. l. 44, 45).

J. V., majitel předmětné restaurace, jako svědek vypověděl, že ví, že se tam popral obviněný s P. M., popisoval, že na dlažbě bylo plno krve , a proto ji splachoval. Viděl také nějaké popojíždění po parkovišti, jeden byl na haubně . Dodal, že to auto na parkovišti vždycky nějak popojelo, pak se zase vrátilo, slyšel i nějaké nadávky, ale naznačoval, že ho to nezajímalo, bylo důležitější smýt krev, než aby sledoval, jak se tam někdo honí. I on potvrdil, že policii volala jeho manželka, protože někdo přiběhl z venku s tím, že se tam perou (č. l. 54).

Soudy nevyslechly jako svědkyni manželku J. V. (podle zjištění učiněných soudem prvního stupně patrně H. V.), ačkoliv právě ona byla osobou, která přivolala policii a která měla o skutečném průběhu konfliktu mezi obviněným a svědkem P. M. nejvíce informací a mohla se vyjádřit též k tomu, jak konflikt působil na hosty restaurace, kteří jej sledovali. Výpovědi svědků Ing. J. N. i J. V. jsou totiž v tomto směru spíše neurčité a vyhýbavé, oba prohlašují, že konflikt příliš nesledovali, k jeho rozhodující fázi odehrávající se mimo prostor restaurace, v jejímž průběhu mělo dojít ke zranění obou jeho aktérů, nic konkrétního neuvedli. Svědek J. V. hovořil o tom, že ví, že se tam poprali , ale k povaze a průběhu potyčky nic neuvedl. Smývání krve z dlažby nelze bez dalšího označit za součást výtržnického jednání obviněného. Přesvědčivé poznatky nelze z jejich výpovědi čerpat ani co do povahy najíždění obviněného na P. M. a vnímání tohoto incidentu ostatními hosty restaurace, což jsou dozajista významné informace pro posouzení, zda a jak intenzivně takové jednání narušovalo veřejný klid a pořádek. Svědkyni bude třeba vyslechnout k objasnění povahy fyzického konfliktu mezi obviněným a P. M. před restaurací, a to ať již jde o její vlastní prožitek či poznatky získané zprostředkovaně hosty restaurace, k chování obou aktérů na parkovišti před restaurací a zejména také k odezvě hostů restaurace na jejich počínání.

S ohledem na urovnání vztahů mezi obviněným a svědkem P. M., který se jeho jednáním necítí nikterak dotčen, je o to naléhavější doložit, že jednání obviněného mělo skutečně výtržnickou povahu a že se svými projevy závažným způsobem narušilo veřejný klid a pořádek. Ke spolehlivému zodpovězení této otázky je třeba vyslechnout paní V. jako svědkyni k výše naznačeným otázkám, případně zvážit potřebu provedení důkazů dalších, nezbytných k řádnému a úplnému objasnění skutkového stavu věci, provedené důkazy znovu hodnotit pečlivě podle zásady vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a na podkladě učiněných skutkových zjištění vyvodit odpovídající právní závěry. Bude na soudu prvního stupně, aby se důsledněji zabýval především hodnocením materiálních znaků výtržnosti v kontextu kritérií vyplývajících z respektované judikatury soudů. Současně bude třeba odstranit vadu ve výroku o trestu, na niž již v podstatě upozornil odvolací soud. Jde totiž o to, že výrok o trestu je součástí komplexu otázek relevantních z hlediska posuzování otázky trestnosti činu podle zásad vyjádřených v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Shledal-li soud prvního stupně, že posouzení trestnosti činu podle zákona pozdějšího, tj. tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010, není pro obviněného příznivější než její posouzení podle zákona účinného v době spáchání činu, tj. tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, musela jeho úvaha zahrnout jak rozhodnutí o vině, tak rozhodnutí o trestu. Nebylo proto možné rozhodnout o vině podle zákona účinného v době spáchání činu, tj. tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a o trestu podle zákona pozdějšího, tj. tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (k tomu srov. např. rozhodnutí č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1430/2010). Ustanovení § 16 odst. 2 tr. zák., resp. § 3 odst. 1 tr. zákoníku, se zde zjevně nemůže uplatnit.

Veden těmito důvody Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 10 To 586/2010, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 3 T 150/2009, poněvadž spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Benešově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková