8 Tdo 564/2009
Datum rozhodnutí: 15.07.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 564/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2009 o dovolání obviněného Ing. B. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 8 To 538/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 1 T 75/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. B. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 3. 10. 2008, sp. zn. 1 T 75/2004, byl obviněný Ing. B. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Podle § 228 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené K., spol. s r. o., Ž., K., v konkursu, zastoupené správkyní konkursní podstaty JUDr. M. M., advokátní kancelář Ú., B., škodu ve výši 609.692,- Kč a škodu ve výši 69.894,- Kč s již odsouzeným J. R., kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 75/2004, který zůstal nedotčen rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 311/2005, ve vztahu k J. R., a to rukou společnou a nerozdílnou. Podle § 229 odst. 2, 3 tr. ř. byla jmenovaná společnost, zastoupená správkyní konkursní podstaty JUDr. M. M., advokátní kancelář Ú., B., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo podle § 226 písm. b) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného Ing. B. R. obžaloby okresního státního zástupce Brno venkov v části jednání popsaného ve výroku rozsudku, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dopustil tím že

1) dne 29. 3. 2002 v K. jménem společností K., spol. s r. o., se sídlem Ž., K., okres B., zaslal společnosti U.A., a. s., se sídlem B., Z., provozovna T., Č. m., písemný pokyn, aby finanční prostředky ve výši 1.220.000,- Kč za prodej kolového traktoru tov. zn. JCB Fastrac 185-65, který společnost K., spol. s r. o., dne 11. 2. 2002 prodala společnosti U. A., a. s., na základě faktury , převedla jednak ve výši 610.308,30 Kč na účet společnosti S M., s. r. o., se sídlem Z., H., jako plnění za pronájem výše uvedeného traktoru, dále jednak ve výši 529.691,70 Kč na účet společnosti A., s. r. o., se sídlem v M., B., jako plnění akontace na pronájem dalšího traktoru a dále částku ve výši 80.000,- Kč vyplatila k jeho rukám, přičemž společnost U. A., a. s., tyto finanční transakce dle pokynu provedla, ačkoliv obviněný Ing. B. R. v té době už nebyl jakkoliv oprávněn disponovat a rozhodovat o použití finančních prostředků této obchodní společnosti, neboť dne 20. 3. 2002 převedl svůj 100 % obchodní podíl ve společnosti na J. Š., který se stal zároveň jejím jednatelem, čímž způsobil společnosti K., spol. s r. o., škodu ve výši 609.692,- Kč,

2) společně s J. R. dne 2. 5. 2002 při jednání se společností O., a. s., se sídlem P., N., ohledně uzavření dodatku k leasingové smlouvě, vystupoval obviněný Ing. B. R. jménem společnosti K., spol. s r. o., se sídlem v Ž., K., okr. B., ačkoliv už v té době nebyl jakkoliv oprávněn jednat a vystupovat za tuto společnost, neboť dne 20. 3. 2002 převedl svůj 100 % obchodní podíl ve společnosti na J. Š., který se stal zároveň jejím jednatelem, a to vše za součinnosti obviněného J. R., jednatele společnosti H. m., s. r. o., se sídlem V., který byl s touto skutečností seznámen, přičemž následně obviněný Ing. B. R. neoprávněně zastupující společnost K., spol. s r. o., (N. I) a obviněný J.R. zastupující společnost H. m., s. r. o., (N. II) uzavřel téhož dne se společností O., a. s., dodatek k leasingové smlouvě, na základě kterého přešla práva a povinnosti z této smlouvy ze společnosti K., spol. s r. o., bez vědomí jejího statutárního zástupce na společnost H. m., s. r. o., na kterou byla tímto také převedena alikvotní část zálohy ve výši 69.894,- Kč, a to ke škodě obchodní společnosti K., spol. s r. o.



Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a poškozená společnost K., spol. s r. o., v konkursu, zastoupená správkyní konkursní podstaty JUDr. M. M., odvoláními. Obviněný brojil proti výroku o vině, poškozená společnost nesouhlasila s výrokem o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 8 To 538/2008, byla obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o třetí rozhodnutí, které Krajský soud v Brně v dané věci učinil. V prvém případě usnesením ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 311/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného Ing. B. R. rozsudek Okresního soudu Brno venkov ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 75/2004, a v rozsahu zrušení byla věc vrácena soudu prvního stupně; podle § 256 tr. ř. bylo odvolání spoluobviněného J. R. jako nedůvodné zamítnuto. Posléze usnesením ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 8 To 149/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Brno venkov ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 1T 75/2004, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil opětovně soudu prvního stupně.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatel ve shodě s dosavadní obhajobou tvrdil, že jeho písemný pokyn společnosti U. A., a. s., ze dne 29. 3. 2002 byl zcela v souladu se skutečným stavem věci, nejednalo se o lest, ani o nepravdivé informace. Z obsahu a formy tohoto pokynu nikterak nevyplývá, že by jej činil jménem společnosti K., spol. s r. o., nebo že by jej činil na základě jakéhokoliv oprávnění disponovat a rozhodovat o použití finančních prostředků společnosti K., spol. s r. o. Dne 29. 3. 2002 dával k dotazu společnosti U. A., a. s., písemný pokyn k úhradě pouze zbytku kupní ceny za traktor, a to částky 609.691,70 Kč, která byla podle pokynu jednatele společnosti K., spol. s r. o., B. R. společnosti U. A., a. s., ze dne 11. 2. 2002 určena k výplatě Ing. B. R. jako věřiteli společnosti K., spol. s r. o. Již v písemném pokynu Ing. B. R. společnosti U. A., a. s., ze dne 11. 2. 2002 byl tedy označen jako věřitel obchodní společnosti K., spol. s r. o., a jako věřitel této společnosti dal pokyn společnosti U. A., a. s., dne 29. 3. 2002. Disponoval a rozhodoval pouze o částce 609.691,70 Kč určené pokynem B. R. ze dne 11. 2. 2002 právě jemu, nikoliv o cizím majetku, tj. majetku společnosti K., spol. s r. o. Obviněný dovozoval, že jednáním popsaným pod bodem 1) nemohl naplnit znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. pro absenci jeho subjektivní i objektivní stránky, správně měl být obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že dne 2. 5. 2002 se žádné jednání mezi ním, J. R. a společností O., a. s., nekonalo a ani nikdy předtím nebo potom se žádné osobní jednání se zástupci této společnosti nevedlo. Celá věc se vyřizovala písemně poštou. Na základě písemné žádosti společností K., spol. s r. o., a H. m., s. r. o., zaslala poštou společnost O., a. s., Dodatek č. 1 k leasingové smlouvě (dále jen dodatek). Ten podepsal za společnost H. m., s. r. o., jako jednatel J. R. a předal jej jemu k zajištění podpisu dodatku za společnost K., spol. s r. o., a odeslání podepsaného dodatku poštou společnosti O., a. s. V této souvislosti dále uváděl, že bez ohledu na obsah a formu jednání dne 2. 5. 2002 jeho výsledkem byl přechod práv a povinností z leasingové smlouvy, na jehož základě převzala společnost H. m., s. r. o., předmět leasingu, na něm vázl dluh N. I ve výši 27.861,- Kč, závazek k úhradě leasingových splátek ve výši 232.155,- Kč, závazek uhradit za N. I (společnost K., spol. s r. o.) smluvní pokutu ve výši 6.686,64 Kč a v evidenci společnosti O., a. s., měla být převedena alikvotní část zálohy na splátky nájemného ve výši 69.894,- Kč. Pokud by k tomuto přechodu práv a povinností nedošlo, byla by společnost K., spol. s r. o., povinna předmět leasingu vydat společnosti O., a. s., a v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy nést veškeré sankce vyplývající z této smlouvy. Podle průvodního dopisu společnosti O., a. s., společnosti H. m., s. r. o., ze dne 19. 6. 2002 teprve v příloze tohoto dopisu společnost O., a. s., zaslala poštou zpět dodatek č. 1 k předmětné leasingové smlouvě podepsaný zástupci této společnosti a také splátkový kalendář vystavený 19. 6. 2002. Obviněný upozornil, že splátkový kalendář společnost O., a. s., vystavila bez jakékoliv součinnosti s ním či J. R. a teprve v tomto splátkovém kalendáři byla společností O., a. s., evidenčně převedena alikvotní část zálohy na splátky nájemného ve výši 69.894,- Kč. Tuto částku společnost H. m., s. r. o., od společnosti O., a. s., nikdy neobdržela, byla postupně umořována v jednotlivých splátkách leasingu částkou 2.796,- Kč, v poslední splátce pak 2.790,- Kč; z jednání dne 2. 5. 2002 takový postup společnosti O., a. s., ohledně převodu alikvotní části zálohy na splátky nájemného nevyplýval a dovolatel konstatoval, že se o něm dozvěděl až z usnesení o zahájení trestního stíhání. Měl za to, že pokud by správkyně konkursní podstaty úpadce společnosti K., spol. s r. o., řešila tuto věc jako obchodní a vyzvala společnost H. m., s. r. o., k vrácení této zálohy, byla by jí tato záloha vyplacena a nedošlo by ke zbytečné kriminalizaci celé věci. Ani toto jednání podle něho nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., poněvadž jeho znaky nevykazuje ani po stránce subjektivní, ani subjektivní.

Se zřetelem k obsahu dovolání a obsahu spisu obviněný usuzoval, že by měl být odložen výkon rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně jemu uložené povinnosti uhradit poškozené škodu ve výši 609.692,- Kč, když škoda ve výši 69.894,- Kč byla již poškozenému odsouzeným J. R. zaplacena .

Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházejí rozsudek Okresního soudu Brno venkov v odsuzující části a aby Okresnímu soudu Brno - venkov přikázal věc potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil právní posouzení obou dílčích útoků uvedených pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně jako pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tvrzením, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka tohoto trestného činu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek a po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu evidentně naplňují, byť lze připustit, že popis skutku mohl být formulován výstižněji a též přesněji.

Ze skutkové věty výroku o vině pod body 1), 2) v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé - vedle způsobeného následku, tj. škody v celkové výši 679.586,- Kč - takové jednání obviněného, jehož podstata spočívala v tom, že obviněný, ačkoliv nebyl jednatelem společnosti K., spol. s r. o., a nebyl jakkoliv oprávněn rozhodovat o použití finančních prostředků této obchodní společnosti, zaslal dne 29. 3. 2002 pokyn, aby společnost U. A., a. s., převedla finanční prostředky náležící společnosti K., spol. s r. o., za prodej traktoru jednak v částce 610.308,30 Kč na účet společnosti S M., s. r. o., jako plnění za pronájem tohoto traktoru, jednak v částce 529.691,70 Kč na účet společnosti A., s. r. o., jako plnění akontace na pronájem dalšího traktoru a též v částce 80.000,- Kč na účet obviněného, přičemž společnost U. A., a. s., tyto operace provedla, ačkoliv obviněný nebyl oprávněn za společnost [dílčí skutek pod bodem 1)], a dále v tom, že obviněný dne 2. 5. 2002 jménem společnosti K., spol. s r. o., ačkoliv za ni nebyl oprávněn jednat, za součinnosti již odsouzeného J. R., který byl s touto skutečností seznámen, uzavřel dodatek k leasingové smlouvě, kterým došlo k převodu práv a povinností z této leasingové smlouvy na jinou společnost a zároveň byla převedena alikvotní část zálohy ve výši 69.894,- Kč, kterou již společnost K., spol. s r. o., uhradila, měla jí být vrácena, avšak byla k její škodě převedena na společnost H. m., s. r. o. [dílčí skutek pod bodem 2)].

Námitky obviněného ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) lze shrnout tak, že jeho písemný pokyn ze dne 29. 3. 2002 představoval dispozici s peněžními prostředky, které byly jednatelem společnosti K., spol. s r. o., B. R., jeho synem, podle jeho pokynu ze dne 11. 2. 2002 určeny pouze jeho osobě coby věřiteli společnosti K., spol. s r. o., v důsledku čehož se nemohl dopustit podvodného jednání ke škodě cizího majetku. Taková námitka však nemůže obstát.

Především je třeba připomenout, že obviněný Ing. B. R. byl jednatelem obchodní společnosti K., spol. s r. o., do 9. 10. 1998 (společníkem této společnosti pak do 27. 3. 2002, avšak v tomto postavení nebyl oprávněn jednat jménem společnosti). V době od 9. 10. 1998 do 27. 3. 2002 byl jednatelem společnosti B. R., syn obviněného, a od 27. 3. 2002 J. Š. (č. l. 242).

Jak ale vyplývá z výpovědi svědka Ing. Z. B., obviněný v posuzované době, ačkoliv nebyl jednatelem společnosti K., spol. s r. o., jménem této společnosti jednal, vstupoval do obchodních vztahů, všechny věci týkající se prodeje traktoru projednával právě s ním. Proto také společnost U. A., a. s., neměla důvod pochybovat o tom, že pokyn ze dne 29. 3. 2002 byl zadán osobou oprávněnou jednat za společnost K., spol. s r. o. Tím, že obviněný společnosti U. A., a. s., neoznámil (zatajil), že již není jednatelem a ani jinou osobou oprávněnou jednat za společnost K., spol. s r. o., uvedl obchodního partnera společnosti K., spol. s r. o., v omyl, na jehož základě došlo k vyplacení peněz ve prospěch jiných subjektů, a tím i ke škodě na majetku této společnosti ve výši nejméně 609.692,- Kč. Odvolací soud k tomu v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že do celkové výše škody nebyla započtena částka 610.308,- Kč, která byla na účet společnosti S M., s. r. o., zaslána jako úhrada za prodej kolového traktoru. Jisto podle něj je, že v době, kdy již nebyl obviněný oprávněn disponovat s finančními prostředky společnosti K., spol. s r. o., dává pokyn k platbám, které souvisí s dalším podnikáním (nejde o úhradu předchozích závazků). Do výše těchto částek proto jednal v podvodném úmyslu. Odvolací soud odmítl opodstatněnost odkazu obviněného na pokyn jednatele společnosti B. R. ze dne 11. 2. 2002 s tím, že nelze přehlédnout, že tento příkaz neobsahuje žádnou konkrétní finanční částku, takže je evidentní, že na jeho podkladě platby nemohly být realizovány. Ty byly uskutečněny a následně bylo plněno až na základě pokynu obviněného ze dne 29. 3. 2002 (viz strana 4 napadeného usnesení).

Dovolací soud názor odvolacího soudu sdílí. Je též přesvědčen, že tvrdil-li obviněný, že písemným pokynem ze dne 29. 3. 2002 (č. l. 160) dával toliko instrukce k dispozici s peněžními prostředky, které již dříve byly pokynem jednatele společnosti B. R., jeho synem, ze dne 11. 2. 2002 (č. l. 168) určeny jeho osobě jako věřiteli společnosti, pak je tato námitka nepřípadná, neboť pokyn ze dne 11. 2. 2002 skutečně neobsahoval žádnou konkretizaci dispozic s finančními prostředky, které společnost U. A., a. s., dlužila společnosti K., spol. s r. o. Pokyn ze dne 29. 3. 2002 tak nelze hodnotit jako pouhé sdělení účtu věřitele , na který mu má být uhrazen závazek dlužníka, ale je třeba na něj nahlížet jako na instrukci, jak měla být společnosti K., spol. s r. o., zaplacena část kupní ceny traktoru. Obviněný jako věřitel nebyl k takovému postupu oprávněn, neboť nebyl jednatelem společnosti a neměl ani oprávnění ji z jiného titulu zastupovat, nemohl tedy společnosti U. A., a. s., dát žádný pokyn k nakládání s finančními prostředky společnosti K., spol. s r. o.

Pro úplnost je vhodné dodat, že finanční operace, v jejímž rámci měla společnost U. A., a. s., hradit svůj dluh na místo svému věřiteli, tj. společnosti K., spol. s r. o., třetím subjektům, vyžadovala alespoň oznámení takového postupu dlužníkovi oprávněnou osobou věřitele (v daném případě byl takovou osobou pouze a jedině jednatel společnosti K., spol. s r. o., J. Š.). V opačném případě by totiž nemohlo dojít ke splnění dluhu. Obviněný písemným pokynem zaslaným společnosti U. A., a. s., uváděl tuto v omyl, že jedná jako osoba oprávněná jednat za společnost K., spol. s r. o., a naplnil tímto jednáním objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Za opodstatněnou nelze ve světle předmětných skutkových zjištění považovat ani námitku absence subjektivní stránky. Soudy v tomto směru učinily taková zjištění, která uvedený znak ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák. evidentně naplňují. Bylo totiž prokázáno, že obviněný adresoval společnosti U. A., a. s., písemný pokyn k vyplacení prostředků, ačkoliv věděl, že není jednatelem ani osobou oprávněnou takový pokyn učinit, a tímto postupem chtěl vylákat neoprávněné vyplacení finančních prostředků v celkové částce 609.692,- Kč, čehož také dosáhl. Není proto pochyb o tom, že skutek obviněného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vykazuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní.

Opodstatněné nejsou ani výhrady obviněného ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

Dovolatel v podstatě namítl, že pokud by neuzavřel za společnost K., spol. s r. o., se společnostmi O., a. s., a H. m., s. r. o., dodatek k leasingové smlouvě, hrozilo, že společnost K., spol. s r. o., bude muset předat společnosti O., a. s., předmět leasingu a ponese veškeré sankce vyplývající z předčasného ukončení leasingové smlouvy. Tvrdil též, že jeho jednáním nebyla škoda způsobena, ta vznikla až v důsledku jednání představitelů společnosti O., a. s., kteří bez součinnosti s ním a již odsouzeným J. R. rozhodli o splátkovém kalendáři a převedli alikvotní část zálohy na splátky nájemného tím, že ji umořovali ve splátkách leasingu, o čemž obviněný nevěděl. Na základě této verze pak tvrdil, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Námitky dovolatele stran skutku pod bodem 2) lze rozdělit do dvou kategorií. První okruh námitek tvoří ty, kterými obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel i odvolací soud. Do této kategorie je třeba zařadit zejména tvrzení obviněného, že k žádnému jednání nedošlo, vše bylo vyřizováno poštou, jakož i tvrzení, že škoda vznikla nikoliv v důsledku jeho jednání, ale v důsledku postupu společnosti O., a. s., která rozhodla o splátkovém kalendáři bez součinnosti s ním a jednatelem společnosti H. m., s. r. o., J. R.

Takto vytýkané vady mají evidentně povahu vad skutkových, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění (k ústnímu jednání nedošlo, vše bylo vyřizováno poštou, chyba nastala na straně společnosti O., a. s.), a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil, resp. nedopustil se ho v podobě, která byla zjištěna soudem prvního stupně. V této souvislosti je na místě uvést, že námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a ten se s výtkami obviněného náležitě vypořádal. Soudy prokázaly, že obviněný se účastnil jednání se společností O., a. s., (což ostatně obviněný nepopřel a potvrdil to i již odsouzený J. R., jeho syn), aniž byl k takovému úkonu oprávněn. Pro rozhodnutí o vině obviněného není významné, jakou formou jednání probíhala, zda se vedla jednání osobně či písemně, a jde-li o způsobení škody, soudy jasně uzavřely, že k převodu alikvotní částky zálohy ve výši 69.894,- Kč došlo na základě ujednání obsaženého v dodatku k leasingové smlouvě, nikoliv svévolným jednáním společnosti O., a. s.

Druhou část námitek pak tvořily námitky, kterými obviněný - z hlediska uplatněného důvodu dovolání relevantně - zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Tyto námitky se v postatě shodují s těmi, jež byly uplatněny v dovolání spoluobviněného J. R. O dovolání tohoto obviněného bylo rozhodnuto samostatně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2008, sp. zn. 8 Tdo 511/2008. Námitky dovolatele byly shledány zjevně neopodstatněnými a odůvodnění tohoto rozhodnutí je možno v základních rysech obsahově vztáhnout i na námitky dovolatele Ing. B. R.

Podstata jednání obviněných spočívala v tom, že obviněný Ing. B. R. vystupující jako jednatel společnosti K., spol. s r. o., a již odsouzený J. R. jako jednatel společnosti H. m., s. r. o., uzavřeli se společností O., a. s., dodatek leasingové smlouvy, jejímž předmětem byl převod práv a povinností z této smlouvy ze společnosti K., spol. s r. o., na společnost H. m., s. r. o., ačkoliv oba věděli, že společnost K., spol. s r. o., není zastoupena osobou oprávněnou za ni jednat a že se tak děje bez vědomí jejího statutárního zástupce. Zamlčením takové skutečnosti uvedli zástupce společnosti O., a. s., v omyl, přičemž v příčinné souvislosti s tímto jednáním byla společnosti K., spol. s r. o., způsobena na jejím majetku škoda 69.894,- Kč. Takový popis jednání obviněných vystihuje znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Dovolateli nebylo možno přisvědčit ani v tvrzení, že se teprve z usnesení o zahájení trestního stíhání dozvěděl, že na společnost H. m., s. r. o., byla převedena část zálohy na splátky nájemného ve výši 69.894,- Kč, zaplacená při podpisu leasingové smlouvy společností K., spol. s r. o. Z dovolatelem podepsaného dodatku (srov. č. l. 189 spisu) je totiž evidentní, že podle jeho bodu 2/ první věty Nájemci II bude převedena v evidenci Pronajímatele alikvotní část zálohy na splátky nájemného ve výši 69.894,- Kč . Vyplývá-li z dodatku, že byl smluvními stranami podepsán dne 2. května 2002, pak soudy obou stupňů správně dovodily, že také obviněný Ing. B. R. o zmiňované skutečnosti od uvedeného dne věděl, jak již konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 511/2008.



Za relevantní nelze považovat ani názor obviněného, že pokud by správkyně konkursní podstaty požádala společnost H. m., s. r. o., o vrácení zálohy ve výši 69.894,- Kč, pak by společnosti tak jistě učinila a nemuselo dojít ke kriminalizaci celé věci. Trestný čin podvodu byl dokonán převedením alikvotní části zálohy na společnost H. m., s. r. o. Případné vrácení zálohy by bylo možno považovat toliko za náhradu škody, avšak na trestní odpovědnost obviněného by tato skutečnost vliv mít nemohla. Navíc lze takové tvrzení označit za spekulaci, neboť obviněný nebyl jednatelem společnosti H. m., s. r. o., a uskutečnění takové dispozice by tak záviselo na nejistých okolnostech.

Ze skutečnosti, že obvinění uzavřeli dodatek smlouvy, ačkoliv oba věděli, že k tomu není obviněný Ing. B. R. oprávněn, a z podmínek, za jakých se tak stalo, vyplývá i úmyslné zavinění obou obviněných. V příčinné souvislosti s jejich záměrem převést práva a povinnosti z leasingové smlouvy na společnost H. m., s. r. o., a to včetně alikvotní části zálohy, vznikla poškozené společnosti K., spol. s r. o., škoda ve výši 69.894,- Kč a není žádného rozumného důvodu pochybovat o tom, že se tak stalo s vědomím obou obviněných coby spolupachatelů trestného činu podvodu.

Obviněný také navrhoval, aby byl odložen výkon rozhodnutí ohledně jemu uložené povinnosti uhradit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 609.692,- Kč s argumentem, že škoda ve výši 69.894,- Kč jí byla již uhrazena odsouzeným J. R. Takovému návrhu není žádného logického důvodu vyhovět, protože uložení povinnosti obviněnému zaplatit poškozené obchodní společnosti K., spol. s r. o., částku 609.692,- Kč nemá žádnou souvislost se solidární odpovědností k náhradě škody v částce 69.894,- Kč s již odsouzeným J. R.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. července 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková