8 Tdo 564/2005
Datum rozhodnutí: 15.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 564/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. června 2005 o dovolání obviněného T. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R. (vykonávaného v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 6 To 606/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 12/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného T. Z. z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 6 To 606/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 4 T 12/2004, byl obviněný T. Z. uznán vinným v bodech I/1, 2, 3 trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a v bodě I/1 též trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle § 247 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestech ve vztahu ke spoluobviněným Z. M. a P. K. o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 6 To 606/2004, odvolání podaná obviněnými T. Z. a P. K. proti výše citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný T. Z. prostřednictvím obhájce JUDr. V. U. s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. dovolání směřující jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu.

V rámci takto uplatněného mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul skutečnosti vyplývající z výroku napadeného rozsudku. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (chybně označeného podle o.s.ř.) uvedl, že nesprávnost právního posouzení skutku spatřuje v neúplně zjištěném skutkovém stavu, neboť nebylo vyhověno jeho žádosti o doplnění dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který měl posoudit, jak dalece je věrohodná výpověď spoluobviněného Z. M., který prokazatelně utrpěl úraz hlavy a uváděné skutečnosti popsal rozporuplně. S ohledem na to, že jeho návrh byl zamítnut, nebylo zjištěno, zda bylo možné o tento jediný důkaz potvrzující přítomnost dovolatele na místě činu opřít výrok o vině uvedeným trestným činem, který byl v důsledku toho nesprávně právně kvalifikován. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný orgánům činným v trestním řízení a oběma soudům vytknul, že, ač jim bylo známo, že je současně stíhán pro trestný čin loupeže ve věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 187/2003, nepostupovaly podle § 188 odst. 2 tr. ř. v návaznosti na ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř. a trestní stíhání nezastavily. Tím, že ani jeden ze soudů na tuto procesní situaci nikterak nereagoval, mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný krajskému soudu vytknul, že i přes požadavek vznesený obhájcem při veřejném zasedání, neověřil podmínky pro uložení souhrnného trestu a neupustil od jeho uložení podle § 37 tr. zák.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 6 To 606/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 4 T 12/2004, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že pokud obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky týkající se chybného hodnocení důkazů soudy, pak v této části jeho dovolání se zvoleným dovolacím důvodem nekoresponduje. Má za to, že i námitky uplatněné pod dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. obsahově stojí mimo tyto dovolací důvody. Protože v napadeném rozhodnutí neshledal vadu, kterou by bylo možné odstranit cestou dovolání, navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody a shledal, že obviněný podal dovolání relevantně pouze k důvodům, které vyjádřil ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V této části přezkoumávaného mimořádného opravného prostředku dovolací soud neshledal ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř. žádné formální nedostatky, pro které by byl povinen dovolání odmítnout, a proto v takto vymezeném rozsahu podaného dovolání přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i řízení mu předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.

Pokud jde o tu část dovolání, jíž se obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal změny skutkového stavu věci, dovolací soud ji nemohl přezkoumávat. Podle tohoto dovolacího důvodu lze totiž dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě tudíž nelze hodnotit správnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Obviněný se však právě takového postupu domáhal, což je v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky.

Nejvyšší soud nemohl přezkoumávat podané dovolání ani ohledně námitky, že soudy obou stupňů v návaznosti na ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř. nepostupovaly podle § 188 odst. 2 tr. ř. a trestní stíhání nezastavily z důvodu, že trest, ke kterému v tomto řízení mohlo stíhání vést, je bez významu ve vztahu k trestu, jenž mu hrozil ve věci Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 187/2003. Tyto výhrady obviněný rozvedl pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací námitky obviněného pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť mu byl uložen druh trestu, který zákon připouští, a nejde o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou § 247 odst. 2 tr. zák., podle níž mu byl vyměřen.

Obviněný však vedle těchto argumentů stojících mimo dovolací důvody (pro něž by dovolání, pokud by bylo podáno pouze na jejich podkladě, bylo nutné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.), zcela relevantně a v souladu s dovolacími důvody vymezenými v § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. namítl, že soudy dříve činné ve věci pochybily, když se vzhledem k okolnostem případu nezabývaly dostatečně tím, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, a v této souvislosti odkázal na ustanovení § 37 tr. zák. umožňující upuštění od jeho uložení.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je uvedený dovolací důvod naplněn, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tato podmínka je splněna, neboť podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ze kterého obviněný taktéž dovolání podal, lze za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. právní závěr o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tudíž mohl z podnětu podaného dovolání zkoumat, zda byly v posuzovaném případě naplněny podmínky k postupu podle § 35 odst. 2 tr. zák. a zda měl být uložen souhrnný trest, jak je namítáno v dovolání, přičemž zjistil následující skutečnosti.

Nejprve je nutné v obecné rovině uvést, že podle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

Z obsahu přezkoumávaného spisu je zřejmé, že oba soudy se těmito zákonnými ustanoveními důsledně neřídily.

Souhrnný trest podle § 35 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet, a proto Nejvyšší soud pro posouzení, zda měl být v projednávané trestní věci ukládán souhrnný trest, zkoumal, zda trestné činy, pro něž byl obviněný odsouzen, jsou trestnými činy sbíhajícími se s těmi, pro které byl odsouzen v jiné trestní věci.

Ze skutkových zjištění rozsudku Okresního soudu v Bruntále, který byl v projednávané trestní věci vydán dne 5. 4. 2004 pod sp. zn. 4 T 12/2004, byl obviněný T. Z. uznán vinným, v bodě I. tím, že společně s obviněným Z. M.

1) dne 14. 7. 2003 v B. na ul. K. v domě vnikli do bytu F. S., kde odcizili mobilní telefon zn. Motorola v ceně 5.810,- Kč, hnědou koženou peněženku v ceně 210,- Kč s částkou 1.000,- Kč a kreditními kartami VISA ELECTRON, YES na jméno a látkovou dámskou kabelku černé barvy v ceně 200,- Kč,

2) dne 1. 8. 2003 v B. na ulici K. v domě vnikli do bytu J. N., kde odcizili horské jízdní kolo zn. Dema 2000 v ceně 10.060,- Kč, videorekordér zn. Toshiba v ceně 6.370,- Kč a klíče v ceně 204,- Kč,

3) v noci z 9. na 10. 8. 2003 v B. v ulici V. vnikli do rodinného domu D. H., kde odcizili hi-fi věž zn. Kenwood model XD 550 v ceně 5.600,- Kč, Play Station 1 Sony v ceně 2.040,- Kč, videorekordér zn. Sony v ceně 1.600,- Kč, digitální teploměr s časem v ceně 425,- Kč, dálkový ovladač na televizor v ceně 425,- Kč, 19 ks CD v ceně 7.315,- Kč.

Z obsahu trestních spisů, které si Nejvyšší soud opatřil, dále vyplývá, že

obviněný T. Z. byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 7 T 48/2003, uznán vinným skutkem spáchaným dne 20. 2. 2003, který byl kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Obviněnému byl tento trestní příkaz doručen dne 25. 9. 2003 a dne 15. 11. 2003 nabyl právní moci.

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 7 T 187/2003, byl obviněný T. Z. za skutek spáchaný spolu s dalšími dvěma obviněnými dne 18. 8. 2003 uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu za něj a za trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. shora uvedený uložen podle § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest, jímž byl výše citovaný trestní příkaz zrušen. Ve vztahu k obviněnému T. Z. nabyl tento rozsudek právní moci dne 22. 7. 2004, neboť Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 2 To 667/2004, odvolání obviněného T. Z. jako nedůvodné zamítl.

Jestliže se obviněný T. Z. skutků, jež jsou předmětem rozhodování v nyní projednávané trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 12/2004, dopustil ve dnech 14. 7. 2003, 1. 8. 2003 a v noci z 9. na 10. 8. 2003, podle zásad pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. je spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Z uvedeného výčtu činů, za které byl obviněný dříve odsouzen, je nutné za první odsuzující rozsudek považovat trestní příkaz ve věci Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 7 T 48/2003, obviněnému doručený dne 25. 9. 2003, neboť je nesporné, že obviněný trestnou činnost, pro niž je stíhán ve věci napadené dovoláním, spáchal před tím, než mu byl tento trestní příkaz doručen. V této souvislosti je potřebné mít na paměti zásadu, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele (srov. rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k tomu, že se obviněný nyní projednávané trestné činnosti dopustil před tím, než mu byl dne 25. 9. 2003 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 7 T 48/2003, byly ve vztahu k tomuto odsouzení splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák.

Okresní soud v Bruntále však tuto skutečnost nezjistil, protože si pro své rozhodnutí o trestu neopatřil dostatečné podklady, z nichž by ověřil, že takové okolnosti mohou nastat, a to především proto, že v době, kdy rozhodoval o trestu, který obviněnému T. Z. ukládal, vycházel z opisu rejstříku trestů ze dne 30. 9. 2003, v němž se předmětné odsouzení citovaným trestním příkazem nepromítlo. Při hlavním líčení konaném dne 17. 3. 2004 a následně dne 5. 4. 2004 neprovedl důkaz spisem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 48/2003.

Krajský soud v Ostravě, který dne 25. 10. 2004 rozhodoval o odvolání obviněného, jež vyústilo ve vydání dovoláním napadeného usnesení, pochybil, pokud i přes výhradu obhájce při závěrečné řeči poukazující na možnost postupu podle § 37 tr. zák. nezaměřil své dokazování na objasnění skutečností důležitých pro ukládání souhrnného trestu a nevyžádal si minimálně spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 187/2003. Z jeho obsahu by totiž zjistil existenci trestního příkazu ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 48/2003, s nímž dosud zřejmě nebyl obeznámen, neboť stejně jako soud prvního stupně si před svým rozhodnutím nevyžádal nový opis rejstříku trestů. Bez těchto podkladů nemohl zohlednit všechny okolnosti významné pro rozhodnutí o trestu (§ 31 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák.).

Na základě všech uvedených skutečností jsou obě napadená rozhodnutí nesprávná, neboť při ukládání trestu obviněnému T. Z. byly porušeny zásady pro ukládání souhrnného trestu zejména pro nesprávné vyhodnocení okolností podmiňujících jeho uložení ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 6 To 606/2004, a učinil tak pouze ve vztahu k výroku o trestu uloženém obviněnému T. Z., neboť pouze v této části mohl napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř., když ohledně výroku o vině dovolání obviněného nebylo účinně podáno, jak Nejvyšší soud již výše rozvedl.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil i všechna další rozhodnutí, která na toto usnesení obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vhodnost projednat věc právě tímto soudem vyplývá ze skutečnosti, že tento soud o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně (Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. 4. 2004) rozhodoval za situace, kdy již byl pravomocný rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 7 T 187/2003, jímž byl zrušen trestní příkaz ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 48/2003 a byl jím obviněnému uložen podle § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest za trestný čin spáchaný dne 18. 8. 2003. Účelnost projednání věci soudem druhého stupně je dána rovněž s ohledem na to, že tento soud byl obhájcem obviněného na uvedenou právní skutečnost upozorněn, avšak v potřebné míře na ni nereagoval.

Před novým rozhodnutím ve věci bude nutné, aby dokazování bylo doplněno o provedení důkazů spisy Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 7 T 48/2003 a 7 T 187/2003, čímž soud získá podklad pro správné rozhodnutí o podmínkách, podle nichž lze uložit souhrnný trest. Nezbude také, než aby si soud opatřil nový opis rejstříku trestů obviněného pro získání přesné informace o případných dalších trestech, které mohly být obviněnému v mezidobí uloženy a měly by pro ukládaný trest význam, aby tak bylo eliminováno nebezpečí opětovného porušení ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., přičemž je vhodné přezkoumat, zda se jedná o sbíhající se trestné činy a zda jsou splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu i ve vztahu k trestné činnosti, pro kterou byl obviněný T. Z. uznán vinným a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 7 T 187/2003. Vždy bude také nutné zkoumat splnění podmínek pro upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 37 tr. zák., na které ve svém dovolání obviněný poukázal.

Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Nejvyšší soud v daném případě nerozhodl v souvislosti se zrušením rozhodnutí soudu druhého stupně o vazbě obviněného, jak má na mysli ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř., neboť zjistil, že obviněný T. Z. se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci (na základě rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 4. 2004, sp. zn. 7 T 187/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 2 To 667/2004), a nevykonává tudíž trest odnětí svobody na podkladě právě zrušeného usnesení.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová