8 Tdo 563/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 563/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 6 To 13/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 51/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 9 T 51/2006, byl obviněný M. V. uznán vinným, že:

I. dne 29. 3. 2006 v době kolem 20:20 hod. v podzemní garáži u pěti zde zaparkovaných vozidel vypáčil zámky levých předních dveří, čímž vozidla poškodil, do vozidel vniknul s úmyslem z nich odcizit věci tam uložené, což se mu podařilo pouze v jednom případě, přičemž se jednalo o následující vozidla:

1) VW Passat, uživatele E. S., z něhož odcizil následující věci: modrou látkovou taštičku s nápisem World B., Class, kartáček na zuby, propisovací tužku, hřeben v plastovém pouzdře, stínítko na oči, balzám na rty, jeden pár ponožek, malé mýdlo, černý plastový kufřík s nápisem BergHoff, písemnosti firmy P. W. B., čtyři kusy propisovacích tužek, blok v černých deskách, vizitky, poznámkové karty, účty, diář, blok na vizitky, černý plastový šanon s technickou dokumentací firmy P. W. B., černý pánský kosmetický kufřík, Nivea deodorant, balzám do koupele, krabičku léků ASS-ratiopharm, mast Voltaren, zubní kartáček v plastovém pouzdře, kartáč na šaty, modrý plastový hřeben, pilník na nehty, krém po holení Wilkinson, ruční strojek na holení, zubní pastu, krém na pleť, nůžky na nehty, štětku na holení, dámský kosmetický kufřík, dioptrické brýle s černými obroučkami, kleště na ohýbání řas, kožené pouzdro se sadou kosmetických nůžek s pinzetou, dva kusy rtěnky, čtyři kusy hřebenů, plastovou sponu do vlasů, stíny na oči, pudr, lak na nehty, krém Nivea, odlakovač, deodorant, krém Nivea Visage, nabíječku na telefon, čtyři kusy řasenek, kartáček na zuby, dva kusy ručních strojků na holení, přívěsek na klíče, vodu na kontaktní čočky, modrý kufr, dva kusy pánských kalhot, tři kusy pánských košil, pulovr, čtyři kusy spodního prádla, pět párů ponožek, dámský fén zn. FIF, tři kusy dámských sukní, dva kusy dámských pulovrů, dva kusy dámských blůz, dámské spodní prádlo a ponožky, dvě knihy, vše v celkové ceně 3.523,- Kč, a poškozením vozidla způsobil škodu ve výši nejméně 5.089,- Kč,

2) Škoda Superb, na kterém poškozené společnosti R. s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 703,- Kč,

3) Škoda Fabia Combi, na kterém poškozené společnosti M. s. r. o., způsobil škodu ve výši nejméně 689,-Kč

4) Audi A4, na kterém poškozené R. J., způsobil škodu ve výši nejméně 5.327,- Kč,

5) Citroen Berlingo, na kterém poškozenému R. H., způsobil škodu ve výši nejméně 2.660,- Kč,

celkově poškozením všech vozidel způsobil škodu ve výši nejméně 14.468,- Kč, a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 19 T 33/2004, který nabyl právní moci dne 15. 9. 2004, odsouzen pro pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let,

II. dne 29. 3. 2006 při zadržení v souvislosti se shora uvedeným jednáním pod bodem I. měl u sebe celkem 44 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 1.000,- Kč.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil v bodě I. jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. (dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.) a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., v bodě II. jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle § 140 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. dále obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to jednoho páru černých kožených rukavic a jednoho kusu šroubováku zn. Bosh s modročervenou rukojetí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému stanovil povinnost nahradit R. J., škodu ve výši 5.327,- Kč; se zbytkem uplatněného nároku byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku obviněný podal odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 6 To 13/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. J. B. dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Skutkový stav, který soud zjistil, nenaplňuje zákonné znaky trestného činu.

Obviněný především u trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. zdůraznil, že mu nebyl prokázán úmysl nakládat s nalezenými bankovkami jako s pravými nebo je udávat do oběhu, a že jeho chování nenaplňuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti tohoto trestného činu (v té souvislosti poukázal na ustanovení § 3 odst. 3 a § 3 odst. 2 tr. zák.). Dále opakoval svoji obhajobu z odvolacího řízení, že se po celou dobu domníval, že jde o bankovky sloužící jako reklamní předměty, což podle něj prý bylo na první pohled zjevné. Na podporu tohoto názoru odkázal na jednání zasahujících policistů, kteří rozpoznali, že se jedná o padělané bankovky. Skutečnost, že bankovky byly nalezeny v odpadkovém koši, vysvětlil tím, že se obával, že by mohl být bezdůvodně spojován s případnou trestnou činností.

Co se týká argumentu, že soudy obou stupňů nebyl správně zjištěn skutkový stav věci, obviněný odkázal na písemné odůvodnění svého odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, protože odvolací soud jeho námitky zamítl bez hlubšího posouzení či provedení navrhovaných důkazů.

K trestným činům krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. obviněný uvedl, že nebyla prokázána spojitost mezi jeho přítomností na místě činu a posuzovanou trestnou činností; přitom jedinými důkazy, které jej spojují s krádeží a poškozováním cizí věci, jsou pachové zkoušky, které mají charakter důkazu nepřímého a pouze podpůrného. Tím došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního práva in dubio pro reo .

V závěru dovolání obviněný navrhl (bez citace konkrétního zákonného ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a obviněného obžaloby zprostil .

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že již samotný petit dovolání je zmatečný, neboť dovoláním je sice napadeno (správně) rozhodnutí odvolacího soudu, jež má podobu usnesení, v petitu se však dovolatel domáhá zrušení pouze napadeného rozsudku (tj. rozhodnutí soudu prvního stupně, což je nesprávné) a zproštění obžaloby.

Bez ohledu na tuto formální vadu dovolání je státní zástupce přesvědčen, že dovolání obviněného nelze přisvědčit, neboť jeho námitky jsou opakováním dosavadní obhajoby, jež byla podstatou řádného opravného prostředku. Touto obhajobou se Městský soud v Praze podrobně zabýval a dospěl k věcně správným závěrům i ohledně povahy a významu důkazu v podobě pachových stop, které navíc byly jen pouhým článkem řetězu ostatních dostatečně průkazných nepřímých důkazů, z nichž soud vyvodil závěr o zavinění obviněného majetkovými delikty.

K obviněným zpochybňované subjektivní stránky u trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. státní zástupce uvedl, že namítaná představa o držení reklamních předmětů v podobě platné měny je neudržitelná, neboť takové reklamní předměty by musely odpovídat požadavkům na jednoznačnou odlišnost a okamžitou rozpoznatelnost od platných peněz, jimiž se zabezpečuje právě nezaměnitelnost takových předmětů se skutečnými penězi (v závislosti na rozměrové a materiálové odlišnosti apod.). V daném případě se však očividně jednalo o padělky bankovek, které nebyly na první pohled s pravými penězi nezaměnitelné. O naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu tak není pochyb.



Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil s tím, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především shledal, že dovolání v této trestní věci bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

S ohledem na poněkud zmatečný petit dovolání (srov. vyjádření státního zástupce) se Nejvyšší soud zabýval rovněž otázkou, zda podané dovolání je vůbec přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.] a zda splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. S jistou mírou tolerance uzavřel, že tomu tak je, byť se dovolatel v závěrečném návrhu domáhal zrušení pouze napadeného rozsudku (navíc bez citace konkrétního zákonného ustanovení), neboť základní obsahové náležitosti dovolání splňuje a přípustnost dovolání lze dovodit z označení podání, v němž je uvedeno, že směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze .

Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podstatné je rovněž to, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutků, jež jsou vymezeny ve výroku napadeného rozhodnutí.

Uvedeným kritériím vyhovuje dovolání obviněného pouze částečně.

Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky dovolatele, v jejichž rámci u skutku pod bodem I. zpochybnil důkaz provedenou pachovou zkouškou, způsob hodnocení důkazů k tomuto skutku a následně i soudy učiněné skutkové zjištění. Charakter takto vytknutých vad svědčí toliko o snaze obviněného akcentovat vlastní hodnocení provedených důkazů a dosáhnout prosazení vlastní obhajoby a odlišných skutkových závěrů, než k jakým dospěly soudy obou stupňů. Tyto námitky se v žádném případě nikterak nedotýkají otázky právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným a jenž je popsán ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a stojí tak mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože obviněným vytýkané nedostatky měly v této části výlučně povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, a jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě (u skutku pod bodem I.) se však ani o takovou situaci nejednalo.

Nejvyšší soud považuje postup soudu prvního stupně za zcela správný. Soud zevrubně vyložil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru, že se obviněný dopustil protiprávního jednání, zejména poukázal na logicky ucelený řetězec nepřímých důkazů svědčící o jeho vině. Soudy obou stupňů tak vzaly za nepochybné, že po spuštění alarmu u jednoho z napadených vozidel, ostraha objektu ihned uzavřela přístupové vchody do objektu, přičemž v budově zůstal pouze sám obviněný; tento se pokoušel z garáží utéci, v čemž mu zabránil svědek J. S.; ze všech nalezených předmětů na místě činu byly sejmuty otisky pachových stop, u nichž byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou konzervou zajištěnou u obviněného; část odcizených zavazadel byla nalezena ve vozidle obviněného, které bylo zaparkováno nedaleko garáží. Lze tedy uzavřít, že všechny tyto ač nepřímé důkazy ve svém celku usvědčují ze spáchání předmětné trestné činnosti právě dovolatele.

K námitce obviněného, že soudy při hodnocení provedených důkazů porušily zásadu in dubio pro reo, je třeba uvést, že také tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Pokud by obviněný v rámci deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však v další části svého dovolání vznesl rovněž výhrady, které by citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Namítl totiž, že u skutku popsaného pod bodem II. a právně kvalifikovaného jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. nenaplnil všechny zákonné znaky jeho skutkové podstaty (zejména subjektivní stránku a potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Takové námitky jsou pod uvedený dovolací důvod podřaditelné.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že jmenovaného trestného činu se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří padělané nebo pozměněné peníze, nebo kdo takové peníze přechovává.

Objektem tohoto trestného činu je ochrana českých i cizozemských a dalších jiných než tuzemských peněz. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž postačí úmysl eventuální. Úmysl přitom musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělané nebo pozměněné peníze.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv (v daném případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Ze skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný měl při zadržení u sebe celkem 44 kusů padělaných bankovek v nominální hodnotě 1.000,- Kč, všechny označené sériovým číslem E81 596827. V odůvodnění napadeného rozsudku je pak rozvedeno, na základě jakých indicií soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že se obviněný dopustil tohoto trestného činu. V prvé řadě soud poukázal na výpověď svědka E. S., který jednoznačně vyloučil přítomnost padělaných bankovek ve svých zavazadlech. Z odborného posouzení Českou národní bankou dále soud dovodil, že se nejednalo o reklamní materiály (jak obviněný tvrdil v rámci své obhajoby), nýbrž o padělky hodnocené stupněm čtyři, tzn. jako méně zdařilé; přesto se podle posouzení ČNB jednalo o bankovky způsobilé uvedení do oběhu, protože padělky na tomto stupni kvality již bývají zajišťovány z oběhu. Odvolací soud navíc v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, kterým bylo zjištěno, že se v počítači obviněného nacházejí potenciálně zajímavé dokumenty, a to grafický dokument obsahující naskenovanou stokorunovou bankovku, naskenovaný nevyplněný lovecký lístek a naskenovanou desetidolarovou bankovku.

Jestliže z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že u obviněného bylo při jeho zadržení nalezeno 44 ks bankovek o nominální hodnotě 1.000,- Kč, nemůže být pochyb o tom, že naplnil zákonný znak tzv. přechovávání padělaných bankovek, který spočívá v jakékoli dispozici s padělanými penězi. Několikrát opakovaná obhajoba obviněného, že se domníval, že jde o reklamní předměty, nemůže obstát, neboť za padělané bankovky jsou považovány jakékoli napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třeba jen za určitých okolností, zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Úmysl obviněného, tedy vědomost o tom, že se jedná o padělané bankovky, je patrný i z jeho jednání těsně před zadržením, kdy se pokusil bankovek zbavit tím, že je hodil do odpadkového koše. Pokud by obviněný byl skutečně přesvědčen, že jde o reklamní předměty, pak by neměl nejmenší důvod tímto způsobem se jich zbavovat. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná i přiléhavou argumentaci obsaženou ve vyjádření státního zástupce, že reklamní předměty by musely odpovídat požadavkům na jejich jednoznačnou odlišitelnost od pravých peněz především po stránce použitého materiálu a rozměru.

Ani poslední námitka obviněného o tom, že neměl v úmyslu s bankovkami nijak nakládat či je uvádět do oběhu, takže jeho jednání nedosahuje potřebné společenské nebezpečnosti, není důvodná.

Jak již bylo uvedeno shora, pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. se nevyžaduje úmysl pachatele s padělanými či pozměněnými bankovkami nakládat, příp. je uvádět do oběhu. Jestliže úmysl obviněného zahrnoval skutečnost, že šlo o padělané nebo pozměněné peníze, pak k naplnění formálních znaků uvedeného trestného činu postačovalo, že takové peníze přechovával.

Soudem prvního stupně hodnocená materiální stránka trestného činu jako odpovídající typovému stupni společenské nebezpečnosti dané trestné činnosti je na místě.

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Jisté je, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení § 3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

O takovou situaci se však v daném případě evidentně nejednalo. Přestože obviněný tvrzení o údajném nedostatku materiální stránky svého činu konkrétními argumenty blíže nerozvedl, je ze skutkových zjištění soudů obou stupňů zřejmé, že šlo o tak společensky nebezpečné jednání, u něhož o správnosti závěrů soudů obou stupňů stran existence materiální stránky nelze vůbec pochybovat.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl ani tyto námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Skutková část výroku o vině v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky (formální i materiální) trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. spolehlivě naplňují.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a