8 Tdo 549/2007
Datum rozhodnutí: 23.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 549/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2007 dovolání, které podal obviněný A. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7 2006, sp. zn. 8 To 190/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 189/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 8 To 190/2006, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 2 T 189/2005, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 2 T 189/2005, byl obviněný A. H. uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle § 249a odst. 2, § 53 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 80.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. N. I. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že od 8.00 hodin dne 23. 2. 2005 do 31. 5. 2005, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, bránil poškozenému S. N. I. M. užívat prostory restaurace a čajovny v B. na ulici 17. l., kde dne 22. 2. 2005 kolem 23.00 hodin vyměnil vložky zámků vstupních dveří, čímž zamezil vstup do restaurace a čajovny poškozenému, který tyto prostory provozoval na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené se společností F. I., a. s., V., P.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný i poškozený odvoláními. Odvolání obviněného směřovalo proti všem jeho výrokům, poškozený je zaměřil proti výroku o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 8 To 190/2006, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesouhlasil se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy obou stupňů, měl za to, že provedené důkazy byly hodnoceny jednostranně, v rozporu s kritérii § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Především však s odkazem na judikaturu Ústavního soudu připomněl, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování zásady ultima ratio zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením. Měl za to, že jednal za vlastníka nemovitosti po právu v situaci, kdy užívací právo v důsledku jednání poškozeného zaniklo. Postupoval na základně doporučení advokáta, který mu v intencích předmětné nájemní smlouvy schválil postup směřující k okamžitému ukončení nájemního vztahu a vypracoval a nechal expedovat i listinu o ukončení nájemního vztahu s poškozeným. Nebyl-li zásah neoprávněný, nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu a ani znak zavinění, a jeho jednání proto nemělo být posouzeno jako trestný čin. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že s námitkami postihujícími hmotně právní aspekty napadeného meritorního rozhodnutí lze v zásadě souhlasit. Připomněl, že podstatou věci je majetkový spor obviněného s poškozeným, vyplývající ze svémocného ukončení nájemního vztahu. Účastníci tohoto vztahu se však ani nepokusili vyřešit jej prostředky civilního práva, neboť již několik hodin poté, co došlo k výměně zámků zástupcem vlastníka nemovitosti, byly realizovány první úkony trestního řízení. Přitom právní situace účastníků, pokud jde o jejich užívací či vlastnická práva k pronajatým nemovitostem, nebyla podle něj zcela jednoznačná, a proto bylo třeba bedlivě posuzovat otázku úmyslného zavinění na straně obviněného. Touto otázkou se však soud prvního stupně a ani odvolací soud důsledně nezabývaly. I on odkázal na známou judikaturu Ústavního soudu, která pro obdobné případy vychází z premisy, že je nezbytné důkladně objasnit a v rozhodnutí odůvodnit naplnění znaku zavinění, a připomněl i potřebu důsledného respektování principu ultima ratio. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, aby zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda byly jednáním obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.

Trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytovému prostoru neoprávněně brání.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák., které spočívají v tom, že oprávněné osobě neoprávněně bránil v užívání nebytového prostoru. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu, bez pochybností neobsahuje.



Objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoliv neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, jehož se mohou dopustit jak osoby, které jsou taktéž oprávněnými uživateli (např. znemožňováním vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňováním v přípravě pokrmů, v praní prádla apod. - k tomu č. 8/1999 Sb. rozh. tr. aj.), tak osoby, které takové postavení nemají (např. odstraněním schodiště nebo zazděním vchodu, čímž bude znemožněn přístup do bytu, aj.).

Obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích řízení především brojil proti zjištění, že poškozenému v užívání nebytového prostoru neoprávněně bránil, a potažmo zpochybnil i naplnění úmyslného zavinění. Namítl, že soudy nesprávně vyložily obsah nájemní smlouvy, dovodily-li, že nebylo v kompetenci pronajímatele, jehož zastupoval, zvolit, jakou alternativu reakce na poškození jeho zařízení si vybere. Poukazoval na to, že věc konzultoval s advokátem, který mu schválil postup směřující k okamžitému ukončení nájemního vztahu spojeného s výměnou zámků, načež mu připravil a expedoval listinu o ukončení nájemního vztahu s poškozeným. Na podkladě tohoto postupu jednal s přesvědčením, že se ničeho nezákonného nedopouští, a přinejmenším se nemohl dopustit protiprávního jednání zaviněně.

Spáchání trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. je podmíněno skutkovým zjištěním, že poškozený byl oprávněn nebytový prostor užívat a že pachatel mu v tom bránil neoprávněně. Kdyby poškozenému v době posuzovaného skutku již platně zanikl právní důvod k užívání nebytového prostoru, chyběla by v jednání pachatele protiprávnost, která je podmínkou trestnosti u citovaného trestného činu. Tuto otázku je třeba vyřešit jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 232/2003).

Objasnění této předběžné otázky soud prvního stupně sice věnoval pozornost, avšak závěry, k nimž dospěl, nelze zcela akceptovat. Soud vyložil obsah předmětné nájemní smlouvy a především vztah ustanovení § 12 článku 12.2. a § 8 článku 8.8. tak, že po zjištěném poškození zařízení, které rovněž tvořilo předmět nájmu, měl obviněný postupovat ve smyslu § 8 článku 8.8., obsahujícím podmínky pro uhrazení smluvní pokuty, a nikoliv podle § 12 článku 12.2. a okamžitě ukončit nájemní vztah, poněvadž poškozený předmět nájmu nepoškodil. Uzavřel, že poškozený byl na základě smlouvy oprávněným uživatelem nebytového prostoru a obviněný jednal tak, že výměnou zámků mu zabránil v provozování restaurace a čajovny, a to úmyslně ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. (strany 10, 11 rozsudku soudu prvního stupně).

Z obsahu nájemní smlouvy a jejího § 8 článku 8.8. se podává, že nájemce se zavázal uhradit pronajímateli smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč, a to v případě poškození byť i jen jedné z movitých věcí, předaných nájemci pronajímatelem; poškozením se rozumí poškození způsobené nikoliv řádným užitím věci, nikoliv obvyklým užíváním, přičemž odpovědnost nájemce je objektivní a rovněž v případě nedbalosti a odpovídá i za třetí osoby. Nárok na náhradu škody tím není dotčen. Nájemce je povinen smluvní pokutu zaplatit do 2 dnů od doby, když poškození pronajímatel zjistil nebo mohl zjistit. Zaplacením smluvní pokuty přechází vlastnické právo k věcem na nájemce . V § 12 upravujícím trvání smlouvy je v článku 12.2. mimo jiné sjednáno ukončení nájemního vztahu okamžitě, a to v případě, že nájemce poškozuje nebo poškodil předmět nájmu, toto právo má pronajímatel v době tří týdnů od doby, kdy pronajímatel poškození zjistil. Poškozením se rozumí znehodnocení movité věci, kdy se vlivem poškození hodnota movité věci snižuje o nejméně deset procent hodnoty věci, v případě nemovité věci včetně jejích součástí, příslušenství, pokud náklad na odstranění, zabránění dalším škodám přesáhne 3.000,- Kč (č. l. 44-52). Součástí spisového materiálu je i obviněným zmiňovaná listina ohlašující okamžité ukončení nájemního vztahu vyhotovená advokátem JUDr. P. K., odeslaná 22. 2. 2005, podle níž pronajímatel F. I., a. s., okamžitě ukončuje nájemní vztah z důvodu, že dne 22. 2. 2005 došlo ze strany nájemce k poškození znehodnocení 3 ks sedaček.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady pro použití § 12 článku 12.2. nebyly splněny; poukázal přitom na odlišné definice poškození předmětu nájmu v § 8 a § 12 a aplikaci § 12 článku 12.2. vyloučil především proto, že předmět nájmu nepoškodil (a ani tak nemohl učinit pro svoji nepřítomnost) právě poškozený. V daných souvislostech nelze nepoznamenat, že výklad nájemní smlouvy právě v § 8 článku 8.8. a § 12 článku 12.2. co do vymezení pojmu poškození předmětu nájmu není zcela jednoznačný, nelze k němu bez jakýchkoliv pochybností přistoupit tak, že jde o dvě odlišné, na sobě nezávislé definice. Tím nemá být řečeno, že výklad zaujatý soudem prvního stupně je třeba odmítnout. Ani dovolací soud není jednoznačně přesvědčen o oprávněnosti postupu obviněného, zvláštní pozornost by si zasloužil rozbor toho ujednání smlouvy, jež vůbec umožňovalo okamžité ukončení nájemního vztahu v rozporu s pravidly a zásadami, jež ovládají zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů. I kdyby však bylo zjištěno, že obviněný jednal protiprávně, je třeba uvážit, zda protiprávnost jeho jednání musela být i jemu zřejmá; jinými slovy, zda nejednal v právním omylu o normách mimotrestních. Není od věci připomenout, že takový právní omyl je třeba podle praxe soudů posuzovat podle zásad o omylu skutkovém, což může mít svůj význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného za úmyslný trestný čin.

Soud prvního stupně z pohledu naznačených kritérií postavení obviněného nehodnotil a jeho závěr o tom, že se trestného činu podle § 249a odst. 2 tr. zák. dopustil v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. blíže nezdůvodnil. Měl tak učinit tím spíše, že obviněný vědomí oprávněnosti svého postupu opíral o souhlasné vyjádření a aktivní kroky advokáta JUDr. P. K. Uspokojivě situaci nevyřešil ani odvolací soud, neboť ten se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku (strana 2 napadeného usnesení).

Obviněný i státní zástupce ve svém vyjádření případně poukázali na judikaturu Ústavního soudu. Podle ní při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o existenci užívacího práva, nutno věc primárně nahlížet z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku - trestního práva. Za ústavně souladný lze z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny označit jen takový aplikační postup soudu, který jasně a přesvědčivě vyloučí, že stíhané jednání označené jako protiprávní svémoc by např. nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva. Ústavní soud v daných souvislostech upozorňuje na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku ultima ratio. Opakovaně připomněl, že žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny). Účastníci občanskoprávního vztahu, mezi nimiž je spor ohledně splnění podmínek zániku užívacího práva, mají dostatek možností jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva. Princip subsidiarity trestní represe přitom vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tj. především v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. Princip ultima ratio je třeba zohledňovat jak při posuzování formální stránky činu, tak při posuzování jeho konkrétní společenské nebezpečnosti. Ústavní soud se již vyslovil i ke konkrétnímu působení principu ultima ratio při trestním posuzování jednání, jež splňuje některé znaky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a tr. zák. (srov. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000, in Sb. n. u., sv. 20, str. 273; podobně i nález sp. zn. II. ÚS 413/04, nález sp. zn. IV. ÚS 469/04 in Sb. n. u., sv. 37, str. 489).

Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák. znovu zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu, přičemž nezbytné též bude, aby na věc nahlížel ve smyslu zásad vyložených rovněž Ústavním soudem.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 2 T 189/2005, zrušil. Zrušil současně také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková