8 Tdo 540/2015
Datum rozhodnutí: 15.07.2015
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák., § 209 odst. 1, 3, 4 písm. d) tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 540/2015-38 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného Bc. V. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 To 294/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 1 T 134/2013, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.

Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 1 T 134/2013, byl obviněný V. P. uznán vinným pod bodem 1) pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodech 3) až 6) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, dále k peněžitému trestu podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve výši 100.000 Kč, jenž podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku sestával ze 100 denních sazeb ve výši jedné denní sazby 1.000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené době nebyl uhrazen, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen zákaz činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodní společnosti a družstvu na dobu pěti let. Též bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací na podkladě odvoláních obviněného, státního zástupce a poškozené V. Š. podaných proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 To 294/2014, z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného v bodě 1) uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodech 3) až 6) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Tento odvolací soud skutkový děj oproti rozsudku soudu prvního stupně, v němž chybělo vyjádření okolností, které měly vliv na jednání poškozených, a podmínek, za kterých k trestné činnosti ze strany obviněného došlo, upřesnil a vymezil tak, že obviněný v úmyslu získat pro sebe finanční prospěch v rámci své činnosti jako fyzická osoba nebo jako jednatel společností P. F. s. r. o., (dále společnost P. F. ), či M. f., s. r. o., (dále společnost M. f. ), si záměrně vybral osoby v tíživé finanční situaci, avšak disponující nemovitým majetkem, které se dostatečně neorientovaly v problematice uzavírání úvěrů, kupních smluv, směnek apod., a současně využívaje jejich případného průměrného nebo podprůměrného intelektu, důvěřivosti, ovlivnitelnosti, snadné manipulativnosti a celkové nezkušenosti, které přesvědčil, že po podpisu listin nebo směnek, které jim předložil, jim poskytne půjčku, avšak poté, co poškozené tyto listiny a směnky podepsaly, žádnou půjčku jim neposkytl a částky uvedené ve smlouvách a směnkách vymáhal, a v jednom případě nechal poškozenou podepsat směnku s tvrzením, že se jedná o plnou moc, konkrétně tak
1) dne 15. 9. 2009 v K., se záměrem se neoprávněně obohatit, pod lživým příslibem poskytnutí půjčky L. Š., vylákal od jmenované podpis směnky, kterou se mu jako fyzické osobě zavázala zaplatit dne 30. 10. 2009 částku 55.000 Kč, půjčku však L. Š. neposkytl ani nehodlal poskytnout, předstíral před ní, že směnku roztrhal, což neučinil, směnku dne 22. 10. 2010 za částku 11.660 Kč prodal společnosti D. G. s. r. o., (dále společnost D. G. ), na jejíž návrh byl Krajským soudem v Ostravě vydán dne 29. 11. 2010 pod sp. zn. 3 Cm 341/2010, směnečný platební rozkaz, kterým bylo L. Š. uloženo zaplatit společnosti D. G. částku v celkové výši nejméně 78.141 Kč, na podkladě tohoto směnečného platebního rozkazu byla usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 49 EXE 1085/2011, nařízena exekuce na majetek L. Š., avšak L. Š. škoda zatím nevznikla,
2) v období od 27. 4. 2010 do 23. 5. 2010 v O. i jinde, jako jednatel společnosti P. F., se záměrem se neoprávněně obohatit, pod lživým příslibem poskytnutí půjčky V. Š., vylákal od V. Š. podpis smlouvy o půjčce částky 155.000 Kč ze dne 27. 4. 2010 a exekutorského zápisu s doložkou vykonatelnosti ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 102 EZ 33/10, půjčku však V. Š. neposkytl ani nehodlal poskytnout, přesto částku 155.000 Kč nechal společnosti P. F. splatit, a to v rámci prodeje nemovitostí V. Š. na základě kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2010, kterou jako zprostředkovatel pro V. Š. připravil, a jmenovanou tak o částku ve výši 155.000 Kč poškodil,
3) dne 13. 6. 2011 v K., okres O., jako zástupce společnosti M. f., se záměrem se neoprávněně obohatit, pod lživým příslibem poskytnutí půjčky Z. M., vylákal od jmenované podpis směnky, kterou se zavázala zaplatit společnosti P. F. dne 13. 7. 2011 částku 250.000 Kč, žádnou půjčku však Z. M. neposkytl ani nehodlal poskytnout, jako jednatel společnosti P. F. směnku dne 1. 7. 2011 za částku 200.000 Kč prodal společnosti D. G., na jejíž návrh byl Krajským soudem v Ostravě vydán dne 21. 7. 2011 pod sp. zn. 17 Cm 342/2011, směnečný platební rozkaz, kterým bylo Z. M. uloženo zaplatit společnosti D. G. částku v celkové výši nejméně 312.377 Kč, na podkladě tohoto směnečného platebního rozkazu byla usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 36 EXE 2324/2011, nařízena exekuce na majetek Z. M., a v této souvislosti jí vznikla škoda ve výši 108.204,53 Kč,
4) dne 12. 10. 2011 v O.-P., jako zástupce společnosti M. f., se záměrem se neoprávněně obohatit, na základě lživého tvrzení, že potřebuje podepsat plnou moc k zajištění výpisu z katastru nemovitostí, kdy podepisovanou listinu J. P., předložil částečně skrytou, vylákal od jmenované podpis směnky č. 12102011, kterou se zavázala zaplatit společnosti P. F. dne 19. 12. 2011 částku 25.000 Kč, společnost P. F., jejímž byl jednatelem, dne 22. 11. 2011 podala u Krajského soudu v Ostravě návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, kterou se domáhala částky v celkové výši nejméně 40.937 Kč, o tomto návrhu však Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 32 Cm 685/2011, dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, a J. P. tak škoda zatím nevznikla,
5) dne 7. 11. 2011 v O.-V., jako zástupce společnosti M. f., se záměrem se neoprávněně obohatit, pod lživým příslibem poskytnutí půjčky E. S., vylákal od jmenované podpis bianco směnky č. 7112011 na řad společnosti P. F., jejímž byl jednatelem, do této směnky následně bez vědomí a souhlasu E. S. doplnil datum splatnosti 1. 12. 2011 a směnečnou sumu 25.000 Kč, žádnou půjčku však E. S. neposkytl ani nehodlal poskytnout, na návrh společnosti P. F. byl Krajským soudem v Ostravě vydán dne 3. 2. 2012 pod sp. zn. 17 Cm 668/2011, směnečný platební rozkaz, kterým bylo E. S. uloženo zaplatit uvedené společnosti částku v celkové výši nejméně 40.937 Kč, avšak E. S. škoda zatím nevznikla,
6) dne 17. 1. 2012 v P., okres O., jako zástupce společnosti M. f., se záměrem se neoprávněně obohatit, pod lživým příslibem poskytnutí půjčky A. B., vylákal od jmenované podpis směnky, kterou se zavázala zaplatit společnosti P. F., dne 1. 2. 2012 částku 300.000 Kč, žádnou půjčku však A. B. neposkytl ani nehodlal poskytnout, jako jednatel společnosti P. F. s. r. o., směnku dne 27. 1. 2012 za částku 200.000 Kč prodal společnosti D. G., na jejíž návrh byl Krajským soudem v Ostravě vydán dne 27. 2. 2012 pod sp. zn. 3 Cm 46/2012, směnečný platební rozkaz, kterým bylo A. B. uloženo zaplatit společnosti D. G. částku v celkové výši nejméně 368.754 Kč, na podkladě tohoto směnečného platebního rozkazu byla usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 34 EXE 2051/2012, nařízena exekuce na majetek A. B., avšak A. B. škoda zatím nevznikla.

Za tyto trestné činy Krajský soud v Ostravě obviněného odsoudil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Uložil mu podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 100.000 Kč, podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku sestávající ze 100 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by obviněným peněžitý trest ve stanovené době nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní společnosti a družstva na dobu pěti let. Rovněž rozhodl o náhradě škody.

Odvolání státního zástupce a poškozené V. Š. Krajský soud v Ostravě podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, jelikož nebyly naplněny zákonné znaky trestného činu podvodu. Podle obviněného soudy nesprávně vycházely z výpovědí poškozených a uvěřily jim v tom, že od obviněného neobdržely žádné peníze, aniž by se vypořádaly s tím, že poškozené se proti uplatnění směnek řádně nebránily ve směnečném řízení a nereagovaly ani na vykonávací řízení, ale začaly brojit proti těmto směnkám až v průběhu trestního řízení. K bodu 1) konkrétně uvedl, že poškozené L. Š. půjčku 55.000 Kč poskytl. K bodu 2) rovněž tvrdil, že V. Š. částku 155.000 Kč řádně předal, a tato poškozená uvedenou okolnost potvrdila jednak podpisem smlouvy o půjčce a i před exekutorským kandidátem Mgr. J. K., ač později toto své tvrzení před soudem negovala. Převzetí půjčky potvrdila i podpisem smlouvy o koupi bytové jednotky, i když byla podepsána s velkým časovým odstupem. Po celou dobu mohla V. Š. podpisy na smlouvách odmítnout. Rovněž u bodu 3) obviněný popřel, že by od Z. M. vylákal pod záminkou půjčky částku 250.000 Kč, neboť tato poškozená potvrdila, na jakou částku byla směnka vypsána, a proti směnečnému rozkazu se neodvolala. Podle obviněného změna její výpovědi je podmíněna setkáním se sousedem K. K., s nímž se měla radit, a změnu výpovědi poškozené přičítá tomu, že K. K. jí nabídl úhradu jejích dluhů a možnost i v prodaném rodinném domku bydlet. Protože poškozená neměla dostatek peněz, na splácení půjčky, stal se pro ni lepším kupcem. Obviněný setrval na tom, že poškozená obdržela 200.000 Kč a 50.000 Kč bylo jeho provizí na výdaje a odměnu. Ve vztahu k poškozeným pod body 4) a 5) rozvedl, že poškozené J. P. a E. S. byly jeho klientkami, jimž nabídl v souvislosti se svou zprostředkovatelskou činností vyřízení jejich osobních záležitostí. Obě jmenované podepsaly směnky na 25.000 Kč, což byla částka, která měla krýt náklady spojené s touto činností. Obviněný u těchto poškozených připustil problémy, avšak ty vznikly proto, že nedbal důsledně na vyúčtování práce, které pro ně prováděl, ani na uzavření písemné smlouvy o zprostředkování, kde by byly závazky obou smluvních stran řádně specifikovány. Za nepravdivé označil tvrzení poškozené J. P., že neviděla, co podepisuje, když na směnce nebyly patrny žádné přehyby, z nichž by bylo možné dovodit pravdivost tvrzení poškozené, i poškozené E. S., pokud uváděla, že směnka byla nevyplněná. Poukázal na výpověď její dcery, že při podpisu byla na směnce uvedena částka 10.000 Kč. A. B., poškozená, v bodě 6) vyslechnuta nebyla, protože zemřela. Soud tudíž vycházel jen z nepřímých důkazů, a to výpovědi manžela poškozené J. B., který uvedl, že se měl o dluhu své manželky dovědět od své neteře B. B., která mu měla říci, že poškozená nevěděla, co podepisuje, a že obviněného jen poslouchala. Obviněný považoval za nesprávné, aby byly za důkaz vzaty poznatky jen zprostředkované, jež si svědci sami nemohli ověřit. Takové důkazy nemohou sloužit jako důkaz o jeho vině.

Z těchto důvodů obviněný považoval napadený rozsudek odvolacího soudu za výsledek chybného přístupu orgánů činných v trestním řízení, a nerespektující charakter směnky jako abstraktního cenného papíru. Tím byly nepochybně ovlivněny i poškozené, které svoji povinnost hradit směnečný peníz počaly zpochybňovat až ve fázi trestního řízení pod dojmem podpory ze strany úřední moci. Ve skutečnosti se od počátku jednalo o směnečný právní vztah, v jehož souvislostech je užití instrumentů trestního práva třeba zvažovat zvlášť pečlivě, což soudy v jeho trestní věci nesplnily.

Obviněný v dovolání zdůraznil zásadu ultima ratio, protože dlužník ze směnky musí postupovat nanejvýš obezřetně a sám náležitě dbát o ochranu svých práv, zejména s ohledem na skutečnost, že směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela nezávislého a samostatného závazku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 11 Tdo 127/2007). Obviněný též zmínil další aspekty zásady ultima ratio vyslovené především v nálezech Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, a ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 469/02. Ve vztahu k trestnému činu podvodu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, podle něhož irelevantní okolnosti, když někdo uvedl jinou kauzu směnečného závazku, tzn., že dlužníka uvedl v omyl. Obrana žalovaných směnečných dlužníků je jak procesně, tak i hmotněprávně oproti dlužníkům z nesměnečných pohledávek značně ztížena, a tudíž nemůže založit trestnost excesivního uplatnění směnečné pohledávky. Bez dalšího nelze takovou situaci považovat za trestný čin podvodu, a to ani v případě, že k němu došlo s nepravdivým uvedením kauzy závazku. Účastníci směnečného vztahu, mezi nimiž existuje obchodněprávní spor, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky směnečného práva a cestou občanského soudního řízení, jinak se jedná o tzv. hypertrofii trestní represe.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 6 To 294/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a doručen dne 23. 4. 2015, neměl Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání dovolání k dispozici.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., podané osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a proto zkoumal, zda obviněným označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje s jeho zákonným vymezením, což je současně podmínkou pro provedení přezkumu napadených rozhodnutí a řízení jim přecházejícího dovolacím soudem.

Dovolání lze podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).

Obviněný, jak plyne z obsahu dovolání, tato pravidla respektoval jen zčásti, neboť jen argumentem o použití zásady ultima ratio, které je pojmem hmotného práva, jež je v trestním právu upraveno v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, vytýkal okolnost, která na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá. Převážný obsah dovolání však s tímto dovolacím důvodem nekoresponduje, protože v něm obviněný uplatnil polemiku s tím, co soudy na základě provedeného dokazování zjistily, a vyjadřoval vlastní názor na důkazy, o něž soudy svá rozhodnutí opřely. Tato konfrontace obviněným v dovoláním rozvedená podrobně ke každému skutku je založená na tom, co obviněný z výpovědí poškozených považoval za podstatné, a na vyjádření vlastního názoru na postoje či tvrzení těchto poškozených, jež buď vytrhával ze souvislostí a kontextu všech provedených důkazů, anebo dovozoval vlastní úvahy, jakkoliv však provedenými důkazy nepodložené. Soudy podle obsahu napadených rozhodnutí shledali, že poškozené, eventuálně další svědci, však ve svých výpovědích obhajobu obviněného nepotvrzovali, ale rozváděli v různých souvislostech, že obviněný záměrně jednal tak, aby poškozené, které vůči němu byly v nevýhodném postavení jako osoby dané problematiky neznalé, a navíc i intelektuálně nedosahující odborných schopností obviněného, zejména však zcela obviněnému důvěřující, vmanipuloval právě do stavu, kdy byly ochotny peníze obviněnému poskytnout, a jehož zcela záměrně ve svůj prospěch zneužil. Obviněný se v rámci výhrad, jež v dovolání uplatnil, snažil zpochybnit skutečnosti poškozenými tvrzené. Z této části obsahu dovolání vyplývá, že obviněný brojil především proti posouzení věrohodnosti poškozených. Z obsahu těchto výtek je zřejmé, že směřovaly výlučně proti způsobu, jakým soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění a z nich následně závěr o vině obviněného. Primárně je tudíž vytýkán způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětnými činy uznán vinným, prokázány.

Jen pro úplnost je vhodné zdůraznit, že pokud obviněný poukazoval na to, že nebylo možné uvěřit poškozeným, je třeba zdůraznit, že v trestním řízení právo hodnotit a posuzovat věrohodnost svědků přísluší výlučně soudu, jenž v rámci postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř. posuzuje nejen skutečnosti, které se z jejich výpovědí podávají, nýbrž i okolnosti tyto výpovědi provázející, a též okolnosti vztahující se k vypovídající osobě. Rozhodné v této souvislosti je, že soudy v přezkoumávané věci řádně přihlédly ke všem skutečnostem a při hodnocení všech ve věci provedených důkazů všechny získané poznatky braly do úvahy a i s ohledem na ně svá rozhodnutí učinily.

Z uvedeného je zjevné, že soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož musejí soudy postupovat i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímou vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Jestliže soudy v posuzované věci všem těmto zásadám dostály, nezpronevěřily se zásadám spravedlivého procesu a svá rozhodnutí nezatížily vadou, jež by mohla mít za následek extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, či ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Napadená rozhodnutí jsou i z hlediska jejich zákonnosti plně přijatelná, a proto Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

Dovolatel tudíž posuzovanou část argumentace vystavěl na skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení, než soudy zjistily, (zásadně popřel, že by se dopustil podvodné trestné činnosti vůči všem poškozeným). Vzhledem k tomu, že nevytýkal právní nedostatky, ale brojil proti postupu soudů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a namítal procesní vady, obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože použil výhrady, které nejen na označený, ale ani na jiný dovolací důvod vymezený v § 265b tr. ř. nedopadají. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu těchto námitek napadené rozhodnutí odvolacího soudu meritorně přezkoumat.

Obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnil pouze výhradami směřujícími k principu ultima ratio, pro který vycházel z toho, že jeho trestná činnost se odvíjí od občanskoprávního vztahu založeného na právu směnečném, a to i přesto, že i u této námitky za podklad svých úvah vzal svá tvrzení založená na vlastní prezentaci skutkových zjištění, respektive vycházel z toho, že jednal čestně a že poškozeným finanční částky, na něž byly směnky vypsány, vyplatil, ač výsledky dokazování jeho interpretaci skutkových okolností neprokázaly, resp. ji vyloučily. V této obviněným rozvedené argumentaci se střetávají dvě odlišné výhrady. Jednak primární nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními soudů, že nejednal podvodně a že se takové trestné jednání vůbec nestalo, což by ve svém důsledku znamenalo, že by měl být zproštěn, jednak vedle toho nelogicky namítal princip ultima ratio, který předpokládá spáchání konkrétního trestného činu. Rozporné zde je, že z hlediska argumentace uplatněné v první části dovolání by vůbec nemohlo dojít k tomu, aby byla zvažována zásada ultima ratio, o kterou se může jednat jen tehdy, když jde o hmotněprávně zjištěné trestné jednání naplňující znaky některého z trestných činů společensky, avšak málo závažné. Vzhledem k tomu, že jsou v dovolání použity vzájemně nekorespondující námitky, Nejvyšší soud se zabýval vytknutou nesprávně posouzenou zásadou ultima ratio ve vztahu ke skutkovým a právním závěrům, jež odvolací soud, a potažmo i soud prvního stupně, ve svých rozhodnutích učinil. Neposuzoval ji tedy podle verze obviněného, která byla uplatněna mimo označený dovolací důvod, jak výše poznamenáno.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, jíž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně 50.000 Kč. Z hlediska zavinění jde o úmyslný trestný čin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém.

Na základě shora popsaných skutečností a závěrů soudů obou stupňů rozvedených v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí není pochyb o tom, že obviněný poškozené záměrně a vědomě uvedl v omyl a buď způsobil, anebo směřoval ke způsobení větší škody, čímž byly všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ať v dokonané nebo nedokonané (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku) formě naplněny, stejně jako i pokusu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Výhradou, že se jednalo o běžný obchodní případ realizace směnečného práva podle občanského zákoníku, se obviněný domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe, která podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku připadá do úvahy zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle citovaného ustanovení trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Uváží-li se posuzovaná věc ze všech výše naznačených hledisek, okolnosti, za nichž byl čin podle skutkových okolností vyjádřených v rozsudku odvolacího soudu spáchán, svědčí o tom, že se nejedná o čin nedostatečné společenské škodlivosti, ale je tomu právě naopak. Jednání obviněného v konečném důsledku směřovalo k takovému oklamání poškozených, jež, byť nemělo přímý dopad do jejich majetkové sféry představované zmenšením jejich majetku, jejich majetkové poměry vážně ohrožovalo zejména tím, že došlo k řízení o vydání směnečného platebního rozkazu, na jehož základě byla u L. Š. [bod 1)], Z. M. [bod 3)] a A. B. [bod 6)] nařízena exekuce, a tudíž vznik škody těmto poškozeným již bezprostředně hrozil, neboť bylo jen otázkou času, kdy bude exekuce realizována. U V. Š. [bod 2)] škoda ve výši 155.000 Kč již skutečně nastala. U poškozených J. P. [ bod 4)] a E. S. [bod 5)] byly podány návrhy na vydání směnečného platebního rozkazu, z nichž o prvním nebylo v době rozhodnutí soudů pravomocně rozhodnuto a ve druhém bylo poškozené E. S. uloženo zaplatit částku nejméně 40.937 Kč. Ani u jedné poškozené požadovaný nárok nebyl vymožen.

V této souvislosti je jen vhodné poznamenat, že na tento konkrétní projednávaný případ nedopadají obviněným uvedená rozhodnutí, nevyjímaje ani nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, o nějž obviněný svou argumentaci mimo jiné též opíral. Uvedený nález řešil situaci, která se odvíjela od skutečných obchodních vztahů, které fakticky existovaly, a proto v něm Ústavní soud uzavřel, že Určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000) . O takový případ v posuzované věci ovšem nešlo, neboť se nejednalo o selhání , ale o vědomou snahu obviněného zneužitím nevědomosti poškozených zajistit, aby podepsaly směnky, když jim před tím tvrdil, že jim peníze, na něž směnky zněly, poskytne. Od počátku poškozeným přitom žádné prostředky dát nechtěl. Přestože tento příslib nesplnil, na poškozených on nebo jiní jeho právní nástupci na směnkách uvedené finanční prostředky požadovali. V přezkoumávané věci se nejedná o skutečnou realizaci směnečného práva v jeho občanskoprávní podobě, ale o jeho zneužití ke způsobení škody jinému ve prospěch obohacení, ať už vlastního či jiných osob. Čin obviněného je proto kriminálním činem ve všech jeho aspektech, což je zcela jiný stav, než od něhož se odvíjelo rozhodnutí vyjádřené v citovaném nálezu Ústavního soudu.

Naopak je třeba s ohledem na okolnosti projednávané věci zdůraznit, že společenskou škodlivost v tomto konkrétním případě zvyšuje především způsob provedení činu, protože obviněný využil svého postavení a odbornosti k tomu, aby této své výhody zneužil vůči ženám v tíživé finanční situaci, které disponovaly nemovitým majetkem, avšak pro svůj stav se neorientovaly v poměrně závažné problematice uzavírání smluv, natož pak právu směnečném. Zejména zneužil důvěřivosti poškozených pramenící z jejich průměrného až podprůměrného intelektu a z toho plynoucí ovlivnitelnosti a snadné manipulativnosti jejich chování. Podle výsledků provedeného dokazování obviněný dokázal být na jedné straně velmi přesvědčivý a současně odhadnout, jakým způsobem a do jakých mezí až může u kterého ze svých klientů dojít, neboť v případě těch, kteří byli v jiných jeho snahách obezřetní a schopní rozpoznat podstatu právních úkonů, se podvodných jednání nedopouštěl (srov. zejména stranu 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Ze všech těchto důvodů bylo zcela správné a nezbytné využít prostředky trestní represe (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06), neboť se již jedná o kriminální čin, u nějž prostředky jiných právních odvětví nedostačují a ochrana trestním právem je zde zákonná a potřebná, neboť se nejednalo o běžný směnečný vztah, ale naopak došlo ke zneužití tohoto občanskoprávního institutu k úmyslné snaze obviněného o obohacení své či jiné osoby.

Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích neshledal vytýkané vady a dovolání bylo podáno v části mimo obviněným označený dovolací důvod a v části nedůvodně, což mohl posoudit jen na podkladě napadených rozhodnutí, v nichž se soudy nižších stupňů se všemi naznačeným problémy řádně vypořádaly, a tudíž pro stručnost na ně postačuje pouze odkázat. Z těchto důvodů dovolání jako celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu