8 Tdo 530/2005
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 530/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovolání obviněného M. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 To 100/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, pod sp. zn. 28 T 4/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 28 T 4/2004, byl obviněný uznán vinným, že

1) dne 31. 1. 2000, v době mezi 05:10 hod. až 05:40 hod., v P., na ul. K., v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, skočil zezadu na J. V., tuto srazil ze srázu dolů, stáhl jí čepici do obličeje, přičemž poškozená zůstala po pádu ležet na zádech a obžalovaný ji začal škrtit, kdy poškozená mu nabízela peníze, aby svého jednání zanechal, na což jí sdělil, že chce sex, poté jí sundal kalhoty i kalhotky a vykonal na ní dokonanou soulož,

2) dne 8. 7. 2001, kolem 00:30 hod., v P., v parku v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, přistoupil k J. O., kterou uchopil zezadu za krk, začal ji škrtit, přičemž ji zatlačil do prostoru keřů, kde jí podrazil nohy, proto poškozená upadla na zem, obžalovaný si vysvlékl tričko, toto jí hodil přes obličej a následně ji přinutil k orálnímu sexu, kdy násilím přitáhl její hlavu ke svému údu,

3) dne 17. 2. 2002, kolem 01:30 hod., v P., na ul. F., v zadním nádvoří domu, v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, přistoupil zezadu k J. S., jednou rukou jí zakryl ústa, druhou rukou ji objal tak, že jí znehybnil ruce a odtáhl ji dále od domu, kde ji povalil na zem, sedl si na ni, přičemž jí držel ruce na těle a poté za hlavou, kdy ji škrtil a nutil sát jeho pohlavní úd v ústech až do výronu semene,

4) dne 17. 8. 2002, v době mezi 02:30 až 03:50 hod., v P., před přechodem u křižovatky ulic V. D., P. a L., v podnapilém stavu, v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, zezadu narazil do M. Š., uchopil ji oběma rukama kolem těla a odtáhl ji do přilehlého křovinatého porostu, kde ji chytil za nohy v blízkosti chodidel, přičemž poškozená upadla na zem a obžalovaný si lehl na ni, shrnul si kalhoty, chytil ruce poškozené a donutil ji k orálnímu sexu, přičemž se na ní pokusil vykonat soulož, což se mu však nepodařilo a poškozená mu následně třela rukou pohlavní úd, kdy poškozené se posléze podařilo z místa utéci, a

5) dne 6. 5. 2003, kolem 16:15 hod., v P., v prostoru kusé koleje elektroúseku Č. d. ve směru M., vlevo od M. p., v úmyslu přinutit poškozeného k pohlavnímu styku, přivedl do opuštěného dřevěného strážního domku nezletilého V. P., když tohoto vylákal na místo pod příslibem ukázání překvapení , přičemž si na výše uvedeném místě rozepnul kalhoty a přinutil nezletilého, aby mu sál pohlavní úd až do výronu semene, přičemž v důsledku výše uvedeného došlo u nezletilého poškozeného k vážné, delší dobu trvající poruše zdraví, a to k rozvoji dlouhodobé posttraumatické stresové poruchy.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval pod bodem 1) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 238/2000 Sb., pod bodem 2) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 144/2001 Sb., pod bodem 3) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., pod bodem 4) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a pod bodem 5) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.

Za skutek popsaný pod bodem 1) ve výroku tohoto rozsudku a za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 3 T 186/2000, jmenovaný soud obviněného odsoudil podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně; pro výkon tohoto trestu jej ve smyslu § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. soud obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výši 4.000,- Kč, když pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu ve smyslu § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř týdnů. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 3 T 186/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za skutky uvedené pod body 2) až 5) citovaného rozsudku soud obviněnému dále uložil podle § 241 odst. 3 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let nepodmíněně, když podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. obviněnému současně uložil ochranné léčení sexuologické formou ústavní a podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozené V. z. p. ČR, O. p. P., škodu ve výši 16.339,- Kč.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 20. 10. 2004, a rozsudkem sp. zn. 5 To 100/2004 rozhodl tak, že z podnětu obou podaných odvolání podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil jak ve výroku o vině pod bodem 1) a pod bodem 5), tak v celém výroku o trestech a způsobu jejich výkonu, a dále ve výroku o ochranném léčení a ve výroku o náhradě škody (bod I.). Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

1) dne 31. 1. 2000, v době mezi 05:10 hod. až 05:40 hod., v P., na ul. K., v úmyslu přinutit poškozenou k pohlavnímu styku, skočil zezadu na J. V., tuto srazil ze srázu dolů, stáhl jí čepici do obličeje, přičemž poškozená zůstala po pádu ležet na zádech a obžalovaný ji začal škrtit, kdy poškozená mu nabízela peníze, aby svého jednání zanechal, na což jí sdělil, že chce sex, poté jí sundal kalhoty i kalhotky a vykonal na ní dokonanou soulož, a

2) dne 6. 5. 2003, kolem 16:15 hod., v P., v prostoru kusé koleje elektroúseku Č. d. ve směru na M., vlevo od M. p., v úmyslu vykonat na poškozeném nezletilém V. P., jiný obdobný pohlavní styk, tohoto přivedl do opuštěného dřevěného strážního domku, kam ho vylákal pod příslibem ukázání překvapení , a zde, využívaje jeho nízkého věku a jeho nízké fyzické a duševní vyspělosti, ho přiměl, aby mu sál pohlavní úd až do výronu semene, přičemž v důsledku tohoto jednání došlo u nezletilého V. P. k vážné, delší dobu trvající poruše zdraví, a to k rozvoji dlouhodobé posttraumatické stresové poruchy, přetrvávající u nezletilého déle než šest měsíců.

Takto učiněná skutková zjištění odvolací soud právně kvalifikoval pod bodem 1) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 238/1999 Sb., a pod bodem 2) jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.

Za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., ve znění zák. č. 238/1999 Sb., uvedený ve výroku II. pod bodem 2) rozsudku soudu druhého stupně a za sbíhající se trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 3 T 186/2000, odvolací soud obviněnému podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, když podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Ve smyslu § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 4.000,- Kč a současně za podmínek § 35 odst. 2, věta druhá, tr. zák., zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 3 T 186/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., uvedený ve výroku II. pod bodem 2) citovaného rozsudku, a za trestné činy znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., uvedené pod body 2), 3) a 4) výroku o vině napadeného rozsudku, ohledně nichž napadený rozsudek zůstal nezměněn, odvolací soud obviněného odsoudil podle § 241 odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž za podmínek § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu dále uložil ochranné léčení sexuologické formou ústavní a v souladu s § 228 odst. 1 tr. ř. stanovil povinnost nahradit poškozené V. z. p. ČR, O. p. P., škodu zaplacením částky 16.339,- Kč (bod II.).

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému a jeho obhájci Mgr. P. V. doručen shodně dne 31. 1. 2005 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 1. 2. 2005.

Proti posledně citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého výše jmenovaného obhájce osobně u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 30. 3. 2005 dovolání, v němž v obecné rovině odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech obviněný především zdůraznil, že jeho mimořádný opravný prostředek směřuje do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku odvolacího soudu, a předeslal, že většinu svých dovolacích argumentů již uplatnil ve stadiu odvolacího řízení před Vrchním soudem v Olomouci.

V souladu s již dříve uplatněnou obhajobou dovolatel zopakoval, že se trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a, b) tr. zák. po subjektivní ani objektivní stránce nedopustil; domáhal se přitom posouzení předmětného jednání jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Nesouhlasil především se závěrem soudu, že by svým jednáním naplnil znak zneužití bezbrannosti poškozeného nezletilého V. P. (dále převážně jen poškozený ) k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Domníval se, že s ohledem na údajné výrazné nepřesnosti ve stěžejní svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného není aplikace rozhodnutí publikovaného ve Sb. rozh. tr. pod č. 17/1982, podle kterého je za bezbrannou osobu považována i taková osoba, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži, v projednávané věci dostačující. Úmyslné zavinění zneužití bezbrannosti poškozeného mu dále údajně nelze klást za vinu také z toho důvodu, že jednak jeho úmyslem bylo v tomto případě poškozeného pouze pohlavně zneužít, nikoliv jej znásilnit, a zároveň proto, že v době činu si obviněný nebyl vědom nízké duševní vyspělosti poškozeného (tj. že poškozený je dysgrafik, dyslektik, dyskalkulik, resp. že se jedná o velmi nezralou osobu reagující naivně až primitivně, že má pomalejší psychomotorické tempo, apod.). Vyslovil přesvědčení, že poškozený i přes svůj nízký věk naprosto bezbranný nebyl, přičemž měl možnost dát najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním, a to i na odlehlém místě, které však údajně nebylo nepřístupné.

Ve vztahu k výše uvedenému skutku dovolatel současně vznesl výhradu i proti naplnění kvalifikačního znaku těžké újmy na zdraví, kterou měl tomuto poškozenému způsobit, a jež nebyla podle jeho názoru na základě provedených důkazů spolehlivě prokázána. Poukázal přitom na údajně neurčitá vyjádření soudních znalkyň PhDr. H. Š. a MUDr. J. A., jež měly shodně uvést, že předpoklad vzniku trvalé újmy na zdraví nelze v současné době potvrdit ani vyloučit .

S výrokem o trestu obviněný nesouhlasil proto, že ho považoval za nepřiměřeně přísný, přičemž příčinu tohoto pochybení spatřoval v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání ze strany soudu druhého stupně, jenž měl jednak nedostatečně zohlednit jeho údajný stav snížené příčetnosti, a jednak měl nesprávně aplikovat ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Za nedostatek označil, že mu soud nesprávně uložil trest v rámci řádné trestní sazby stanovené v § 241odst. 1 tr. zák., aniž by postupoval ve smyslu ustanovení § 25 a § 32 odst. 2 tr. zák. a za současného uložení ochranného léčení upustil od jeho potrestání, resp. mu snížil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. V daných souvislostech dovolatel poukázal na to, že ochranné léčení v jeho případě může výrazným způsobem naplnit trestním zákonem předpokládaný účel trestu, jenž nespočívá pouze v potrestání pachatele, ale taktéž v jeho výchově, aby vedl řádný život (v jeho případě údajně tím spíše, že se jedná o osobu pachatele, který trpěl v době spáchání trestné činnosti výrazně zmenšenou příčetností). Soud podle jeho názoru dále zcela pominul tu skutečnost, že mu byl v předchozím trestním řízení pro trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. zák. (měl zřejmě na mysli řízení skončené pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Přerově ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 3 T 186/2000) vedle trestu odnětí svobody taktéž uložen peněžitý trest ve výši 4.000,- Kč, jenž (obviněný) zaplacením vykonal. Dále vytkl, že pokud mu soud uložil za trestný čin znásilnění peněžitý trest, učinil tak v rozporu s platnou právní úpravou, neboť za trestný čin znásilnění peněžitý trest uložit nelze. Uvedl, že všechny polehčující okolnosti, jež v trestním řízení vyšly najevo (zejména že v pořadí první skutek znásilnění byl pro něho osobně údajně naprosto nečekaným překvapením a excesem), měly soud vést k rozhodnutí o případném trestu, který by nebyl spojen s omezením osobní svobody.

S poukazem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 To 100/2004, v napadené části zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně činná u Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 29. 4. 2005 uvedla, že ze základních hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba plně souhlasit se závěry soudu druhého stupně, který se vyjadřoval k obdobným argumentům obsaženým v řádném opravném prostředku obviněného, jakým bylo odvolání. Především podle jejího názoru bylo správně kvalifikováno jednání obviněného jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (obviněný se tohoto jednání dopustil tak, že využil bezbrannosti poškozeného, a to v úmyslu přimět jej k jinému obdobnému pohlavnímu styku). Se závěry soudů obou stupňů se státní zástupkyně ztotožnila, i pokud jde o kvalifikační znak těžké újmy na zdraví, jenž obviněný svým jednáním rovněž naplnil, neboť poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl klasickou posttraumatickou stresovou poruchu, a to tak závažného charakteru, že ještě v době více než šest měsíců po spáchání činu navštěvoval pravidelně psychologa, trpěl poruchami spánku, měl narušený vztah k lidem, zejména k mužům, enormně prožíval strach a měl narušené sebevědomí.

Státní zástupkyně dále konstatovala, že pokud obviněný namítl nesprávné uložení trestu v případě aplikace ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák., bylo toto ustanovení správně aplikováno, neboť soud uloží podle tohoto ustanovení souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák. (podle kterého odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho zákonného ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný, což v daném případě byl trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.). Správně soud druhého stupně rovněž dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 25 tr. zák., případně podle § 32 odst. 2 tr. zák., když nelze přehlédnout počet trestných činů a navíc i skutečnost, že obviněný je spáchal v delším časovém rozpětí a že si byl již vědom svého protiprávního jednání ve vztahu k poškozené J. V. Současně se domnívala, že soud správně poukázal na to, že obviněný byl již v minulosti soudně trestán pro trestný čin pohlavního zneužívání podle § 241 tr. zák.; toto odsouzení s ohledem na odstup času sice nebylo posouzeno jako přitěžující okolnost, avšak nebylo lze je pominout v rámci hodnocení osoby obviněného. Je přitom podle jejího názoru nepochybné, že obviněný měl již zkušenosti (tj. zkušenosti, že se nelze dopouštět sexuálně zaměřeného jednání vůči nezletilým osobám), a nemůže tedy obstát jeho tvrzení, že byl svým vlastním jednáním překvapen.

Státní zástupkyně měla za popsané situace za to, že dovolání obviněného M. R. je dovoláním zjevně neopodstatněným, a navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného, že místo, na něž poškozeného odvedl, nebylo opuštěné, či jeho tvrzení, že jednání, jež je mu kladeno za vinu, bylo pro něho samotného nečekaným překvapením a excesem, a dále ty jeho výhrady, zpochybňující věrohodnost svědecké výpovědi jmenovaného poškozeného stejně jako závěry znaleckých posudků, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval nutnost jiné (mírnější) právní kvalifikace jeho jednání, a to jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. (v tomto ohledu obviněný namítl, že jeho jednání bylo zahrnuto toliko úmyslem obviněného pohlavně zneužít, což však nekoresponduje se soudem učiněnými skutkovými zjištěními). Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Nad rámec řečeného je zapotřebí uvést, že povahu námitky skutkové má i tvrzení obviněného, že vůči poškozenému nepoužil žádného násilí; proto se Nejvyšší soud ani touto výhradou nezabýval. Nejvyšší soud však poukazuje na to, že již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 13 konstatoval, že z důvodu ne zcela přesné výpovědi poškozeného v tomto směru považoval v souladu se zásadou in dubio pro reo za věrohodné tvrzení obviněného, že poškozený do domku vešel, a nikoliv, že by tam byl obviněným vhozen.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Dovolatel však ve svém dovolání ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu taktéž uplatnil námitku, že jeho jednání popsané pod bodem 2) výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle citovaného ustanovení byly naplněny po stránce subjektivní a objektivní. Obviněný jednak vytkl, že jeho jednání nebylo zahrnuto úmyslem znásilnit poškozeného, a dále vyjádřil přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil ani znak využití bezbrannosti poškozeného, ani podmínku způsobení těžké újmy na zdraví.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.

Objektem tohoto trestného činu je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku může být kterýkoli člověk (nejen osoba ženského pohlaví), přičemž nezávisí na věku znásilňované osoby, a proto předmětem útoku může být i dítě útlého věku, což vyplývá i z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle § 241 odst. 2 a 3 písm. b) tr. zák.

Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu je použití násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného odporu osoby, vůči níž jednání směřuje. Za násilí je považováno použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení soulože nebo jiného obdobného pohlavního styku proti její vůli. Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Znak donutí jiného je pak vykládán jako překonání vážně míněného odporu znásilňované osoby nebo její podlehnutí při seznání beznadějnosti odporu, resp. upuštění od dalšího odporu pro vyčerpanost, beznadějnost či z odůvodněného strachu, že pachatel násilí uskuteční. Naplnění tohoto znaku však nelze dovozovat v případě, kdy odpor není vážně míněný nebo je jen předstíraný, resp. tehdy, jestliže poškozená osoba zpočátku klade určitý odpor, ale později se souloží dobrovolně souhlasí.

Jiným obdobným pohlavním stykem je pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska jeho následků (psychických i fyzických) pro oběť.

O zneužití bezbrannosti půjde tehdy, je-li oběť bez přičinění pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Je to především stav bezvědomí v důsledku mdloby, požití alkoholických nápojů nebo choroby. Za bezbrannost je možné považovat i stav oběti, která ač není v bezvědomí, je působením alkoholu nebo jiných omamných látek ve stavu takového obluzení, že nemůže hodnotit situaci, ve které má být její stav zneužit k souloži. Ve stavu bezbrannosti je i osoba spoutaná nebo osoby, která pro svou fyzickou neschopnost se nemůže bránit, dále osoba trpící duševní chorobou, pro niž nechápe význam pachatelova jednání. Bezbrannou je rovněž osoba, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži. Naproti tomu o takový stav nejde u poškozené osoby, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo. Za stav bezbrannosti je možné považovat i hluboký spánek.

Těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. se rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví delší dobu trvající porucha zdraví [písm. ch) tohoto ustanovení]. Podle konstantní judikatury se jí rozumí vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů; vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění.

Uvedený těžší následek však musí být způsoben jednáním uvedeným v odstavci 1, a nikoli způsoben (např. ze msty) až po dokončení činu. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. V jednoduchých případech je možno se spokojit místo znaleckého posudku s odborným vyjádřením lékaře specialisty. U jednotlivých druhů těžké újmy na zdraví bude třeba někdy zjišťovat, do jaké míry byly následky způsobeny vývojovou vadou nebo nemocí anebo defektem, trvajícími již před poškozením, aniž si poškozený musel uvědomit jejich přítomnost. I k těmto otázkám by se měli znalci, znalec či odborné vyjádření v konkrétním případě, kde to přichází v úvahu, vyslovit.

Z hlediska zavinění je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatel si představoval (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné.

V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu s výjimkou znaků subjektivní stránky tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Pro posouzení, zda obviněný trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. spáchal či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v tomto případě rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný zneužil bezbrannosti jiného k jinému obdobnému pohlavnímu styku a způsobil tímto činem těžkou újmu na zdraví a spáchal takový čin na osobě mladší než patnáct let .

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně [uvedená ve výroku II. pod bodem 2)] ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky jmenovaného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. těžké újmy na zdraví poškozeného, též jednání obviněného, které mělo povahu zneužití bezbrannosti (nezletilého) poškozeného k jinému obdobnému pohlavnímu styku, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a těžkou újmou na zdraví poškozeného.

Podstata jednání obviněného v tomto bodě spočívala podle zjištění soudů obou stupňů v tom, že (obviněný) v úmyslu vykonat na poškozeném jiný obdobný pohlavní styk jej přivedl do opuštěného dřevěného strážního domku, kam ho vylákal pod příslibem ukázání překvapení , a zde, využívaje jeho nízkého věku stejně jako nízké fyzické a duševní vyspělosti, ho přiměl, aby mu sál pohlavní úd až do výronu semene, přičemž v důsledku tohoto jednání došlo u poškozeného k vážné, delší dobu trvající poruše zdraví, spočívající v rozvoji dlouhodobé posttraumatické stresové poruchy, přetrvávající u něho déle než šest měsíců.

Nejvyšší soud shledal, že soudy prvního, resp. druhého stupně právní kvalifikaci jednání obviněného popsaného pod bodem 5) jeho rozsudku [v rozsudku odvolacího soudu tento skutek uveden ve výroku II., bod 2)] jako trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. přesvědčivě odůvodnily. Z jejich rozsudků je zřejmé, na podkladě jakých skutečností učinily závěr o tom, že obviněný úmyslně zneužil bezbrannosti poškozeného k jinému obdobnému pohlavnímu styku a tímto činem mu způsobil těžkou újmu na zdraví.

Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, jenž je obviněnému v tomto bodě kladen za vinu, pak nalézací soud přiléhavě uzavřel, že v jednání obviněného je třeba spatřovat úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť (obviněný) věděl, že poškozený je osobou mladší patnácti let a že jiného obdobného pohlavního styku docílí zneužitím jeho bezbrannosti; zároveň si byl s ohledem na svoji předchozí vlastní zkušenost vědom toho, že tímto způsobem poruší či ohrozí zájem chráněný zákonem. Podle názoru soudu tudíž obviněný chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil a na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v plném rozsahu odkázal.

Na základě uvedených skutečností je zřejmé, že přičetl-li soud obviněnému zavinění ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., jednalo se o závěr správný, neboť je evidentní, že věděl-li pachatel bezpečně, že v případě poškozeného se jedná o dítě mladší patnácti let a že jiného pohlavního styku docílí využitím jeho bezbrannosti, a přesto jednal tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., je v jeho jednání zároveň obsažena (vedle složky intelektuální) i složka volní. Obviněný totiž nemohl pokládat tyto okolnosti nebo následky za jisté a přitom spoléhat, že tu nejsou nebo že je nezpůsobil. Nejvyšší soud proto nemohl námitky obviněného v tomto rozsahu považovat za důvodné.

Závěrům soudu prvního a druhého stupně nelze nic vytknout ani stran posouzení jednání obviněného z hlediska naplnění formálních znaků zneužití bezbrannosti poškozeného a způsobení těžké újmy. Správnost těchto závěrů přitom není výhrada obviněného, že o mentální zaostalosti poškozeného v době spáchání činu nevěděl, způsobilá jakkoli zvrátit, neboť je irelevantní.

Ve vztahu k naplnění znaku zneužití bezbrannosti poškozeného ze strany obviněného ve smyslu § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. odvolací soud taktéž přisvědčil názoru soudu prvního stupně a měl za to, že tato podmínka byla v daném případě splněna (byť nebyla ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně správně vyjádřena). Soud druhého stupně zdůraznil, že se v případě poškozeného jedná o dítě, jež dovršilo jedenácti let svého věku pouze krátce před spácháním předmětného činu, a navíc jde jak o osobu dysgrafika, dyslektika a dyskalkulika, tak i o osobu reagující naivně, až primitivně, má pomalejší psychomotorické tempo, jsou u něj přítomné prvky sociální staženosti, neobratnosti a plachosti. Současně upozornil na to, že poškozený neměl žádný zájem o oblast sexuálního chování a v situaci, ve které se ocitl, nebyl schopen událost vyhodnotit takovým způsobem, aby byl případně schopen útočníkovi dát najevo sebemenší odpor. Navíc byl v popisovaném okamžiku značně vystrašený, neboť se bál o svůj život, a i kdyby byl vybaven lepšími znalostmi, nebyl fakticky jakéhokoliv odporu schopen. Uvedený soud v dané souvislosti rovněž uvedl, že na zintenzivnění stavu bezbrannosti poškozeného se podílel rovněž sám obviněný tím, že jej zavedl zcela vědomě a úmyslně na odlehlé a nepřípustné místo, kde se nenacházely v širokém okolí žádné další osoby a kde se nezletilý musel s ohledem na okolnosti a místo cítit daleko bezbranněji a bezradněji než v obydlených částech města.

Stejně tak odvolací soud označil za logický a správný ten závěr nalézacího soudu, dovodil-li, že následkem jednání obviněného byla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví. Soud druhého stupně z tohoto pohledu (s výslovným odkazem na str. 16 rozsudku soudu prvního stupně) taktéž připomněl závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a speciální klinická pedopsychologie, z nichž podle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že poškozený v důsledku jednání obviněného utrpěl klasickou posttraumatickou stresovou poruchu, a to tak závažného charakteru, že ještě v době více než šesti měsíců po spáchání činu navštěvoval pravidelně psychologa, trpěl poruchami spánku, měl narušený vztah k lidem, zejména k mužům, enormně prožíval zkrat a měl narušené sebevědomí. Uzavřel, že takovou (více než šest měsíců trvající) poruchu zdraví je třeba považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák. a nelze ji směšovat s otázkou, zda jde o trvalou újmu na zdraví či zda v průběhu dalšího vývoje nezletilého dojde k její úpravě.

Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a současně s ohledem na existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem (byť obviněný absenci příčinné souvislosti výslovně nenamítal), má Nejvyšší soud za to, že ani ve vztahu ke splnění objektivních znaků trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. nejsou námitky obviněného opodstatněné, když právní kvalifikaci použitou soudem prvního a druhého stupně je nutné označit za naprosto přiléhavou a správnou.

Ve světle uvedených skutečností je stejně tak zřejmé, že pokud soudy obou stupňů v rámci svých úvah vycházely z výše zmíněného rozhodnutí publikovaného ve Sb. rozh. tr. pod č. 17/1982, podle něhož je za bezbrannou osobu považována i taková osoba, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži, jednalo se nejen o postup v souladu s platnou judikaturou, ale taktéž o postup logický a s ohledem na charakter projednávané věci nezbytný.

Jestliže obviněný současně napadl výrok o trestu rozsudku soudu druhého stupně, musel Nejvyšší soud konstatovat, že ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká jiného nesprávného hmotně právního posouzení , se na výrok o trestu nevztahuje. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, totiž vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Jestliže ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. o důvodech dovolání výslovně stanoví dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud by tomu tak bylo a tento dovolací důvod by měl zahrnovat i výrok o trestu, byla by ustanovení o dovolacích důvodech proti výroku o trestu nefunkční, nadbytečná a nelogická, protože uložení nepřípustného druhu trestu, uložení trestu mimo trestní sazbu a upuštění od potrestání bez zákonných podmínek by nutně vždy muselo být považováno právě za porušení hmotného práva a tudíž za nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak by ovšem bylo nutné stejně posuzovat případné porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, např. ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. o účelu trestu, ustanovení § 31 odst. 1, 2 tr. zák. o hlediscích přiměřenosti trestu, ustanovení § 58 odst. 1 tr. zák. o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení § 59 odst. 1 tr. zák. o stanovení zkušební doby při podmíněném odsouzení atd. Logicky důsledně vzato by to znamenalo nutnost připustit dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by bylo ve zcela evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§ 278 odst. 1 tr. ř.).

Z logiky důvodů, o které se mohou opírat mimořádné opravné prostředky, jasně vyplývá, že pokud tyto opravné prostředky směřují proti výroku o trestu, musí být založeny na podstatně užších a přísněji vymezených důvodech než odvolání jako řádný opravný prostředek, u kterého postačí pouhá nesprávnost výroku o trestu, jak je zřejmé z ustanovení § 246 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Tyto úvahy nevyhnutelně vedou k závěru, že má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jedině v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě nepřichází v úvahu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 904/2002).

Z tohoto pohledu námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že nalézací i odvolací soud dostatečně nezohlednily zákonná pravidla pro ukládání trestu, zejména že údajně nepřihlédly k polehčujícím okolnostem a jeho stavu zmenšené příčetnosti, a dále jeho výhrady, že soudy neaplikovaly § 25 a § 32 odst. 2 tr. zák., nelze akceptovat, neboť opět nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Tyto námitky nejsou způsobilé zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.

Podobně nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit ani ty výhrady dovolatele, že za situace, kdy mu soud za trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák. uložil peněžitý trest ve smyslu § 53 tr. zák., jednalo se o trest nepřípustný. Jak již Nejvyšší soud výše vyložil, takové námitky bylo lze uplatnit pouze v rámci důvodu dovolání podle § 265h odst. 1 písm. h) tr. ř., což obviněný neučinil.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a