8 Tdo 526/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 526/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného F. F. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 5 To 579/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 59/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného F. F. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 3 T 59/2010, byl obviněný F. F. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzen podle § 197a odst. 1 tr. zák., § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., § 54 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanoven lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že od přesně nezjištěného dne v měsíci srpnu 2008 do přesně nezjištěného dne v měsíci prosinci 2009 v R. a jinde i několikrát denně prostřednictvím SMS zpráv z různých telefonních čísel a telefonicky vyhrožoval usmrcením, zbitím, zavřením do vězení, najmutím Ukrajinců, kteří je zabijí a zlikvidují, své nyní již bývalé manželce D. F., své dceři M. Š. a svému zeti Z. P., přičemž toto jednání v nich vzbudilo důvodné obavy o jejich život i s ohledem na jeho předchozí agresivní chování vůči nim.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 5 To 579/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Nesouhlasil s úvahami odvolacího soudu, že obsah výhrůžných telefonátů či SMS zpráv jednoznačně vyplývá z věrohodných výpovědí svědků D. F., Z. P., M. P., D. P., K. F. či M. Š. a že pokud obviněný nyní namítá, že o nich není žádný důkaz, byl to právě on, kdo mobilní telefon své bývalé manželce odcizil, čímž znemožnil, aby v současné době soud měl k dispozici obsah výhrůžných zpráv, které tam nepochybně byly uloženy. Proto také nepovažoval za podstatné, že obsah zpráv, o nichž hovoří celá řada svědků, již nelze zdokumentovat. V této souvislosti obviněný vytýkal, že závěry odvolacího soudu popírají zásadu volného hodnocení důkazů, jelikož soud při formulaci nepochybně byly SMS zprávy uloženy neuvádí, o co svoji úvahu opřel za situace, když obsah předmětných zpráv již nelze zdokumentovat. Připomněl, že k údajnému odcizení mobilu poškozené D. F. mělo dojít na podzim roku 2008 a podle skutkové věty měly být SMS zprávy poškozeným doručovány od měsíce srpna 2008 do prosince 2009, tudíž neexistuje žádný důkaz o zasílání SMS zpráv po odcizení mobilního telefonu. Neexistuje-li možnost obsah zasílaných SMS zpráv zdokumentovat, měl soud aplikovat zásadu in dubio pro reo a vyjít z verze pro obviněného příznivější, podle níž nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že k zasílání výhrůžných SMS zpráv a telefonickému vyhrožování došlo. Dodal, že odvolací soud hodnotil výpovědi zmiňovaných svědků jako věrohodné, ač sám tyto důkazy ve veřejném zasedání neprovedl, bez náležitého odůvodnění argumentoval, že svědci o zásadních skutečnostech vypovídali pravdu a rozpory v jejich výpovědích jsou pouze nepodstatné.

Dovolatel polemizoval také s přístupem odvolacího soudu k obsahu nahrávky, která byla odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví rinoskopie, Kriminalistického ústavu P. hodnocena jako nezpracovatelná, pakliže soud poukazoval na obsah nahrávky s tím, že o skutečnostech zde uváděných nemohla vědět cizí osoba, a vyvozoval, že na nahrávce musí být obviněný. Závěry odvolacího soudu měl za nepodložené, nelogické, svědčící o jednostranném hodnocení důkazů v jeho neprospěch a taktéž odporující zásadě in dubio pro reo a presumpci neviny. Namítl, že odvolací soud ani v teoretické rovině nepřipustil možnost, že nahrávka mohla být zmanipulována s ohledem na motiv poškozených mu uškodit, neboť pokládal za zvláštní, že nebyla zachována ani jedna SMS zpráva na žádném mobilu, ale byla zachována nahrávka, která ale není natolik kvalitní, aby bylo možno rozeznat hlas mluvící osoby. Poznamenal, že to byl ostatně on sám, kdo navrhl provedení odborné expertízy a byl připraven poskytnout svůj hlas za účelem pořízení srovnávací nahrávky. Za rozporuplné označil též výpovědi svědků o tom, zda a za jakých okolností slyšeli v domě obviněného rusky hovořící muže. Odvolací soud, který oproti výsledkům dokazování dokonce zmiňoval, že svědci viděli rusky mluvící muže, rozpory ve výpovědích svědků neřešil nebo je bagatelizoval. Podle dovolatele je evidentní, že členové jeho bývalé rodiny se nějakým způsobem domluvili, proto se také jejich výpovědi v základní linii víceméně shodují, neshodují se ale v detailech, jež se týkají okolností, které mají být shodně tvrzeny, pokud by byly pravdivé. Dovozoval proto, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého oprávnění písemně se vyjádřit k dovolání obviněného.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil výlučně námitky, které ve své podstatě směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Karviné a z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ostravě. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, že nebylo náležitě prokázáno, že jmenovaným členům své bývalé rodiny zasílal výhrůžné SMS zprávy či jim telefonicky vyhrožoval způsobem uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, nepostupovaly v souladu se zásadami in dubio pro reo, presumpce neviny, provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch a svá rozhodnutí opřely o výpovědi svědků, jejichž výpovědi nebylo možno označit za přesvědčivé.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (nebylo prokázáno, že poškozeným jimi udávaným způsobem vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv či telefonicky) a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že se žádného trestného činu nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a obviněný takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2 až 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů, jmenovitě výpovědi obviněného, výpovědí svědků i listinných důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Své závěry také srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Obviněný ve shodě s obhajobou uplatněnou v řízení před soudy obou stupňů opakoval, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, naznačoval, že nebyl opatřen žádný objektivní usvědčující důkaz a byly-li jako usvědčující důkaz hodnoceny výpovědi poškozených a svědecké výpovědi dalších členů jeho bývalé rodiny, svědci mohli být domluveni, motivováni nedobrými vztahy k němu. Jeho výhrady byly soustředěny ke způsobu, jakým soud přistupoval a hodnotil zcizení mobilu poškozené D. F. a též k hodnocení zvukové nahrávky, která byla odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu P. z oboru kriminalistiky, odvětví audioexpertiza, označena jako nezpracovatelná.

Soudy obou stupňů se námitkami obviněného zabývaly a vysvětlily, proč je z hlediska úvah rozhodných o jeho vině nepovažovaly za relevantní. Závěr o vině obviněného opřel soud prvního stupně o spolehlivé usvědčující důkazy v podobě výpovědi poškozených D. F., M. Š., Z. P., kteří zevrubně popsali, za jakých okolností dostávali od obviněného výhrůžné SMS zprávy či telefonáty, a to včetně specifikace jejich obsahu, jakož i dalších svědků M. P., K. F. a nepřímo též D. P. či R. Š., kteří výpovědi poškozených potvrzovali. Soud prvního stupně zmínil i zvukovou nahrávku pořízenou z telefonátu D. F., jež byla odborným vyjádřením Kriminalistického ústavu P. označena jako nezpracovatelná z hlediska určování mluvčího, a to z důvodu měněného hlasu mluvčího, ale soud ji s ohledem na obsah i vyjadřování identifikoval právě s obviněným. Odvolací soud shledal závěry soudu prvního stupně správnými a sám pak též reagoval na výtky vztahující se k absenci důkazu o výhrůžných SMS zprávách či telefonátech, jelikož mobilní telefon poškozené D. F. byl zcizen právě obviněným, k věrohodnosti usvědčujících výpovědí svědků i obsahu zvukové nahrávky. Přiléhavě konstatoval, že i přes nedostatek spočívající v zajištění mobilu obsahujícího výhrůžné SMS zprávy D. F. nelze pominout, že jejich existence, jakož i existence výhrůžných telefonátů nejen jí, ale i dalším jmenovaným poškozeným je doložena věrohodnými svědeckými výpověďmi. Skutečnost, že svědci včetně poškozených byly členy bývalé rodiny obviněného, sama o sobě ještě neznamená, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné, jak naznačuje obviněný, rozhodně nebyl u všech zjištěn společný dostatečně silný motiv, který by takový závěr podporoval. Případný spor související s vypořádáním společného jmění manželů nelze označit za prvek sjednocující všechny svědky (viz kupř. poškozený Z. P.), obviněný sám srozumitelný a přesvědčivý argument ve prospěch své vágní úvahy o případném motivu k nepravdivým tvrzením ohledně výhrůžných SMS zpráv a dalšího ústního vyhrožování a domluvě mezi svědky neuplatnil. Souhlasit je třeba i s úvahami vztahujícími se k obsahu zvukové nahrávky, akcentoval-li odvolací soud obsah nahrávky (z hlediska určování obsahu byla nahrávka hodnocena jako zpracovatelná č. l. 99), z něhož bylo zřejmé, že o skutečnostech uváděných v nahrávce nemohla vědět cizí osoba. Konečně je třeba také uvést, že ač odvolací soud v odůvodnění usnesení skutečně hovoří o tom, že svědkyně M. P., D. P. i M. Š. potvrdily, že v domě obviněného viděly rusky mluvící muže, třebaže údaj o tom, že rusky mluvící muže viděly , neodpovídá doslovně obsahu výpovědí svědkyň, jak na to upozorňuje obviněný, nic to nemění na tom, že svědkyně podle svých vyjádření zaslechly rusky hovořící muže a svědkyně M. P. hovořila i o fyzické přítomnosti dvou rusky hovořících lidí v domě, třebaže je neviděla (č. l. 141). Ani dovolací soud nespatřuje ve výpovědích jmenovaných svědkyň a jimi udávaných okolností, za nichž slyšely rusky mluvící muže, zásadní rozpory svědčící o nevěrohodnosti jejich výpovědí (viz výpověď svědkyně M. P. č. l. 141, M. Š. č. l. 47, D. P. č. l. 60).

Z výše uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit výhradám obviněného, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou postavena na nerespektování zásady in dubio pro reo, presumpce neviny a na vadách v hodnocení důkazů. Dovolací soud nezjistil v postupu soudů obou stupňů pochybení vytýkané dovolatelem; je zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011 Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková