8 Tdo 52/2017
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 234 odst. 1 tr. zákoníku, § 206 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 52/2017-22

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2017 o dovolání obviněného D. V. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 6 To 464/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 63/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá .
Odůvodnění:

1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 4 T 63/2016, uznal obviněného D. V. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

1.
dne 22. 12. 2015 v T. poté, co převzal od V. M. k realizaci prodeje za částku 30 000 Kč osobní motorové vozidlo tov. Zn. Citroën C5, včetně dokladů k tomuto vozidlu, plné moci k prodeji a rovněž podepsal směnku na částku 30 000 Kč, následně v měsíci lednu 2016 za využití převzatých dokladů a plné moci toto vozidlo prodal za částku 27 000 Kč společnosti Moravská stavební a montážní společnost, s. r. o. Třinec, získané finanční prostředky si ponechal pro svou osobní potřebu, čímž V. M. způsobil škodu ve výši nejméně 27 000 Kč,

2.
dne 11. 2. 2016 v T., na ulici D., v předsíni bytu okolo 14:20 hodin poté, co mu M. V. odmítla půjčit svou platební kartu, ji chytil za obě paže, opakovaně s ní cloumal, aby se dostal k její kabelce, když věděl, že v této se nachází platební karta, poté po předcházejícím přetahování o kabelku a odhození M. V. do obývacího pokoje, se kabelky zmocnil, z této vytáhl peněženku a z ní platební kartu České spořitelny, a. s., na jméno M. V., peněženku odhodil zpět do bytu a za pomoci odcizené platební karty z bankomatu ČSOB, a. s., vybral dne 11. 2. 2016 ve 14:25 hodin částku 7 400 Kč . 2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1. jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2. jednak jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest jednak odnětí svobody v trvání dvou (2) let, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří (3) let a šesti (6) měsíců, jednak podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře sto (100) denních sazeb, přičemž jedna denní sazby činí 180 Kč, celkem tedy 18 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou (2) měsíců. Konečně podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil, aby poškozenému V. M. zaplatil na náhradě škody částku 27 000 Kč, když současně tohoto poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 6 To 464/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Bureše podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. V další části svého podání se dovolatel vymezil pouze ke skutku popsanému pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku. Zopakoval své námitky uplatňované již v předchozí části řízení, podle kterých tento skutek není trestným činem. Trvá na tom, že směnka předaná obviněným poškozenému představuje úhradu za předmětné vozidlo. Za nesprávný označil názor soudů, že směnka měla zajišťovací, nikoli platební charakter. Uvedl, že směnka nemá alternativně buď zajišťovací nebo platební charakter, ale má vždy platební charakter a v některých případech i zajišťovací. Jako cenný papír má vždy směnka platební funkci. Samotná směnka v sobě obsahuje dohodu účastníků na jejím použití jako platebního prostředku. Směnka je charakterizována jako obligatorně abstraktní cenný papír, který představuje přímý příkaz výstavci uhradit směnečnou sumu majiteli směnky. Žádnou další dohodu o přímém použití směnky není třeba uzavírat, neboť v takovém případě by směnka ztratila svůj smysl. Dovolatel své úvahy uzavřel tvrzením, že může být za svoje jednání postižen třikrát, když mu byl uložen peněžitý trest, byl zavázán nahradit na náhradě škody 27 000 Kč a navíc je vystaven riziku, že poškozený uplatní směnku.

6. V samém závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž v tomto směru citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání. Zároveň podle § 265h odst. 3 tr. ř., popř. podle § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

7. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který nejprve připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Z tohoto pohledu považoval dovolatelem uplatněné námitky za podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod, nepovažoval je však za důvodné.

8. Státní zástupce poukázal na skutková zjištění učiněná soudy v dané věci, z nichž vyplývá, že předmětná směnka byla vystavena jako tzv. směnka zajišťovací a v žádném případě nesloužila k úhradě kupní ceny za vozidlo. Obviněný a poškozený V. M. (dále jen poškozený ) jako účastníci smlouvy o obstarání prodeje vozidla (kauzální právní vztah) se dohodli na zajištění závazku obviněného z této smlouvy směnkou, nikoli na tom, že by snad směnkou měla být splacena kupní cena vozidla. Zajišťovací směnka je zajišťovacím institutem v praxi poměrně často využívaným a bylo by poněkud absurdní činit závěr, že účastník smlouvy, který k zajištění svého závazku ze smlouvy takovou směnku podepsal, tím již vlastně svůj závazek splnil. Takovýto výklad by se příčil samotnému charakteru zajišťovací směnky jako zajišťovacího institutu. (Podle logiky dovolatele by např. klient banky, který k zajištění úvěru podepsal zajišťovací směnku, již vystavením směnky splatil úvěr). Dovolateli lze přisvědčit v tom, že směnka je vždy cenným papírem; tzv. zajišťovací směnka však především posiluje procesní postavení oprávněné osoby v případě nesplnění závazku a usnadňuje jí uplatnění jejích práv u soudu; úhradovou funkci však může směnka splnit pouze v případě, že osoba ze směnky zavázaná bude disponovat dostatečnými finančními prostředky k úhradě směnečného závazku. Jestliže tedy obviněný převzal cizí motorové vozidlo za účelem jeho prodeje, vozidlo prodal a stržené peníze si ponechal pro svoji potřebu, pak tím naplnil všechny znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, že k zajištění svého závazku plynoucího ze smlouvy o obstarání prodeje vozidla vystavil směnku, je z hlediska existence znaků tohoto přečinu irelevantní.

9. Další námitky dovolatele o jeho trojím postihu považoval státní zástupce za zcela bezpředmětné a svědčící o tom, že (dovolatel) patrně nerozlišuje mezi peněžitým trestem jako trestní sankcí a náhradou škody. Uzavřel tudíž, že dovolací námitky obviněného jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

10. Nejvyšší soud dne 17. 1. 2017 zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (ten je obdržel dne 18. 1. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

13. Jak již bylo zmíněno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

14. Na tomto místě je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud při rozhodování o podaném dovolání je vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání (srov. § 265i odst. 3 tr. ř.). Už z tohoto důvodu svou přezkumnou činnost vůbec nesměřoval ke skutku popsanému pod bodem 2. výroku odsuzujícího rozsudku, který byl právně kvalifikován jednak jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dovolatel vůči němu žádné výhrady nevznesl.

15. Z výše vymezeného pohledu na charakter námitek uplatněných dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůči skutku popsanému pod bodem 1. výroku odsuzujícího rozsudku, který byl právně kvalifikován jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku, lze vznesené námitky považovat za podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod. Tyto relevantně uplatněné námitky však Nejvyšší soud nepovažoval za důvodné.

16. Je-li Nejvyšší soud v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy nižších stupňů, z nichž mimo jiné vyplývá, že předmětná směnka byla vystavena jako tzv. směnka zajišťovací a v žádném případě nesloužila k úhradě kupní ceny za osobní motorové vozidlo. Nejvyšší soud se ztotožnil s výstižným vyjádřením státního zástupce, že obviněný a poškozený jako účastníci smlouvy o obstarání prodeje vozidla se dohodli na zajištění závazku obviněného z této smlouvy směnkou, nikoli na tom, že by snad směnkou měla být splacena kupní cena vozidla. Dovolateli sice lze přisvědčit v tom, že směnka je vždy cenným papírem, úhradovou funkci však může splnit pouze v případě, že osoba ze směnky zavázaná bude disponovat dostatečnými finančními prostředky k úhradě směnečného závazku. Naproti tomu tzv. zajišťovací směnka posiluje zejména procesní postavení oprávněné osoby, pokud povinná osoba nesplní závazek, a současně usnadňuje oprávněné osobě uplatnění jejích práv u soudu; pravě proto je zajišťovací směnka institutem v praxi poměrně často využívaným. Na druhé straně nelze činit závěr, že účastník smlouvy, který k zajištění svého závazku ze smlouvy takovou zajišťovací směnku podepsal, tím již vlastně svůj závazek splnil, neboť takovýto výklad by se příčil samotnému charakteru zajišťovací směnky jako zajišťovacího institutu. Jinými slovy řečeno, směnka, která byla vystavena coby tzv. směnka zajišťovací, tj. se záměrem dlužníka poskytnout věřiteli zajištění určitého závazku, který není představován směnkou samotnou, není primárně určena k tomu, aby byla nástrojem peněžního styku byť se jím může stát, primárně k tomuto účelu (na rozdíl od tzv. platebních směnek, které jsou v závazkových právních vztazích již primárně používány jako ekvivalent peněz, tj. k placení za zboží či služby) určena není.

17. Proto bylo-li soudy zjištěno, že obviněný převzal od poškozeného osobní motorové vozidlo za účelem jeho prodeje, toto vozidlo posléze prodal a získané peníze si ponechal pro svoji potřebu, pak již tím naplnil všechny znaky přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Sama okolnost, že k zajištění svého závazku plynoucího ze smlouvy o obstarání prodeje vozidla vystavil poškozenému zajišťovací směnku, je proto z hlediska existence znaků tohoto přečinu naprosto bezvýznamná. Stejně tak bezvýznamné jsou další námitky dovolatele o jeho údajně trojím postihu ty spíše svědčí o tom, že si zřejmě není vědom rozdílu mezi peněžitým trestem jako trestní sankcí a náhradou způsobené škody.

18. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

19. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel v závěru svého podání rovněž navrhl odložení či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř., popř. podle § 265o odst. 1 tr. ř. K rozhodnutí podle prvého z těchto ustanovení však Nejvyšší soud neměl zákonný podklad, neboť předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh v předkládací zprávě neučinil, a postup podle druhého z nich nepřicházel v úvahu už s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu