8 Tdo 52/2011
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 4 tr. zák.



8 Tdo 52/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 dovolání obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 12 To 391/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 224/2009, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 12 To 391/2010, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 4 T 224/2009, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kolíně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 4 T 224/2009, byl obviněný J. R. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle 247 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou [zřejmě nesprávně podle § 39a odst. 1 písm. c) tr. zák., ač má být uvedeno podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.]. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené S. L. částku 14.000,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný výše uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 2. 11. 2009 mezi 12.38 až 12.44 hod. v Č. B. z bankomatu České spořitelny na náměstí A. z P. společně s další osobou v úmyslu se obohatit za použití odcizené platební karty České spořitelny, a. s., označené číslem a vystavené na jméno poškozené S.L. postupně vybrali čtyřmi výběry finanční hotovost v celkové výši 14.000,- Kč, a to ke škodě jmenované poškozené.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 12 To 391/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Soudy obou stupňů podle dovolatele pochybily, pokud na pokladě zjištění uvedených ve skutkové větě dovodily, že jeho jednání vykazuje všechny znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Upozornil, že ani jeden ze soudů zejména explicitně nevyjádřil, zda a jakou formou byla naplněna subjektivní stránka obou úmyslných trestných činů. Vytkl, že soudy ve stavu důkazní nouze nahradily důkazy svými myšlenkovými závěry majícími spekulativní základ. Ve shodě se svojí dříve uplatněnou obhajobou, jíž soudy neuvěřily, opakoval, že si nebyl vědom toho, že se podílí na trestné činnosti. Platební kartu obdržel od jím konkretizované osoby a oprávněnost s jejím nakládáním dovozoval z toho, že mu předávající osoba sdělila verifikační údaj PIN kód k platební kartě. Nelze mu proto vytýkat, že neměl pochybnosti o oprávnění nakládat s touto kartou ze strany předávající osoby. Problematiku nepřenosnosti platební karty označil za zavádějící, když o nepřenosnosti karty lze hovořit jen v rovině právní, nikoliv praktické užívací . Zpochybnil odvolacím soudem uváděnou časovou souvislost mezi odcizením karty a výběry z ní, upozornil, že z výsledků dokazování vyplynulo, že nebyl tím, kdo kartu odcizil. Namítal, že byl pouze osobou nastrčenou k vybrání částky z bankomatu. Pokud by se skutečně vědomě podílel na trestné činnosti, obával by se odhalení, realizoval by pouze jeden výběr a snažil se urychleně dostat z dosahu kamer provádějících bezpečnostní záznam u bankomatu, nebo se alespoň maskovat, což však neučinil. Další pochybení spatřoval v tom, že odvolací soud pro stejné závěry použil odlišnou argumentaci než soud prvního stupně, což mu zabránilo se relevantně bránit. Postup odvolacího soudu považoval za flagrantní porušení práva na spravedlivý proces. Uvedené skutečnosti podle dovolatele svědčí o důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajících právních závěrů, a to především v otázce jeho zavinění.

Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolací soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby sám ve věci rozhodl tak, že podle § 226 písm. c) tr. ř. se obviněný zprošťuje obžaloby pro skutek, v němž byly spatřovány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Posuzováno s určitou benevolencí byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněn námitkou, jíž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. námitkou absence subjektivní stránky. Obviněný tvrdil, že si nebyl vědom a ani nebyl srozuměn s tím, že se podílí na trestné činnosti. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakoval, že se trestného činu nedopustil, byl nastrčenou osobou, měl toliko pro jiného uskutečnit výběr z bankomatu a peníze předat, přičemž byl přesvědčen, že osoba, která ho výběrem pověřila, je oprávněnou osobou nakládat s platební kartou. Argumentoval, že pokud by se na trestné činnosti vědomě podílel, snažil by se ji zakrýt a po realizaci výběru co nejrychleji zmizet .

Jakkoliv mají výtky obviněného primárně skutkový charakter, nelze je ignorovat. Třebaže námitky skutkové, resp. procesně právní, podle ustáleného výkladu dovolacího soudu nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., pročež ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.), přesto tento soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a mezi tuto kategorii vad jsou zahrnovány i ty případy, kdy skutková zjištění soudů z výsledků provedeného dokazování nevyplývají či v nich nemají spolehlivou oporu.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. se dopustí, kdo si neoprávněně opatří nepřenosnou platební kartu jiného, identifikovatelnou podle jména nebo čísla, nebo předmět způsobilý plnit její funkci.

Ze skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v odpovídající části odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že podstatné bylo v daném ohledu zjištění, že obviněný z bankomatu České spořitelny, a. s., společně s další osobou, vedeni úmyslem se obohatit za použití odcizené platební karty České spořitelny, a. s., označené číslem a vystavené na jméno poškozené S.L., postupně vybrali čtyřmi výběry finanční hotovost v celkové výši 14.000,- Kč. a to ke škodě jmenované poškozené.

Soud prvního stupně vystavil své závěry o vině obviněného na výpovědi poškozené S. L., dokladech k platební kartě, fotodokumentaci a záznamu kamerového systému a stranou pozornosti jeho úvah nezůstala ani výpověď obviněného J. R. a jeho obhajoba, jíž odmítl uvěřit. Z provedených důkazů vyplynulo, že to byl obviněný, kdo s další osobu, nyní již pravomocně odsouzenou K. J., v krátkém časovém intervalu (12.38 hodin až 12.44 hodin) provedl za použití platební karty poškozené S. L. celkem čtyři výběry finanční hotovosti z bankomatu České spořitelny, a. s., v celkové výši 14.000,- Kč, což ostatně obviněný ani nepopíral. Soud prvního stupně neuvěřil tvrzením obviněného, že výběry uskutečnil poté, co byl o to požádán jinou osobou. Tuto obhajobu pokládal za nevěrohodnou proto, že existence takové osoby nebyla jakkoliv prokázána a neexistovaly ani žádné indicie o jejím pohybu, a také proto, že nepovažoval za logické, aby obviněný, byl-li by oprávněná osoba, předem zadanou částku opatřil čtyřmi výběry. Soud neuvěřil ani tomu, že by obviněným zmiňovaná osoba (muž, kterého znal pouze pod přezdívkou D. , nezdravili se, nikdy se s ním nebavil) měla obviněnému sdělit k platební kartě PIN kód, když tento byl napsán u platební karty, což potvrdila poškozená S. L. Za absurdní také označil, aby obviněný vybíral peníze pro jinou osobu (které nic nebránilo v tom, aby si je vyzvedla) a sám z toho nic neměl. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud. Ani on, aniž by změnil základní argumentační rovinu předloženou již soudem prvního stupně, neuvěřil obhajobě obviněného, připomněl zejména rozhodné časové údaje a okolnosti, za nichž došlo k opakovanému výběru peněžní hotovosti v celkové výši 14.000,- Kč. Akcentoval, že k odcizení platební karty poškozené došlo kolem 12.30 hodin (přesněji v intervalu 12.00 až 12.30 hodin), krátce nato v časovém rozmezí 12.38 hodin až 12.44 hodin došlo k již uváděným čtyřem výběrům finanční hotovosti (což podle něj nasvědčuje neznalosti výše denního limitu výběru). Za nelogické označil i důvody, proč tento muž nemohl výběry provést sám (nemohl se vzdálit z domu, poněvadž se nechtěl minout s dalšími osobami, peníze mu však byly posléze předány na jiném místě, a to proti restauraci U Č. k. v blízkosti bankomatu). Odvolací soud rovněž zdůraznil, že platební karta je nepřenosná a byla vystavena na ženské jméno, které je na ní nepřehlédnutelně uvedeno, což též svědčí pro správnost závěrů soudu prvního stupně.

Jakkoliv úvahy soudů nelze odmítnout a označit je za nelogické (není obvyklé, aby muž, jehož obviněný nikterak důvěrně neznal, mu bez dalšího svěřil platební kartu se sdělením PIN kódu a požádal jej o výběr nemalé částky 14.000,- Kč), přesto nelze pominout, že se soudy nevypořádaly se všemi podstatnými okolnostmi. Především skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině ale ani zjištění podrobněji rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů nevysvětlují, na pokladě jakých skutečností soudy uzavřely, že dovolatel jednal v úmyslu se obohatit, a to s vědomím, že tak činí za použití odcizené platební karty . Nedostatkem řízení před soudem je, že obviněný nebyl zevrubně vyslechnut, ač tomu v hlavním líčení dne 16. 6. 2010 nic nebránilo, v důsledku čehož nejsou vyčerpávajícím způsobem objasněny otázky související s identitou muže označovaného obviněným jako D. , okolnosti jeho přítomnosti v bytě obviněného a především pak okolnosti spojené s opakovanými výběry peněžní hotovosti z bankomatu České spořitelny, a. s. V neprospěch obhajoby obviněného je kupř. vykládána skutečnost, že částku 14.000,- Kč obviněný opatřil čtyřmi výběry, a to ve třech případech po 4.000,- Kč, v jednom případě 2.000,- Kč, což podle odvolacího soudu může nasvědčovat neznalosti výše denního limitu možného výběru. Tento výklad však stojí proti tvrzení obviněného, že neumí mačkat bankomat, aby dostal peníze ven najednou, tak je musí vybírat postupně (č. l. 74), s nímž se soudy nevypořádaly. Ačkoliv Česká spořitelna, a. s., sdělila identifikační údaje karty, vydala i kamerový záznam z jejího bankomatu na adrese Č. B., A. z P., nesdělila, zda a kdy došlo k výběrům, v jakých konkrétních peněžních částkách, případně zda byly činěny i pokusy o výběr. Dosud nebyl zjišťován ani denní limit pro výběr z platební karty poškozené.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby dokazování v naznačeném směru doplnil především o zevrubný výslech obviněného, aby vyžádal zprávu České spořitelny, a. s., nejen o průběhu a výsledku úspěšně provedených dílčích výběrů uskutečněných dne 2. 11. 2009 v časovém intervalu 12.38 až 12.44 hodin, ale i případně těch, kterým nebylo vyhověno, a také o výši denního limitu pro výběr z karty. Na podkladě takto doplněného dokazování bude možno spolehlivěji než dosud reagovat a činit závěry ohledně opakovanosti výběrů a jejího vlivu na subjektivní stránku trestných činů obviněného. V těchto souvislostech nelze nepoznamenat, že ani jako nepřímý usvědčující důkaz nelze hodnotit skutečnost, že již pravomocně odsouzená K. J. nepodala odpor proti trestnímu příkazu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 4 T 224/2009, a vyvozovat, že jednání proběhlo tak, jak je popsáno ve výroku trestního příkazu i rozsudku soudu prvního stupně.

Objasnění všech těchto okolností je významné i z pohledu existence subjektivní stránky trestných činů krádeže podle § 247 tr. zák. i neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., které jsou trestnými činy úmyslnými. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, tj. jak k jednání pachatele, tak k následku trestného činu a k příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Soudy se v odůvodnění svých rozhodnutích otázkou úmyslného zavinění vůbec nezabývaly a úmysl pachatele nijak nedokazovaly.

U úmyslných trestných činů postačí, je-li zavinění dáno alespoň ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.]. Prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti, závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí (viz např. rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska úvah relevantních pro právní posouzení skutku obviněného a jeho zavinění na soudu prvního stupně bude, aby všemi dostupným prostředky zjistil a odůvodnil, jakým způsobem a za jakých okolností obviněný disponoval nepřenosnou platební kartou poškozené. Lze jistě souhlasit s názorem, že opatření si a nakládání s platební kartou poškozené bylo z pohledu jednání obviněného neoprávněné za každých okolností, ale významně se z hlediska zavinění liší situace, kdy takovou kartu zcizí, kdy ji převezme od jiné osoby za okolností, z nichž musí být jasné, že byla zcizena, a konečně nakládá-li s ní z pověření oprávněné osoby. Odmítl-li soud prvního stupně uvěřit obhajobě obviněného, že byl pouze nastrčenou osobou , nevysvětlil povahu a způsob nabytí platební karty poškozené obviněným. Pro úplnost nutno dodat, že neoprávněný výběr peněžních prostředků a jejich přisvojení naplňuje při splnění požadavků o výši škody zákonné znaky trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. jak v případě, že pachatel tohoto trestného činu sám platební kartu poškozeného zcizí, tak i v případě, že mu platební karta byla poskytnuta neoprávněnou osobou za okolností, z nichž musela být taková skutečnost zřejmá.

Stranou pozornosti dovolacího soudu nemohla zůstat ani okolnost, že obviněný byl původně trestním příkazem z 22. 12. 2009, sp. zn. 4 T 224/2009, uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. a neoprávněného držení platební karty podle 249b tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Proti tomuto trestnímu příkazu podal odpor a rozsudkem soudu prvního stupně byl při naprosto stejných skutkových zjištěních uvedených v tzv. skutkové větě výroku o vině a shodné právní kvalifikaci odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 314g odst. 2 věta za středníkem tr. ř. při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Zásada zákazu reformationis in peius zde tedy obecně neplatí. Není vyloučeno, aby soud dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že mírnější trest uložený trestním příkazem nelze považovat za přiměřený, vystihující účel trestu dle § 23 odst. 1 tr. zák., resp. odpovídající kritériím dle § 31 tr. zák. (srov. § 39 tr. zákoníku), a to i za situace, že v hlavním líčení žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu najevo nevyšly. V odůvodnění rozsudku však musí výslovně uvést a náležitě odůvodnit všechna kritéria, která ho vedla k uložení nově vyměřeného trestu (k tomu např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/09). Těmto kritériím odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zjevně nevyhovovalo, vedle obecných odkazů na příslušná ustanovení tr. zák. obsahovalo k odůvodnění nutnosti uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen zmínku o tom, že obviněný byl v minulosti opakovaně odsouzen za majetkovou trestnou činnost, že si nevážil toho, že byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody za jinou trestnou činnost, a nepatřičně argumentoval tím, že obviněný své jednání popírá a zlehčuje, v důsledku čehož mu nesvědčí ani polehčující okolnost doznání (obviněný čin popíral od počátku). Odvolací soud výrok o trestu odůvodnil pečlivěji, upozornil především na předchozí způsob života dovolatele a nezbytným shledával uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Dovolací soud je přesvědčen, že konkrétní rozhodnutí o druhu a výměře trestu musí být odvislé od konkrétního způsobu provedení činu, který ale dosud nebyl řádně objasněn, přičemž na soudu též bude, aby disproporci mezi dříve ukládaným trestem obecně prospěšných prací a nyní uloženým nepodmíněným trestem odnětí svobody přesvědčivě vysvětlil.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 12 To 391/2010, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 4 T 224/2009, zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Kolíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na něm, aby dokazování doplnil v intencích pokynů tohoto rozhodnutí, případně aby provedl i důkazy další, nezbytné k náležitému zjištění skutkového stavu (§ 2 odst. 5 tr. ř.), provedené důkazy vyhodnotil v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř., neignoroval zásadu in dubio pro reo a učinil odpovídající skutkové i právní závěry. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková