8 Tdo 512/2007
Datum rozhodnutí: 16.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 512/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2007 o dovolání podaném obviněnou mladistvou E. W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 Tmo 3/2007, jako soudu druhého stupně ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 104 Tm 76/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé E. W. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově, soud pro mládež, usnesením ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 104 Tm 76/2006, podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněné mladistvé E. W. pro skutek spočívající v tom, že

dne 26. 5. 2006 v době mezi 16:00 hodin a 18:45 hodin ze šatny v objektu Kulturního domu, odcizila z odložené tašky mobilní telefon zn. Nokia 6820 včetně SIM karty mobilního operátora T-Mobile a způsobila tak škodu ve výši 7.400,- Kč matce nezl. N. K., M. K.,

v němž bylo obžalobou spatřováno provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák.,

postoupil k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Havířova.

Proti tomuto usnesení podal příslušný státní zástupce stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, usnesením ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 4 Tmo 3/2007, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení soudu druhého stupně napadla již jen obviněná mladistvá E. W. (dále převážně jen mladistvá , příp. obviněná ) prostřednictvím obhájkyně JUDr. E. Č. dovoláním, jež vymezila dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, prý potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Mladistvá uplatnila tento dovolací důvod s poukazem na to, že v projednávané trestní věci již v průběhu přípravného řízení vyslovila výhrady k výši škody určené odborným vyjádřením soudního znalce Ing. S. M. Státní zástupce však její výhrady ignoroval a setrval na právní kvalifikaci jejího jednání jako provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák.; v návaznosti na ni rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 11 ZT 383/2006, o uložení výchovného opatření podle § 18 odst. 1 písm. c), odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 218/2003 Sb. ), spočívajícího ve vykonání společensky prospěšné činnosti ve výměře osmnácti hodin ve prospěch konkrétně určené instituce.

Tuto výchovnou povinnost mladistvá sice bezezbytku splnila, jak však sama zdůraznila, nikoliv jako uznání své viny na spáchání provinění krádeže, ale jako uznání své viny na porušení ochrany vlastnictví. V návaznosti na zjištění o splnění výchovné povinnosti státní zástupce rozhodl dalším usnesením ze dne 14. 7. 2006, sp. zn. 11 ZT 383/2006, o odstoupení od trestního stíhání mladistvé podle § 70 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb., a současně podle § 70 odst. 2 tohoto zákona její trestní stíhání pro výše popsaný skutek, v němž nadále spatřoval provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., zastavil.

Proti tomuto usnesení podala mladistvá stížnost, kterou Krajské státní zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2006, sp. zn. 3 KZT 1099/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo. V trestním stíhání se však pokračovalo, neboť mladistvá prohlásila, že ve smyslu § 70 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. na projednání věci trvá.

Po podání obžaloby soud prvního stupně projednal věc v hlavním líčení a rozhodl tak, jak je již uvedeno výše, tedy podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Havířova. Přestože ani s tímto postupem mladistvá nesouhlasila, stížnost proti tomuto usnesení podat nemohla, neboť právo stížnosti svědčilo toliko státnímu zástupci; své námitky proto uplatnila v rámci stížnostního řízení alespoň ve vyjádření ke stížnosti státního zástupce. Soud druhého stupně však jejím námitkám, jak v dovolání zdůraznila, nevěnoval pozornost a nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Podle názoru mladistvé zákon č. 218/2003 Sb. v ustanovení § 70 odst. 6 nedává soudu pro mládež (poté, co bylo odstoupeno od trestního stíhání a v řízení se pokračovalo jen proto, že mladistvý trval na projednání věci) jinou možnost, než obviněného obžaloby zprostit či uznat vinným bez uložení trestu. V případě jiného postupu by se tak soud pro mládež dopustil extenzivní interpretace příslušného ustanovení zákona č. 218/2003 Sb.

Mladistvá v dovolání dále argumentovala tím, že citovaný zákon je postaven na poněkud odlišných zásadách, jiném hodnocení materiální stránky provinění, příp. jiném hodnocení osoby pachatele, než trestní zákon. Ustanovení § 70 odst. 6 zákona č. 218/2003 Sb. vytváří jinou výchozí situaci, než z jaké vychází ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř. to reaguje na situaci, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení obligatorně trestní stíhání zastaví, nastane-li okolnost vyjmenovaná v § 11 odst. 1 tr. ř. Naproti tomu podle § 70 odst. 6 zákona č. 218/2003 Sb. orgán činný v trestním řízení podle jejího přesvědčení rozhoduje fakultativně, na podkladě vlastního uvážení.

Mladistvá rovněž uvedla, že když trvala na projednání věci, neznamenalo to, že by se cítila být nevinná; ke svému jednání se doznala, ale zároveň byla přesvědčena, že se nejednalo o provinění krádeže podle § 247 tr. zák., a to vzhledem k nepatrnému stupni společenské nebezpečnosti jejího jednání. Obává se však toho, že uvedeným postupem soudu prvního stupně by mohlo dojít ke zhoršení jejího postavení, protože správní řízení zásadu zákazu reformatio in peius nezná. Navíc dodala, že soud prvního stupně porušil zásadu non bis in idem a že jednal v rozporu nejen se základními zásadami trestního procesu, ale i duchem zákona.

V závěru dovolání mladistvá navrhla, aby Nejvyšší soud citované usnesení Krajského soudu v Ostravě podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

K podanému dovolání mladistvé se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř. může podat stížnost pouze státní zástupce, zatímco obviněnému právo stížnosti nepřísluší. Není-li ovšem obviněný vůbec oprávněn napadnout určité rozhodnutí soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem, tím spíše tak nemůže učinit dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem, ačkoliv obecně jde o rozhodnutí soudu druhého stupně náležející do okruhu rozhodnutí podle § 265a odst. 2 tr. ř. Státní zástupce se tak v projednávané věci ztotožnil s právní argumentací obsaženou v rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci vedené pod sp. zn. 5 Tdo 345/2003. V předmětné věci sice proběhlo řádné opravné řízení z podnětu státního zástupce, avšak skutečnost, že odvolací soud neakceptoval vyjádření mladistvé k němu, je z hlediska jejího oprávnění k podání dovolání irelevantní.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvé podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno osobou neoprávněnou [na rozdíl od výše zmíněné věci, v níž Nejvyšší soud, jak bude dále rozvedeno, odmítl dovolání obviněného jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby tak učinil podle 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání přitom podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především shledal, že dovolání mladistvé bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. Současně však musel zkoumat, zda dovolání v této trestní věci je vůbec přípustné, resp. zda bylo podáno osobou oprávněnou.

Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

Usnesení soudu druhého stupně o zamítnutí stížnosti podané proti usnesení o postoupení věci takovým rozhodnutím nepochybně je [srov. § 265a odst. 1, 2 písm. h) a písm. d) tr. ř.]. Lze tak uzavřít, že proti uvedenému rozhodnutí v obecné rovině dovolání je přípustné.

Složitější je ovšem otázka, zda proti takovému rozhodnutí zákon připouští dovolání i obviněného (v dané věci obviněné mladistvé).

Ustanovení § 265d odst. 1 tr. ř. vymezující okruh tzv. oprávněných osob pod písm. b) uvádí, že dovolání může podat i obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká (první věta v odst. 2 tohoto ustanovení ještě upřesňuje, že tak může učinit pouze prostřednictvím obhájce ). Z logiky věci vyplývá, že obviněný může podat dovolání jen ve svůj prospěch [v jeho neprospěch tak může učinit podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jen nejvyšší státní zástupce; jen na podkladě takového dovolání může Nejvyšší soud podle § 265p odst. 1 tr. ř. změnit napadené rozhodnutí v neprospěch obviněného]. Bezprostředně se pak obviněného dotýká každý výrok, jímž bylo rozhodnuto o jeho vině, trestu nebo o jeho povinnostech či právech (tedy např. i výrok o náhradě škody, o uložení některého z ochranných opatření, o uložení přiměřených omezení nebo přiměřených povinností atd.). V soudní judikatuře byl ale již formulován právní názor, že obviněný může dovoláním napadnout též zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něho příznivější (srov. rozhodnutí č. 40/2005 Sb. rozh. trest.).

Situace popsaná shora v této konkrétní věci však dosud v soudní praxi řešena nebyla. Pouze v obdobné věci, v níž došlo k zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., Nejvyšší soud zaujal právní názor (srov. jeho usnesení ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 5 Tdo 345/2003), že není-li obviněný vůbec oprávněn napadnout určité rozhodnutí soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem, tím spíše tak nemůže učinit na podkladě dovolání jako mimořádného opravného prostředku, třebaže ho zaměřil proti rozhodnutí soudu druhého stupně, který ve věci rozhodl, a obecně jde o rozhodnutí, jež patří do okruhu uvedeného v § 265a odst. 2 tr. ř. , že obviněný je sice osobou obecně oprávněnou podat dovolání [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], ale jak vyplývá z ustanovení § 265p odst. 1 tr. ř., může tak učinit stejně jako u jiných opravných prostředků jen za předpokladu, že se dovoláním domáhá rozhodnutí, které by bylo v jeho prospěch, tj. bylo by pro něj příznivější než napadené rozhodnutí , a že vzhledem k tomu ani nebyl oprávněn iniciovat řízení o dovolání. Jestliže i přesto obviněný dovolání podal, Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustného .

Tento právní názor v dané trestní věci nelze bezezbytku aplikovat. Přestože z hlediska oprávněnosti (resp. neoprávněnosti) obviněného podat řádný opravný prostředek proti usnesení soudu o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci jinému orgánu je situace obviněného stejná (zákon mu, na rozdíl od státního zástupce, právo stížnosti nedává srov. § 223 odst. 4 a § 222 odst. 3 tr. ř.), význam takového rozhodnutí pro obviněného a především možný dopad na něho je rozdílný. Zatímco usnesení o zastavení trestního stíhání se svým významem blíží zprošťujícímu rozsudku, neboť trestní stíhání jím končí, usnesením o postoupení věci jinému orgánu tomu tak není, neboť v řízení proti obviněnému se pokračuje, byť před jiným než soudním orgánem.

Především však není žádný zákonný důvod obviněného (v dané věci mladistvou) z práva dovolání proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu vylučovat jen proto, že předtím (v řízení před soudem) neměl právo bránit se proti takovému rozhodnutí podáním stížnosti. Lze si totiž představit celou řadu situací, kdy obviněný teprve po rozhodnutí soudu druhého stupně (a v průběhu dvouměsíční lhůty k podání dovolání) zjistí existenci některého z dovolacích důvodů, o nichž do té doby nevěděl a ani vědět nemohl. Tak například vyjde najevo, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, nebo že ve věci rozhodl vyloučený orgán [v těchto případech by byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), resp. b) tr. ř.]. Stejně tak ale může vyjít až dodatečně najevo, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, nebo že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, příp. že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (např. v usnesení o postoupení věci jinému orgánu není popsán skutek); v těchto případech by nebylo pochyb, že jsou dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), resp. d), resp. k) tr. ř. Při přijetí principu, že není-li obviněný vůbec oprávněn napadnout určité rozhodnutí soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem, tím spíše tak nemůže učinit na podkladě dovolání jako mimořádného opravného prostředku , by to znamenalo, že (při nečinnosti nejvyššího státního zástupce) by taková flagrantní pochybení nebylo ani možné dovoláním napravit, pokud by byl akceptován závěr, že v uvedeném případě dovolání obviněného není přípustné, příp. že obviněný není osobou oprávněnou podat v takovém případě dovolání. To by nepochybně bylo v rozporu s účelem a smyslem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, který by měl umožnit oprávněným osobám domoci se v zákonem stanovených případech opakovaného přezkumu určitého rozhodnutí další, vyšší instancí.

Jestliže nezbytnou podmínkou přípustnosti dovolání rovněž je, aby ve věci již proběhlo řádné opravné řízení, v němž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno, resp. podle zákona mělo být přezkoumáno, pak i tato podmínka byla splněna. Nemůže být přitom rozhodné, že k takovému přezkoumání došlo pouze na základě stížnosti příslušného státního zástupce a nikoliv i mladistvé, když jí zákon takovou možnost v ustanovení § 222 odst. 3 tr. ř. ani nedává [v této souvislosti je vhodné poznamenat, že je tomu tak (poněkud překvapivě) až, resp. jen v řízení před soudem, neboť podle § 171 odst. 2 tr. ř. obviněný právo stížnosti proti usnesení státního zástupce v přípravném řízení o postoupení věci jinému orgánu má (obdobně takové právo má podle § 172 odst. 3 tr. ř. i proti usnesení státního zástupce v přípravném řízení o zastavení trestního stíhání)].

Mladistvá sama nepovažovala usnesení soudu prvního stupně o postoupení věci k projednání a rozhodnutí Magistrátu města Havířova podle § 222 odst. 2 tr. ř. za rozhodnutí učiněné vysloveně v její prospěch. Ačkoliv respektovala, že proti takovému usnesení právo stížnosti nemá, v obsáhlém vyjádření ke stížnosti příslušného státního zástupce podané proti němu v její neprospěch formulovala výhrady, které jsou obsahem i posuzovaného dovolání (soud jednal v rozporu se základními zásadami trestního procesu, neboť po jejím prohlášení, že na projednání věci trvá, mohl buď vyslovit vinu a trest neuložit, nebo ji obžaloby zprostit; postupem soudu by mohlo dojít ke zhoršení jejího postavení, neboť správní řízení zásadu zákazu reformationis in peius nezná; soud porušil zásadu non bis in idem apod.). Je tak zřejmé, že se již v řízení před soudem druhého stupně domáhala a také podaným dovoláním se domáhá rozhodnutí, které by bylo v její prospěch. Tím spíš není rozumného důvodu bránit jí případným odmítnutím dovolání jako nepřípustného, příp. podaného osobou neoprávněnou v přístupu k soudu prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání mladistvé proti napadenému usnesení je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) a písm. d) tr. ř. přípustné a že mladistvá je ve smyslu ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k jeho podání (samozřejmě prostřednictvím obhájce).

V návaznosti na tento závěr je třeba poznamenat, že ve věci rozhodující senát nedospěl k jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam, a proto neměl důvodu aplikovat ustanovení § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a postoupit věc k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu.

Dospěl-li Nejvyšší soud k závěru, že dovolání mladistvé jako osoby oprávněné (podané prostřednictvím její obhájkyně) je přípustné, musel současně respektovat, že bylo podáno z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož dovolání lze (mimo jiné) podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí .

Jakkoliv shora uvedené námitky mladistvé jsou pod tento dovolací důvod podřaditelné, podané dovolání je zjevně neopodstatněné.

Soud prvního stupně rozhodl podle § 222 odst. 2 tr. ř. o postoupení věci Magistrátu města Havířov k projednání a rozhodnutí poté, co mladistvá ve smyslu § 70 odst. 5 zákona č. 218/2003 Sb. prohlásila, že trvá na projednání věci, a poté, co v hlavním líčení provedl důkaz znaleckým posudkem, který mladistvá soudu předložila a z něhož zjistil, že hodnota odcizeného mobilního telefonu v době činu činila pouze 3.500,- Kč. Dospěl tak k závěru, že jednání mladistvé, které bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno i proto, že mladistvá jeho spáchání doznala, nelze kvalifikovat jako provinění krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť způsobená škoda nedosahuje hranice škody nikoli nepatrné (nejméně 5.000,- Kč ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.), že však je zjevné, že žalovaný skutek by mohl příslušným orgánem posouzen jako přestupek [zřejmě jako přestupek proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů].

Při svém rozhodování soud prvního stupně nemohl pominout ustanovení § 70 odst. 6 zákona č. 218/2003 Sb. Podle něho jestliže bylo odstoupeno od trestního stíhání mladistvého a v řízení se pokračovalo jen proto, že mladistvý na projednání věci trval, soud pro mládež, neshledá-li důvod ke zproštění mladistvého, vysloví sice vinu, trest však neuloží (citované ustanovení skutečně hovoří o nemožnosti uložit trest, ale nepochybně bylo míněno trestní opatření). Smyslem tohoto ustanovení nepochybně je dát mladistvému možnost další obhajoby v navazujícím trestním řízení a prokázání třeba i jeho neviny, což by vedlo soud k vynesení zprošťujícího rozsudku. Na druhé straně při prokázání jeho viny se mladistvý samozřejmě dostává do nevýhodnější pozice, než v jaké byl při rozhodnutí o odstoupení od trestního stíhání podle § 70 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., neboť v takovém případě soud rozsudkem vysloví vinu a trest neuloží.

Obdobnému riziku je mladistvý (v obecné rovině) vystaven i v případě, že soud nedospěje k závěru, že je namístě vynesení některého z uvedených rozsudků, nýbrž rozhodnutí (usnesení) o postoupení věci jinému orgánu. V takovém případě (jak se stalo i v dané věci) se mladistvá jak tvrdí prostřednictvím své obhájkyně skutečně dostává do nepříznivější situace, než ve které byla před prohlášením, že na projednání věci trvá (to však nemá nic společného se zásadou zákazu reformationis in peius).

K námitkám mladistvé uplatněným v této souvislosti v podaném dovolání je zapotřebí uvést, že zákon č. 218/2003 Sb. nepochybně je zákonem speciálním vůči obecným právním předpisům, tedy i vůči trestnímu řádu. To vyplývá z ustanovení § 1 odst. 3 citovaného zákona, podle něhož pokud tento zákon nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecných právních předpisů. Jinými slovy řečeno obecné právní předpisy se použijí až subsidiárně, pokud zákon č. 218/2003 Sb. pro určitý právní vztah nebude obsahovat vlastní normu.

Výše zmíněné ustanovení § 70 odst. 6 zákona č. 218/2003 Sb., které je svou podstatou i formulačně obdobné ustanovení § 227 tr. ř., je tedy ustanovením speciálním a soud prvního stupně nepochybil, pokud při svém rozhodování jeho aplikaci zvažoval. Pokud však v průběhu pokračujícího trestního stíhání zjistil, že žalované jednání mladistvé není trestným činem, ale mohlo by být posouzeno jako přestupek, nic mu nebránilo v rozhodnutí o postoupení věci příslušnému orgánu k projednání.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za přiléhavé poukázat na v minulosti publikovaný právní názor, že po pokračování v trestním stíhání ve smyslu § 11 odst. 2 tr. ř. nesmí být i v případě vyslovení viny obviněnému uložen trest, tj. obviněný se nemůže dostat do nevýhodnější situace , než v jaké byl při zastavení trestního stíhání ... Toto ustanovení však nebrání, pokud nejsou zákonné překážky, tomu, aby věc byla postoupena k projednání příslušnému orgánu jako přestupek (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 8. 1989, sp. zn. 8 Tz 65/89, publikované pod č. 23/1990 Sb. rozh. trest.).

Tento právní názor lze aplikovat i v dané trestní věci. Zjistí-li soud prvního stupně za popsané situace, že ve věci nemůže vynést zprošťující ani odsuzující rozsudek (ve druhém případě bez uložení trestu), musí mít možnost rozhodnout o žalovaném skutku jiným způsobem, tedy zastavením trestního stíhání nebo postoupením věci příslušnému orgánu k projednání (obdobný názor zastává i trestněprávní teorie srov. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 672 s.). Nelze proto přisvědčit názoru mladistvé, že zákon č. 218/2003 Sb. v ustanovení § 70 odst. 6 nedává soudu pro mládež jinou možnost, než obviněného obžaloby zprostit či uznat vinným bez uložení trestu, a že v případě jiného postupu by se soud pro mládež dopustil extenzivní interpretace citovaného ustanovení zákona, neboť to vytváří jinou výchozí situaci, než z jaké vychází ustanovení § 11 odst. 3 tr. ř.

V neposlední řadě nelze mladistvé přisvědčit ani v tom, že soudy svými rozhodnutími porušily zásadu zákazu reformationis in peius, zásadu non bis in idem, a že jednaly v rozporu se základními zásadami trestního procesu, ale i duchem zákona.

Z důvodů výše vyložených soudy postoupením věci jinému orgánu nerozhodly v neprospěch mladistvé, neboť řízení proti ní vedené neskončilo před soudem jak se v souladu se zákonem mohlo stát výrokem o vině (bez uložení trestu). Stejně tak soudy takovým rozhodnutím neporušily zásadu ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, neboť o vině mladistvé (natož pak o jejím trestu) vůbec nerozhodovaly. Nelze mít ani za to, že by snad soudy jednaly v rozporu se základními zásadami trestního procesu či duchem zákona. Fakt, že skutek mladistvé bude v dalším řízení projednáván a posuzován jiným příslušným orgánem (mimo soudní pravomoc), na tomto závěru nemůže nic změnit. Bude již jen na tomto orgánu, jak ve věci (v návaznosti na celé dosavadní řízení) rozhodne.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející (vůbec tedy nepřezkoumával shora uvedená rozhodnutí státních zástupců, čehož se mladistvá podaným dovoláním zřejmě snažila rovněž dosáhnout). Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. května 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a