8 Tdo 511/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 140 odst. 2,3 písm. a, h, j) tr. zákoník, § 228 odst. 1,3 písm. d) tr. zákoník



8 Tdo 511/2015-47

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 To 86/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 3/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 10 T 3/2014 uznal obviněného J. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

dne 21. 2. 2013 kolem 08.15 hodin na silnici ve stoupání nad obcí P., směrem na Š., okr. P., společně se dvěma neustanovenými spolupachateli, na základě připraveného plánu přepadení vozidla převážejícího hotovost České spořitelny, a.s., maskováni kuklami, vyzbrojeni střelnými zbraněmi a granátem předjeli a zablokovali větším terénním autem nezjištěné značky, barvy khaki, opatřeným odcizenou registrační značkou, dodávkové vozidlo tov. zn. Ford Tranzit bílé barvy, registrační značky společnosti Loomis Czech Republic a.s., jehož řidiče Mgr. M. G., doprovázeného velitelem vozu Z. H., tak donutili zastavit, dva z pachatelů vystoupili z auta a pod pohrůžkou užití dlouhých střelných zbraní, z nichž alespoň jeden byl samopal 7,62 mm, vzor 58, kterými na osádku napadeného vozidla mířili, a pohrůžkou užití granátu, který jeden z pachatelů položil na vozidlo, nutili osádku vozu, aby vystoupili z vozu a otevřeli ho, což osádka neučinila, a proto na ně pachatelé začali přes tvrzená skla ve dveřích řidiče a v čelní části vozu střílet, i když viděli, že tvrzená skla vozidla jsou schopna odolávat střelbě s ohledem na její intenzitu, užité zbraně a krátkou vzdálenost střelců od obou opakovaně zasahovaných míst pouze omezeně a tudíž mohou osádku vozidla smrtelně zranit; pachatelé srozuměni s tímto hrozícím následkem pokračovali chvíli ve střelbě do oken vozu, za nimiž seděli oba členové osádky, i poté, když poškozený G. ve snaze uniknout pachatelům, začal s napadeným vozidlem couvat, sjel z kopce zpátky do obce P.; mezitím pachatelé nastoupili zpět do svého auta, pronásledovali napadené vozidlo až do obce P., kde na stejné komunikaci před domem znovu zablokovali napadený vůz, tam pachatelé vyskočili ze svého auta a pokračovali ve střelbě na stejná místa, přičemž obě uvedená skla se v zasažených místech roztříštila a střely pronikly dovnitř vozu; poškození G. a H. se před střelbou snažili ukrýt, sesunuli se ze sedaček k podlaze vozidla a poškozený G. si kryl hlavu neprůstřelnou vestou, přičemž poškozenému H. pachatelé způsobili střelnou ránu na předloktí pravé ruky, obsahující cizí kovová tělesa; když poškozený G. uviděl, že se pachatelům podařilo sklo bočních dveří na jeho straně prostřílet, z obavy o život dal zvednutím rukou najevo, že se vzdává, odjistil vstupní dveře vozidla a spolu s poškozeným H. z vozu vystoupili; pachatelé přinutili osádku vozu lehnout na zem a znovu po nich požadovali otevření chráněné části vozu, což poškození nemohli provést, vzhledem k poškození vozu střelbou, pachatelé pak stříleli do chráněné části vozu tak dlouho, až se jim podařilo proniknout dovnitř; po násilném otevření dveří od zavazadlového prostoru pachatelé odtamtud vzali tašky obsahující 28 kusů kazet do bankomatů v hodnotě 198 198,- Kč, obsahující finanční hotovostí v českých korunách a různých cizích měnách, která po přepočtu a v souhrnu představovala 33 076 922,- Kč, čímž společnosti Loomis Czech Republic a. s., se sídlem Praha 9, Sezemická 2853/4, IČ: 26110709, způsobili škodu ve výši 33 275 120,- Kč; střelbou na vozidlo tov. zn. Ford Tranzit pachatelé zničili čelní sklo a sklo dveří řidiče, poškodili motor, palubní desku, dvoje posuvné dveře uvnitř vozidla, zadní dvoukřídlé dveře, střechu vozidla a disky obou pravých kol a způsobili tak téže společnosti škodu ve výši 500 438,- Kč; poškozený Mgr. M. G. v důsledku jednání pachatelů utrpěl akutní stresovou poruchu, která se v průběhu času rozvinula do posttraumatické stresové poruchy s přetrvávající změnou osobnosti a trvá u poškozeného dosud,
tohoto činu se obžalovaný dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 T 1/89-1451, ze dne 15. 3. 1989, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky sp. zn. 7 To 34/89, ze dne 18. 9. 1989, odsouzen za pokus trestného činu vraždy podle § 8 odstavec 1 a § 219 trestního zákona č. 140/1961 Sb. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11(jedenácti) roků, z jehož výkonu byl poprvé podmíněně propuštěn 20. 2. 1996 .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku a jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3, písm. d) tr. zákoníku a uložil mu podle § 43 odst. 1, § 59 odst. 1 a § 140 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit níže jmenovaným poškozeným škodu ve výši:

Loomis Czech Republic a. s., IČ: 26110709, se sídlem v Praze 9 Horních Počernicích, Sezemická 2853/4, 6 433 529,10 Kč;

Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, 55 272,- Kč;

Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, 20 040,- Kč;

Oborová zaměstnanecká pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem v Praze 4, Roškotova 1225/1, 1 691,- Kč;

Mgr. M. G., bytem v P., J, 266 603,- Kč.

Dále soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou ČSOB Pojišťovna, a.s., člena holdingu ČSOB, IČ: 45534306, se sídlem v Pardubicích Zelená předměstí, Masarykovo náměstí č. p. 1458 odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. rovněž poškozené Loomis Czech Republic a.s., a Mgr. M. G. se zbytkem jejich nároku na náhradu škody.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 To 86/2014 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel ve svém podání namítl, že skutková zjištění v dané věci nemohla být podkladem pro hmotně právní kvalifikaci, kterou soudy obou stupňů aplikovaly. S odkazem na § 140 odst. 2, 3 písm. a), h), j) tr. zákoníku uvedl, že míra úmyslného zavinění nemusí být u všech vražd stejná, neboť trestní zákoník sankcionuje přísněji toho, kdo jiného usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (tzv. premeditace v širším smyslu ve dvou formách, forma rozmyslu a forma předchozího uvážení /tj. premeditace v užším smyslu/). V obou případech musí pachatel vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného a s takovým následkem musí být přinejmenším srozuměn. Úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka. Subjektivní stránka je rozhodující, a to s ohledem na to, k jakému následku směřoval úmysl pachatele.

Pokud se soudy obou stupňů shodly na tom, že obviněný byl jedním ze tří spolupachatelů, aniž by identifikovaly, který z nich měl jakou úlohu a roli v rámci spolupachatelství pokusu vraždy, pak dovolatel namítl, že takový závěr nelze považovat za dostatečný podklad pro právní kvalifikaci spolupachatelství pokusu vraždy. Odvolací soud připustil na str. 19 svého rozhodnutí konkludentní dohodu pachatelů a vyslovil také souhlas s argumentací soudu prvního stupně, že se jednalo o sofistikované, důkladně připravené a plánované přepadení; všichni tři aktéři museli být minimálně srozuměni s tím, jakým způsobem budou zbraně použity k překonání případného odporu osádky vozidla a k docílení primárního úmyslu, kterým bylo získání finanční hotovosti. Ze závěrů odvolacího soudu také jednoznačně vyplývalo, že primárním úmyslem obviněných bylo získání finanční hotovosti. Co se týkalo dalších skutečností stran konkludentní dohody spolupachatelů, ty již byly v rovině spekulací a doplňování.

Podle názoru dovolatele bylo třeba aplikovat judikatorní závěry o tom, že sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, popř. jinou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr (poukázal tu na rozhodnutí č. 57/1970 Sb. rozh. trest.). Při excesu některého ze spolupachatelů z rámce společné dohody je tento spolupachatel sám odpovědný za to, co sám zaviněně způsobil, zatímco ostatní odpovídají jen za trestnou činnost v rámci společné dohody.

Pokud soudy nižších stupňů dospěly k závěru o společném úmyslu pachatelů na základě způsobu útoku a zbraní, které měli k dispozici, obviněný namítl, že u loupeží tohoto typu vždy útok zahrnuje použití střelných zbraní, minimálně jejich přítomnost tak, aby byli útočníci schopni působit na osádku vozidla. Samotná přítomnost zbraní proto ještě neznamenala dohodu spolupachatelů o tom, že ohrozí život osádky vozidla. Lze si jistě představit takové použití zbraní, které nebude nutně přímo ohrožovat jiné osoby na životě a je to právě skutková podstata trestného činu loupeže (tady poukázal na rozhodnutí č. 24/2003 a č. 26/2004 Sb. rozh. trest.).

Podle dovolatele ze způsobu provedení činu a okolností případu bylo možno usuzovat na to, že spolupachatelé měli primárně v úmyslu zmocnit se přepravovaných peněžních prostředků, měli v úmyslu použít pohrůžky bezprostředního násilí. Předchozí společná domluva se tak musela vztahovat k odcizení cizí věci, nikoli k usmrcení jiného a v návaznosti na to získání majetkového prospěchu. Výše uvedené skutečnosti nebylo možno přehlížet, neboť události, které následovaly, tedy střelba na čelní sklo přepadené dodávky, byla zcela v režii pouze dvou ze tří spolupachatelů a poslední z nich nemohl takové jejich jednání nijak ovlivnit. V úvahu proto u něho přichází jediná právní kvalifikace, a to jako trestného činu loupeže, která by byla jediná přiléhavá ve vztahu k důkazům ve věci provedeným a skutečnostem, které byly v průběhu trestního stíhání zjištěny. Soudy totiž připustily, že nebylo možno jednoznačně určit, který z pachatelů měl jakou úlohu, resp. že provedené důkazy nemohly najisto postavit, že obviněný byl jedním ze střelců útočících na čelní sklo vozidla, za nímž se nacházeli poškození. Srozumění s tím, že dva spolupachatelé se mohou pokusit o trestný čin vraždy, pak soud dovodil z toho, že třetí spolupachatel nebyl jejich jednáním překvapen. Bylo těžké spekulovat o tom, jak by měl spolupachatel dávat najevo překvapení nebo se snažit zastavit osoby, které mají v rukou střelné zbraně. Takový závěr soudu označil za zcela spekulativní.

Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 To 86/2014, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který v prvé řadě uvedl, že proti právní kvalifikaci trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku dovolatel žádné námitky nevznesl.

Podle státního zástupce uplatněné námitky obviněného bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s jistou dávkou tolerance. Obviněný sice namítal absenci subjektivní stránky zločinu vraždy a domáhal se, aby skutek byl ve vztahu k jeho osobě právně kvalifikován toliko jako trestný čin loupeže, jeho námitky však do značné míry vycházely z jeho vlastních skutkových tvrzení o obsahu předchozí dohody, resp. připraveného plánu pachatelů. Takové námitky ovšem nelze považovat ani po věcné stránce za důvodné.

Přestože soudy s ohledem na důkazní situaci připustily variantu, že obviněný na místě činu působil pouze jako řidič, státní zástupce připomněl, že jako spolupachatelství k trestnému činu vraždy spáchanému v úmyslu získat majetkový prospěch ( loupežná vražda ) lze posoudit i jednání pachatele, který podle předem stanoveného plánu, v němž se počítalo s usmrcením poškozeného alespoň jako s jednou z možných způsobů překonání jeho odporu, po dohodě s ostatními společníky plnil určité úlohy v rámci přijatého plánu, i když vlastního jednání směřujícího k usmrcení poškozeného se fyzicky nezúčastnil (v tomto směru přiměřeně poukázal na závěry Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 1374/2009).

Podle státního zástupce soudy v posuzované trestní věci učinily jednoznačný závěr o plánovitém charakteru trestné činnosti obviněných. Odvolací soud přitom konstatoval (srov. strany 19 a 20 jeho rozhodnutí), že úmysl všech pachatelů, tj. i obviněného, pojatý v rámci přípravy celé akce, zahrnoval přinejmenším srozumění s tím, že zbraní nabitých ostrými náboji bude použito k překonání odporu osádky vozidla. Útok pachatelů v dané věci nesměřoval vůči osobě, u které by bylo možno s vysokou pravděpodobností předpokládat, že samotná pohrůžka střelnou zbraní postačí k zamezení jejího odporu (např. prodavačky odnášející bez jakéhokoli doprovodu ve večerních hodinách z prodejny tržbu), pachatelé plánovali přepadení speciálně vybaveného vozidla řízeného a doprovázeného osobami profesionálně provádějícími přepravu finanční hotovosti, proto nutně museli předem počítat s tím, že pouhá pohrůžka střelnou zbraní k dosažení jejich cíle nepostačí. Všichni pachatelé tedy museli být s použitím střelných zbraní k překonání odporu poškozených srozuměni jako s alespoň jednou z možných variant jejich chování na místě činu. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že poté, kdy osádka napadeného vozidla na jejich pohrůžky nereagovala, střelných zbraní okamžitě použili. Dovolatel (za předpokladu, že skutečně působil pouze jako řidič) tedy musel být minimálně srozuměn s tím, že další spolupachatelé použijí k překonání odporu poškozených dlouhých střelných zbraní, tedy prostředků, jejichž použití může s ohledem na obecně známé účinky střelných zbraní vést k usmrcení poškozených. Pokud vozidlo řídil na místo činu, zde nejprve provedeným jízdním manévrem osádku vozidla převážejícího finanční hotovost přinutil k zastavení a následně toto vozidlo pronásledoval při pokusu jeho osádky z místa uniknout a znovu zablokoval, pak šlo z jeho strany o aktivní a nezastupitelné jednání, které ve spojení s jednáním dalších obviněných bylo složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání; při tomto jednání byl současně (stejně jako další pachatelé) veden společným úmyslem zmocnit se finanční hotovosti i za cenu usmrcení poškozených. Jeho úmysl tedy směřoval nejen ke zmocnění se finanční hotovosti, tj. cizí věci za použití pohrůžky bezprostředního násilí, ale ve formě srozumění [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] též k usmrcení poškozených. Jeho jednání tudíž bylo správně právně kvalifikováno jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku.

Pro úplnost státní zástupce dodal, že podle skutkových zjištění ve věci učiněných použili pachatelé střelných zbraní opakovaně, a to jednak po zablokování a zastavení napadeného vozidla na silnici ve stoupání nad obcí P., jednak po jeho opětovném zablokování před domem č. 213 v uvedené obci. I kdyby (opět za předpokladu, že dovolatel skutečně pouze řídil vozidlo) bylo teoreticky připuštěno, že původní plán předpokládal toliko zastrašení poškozených střelnými zbraněmi a že v první fázi byla střelba proti vozidlu excesem dalších pachatelů, nebylo možno již o nějakém excesu ani teoreticky uvažovat v následující fázi, kdy dovolatel,
se znalostí skutečnosti, že další pachatelé používají střelných zbraní nejen k pohrůžce, ale i ke střelbě ohrožující poškozené na životě, se na jejich jednání nadále aktivně podílel, pronásledoval jako řidič napadené vozidlo a znovu je zablokoval. Dovolatel by při tom měl v takovém případě k dispozici určitý, byť krátký, časový prostor k rozhodnutí, zda bude i za této situace v součinnosti s obviněnými pokračovat. I za takovéto hypotetické situace by tedy bylo namístě jednání obviněného právně kvalifikovat jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku, snad jen s tím rozdílem, že by nešlo o jednání učiněné po předchozím uvážení , ale s rozmyslem .

Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného jsou zjevně nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání; s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že většinu dovolatelem uplatněných výhrad lze pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit jen s určitou dávkou tolerance. Obviněný sice namítal, že u něho nelze učinit závěr jak o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku na pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku, tak o naplnění některých zákonných znaků jeho kvalifikované skutkové podstaty, a proto se domáhal toho, aby skutek byl ve vztahu k jeho osobě právně kvalifikován pouze jako trestný čin loupeže, ovšem jeho námitky vycházely převážně z jeho vlastních skutkových tvrzení o obsahu připraveného plánu pachatelů. Takové námitky nehledě na to, že se nejedná o námitky nové, neboť je uplatnil již v řízení před oběma soudy nižších stupňů však ani Nejvyšší soud (podobně jako státní zástupce) nemohl považovat za důvodné.

Nad rámec uvedeného lze ještě dodat, že podle judikatury Ústavního soudu České republiky zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Nejvyšší soud však shledal, že v posuzovaném případě ani takováto situace nenastala.

K relevantně uplatněným námitkám dovolatele [pouze ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku na pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku, neboť k právnímu posouzení jeho jednání i jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku žádné výhrady nevznesl] lze úvodem připomenout [nad rámec, resp. na doplnění toho, co v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly oba soudy nižších instancí (srov. zejména strany 27 až 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu strany 18 až 22 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a co ve svém vyjádření zmínil rovněž státní zástupce (srov. shora)], že pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku obviněný spáchal podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku tím, že se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jiného úmyslně usmrtí po předchozím uvážení, čin spáchá na dvou osobách, opětovně a v úmyslu získat pro sebe a jiného majetkový prospěch, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Podle názoru Nejvyššího soudu takto formulovaná právní věta bezezbytku odpovídá skutkovým zjištěním, která ve věci učinil a ve skutkové větě rozsudku popsal (srov. shora) nalézací soud a která shledal správnými v odvolacím řízení i soud druhého stupně.

V právní větě odsuzujícího rozsudku sice nebylo explicitně vyjádřeno (podle konstantní judikatury to ani nebylo nutné), že dovolatel se zjištěného jednání dopustil ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dalšími dvěma (dosud neustanovenými) spolupachateli, ovšem oba soudy nižších stupňů věnovaly v odůvodnění svých rozhodnutí i této otázce dostatek pozornosti.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se při řešení dovolatelem relevantně uplatněné problematiky ztotožnil s názory obou soudů nižších instancí i státního zástupce, postačuje (už z důvodů procesní ekonomie) některé významné skutečnosti pouze zdůraznit.

Spolupachatelství je v § 23 tr. zákoníku definováno tak, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Vyžaduje se při něm společný úmysl pachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem). O společné jednání půjde i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, která je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. například rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. trest.). K naplnění spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Dovolací argumentaci obviněného lze shrnout do konstatování, že v posuzované věci byl pouze řidičem, takže v této roli nikterak nemohl ovlivnit jednání zbývajících dvou spolupachatelů, kteří se v rámci excesu zahájili o vlastní vůli střelbu na osádku vozidla, a proto za takovéto jejich jednání nemůže nést žádnou trestní odpovědnost. K tomu je třeba akcentovat, že jednání všech tří pachatelů bylo podrobně plánované a připravované, každý z nich měl svou úlohu, směřovalo k jednomu cíli a bylo vedeno stejným úmyslem. Pokud dovolatel namítal, že žádným důkazem nebyla prokázána dohoda mezi pachateli na tom, jakým způsobem budou zbraně při přepadení použity, pak lze namítnout, že každá dohoda může být třeba jen konkludentní. I za předpokladu, že obviněný na místě činu působil pouze jako řidič, jako spolupachatelství k trestnému činu vraždy spáchanému v úmyslu získat majetkový prospěch (tzv. loupežná vražda) lze posoudit i jednání pachatele, který podle předem stanoveného plánu, v němž se počítalo s usmrcením poškozeného alespoň jako s jednou z možných způsobů překonání jeho odporu, po dohodě s ostatními společníky plnil určité úlohy v rámci přijatého plánu, i když vlastního jednání směřujícího k usmrcení poškozeného se fyzicky nezúčastnil (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1374/2009, zmíněné již státním zástupcem).

Úmysl všech pachatelů (tedy i dovolatele), pojatý v rámci přípravy celé precizně připravené akce, zahrnoval přinejmenším srozumění s tím, že zbraní nabitých ostrými náboji bude použito k překonání odporu osádky vozidla. Všichni spolupachatelé plánovali přepadení speciálně vybaveného vozidla řízeného a doprovázeného osobami profesionálně provádějícími přepravu finanční hotovosti, takže nutně museli předem počítat s tím, že pouhá pohrůžka střelnou zbraní k dosažení jejich cíle nebude postačovat. Proto také všichni pachatelé museli být s reálným použitím střelných zbraní k překonání odporu osádky přepadeného vozidla srozuměni jako s alespoň jednou z možných variant jejich chování na místě činu. O tom ostatně svědčí i zjištění, že poté, co osádka vozidla na jejich pohrůžky použití střených zbraní (ale i granátu položeného na kapotu vozidla) nereagovala, střelných zbraní skutečně okamžitě použili. Dovolatel proto i za této situace (opět za předpokladu, že působil pouze jako řidič) musel být minimálně srozuměn s tím, že další spolupachatelé použijí k překonání odporu poškozených dlouhé střelné zbraně, tedy prostředky, jejichž použití může s ohledem na obecně známé účinky střelných zbraní vést k usmrcení obou členů osádky přepadeného vozidla. Pokud vozidlo pouze řídil na místo činu, tedy působil v porovnání s dalšími dvěma spolupachateli v relativně nejméně exponované roli, nelze nevidět nejen to, že nejprve provedeným jízdním manévrem osádku vozidla převážejícího finanční hotovost přinutil k zastavení, ale i to, že následně toto vozidlo pronásledoval při pokusu jeho osádky z místa uniknout a znovu jej zablokoval. I to svědčí o opodstatněném závěru soudů, že z jeho strany šlo o aktivní a nezastupitelné jednání, které ve spojení s jednáním dalších spolupachatelů bylo složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání; při tomto jednání byl současně (stejně jako další spolupachatelé) veden společným úmyslem zmocnit se finanční hotovosti i za cenu usmrcení poškozených. Jakkoliv lze připustit, že jeho úmysl primárně směřoval ke zmocnění se finanční hotovosti, tj. cizí věci za použití pohrůžky bezprostředního násilí, současně jeho úmysl ve formě srozumění [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] pokrýval též možnost usmrcení osádky napadeného vozidla.

K tomu lze (v plné shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce) dodat, že podle skutkových zjištění soudů pachatelé použili střelné zbraně opakovaně nejprve po zablokování a zastavení přepadeného vozidla na silnici ve stoupání nad obcí P., posléze po jeho opětovném zablokování před domem č. 213 v uvedené obci. I kdyby (znovu za předpokladu, že dovolatel skutečně pouze řídil vozidlo) bylo teoreticky připuštěno, že původní plán všech spolupachatelů předpokládal pouze zastrašení poškozených střelnými zbraněmi (a granátu) a že v první fázi byla střelba proti vozidlu excesem dalších spolupachatelů, nebylo možno již o nějakém excesu ani teoreticky uvažovat v následující fázi jednání, kdy dovolatel se znalostí skutečnosti, že další spolupachatelé používají střelných zbraní nejen k pohrůžce, ale i ke střelbě ohrožující poškozené na životě se na jejich jednání nadále aktivně podílel, pronásledoval jako řidič napadené vozidlo a znovu je zablokoval. I v takovém případě by dovolatel měl k dispozici určitý (třeba jen krátký) časový prostor k rozhodnutí, zda bude i za této situace v součinnosti se spolupachateli pokračovat. Proto bylo přiléhavé i za této situace právně kvalifikovat jeho jednání jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku (zřejmě jen s tím rozdílem, že by nešlo o jednání učiněné po předchozím uvážení , ale s rozmyslem ). Vždyť skutková zjištění soudů svědčí o tom, že v této tzv. druhé fázi děje řidič z vozidla pachatelů vystoupil, přinesl si páčidlo a snažil se o otevření trezorové části vozidla (zajištěné krevní stopy svědčí o tom, že dovolatel musel nejméně v této fázi incidentu z vozidla vystoupit). Dovolatel tak aktivně vstoupil do skutkového děje nejprve v okamžiku zablokování vozidla převážejícího finanční prostředky a tuto svou aktivitu v další fázi přepadení ještě vystupňoval.

Nejvyšší soud proto po posouzení relevantně uplatněných dovolacích námitek dospěl k závěru, že právní názor obou soudů nižších stupňů, že obviněný spáchal pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), h), a j) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s dalšími dvěma (dosud nezjištěnými) pachateli, je zcela správný a plně odpovídá učiněným skutkovým zjištěním.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015 JUDr. Jan Bláha
předseda senátu