8 Tdo 511/2008
Datum rozhodnutí: 07.05.2008
Dotčené předpisy:




8 Tdo 511/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2008 o dovolání obviněného J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 311/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno venkov pod sp. zn. 1 T 75/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Brno venkov ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 1 T 75/2004, byl obviněný J. R. uznán vinným v bodě 3), že:

společně s Ing. B. R.

dne 2. 5. 2002 při jednání se společností O. a. s., ohledně uzavření Dodatku k leasingové smlouvě, vystupoval obžalovaný Ing. B. R. jménem společnosti K. spol. s r. o., ačkoliv už v té době nebyl jakkoliv oprávněn jednat a vystupovat za tuto společnost, neboť dne 20. 3. 2002 převedl svůj 100% obchodní podíl ve společnosti na J. Š., který se stal zároveň jejím jednatelem, a to vše za součinnosti obžalovaného J. R., jednatele společnosti H. m. s. r. o., který byl s touto skutečností seznámen, přičemž následně obžalovaný Ing. B. R. neoprávněně zastupující společnost K. spol. s r. o. (Nájemce I) a obžalovaný J. R. zastupující společnost H. m., s. r. o. (Nájemce II) uzavřel téhož dne se společností O. a. s., Dodatek k leasingové smlouvě, na základě kterého přešla práva a povinnosti z této smlouvy ze společnosti K. spol. s r. o. bez vědomí jejího statutárního zástupce na společnost H. m. s. r. o., na kterou byla tímto také převedena alikvotní část zálohy ve výši 69.894,- Kč, a to ke škodě obchodní společnosti K. spol. s r. o. .

Takto popsané jednání obviněného J. R. soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Citovaným rozsudkem soud zároveň uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spoluobviněného Ing. B. R., jemuž uložil mu podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.

Konečně soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu. Zatímco obviněnému Ing. B. R. uložil povinnost uhradit K. spol. s r. o., částku 1.438.907,- Kč, oběma obviněným uložil povinnost uhradit této poškozené společnosti rukou společnou a nerozdílnou částku 69.894,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 8 To 311/2005, tak, že výrokem pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného Ing. B. R. napadený rozsudek ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně. Výrokem pod bodem II. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného J. R. zamítl.

Obviněný J. R. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. J. C. proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel ve svém podání především tvrdil, že žádné osobní jednání mezi ním, obviněným Ing. B. R. a společností O. a. s. neproběhlo. Celá věc se totiž vyřizovala písemně poštou, když společnost O. a. s. zaslala na žádost společností K. spol. s r. o. a H. m. s. r. o. Dodatek č. 1 k leasingové smlouvě (dále převážně jen dodatek ). Poté, co (dovolatel) tento dodatek za H. m. s. r. o. podepsal, předal jej k zajištění podpisu za společnost K. spol. s r. o. a jeho odeslání poštou společnosti O. a. s. svému spoluobviněnému otci Ing. B. R. Jakým způsobem to ten vyřídil, mu nebylo známo; o tom, že za společnost K. spol. s r. o. uvedený dodatek podepsal sám Ing. B. R., se dozvěděl až na policii. Teprve z usnesení o zahájení trestního stíhání se také dozvěděl, že podle splátkového kalendáře vypracovaného společností O. a. s. současně s dodatkem byla na společnost H. m. s. r. o. převedena část zálohy na splátky nájemného ve výši 69.894,- Kč zaplacená při podpisu leasingové smlouvy společností K. spol. s r. o.

V návaznosti na tuto argumentaci obviněný namítal, že byla naplněna subjektivní stránka žalovaného trestného činu, protože mu nebyla prokázána jakákoliv součinnost s obviněným Ing. B. R., zejména pak při podepisování dodatku leasingové smlouvy. Rozhodně prý nejednal s úmyslem sebe nebo jiného obohatit ke škodě společnosti K. spol. s r. o. Naopak společnost H. m. s. r. o. zaplatila za společnost K. spol. s r. o. vůči společnosti O. a. s. pohledávku ve výši 30.000,- Kč a převzala závazek této společnosti k úhradě leasingových splátek ve výši 232.155,- Kč.



V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jednak odložil výkon rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 265o odst. 1 tr. ř., jednak zrušil obě rozhodnutí nižších soudů ve výroku pod bodem 3) a přikázal soudu prvého stupně věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že z uvedené argumentace obviněného je zřejmá námitka nedostatku naplnění subjektivní stránky trestné činnosti, kterou v rámci své obhajoby setrvale uplatňoval v průběhu celého trestního řízení. Ani tato námitka však svým právním významem nemohla ovlivnit zcela správný závěr soudů obou stupňů o tom, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. byla naplněna i po stránce subjektivní. Je tomu tak přesto, že odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů bezezbytku neodpovídají požadavkům § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Státní zástupkyně přisvědčila oběma soudům, že jednání dovolatele a jeho otce Ing. B. R. bylo jednáním typických spolupachatelů ve smyslu podmínek § 9 odst. 2 tr. zák. Závěr o vědomé trestné součinnosti na straně dovolatele je totiž zcela evidentní z jím doznaného přístupu k celé záležitosti. Jestliže poskytl svůj podpis na smluvním ujednání o převodu práv a povinností, týkající se finančního pronájmu věci, bez vědomí skutečného smluvního partnera J. Š., aniž by znal jeho názor a skutečnou vůli takto jednat, a listinu předal do dispozice spoluobviněného Ing. B. R., musel být alespoň srozuměn s reálnou možností, že z titulu jeho předchozího postavení může (Ing. B. R.) nahradit chybějící podpis na smlouvě. Podle státní zástupkyně je tedy zřejmé, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém, neboť byl srozuměn s možností, že jeho otec takovým způsobem uvede společnost pronajímatele (O. a. s.) v omyl a v důsledku toho jí způsobí škodu.

Státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítne jako zjevně neopodstatněné; současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

V této souvislosti je třeba zmínit, že spisový materiál byl předložen Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o podaném dovolání obviněného teprve dne 14. 4. 2008. Stalo se tak proto, že soud prvního stupně považoval za potřebné nejprve rozhodnout ve věci spoluobviněného Ing. B. R. To se mu sice po doplnění dokazování podařilo, ovšem v pořadí druhý odsuzující rozsudek ze dne 16. 2. 2006 byl k odvolání tohoto spoluobviněného usnesením soudu druhého stupně ze dne 12. 9. 2006 znovu zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tento soud po opakovaně nařizovaném hlavním líčení zřejmě usoudil, že v dohledné době nebude moci ve věci rozhodnout (obviněný Ing. B. R. utrpěl vážný úraz a není schopen hlavního líčení se zúčastnit) a předložil spis Nejvyššímu soudu.

Tento soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného J. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů

a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v rámci uvedeného dovolacího důvodu jsou v naprosté většině relevantní. Obviněný sice v některých výhradách vztahujících se ke skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku uplatnil i vlastní skutkovou verzi odlišnou od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a potvrzených soudem odvolacím (tvrdil, že žádné osobní jednání mezi ním, obviněným Ing. B. R. a společností O. a. s. neproběhlo a že celá věc se vyřizovala písemně poštou), což rozhodně nelze považovat za námitku pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou, současně však tvrdil, že zjištěným skutkem nenaplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Nesouhlasil totiž s tím, že byla naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu, protože mu prý nebyla prokázána jakákoliv součinnost s obviněným Ing. B. R., zejména při podepisování dodatku leasingové smlouvy.

Takovou námitku Nejvyšší soud považoval za relevantně uplatněnou, neboť by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohla založit. Současně však shledal, že je zjevně neopodstatněná.

V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (škodou nikoli malou ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. účinného v době spáchání skutku se rozuměla škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč).

Ve stručnosti je dále třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. (O využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečností není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán.)

Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce se u něho vyžaduje úmysl; úmyslné zavinění pachatele přitom musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv (v daném případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Právě ze skutkové věty výrokové části rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při jednání se společností O. a. s. ohledně uzavření Dodatku k leasingové smlouvě, vystupoval obžalovaný Ing. B. R. jménem společnosti K. spol. s r. o., , ačkoliv už v té době nebyl jakkoliv oprávněn jednat a vystupovat za tuto společnost, , a to vše za součinnosti obžalovaného J. R., jednatele společnosti H. m. s. r. o., , který byl s touto skutečností seznámen, přičemž následně obžalovaný Ing. B. R. neoprávněně zastupující společnost K. spol. s r. o. (Nájemce I) a obžalovaný J. R. zastupující společnost H. m. s. r. o. (Nájemce II) uzavřel téhož dne se společností O. a. s., Dodatek k leasingové smlouvě, na základě kterého přešla práva a povinnosti z této smlouvy ze společnosti K. spol. s r. o. bez vědomí jejího statutárního zástupce na společnost H. m. s. r. o., na kterou byla tímto také převedena alikvotní část zálohy ve výši 69.894,- Kč, ... .

Přestože si lze představit pregnantnější popis skutku, je i z takto (byť jen zkráceně) formulované skutkové věty evidentní, že dovolatel svým jednáním naplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., když společně s obviněným Ing. B. R. uvedl v omyl poškozenou společnost O. a. s. tím, že při jednání s ní (v tomto směru není vůbec rozhodné, zda se tak stalo při jednání osobním, jak z popisu skutku ne zcela důvodně usuzuje dovolatel, nebo při jednání korespondenčním, jak by bylo možno z použitého termínu rovněž dovozovat) podepsal Dodatek č. 1 k leasingové smlouvě, na kterém bylo uvedeno (vedle jeho jména jako jednatele společnosti H. m. s. r. o. a vedle jména ředitele obchodní skupiny O. a. s. Ing. F. C.) i jméno B. R. jako jednatele společnosti K. spol. s r. o. (srov. č. l. 188 a 189 spisu). V této souvislosti je třeba akcentovat, že všechna tři uvedená jména a označené pozice byly v dodatku uvedeny dokonce opakovaně (nejprve na straně 1 při označení smluvních stran a poté i na straně 2 pod podpisy a označením Pronajímatel , Nájemce I a Nájemce II ).

Už z toho je zřejmé, že dovolatel poté, co dodatek podepsal, předal jej k podpisu (tedy nikoliv jen k zajištění podpisu) společností K. spol. s r. o. svému spoluobviněnému otci Ing. B. R., ačkoliv věděl, že ten jednatelem této společnosti není (nebyl jím již od roku 1998, kdy se podle výpisu z obchodního rejstříku stal jejím jednatelem starší bratr obviněného B. R.) a nebyl v ní již ani společníkem (převedl 100% podíl na J. Š., který byl zapsán dnem 27. 3. 2002 tedy cca pět týdnů před spácháním skutku jako jednatel společnosti). Právě s J. Š. však o uzavření dodatku vůbec nejednal, což nepřesvědčivě zdůvodňoval jeho údajnou nedostupností. V této souvislosti je třeba zdůraznit i to, že dovolateli musely být poměry ve společnosti K. spol. s r. o. dobře známy i s ohledem na úzké osobnostní (rodinné) propojení obou obchodních společností K. spol. s r. o. a H. m. s. r. o., zvláště když personální složení obou zmíněných společností (otec a dva synové) bylo v té době téměř totožné.

Dovolateli nebylo možno přisvědčit ani v tvrzení, že se teprve z usnesení o zahájení trestního stíhání dozvěděl, že na společnost H. m. s. r. o. byla převedena část zálohy na splátky nájemného ve výši 69.894,- Kč, zaplacená při podpisu leasingové smlouvy společností K. spol. s r. o. Z dovolatelem podepsaného dodatku (srov. č. l. 189 spisu) je totiž evidentní, že podle jeho bodu 2/ první věty Nájemci II bude převedena v evidenci Pronajímatele alikvotní část zálohy na splátky nájemného ve výši 69.894,- Kč . Vyplývá-li z dodatku, že byl smluvními stranami podepsán dne 2. května 2002, pak soudy obou stupňů správně dovodily, že dovolatel o zmiňované skutečnosti od uvedeného dne také věděl.

Pokud jde o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného, není pochyb o tom, že zjištěným jednáním chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem a jednal tak v úmyslu přímém [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Nejvyšší soud v tomto směru přisvědčil závěru soudu prvého stupně, který se zaviněním obviněného zabýval na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí, a nikoliv názoru státní zástupkyně, která v jednání obviněného spatřovala (bez odkazu na příslušné zákonné ustanovení) úmysl nepřímý. Ačkoliv nejaktivnější osobou v celé věci byl zřejmě spoluobviněný Ing. B. R., dovolatel se na podvodném jednáním také iniciativně podílel, když v Dodatku č. 1 k leasingové smlouvě vystupoval jako Nájemce II, tento dodatek také podepsal a za shora popsaných okolností předal k podpisu za Nájemce I svému spoluobviněnému otci. Jestliže nakonec byla smlouva uzavřena a na společnost H. m. s. r. o. převedena alikvotní část zálohy ve výši 69.894,- Kč ke škodě společnosti K. spol. s r. o., dělo se tak s plným vědomím obviněného. V příčinné souvislosti s jeho úmyslným jednání pak vznikla jmenované společnosti škoda v uvedené výši.

Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy v souladu se zákonem vyložily a v zásadě správně (byť leckdy až příliš stručně) odůvodnily své závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný ve svém podání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl (zřejmě ještě před rozhodnutím o dovolání) o odkladu výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledal.

Zcela na závěr je třeba uvést, že na rozhodnutí Nejvyššího soudu nemohla nic změnit ani skutečnost, že dovolání obviněného J. R. spolu se spisovým materiálem mu bylo doručeno jak o tom již byla zmínka shora se značným časovým odstupem. Tím sice došlo k poněkud paradoxní situaci, neboť zkušební doba stanovená obviněnému při pravomocném podmíněném odsouzení uplynula již dnem 8. 6. 2007, tedy před cca jedenácti měsíci; ani to však nemohlo způsob rozhodnutí dovolacího soudu ovlivnit.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a