8 Tdo 508/2014
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 224 odst. 1 tr. ř., § 143 odst. 1, 2 tr. zákoník



8 Tdo 508/2014-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch i ve prospěch obviněné M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 42 To 272/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 135/2011, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 42 To 272/2012, částečně z r u š u j e , a to ve výroku pod bodem II.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou původním rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011, uznal obviněnou M. M. (dále převážně jen obviněná ) vinnou, že:

dne 11. 4. 2011 v době od 12.15 hod. do 13.00 hod. ve svém bytě na ul. T. v N. M. n. M., okr. Ž.n. S.,
úmyslně zanechala ve vaně bez dohledu a jakékoliv pomoci svého nezletilého syna, kterého položila do vany na záda a sprchovou hadicí pustila do vany vodu, aniž se přesvědčila, zda výpusť z vany není ucpaná a ani nezabezpečila, aby k jejímu ucpání nemohlo dojít, přičemž si byla vědoma, že nezletilý má sníženou pohyblivost, není schopen se ve vaně posadit, postavit či se sám z vany dostat a ona je jedinou osobou v bytě, která mu může v případě ohrožení na zdraví či životě pomoci, odešla do obývacího pokoje, kde si lehla a poslouchala hlasitou hudbu ze sluchátek MP3 přehrávače po dobu několika desítek minut, aniž by úmyslně zkontrolovala syna ve vaně, kde došlo z nezjištěných příčin k ucpání vany gumovou zátkou a během doby nejméně 38 minut ke zvednutí hladiny vody do výše nejméně 20 cm, ve které nezletilý utonul, což zjistila až poté, co ji na tuto skutečnost upozornil její nezletilý syn , který utopeného bratra ve vaně nalezl .

Takto zjištěné jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a podle § 195 odst. 4 trestního zákoníku jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

O odvolání podaném obviněnou proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně pobočka v Jihlavě tak, že je usnesením ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 42 To 339/2011, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 506/2012, tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. citované usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. 2 T 135/2011, zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že z hlediska argumentů uplatněných v dovolání je rozhodné posouzení především subjektivní stránky jednání obviněné (konkrétně toho, zda jednala s úmyslem opustit dítě a s vědomím toho, že takovým jednáním mu může vzniknout nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví), případně posouzení toho, zda mezi jejím jednáním a způsobeným následkem existuje příčinná souvislost. Přitom pro správné vyhodnocení otázky, zda obviněná jednala v nepřímém úmyslu či jen z vědomé nedbalosti, bylo třeba zhodnotit všechny okolnosti, na základě kterých bylo možné spolehlivě posoudit její zavinění ve vztahu ke všem zákonným znakům zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku , tedy jak ke znaku opuštění dítěte , tak ke znaku vystavení dítěte nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví (konkrétně ve vztahu k následku spočívajícímu ve způsobení smrti nezletilého poškozeného). P ři zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, ale je nutno zjišťovat všechny okolnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (poukázal přitom na rozhodnutí č. 45/1965 a č. 75/1958 Sb. rozh. trest.). Za přiměřené důvody vylučující vědomou nedbalost se přitom považují takové důvody, které sice v konkrétním případě nezabránily následku významnému z hlediska trestního práva, avšak v jiné situaci a za jiných podmínek by mohly vyloučit vznik takového následku.

Nejvyšší soud dále uvedl, že při nalézání hranice mezi zaviněním obviněné v podobě nepřímého úmyslu a vědomou nedbalostí oba soudy nižších instancí především neměly přehlédnout některé významné skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí samotné obviněné, z výpovědí jejích nezletilých dětí i z dalších důkazů, a že za této důkazní situace mohly jen obtížně dovodit, že obviněná jednala s úmyslem svého nezletilého syna opustit, resp. s úmyslem (byť jen eventuálním) ponechat jej ve vaně s tekoucí vodou, vystavit jej tak nebezpečí smrti a již se k němu nevrátit. To ovšem současně znamená, že jimi použitá právní kvalifikace jako zvlášť závažného zločinu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku nemůže obstát, přičemž v ýsledky až dosud provedeného dokazování spíše svědčí pro závěr, že obviněná sice byla schopna rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem (takovou okolností nepochybně je již ponechání dvouletého a navíc retardovaného dítěte bez dozoru ve vaně s tekoucí vodou), ale bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že i takové dítě si bude ve vaně (tak jako opakovaně v minulosti) nějakou dobu samo hrát, že voda bude skrze výpusť volně odtékat a že se mu nic (stejně jako v mnoha předešlých případech) nepřihodí. V důsledku svého rutinního počínání obviněná nejspíš dostatečně nevnímala ani to, kde se v té době nacházela gumová zátka a (stále bez přiměřených důvodů) spoléhala na to, že nemůže dojít k ucpání výpusti, v důsledku toho k navýšení hladiny stále přitékající vody a nakonec i k tragickému následku. Takový závěr by ovšem svědčil jen o jejím nedbalostním zavinění, resp. o její vědomé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a nutně by vyústil ve zcela odlišnou právní kvalifikaci. Pokud totiž oba soudy nižších stupňů zjistily, že obviněná svým lehkovážným jednáním zásadním způsobem zanedbala rodičovské povinnosti vyplývající jí ze zákona o rodině č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pak by reálně přicházelo do úvahy posoudit její jednání jako zločin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, případně i odst. 2 tr. zákoníku (tedy i jako porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ). Není totiž sporu ani o tom, že mezi porušením této její povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (tady Nejvyšší soud poukázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 5/1962, č. 39/1963 a zejména č. 31/1966 Sb. rozh. trest.).

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 2 T 135/2011, sice bez dalšího dokazování, ale po novém zhodnocení původně provedených důkazů a v návaznosti na vyslovený právní názor Nejvyššího soudu uznal obviněnou vinnou (po vypuštění předtím opakovaně použitého slova úmyslně z předchozího popisu skutku), že

dne 11. 4. 2011 v době od 12.15 hod. do 13.00 hod. ve svém bytě na ul. T. v N. M. n. M., okr. Ž. n.S.,
zanechala ve vaně bez dohledu a jakékoliv pomoci svého nezletilého syna, kterého položila do vany na záda a sprchovou hadicí pustila do vany vodu, aniž se přesvědčila, zda výpusť z vany není ucpaná a ani nezabezpečila, aby k jejímu ucpání nemohlo dojít, přičemž si byla vědoma, že nezletilý má sníženou pohyblivost, není schopen se ve vaně posadit, postavit či se sám z vany dostat a ona je jedinou osobou v bytě, která mu může v případě ohrožení na zdraví či životě pomoci, odešla do obývacího pokoje, kde si lehla a poslouchala hlasitou hudbu ze sluchátek MP3 přehrávače po dobu několika desítek minut, aniž by zkontrolovala syna ve vaně, kde došlo z nezjištěných příčin k ucpání výpusti vany gumovou zátkou a během doby nejméně 38 minut ke zvednutí hladiny vody do výše nejméně 20 cm, ve které nezletilý utonul, což zjistila až poté, co ji na tuto skutečnost upozornil její nezletilý syn , který utopeného bratra ve vaně nalezl .

Takto upřesněné jednání obviněné soud nově právně kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Obviněná také proti tomuto rozsudku podala odvolání, které tentokrát zaměřila jen do výroku o trestu. Krajský soud v Brně nařídil ve věci veřejné zasedání, k němuž se obviněná nedostavila (podle zjištění soudu byla v té době hospitalizována v P. l. J.). Jelikož soud z vyžádané písemné zprávy této léčebny zjistil, že šlo o opakovanou hospitalizaci obviněné, přičemž její porucha byla diagnostikována na paranoidní schizofrenii, požádal soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Josefa Svatoně o doplnění již dříve vypracovaného znaleckého posudku. Jmenovaný znalec v něm dne 30. 11. 2012 konstatoval, že obviněná trpí závažnou duševní chorobou, psychózou se schizofrenním obrazem, přičemž tato choroba se u ní rozvinula již během jarních měsíců roku 2012, a dále uvedl, že obviněná trpí smíšenou poruchou osobnosti, je simplexní, s intelektem na dolní hranici širší normy a při zjištěném duševním stavu není schopna zúčastnit se trestního řízení, není schopna se hájit, nebyla by schopna ani pochopit smysl případného trestu. Prognózu dalšího vývoje označil jako zcela nejistou .

S ohledem na tyto nové skutečnosti a především s odvoláním na citované znalcovy závěry Krajský soud v Brně v neveřejném zasedání usnesením ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 42 To 272/2013, trestní stíhání obviněné podle § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř. přerušil.

Po více než jednom roce Krajský soud v Brně dalším usnesením ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 42 To 272/2012, rozhodl opět v neveřejném zasedání tak, že v trestním stíhání obviněné se pokračuje podle § 224 odst. 3 tr. ř. per analogiam (výrok pod bodem I.) a že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. se napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a trestní stíhání obviněné pro výše popsaný skutek se zastavuje (výrok pod bodem II.).

Odvolací soud takové rozhodnutí učinil na základě dalšího znaleckého posudku MUDr. Josefa Svatoně ze dne 2. 12. 2013, v němž znalec uvedl, že obviněná trpí i nadále závažnou duševní chorobou, psychózou schizofrenního okruhu. Jedná se o těžké onemocnění, projevující se rozvolněním, nesouladem psychických funkcí, které fungují bez vzájemné souhry a racionálních souvislostí. Průběh označil za nepříznivý, ve formě ataků nemoci, po kterých zůstává prohlubující se defekt, a uzavřel, že tento stav posuzované je třeba hodnotit jako trvalý . V době znaleckého zkoumání byla obviněná již potřetí hospitalizována, když poslední hospitalizace byla důsledkem jejího sebevražedného jednání v depresivní rozladě jako reakce na celkovou neutěšenou situaci. V důsledku uvedené choroby obviněná není schopna chápat smysl trestního řízení, nelze ji postavit před soud, není schopna se zúčastnit trestního řízení, ani se hájit, není schopna pochopit smysl případného trestu. Prognózu jejího dalšího vývoje znalec označil jako nepříznivou .

V další části odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud sice na jedné straně konstatoval, že nepominul důvod, pro který bylo trestní stíhání obviněné přerušeno, na druhé straně však dospěl k závěru, že by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, rychlosti trestního řízení a zásadou zdrženlivosti, aby se za dané situace, kdy obviněnou nelze postavit před soud a projednat její odvolání, nadále udržoval právní stav dosud neskončeného trestního stíhání ve fázi jeho přerušení. Zdravotní stav obviněné je totiž trvalé povahy a neumožňuje dosáhnout účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 věty první tr. ř. a současně naplnit její právo na řádný a spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stávající situace negativně ovlivňuje život obviněné a její zdravotní stav a má vliv i na její širší okolí.

Odvolací soud proto poté, co v odůvodnění svého rozhodnutí znovu zopakoval znalcovy závěry obsažené v jeho posledním posudku a citoval ustanovení § 257 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 2 a § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., dospěl jednak k závěru, že v trestním stíhání obviněné lze pokračovat, a jednak k závěru, že vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, jakož i okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněné po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo a trestní stíhání obviněné lze zastavit.

S takovými závěry odvolacího soudu se neztotožnil nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) a podal proti němu v neprospěch i ve prospěch obviněné dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ve svém obsáhlém podání uvedl, že naplnění tohoto důvodu dovolání spatřuje ve třech hlavních směrech:

1. Jednak měl za to, že jde o vadný výklad užitých procesních ustanovení, neboť nebylo možné takové rozhodnutí učinit ani s použitím analogie.
2. Dále měl za to, že i za předpokladu, že by byl takový výklad odvolacího soudu připuštěn, byla doba od spáchání skutku příliš krátká, než aby bylo možno považovat zdravotní stav obviněné za trvalý z hlediska možnosti zastavit její trestní stíhání pro duševní chorobu bránící jí chápat smysl trestního stíhání, takže zastavení jejího trestního stíhání je předčasné.
3. Nakonec měl za to, že znalecké posudky znalce MUDr. Josefa Svatoně jsou do té míry rozporné, že z nich nelze dovodit ani trvalost duševní choroby obviněné v budoucnu ani vyloučit existenci této duševní choroby v době spáchání skutku.

K prvnímu z uvedených bodů nejvyšší státní zástupce v prvé řadě uvedl, že jakkoliv odvolací soud dovodil závažné důvody, pro které bylo nutno přerušenou věc projednat, platný trestní řád takový postup v zásadě neumožňuje. V podrobnostech pak zmínil, že stejný senát Krajského soudu v Brně (tehdy pobočkou v Jihlavě) v jiné trestní věci vedené pod sp. zn. 7 To 454/2006 ve stejné procesní situaci (a na základě posudku téhož soudního znalce MUDr. Josefa Svatoně) rozhodl velmi podobným způsobem zastavení trestního stíhání nakonec opřel o extenzivní výklad tehdy platného ustanovení § 65 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ). Nejvyšší soud tento výklad akceptoval, jak je patrno z jeho usnesení ze dne 28. 5. 2013, č. j. 11 Tdo 1480/2012 - 15. Z odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, že pojem změna chování pachatele ve smyslu § 65 tr. zák. může být naplněn i tím, že pachatel počne trpět duševní chorobou, která nastala až po spáchání trestného činu a která mu trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání. I zde tedy dochází k zániku společenské nebezpečnosti a tedy k důvodu zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. pro zánik trestnosti.

K tomu ovšem dovolatel uvedl, že ve věci obviněné toto ani jiné ustanovení trestního zákona již užít nelze, neboť skutek se stal až v dubnu 2011, tedy za účinnosti nového trestního zákoníku. A nemůže-li být důvodem zastavení trestního stíhání zánik trestnosti formou zániku společenské nebezpečnosti, nelze již z trvalé duševní choroby dovodit ani obligatorní důvod zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř., kterého bylo užito v judikované věci. Patrně z tohoto důvodu odvolací soud v posuzované věci hledal jiný důvod zastavení trestního stíhání obviněné a nalezl jej v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Podle názoru nejvyššího státního zástupce však toto ustanovení na danou věc nelze použít, a to ani extenzivním výkladem ani za užití analogie. Dosažení účelu trestního řízení v tomto ustanovení formulované totiž přichází v úvahu zejména u trestných činů menší závažnosti, u nichž se činí závěr, že sice došlo ke spáchání trestného činu, na pokračování v trestním stíhání však není dán veřejný zájem. Předmětný čin však nelze hodnotit jako čin menší závažnosti, a to nejenom s ohledem na samotný neodčinitelný následek, ale i s ohledem na to, že pachatel přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je ohrožován trestní sazbou v rozmezí jednoho roku až šesti let.

V této souvislosti dovolatel poukázal také na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 41/2009 Sb., v níž se právě k ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. mj. uvádí, že v důsledku formálního pojetí trestného činu došlo k úpravě citovaného ustanovení trestního řádu tak, aby bagatelní trestné činy, u nichž je jejich závažnost velmi nízká, nebyly trestně stíhány, a to nikoli proto, že nejde o trestný čin , jak tomu bylo na základě uplatnění materiálního pojetí trestného činu, ale proto, že sice jde o trestný čin (formální pojetí trestného činu), ale vzhledem k jeho nepatrné závažnosti zde není zájem společnosti na jeho trestním stíhání (uplatnění principu oportunity) . V předmětné věci však došlo k porušení chráněného zájmu, který je svou důležitostí na prvním místě, způsob provedení činu byl zavrženíhodný a následek fatální, odvolacím soudem nebylo zjištěno nic o tom, že by obviněná změnila svůj přístup k dětem, příp. že by došlo jinak k naplnění účelu zákona.

Nejvyšší státní zástupce proto považoval za nemožné užít v dané věci k zastavení trestního stíhání ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a to ani za pomoci extenzivního výkladu, neboť takovým výkladem nemůže být zvrácen smysl vykládané normy v pravý opak. Obdobně nepovažoval za možné užít toto ustanovení na nejzávažnější případy za pomoci analogie, jelikož analogicky lze používat na daný případ jen ustanovení řešící případy podobné, nikoliv odlišné. Postup odvolacího soudu shledal nespravedlivým zejména vůči zemřelému synovi obviněné i vůči dalším pozůstalým; rozhodnutí považoval za nezákonné a především postrádající výchovný účel.

K argumentaci odvolacího soudu právem obviněné na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod (dále případně jen Listina ) dovolatel konstatoval, že ve věci zatím nedošlo k průtahům, neboť skutek se stal v roce 2011 a doba trestního řízení je zatím poměrně krátká. Navíc by se nemohlo jednat ani o průtahy zbytečné, protože projednání věci zabránila duševní choroba obviněné, nikoliv nedbalý postup orgánů činných v trestním řízení. Zároveň poukázal na to, že soudy musí zohlednit také práva poškozeného (zejména právo na život podle čl. 6 Listiny). Stát musí aktivně chránit i tato práva, neboť právě absencí trestně právních opatření by mohl porušit právo poškozeného na život podle ustanovení čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále případně jen Úmluva ). Odkázal přitom i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci McCann a ostatní proti Spojenému království, příp. Eugenia Lazar proti Rumunsku.

K druhému z uvedených bodů dovolatel uvedl, že zastavení trestního stíhání obviněné považuje za předčasné. Vycházel přitom ze srovnání pachatelů obdobné trestné činnosti, když v jednom případě by šlo o pachatele dosud nestíhaného, zatímco ve druhém o pachatele, jehož trestní stíhání by bylo přerušeno (jak je tomu i v této trestní věci). Postavení obou těchto pachatelů se v podstatě liší jen v otázce promlčení jejich trestního stíhání. Zatímco dosud nestíhanému pachateli promlčecí doba běží, pachateli, jehož trestní stíhání je přerušeno, promlčecí doba neběží. Rozdíl v jejich postavení nastává až dnem uplynutí oné základní promlčecí doby. Teprve od tohoto okamžiku mezi nimi nastane skutečně zásadní nerovnost, neboť trestní odpovědnost u pachatele, jehož trestní stíhání je přerušeno, nezanikne, jelikož ­promlčení se u něj staví podle § 34 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Proto by nejvyšší státní zástupce, pokud by se vůbec u pachatelů, jejichž trestní stíhání je přerušeno, zvažovala nějaká forma zastavení trestního stíhání, považoval za spravedlivé, aby se tak stalo až po uplynutí základní promlčecí doby. V opačném případě by totiž mohlo dojít ke zvýhodnění duševně nemocných, jejichž choroba by se ještě v průběhu promlčecí doby vyléčila nebo léčbou omezila natolik, že by pominul důvod přerušení jejich trestního stíhání. V období před uplynutím promlčecí doby by se tak dva stejní pachatelé shodné trestné činnosti ocitli v různém postavení. Zatímco pachatel z duševní choroby vyléčený by byl beztrestný pro předchozí zastavení trestního stíhání, pachatel, který duševní chorobou netrpěl, by trestný byl. To by však bylo v rozporu s rovností v právech podle čl. 1 Listiny.

Své úvahy k tomuto bodu dovolatel uzavřel konstatováním, že v případě obviněné by závěr o případném zastavení jejího trestního stíhání mohl přicházet v úvahu až dne 11. 4. 2021, protože v té době by za normálních okolností došlo k uplynutí desetileté promlčecí doby [§ 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku].

Třetí okruh námitek nejvyššího státního zástupce směřoval proti znaleckým posudkům soudního znalce MUDr. Josefa Svatoně (zejména proti jeho závěru o trvalosti choroby obviněné a její příčetnosti v době spáchání skutku). Podle názoru dovolatele totiž trvalost či netrvalost duševní choroby v dané fázi trestního řízení procesní význam nemá. Rozhodné je jen to, zda tato choroba v daném okamžiku existuje či nikoliv. Pokud existuje, trestní stíhání má být přerušeno. Odvolací soud však od této trvalosti odvodil svou hlavní argumentaci pro to, aby trestní stíhání obviněné bylo zastaveno.

Dovolatel následně poukázal na značnou rozdílnost jednotlivých závěrů znalce, který v podstatě formuloval tři odlišná stanoviska k duševnímu stavu obviněné. V závěrech prvého znaleckého posudku ze dne 13. 7. 2011 shledal u obviněné pouze smíšenou poruchu osobnosti a vyloučil jakoukoliv vážnou duševní chorobu. Rovněž u ní zaznamenal mj. značnou nesamostatnost a primitivní líčení svého stavu s magickými prvky . V doplnění znaleckého posudku ze dne 30. 11. 2012 (tedy s odstupem cca 16 měsíců) znalec shledal, že obviněná trpí psychotickou poruchou, která v době současné je zlepšena a regulována léčbou . Pochyboval, že by trpěla schizofrenií, což dokladoval konkrétními důvody (věk obviněné, reálně špatná životní situace, specifické povahové rysy). Za podstatnou změnu považoval rozvoj psychické poruchy v době přesně neohraničené, asi od jara letošního roku , přičemž její stav se zhoršil po setkání s jehovisty. Na písemný dotaz soudu odpověděl, že obviněná trpí od jara 2012 duševní chorobou psychózou se schizofrenním obrazem , že není schopna se zúčastnit trestního řízení a že prognóza dalšího vývoje je zcela nejistá . V novém znaleckém posudku ze dne 2. 12. 2013 (tedy s odstupem dalších 12 měsíců) tentýž znalec konstatoval, že obviněná byla hospitalizována po sebevražedném pokusu. Oproti předchozímu posudku u obviněné schizofrenii shledal a své dřívější pochybnosti o této diagnóze komentoval slovy přes řadu atypických projevů . Na další písemný dotaz soudu odpověděl, že obviněná nadále trpí závažnou duševní chorobou psychózou schizofrenního okruhu , že není schopna se zúčastnit trestního řízení a že prognóza dalšího vývoje je nepříznivá .

Nejvyšší státní zástupce poté shrnul, že jmenovaný soudní znalec zaujal v minulosti k duševnímu zdraví obviněné tři zcela odlišné názory nejprve duševní chorobu neshledal, poté shledal léčbou zlepšenou poruchu s pouhými rysy schizofrenie, přičemž schizofrenii vyloučil, a nakonec schizofrenii potvrdil. Přes tyto rozpory však před soudem slyšen nebyl a nemohl tak vysvětlit značné pochybnosti o podloženosti svých závěrů. Ačkoliv se obecný popis chování obviněné při vyšetření ve všech třech posudcích jevil jako zhruba shodný, zásadně se mění znalcovy odpovědi na písemné otázky soudu. Znalec nevysvětlil, jaké konkrétní nedostatečnosti brání obviněné, aby se trestního řízení zúčastnila a jeho smysl pochopila. Zejména pak nevysvětlil, co je možno si představit pod onou nepříznivou prognózou , zda to znamená, že je v budoucnu (tedy do dubna 2021) s naprostou jistotou vyloučené, aby lékařská věda pokročila natolik, že by dokázala zlepšit duševní stav obviněné do té míry, že by byla opět schopna chápat smysl trestního stíhání. Doba posuzování duševního stavu obviněné je příliš krátká a znalecké posudky jsou příliš rozporné, než aby bylo možno učinit jednoznačný závěr, že duševní choroba má ráz trvalý.

Pro uvedené nejasnosti znaleckých posudků dovolatel uvedl, že by dokonce mohla existovat pochybnost, zda snad obviněná netrpěla duševní chorobou již v době spáchání skutku a zda u ní nebyla dána nepříčetnost nebo zmenšená příčetnost podle § 25 nebo § 26 tr. zákoníku, což by pak vedlo k mnohem příznivějšímu výsledku trestního řízení ke zproštění podle § 226 písm. d) tr. ř.

Konečně nejvyšší státní zástupce pro úplnost podotkl, že soudní znalec MUDr. Josef Svatoň je zaměstnancem P. l. v J., kde byla obviněná po podání prvého znaleckého posudku opakovaně hospitalizována. Ze spisu však není patrno, zda a jak bylo ověřeno, že se zde uvedený znalec nepodílel na péči o obviněnou, například jako ošetřující lékař. Tato skutečnost by (ve spojení se shora popsanými nejasnostmi podaných posudků) mohla vzbudit pochybnosti, zda odvolací soud při výběru znalce k doplnění prvního znaleckého posudku (viz na č. l. 314 spisu) a k podání nového znaleckého posudku (viz na č. l. 335 spisu) dostatečně přihlížel k důvodům, pro které je znalec podle § 11 odst. 1 zákona č. 67/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 67/1967 Sb. ), z podání znaleckého posudku vyloučen. V pozdějších fázích soudního řízení měli jak znalec, tak i obviněná, vztah ke shora uvedené léčebně. Prvý jako zaměstnanec a druhá jako pacientka. Posuzování případné podjatosti jmenovaného znalce pro vztah k obviněné, nebo pro jejich společný vztah k téže nemocnici, mělo být proto zvlášť pečlivé.

Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., nejvyšší státní zástupce vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. et Bc. Luboše Klimenta.

K důvodům uvedeným pod č. 2. a 3. dovolání (srov. shora) obviněná uvedla, že oba tyto důvody spočívají pouze v polemice dovolatele se závěry znaleckého zkoumání, které bylo v rámci dosavadního trestního řízení provedeno. Ustanovení § 265b tr. ř. však taxativně vypočítává dovolací důvody, přičemž vady dokazování či nesprávná skutková zjištění, na základě kterých bylo v trestní věci rozhodnuto, mezi ně nepatří. Těmito námitkami by se proto Nejvyšší soud ve své přezkumné činnosti zabývat neměl.

K výhradě uvedené pod bodem 1. dovolání obviněná tvrdila, že možnost zastavit trestní stíhání pachatele pro následnou duševní poruchu se nabízí již ze samotného textu zákonného ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Text lze interpretovat právě takovým způsobem, že trestní stíhání lze zastavit, pokud z následného chování pachatele vyplývá, že účelu trestního stíhání bylo dosaženo. V daném případě je zcela evidentní, že její následné chování (tj. chování těžce psychicky nemocného lidského jedince, umístěného v psychiatrické léčebně, který podle závěrů znaleckého zkoumání není schopen trvale chápat smysl trestního řízení ani smysl trestu, ba není schopen ani chápat jednoduché pokyny zdravotnického personálu) nepochybně musí vést k závěru, že další pokračování trestního řízení je naprosto bezúčelné.

Obviněná dále poukázala na judikatorní usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1480/2012, které analogii za určitých podmínek připustilo. Odvolací soud však v posuzované věci ve skutečnosti analogické aplikace ustanovení trestního řádu vůbec neužil. Provedl pouze interpretaci § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř., což je postup nevyhnutelný v rámci aplikace právního předpisu, protože citované ustanovení právě na konkrétní případ svou dispozicí dopadá. Ostatně, analogie ve prospěch pachatele je v trestním právu přípustná i podle Ústavního soudu (odkázala přitom na jeho nález pod sp. zn. III. ÚS 284/12).

S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., eventuálně aby je zamítl jako nedůvodné podle § 265j tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Jak již bylo výše uvedeno, dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně obsahuje dva relativně samostatné, byť na sebe navazující výroky. Jakkoliv o správnosti a zákonnosti výroku pod bodem I., že se ve věci obviněné pokračuje v trestním stíhání, lze mít důvodné pochybnosti, nezbývá než konstatovat, proti tomuto výroku ryze procesního charakteru není stížnost přípustná. A není-li přípustný řádný opravný prostředek, nemůže být přípustný ani mimořádný opravný prostředek. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud dále zabýval jen výrokem pod bodem II. napadeného usnesení.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud rovněž posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

N ejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., jenž je dán za předpokladu, že existuje vada spočívající v rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 písm. c), d), f), g) tr. ř., přestože pro takový postup nebyly splněny zákonné předpoklady.

Jelikož Nejvyšší soud z tohoto pohledu neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i dost. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku pod bodem II. napadeného rozhodnutí v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto výroku napadeného rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
V návaznosti na to Nejvyšší soud shledal, že nejvyšší státní zástupce z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uplatnil dovolací námitky nejen relevantně, ale i důvodně.

Nejvyšší soud v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení poměrně podrobně zmínil všechny výhrady, které vedly nejvyššího státního zástupce k podání dovolání. Učinil tak zcela záměrně, aby na ně mohl v dalším textu odkázat, neboť se s nimi takřka bez výhrad identifikoval. Z důvodu stručnosti proto postačuje některé z uplatněných argumentů zopakovat, resp. je zdůraznit a případně dále doplnit. Přiléhavou a logickou se přitom jeví i dovolatelova argumentace v rámci tří shora vymezených okruhů problémů.

Jak již bylo výše uvedeno, Krajský soud v Brně výrokem pod bodem II. napadeného usnesení rozhodl tak, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., za použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a trestní stíhání obviněné pro tam popsaný skutek (srov. shora) zastavil.

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. platí, že odvolací soud trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně ve smyslu § 223 odst. 1, 2 tr. ř. (odvolací soud však toto ustanovení ve výroku svého usnesení necitoval). Podle těchto zákonných ustanovení soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., příp. soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř.

Krajský soud v Brně v posuzované věci zřejmě ovlivněn odůvodněním shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1480/2012, a současně při vědomí, že skutek se stal dne 11. dubna 2011, tedy již za účinnosti nového trestního zákoníku, takže nelze aplikovat ustanovení § 65 tr. zák. o zániku společenské nebezpečnosti činu a nelze dovodit ani důvod k zastavení trestního stíhání obviněné podle § 172 odst. 1 písm. f) tr. ř. pro zánik trestnosti hledal jiný důvod pro zastavení trestního stíhání obviněné a nalezl jej právě v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Podle tohoto ustanovení sice státní zástupce může zastavit trestní stíhání , jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo , ovšem na danou věc je nelze i podle názoru Nejvyššího soudu aplikovat (a to ani za pomoci extenzivního výkladu, ani za pomoci analogie). Podle § 1 odst. 1 tr. ř. totiž účelem trestního řízení je náležitě zjistit trestné činy a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat. Trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti .

Dosažení účelu trestního řízení přichází v úvahu především u trestných činů menší závažnosti, u nichž lze učinit závěr, že sice došlo ke spáchání trestného činu, avšak na pokračování v trestním stíhání není dán veřejný zájem (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005). Posuzovaný skutek však nelze hodnotit jako čin menší závažnosti, a to nejenom s ohledem na samotný neodčinitelný následek v podobě smrti nezletilého dítěte, ale i s ohledem na to, že jeho pachatel je ohrožován trestní sazbou v rozmezí od jednoho roku do šesti let (srov. ustanovení § 143 odst. 2 tr. zákoníku).

Jednání obviněné (vědomě nedbalé zanedbání jejích rodičovských povinností) mělo za následek utonutí jejího nezletilého syna. Z hlediska významu chráněného zájmu, který byl takovým jednáním dotčen, se jedná o zájem prioritní a nanejvýš důležitý. V tomto ohledu Nejvyšší soud jednoznačně přisvědčil dovolateli, že trestní zákoník neobsahuje žádný jiný společenský zájem, který by byl chráněn více, než lidský život, nadto život malého dítěte. Ve světle ostatních kritérií se u obviněné navíc nejednalo o výjimečné vybočení z dosud řádného života, neboť trestní spis obsahuje důkazy svědčící o tom, že její péče o nezletilé děti nebyla bezvadná, takže fatální následek u nejmladšího z nich byl v podstatě vyvrcholením její nedostatečné rodičovské péče.

K argumentaci odvolacího soudu právem obviněné na spravedlivý proces podle Listiny je třeba ve shodě s dovolatelem jednak konstatovat, že v posuzované věci nedošlo k nějakým závažnějším průtahům (dosavadní cca tříletá doba trestního řízení není nikterak dlouhá, nehledě na to, že určité prodlení nebylo zaviněno nedbalým postupem orgánů činných v trestním řízení, nýbrž duševní chorobou obviněné), jednak akcentovat, že vedle práv obviněné existují i další protichůdné zájmy, zejména práva poškozených a obětí trestných činů, jakož i ústavně právní zásady, zejména zásada rovnosti v právech, které byly dotčeny (povinností soudů je zohlednit rovněž práva poškozeného, především jeho právo na život podle čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy). Vedle toho obviněná tím, že v důsledku jejího nedbalostního jednání došlo k nenapravitelnému následku, způsobila újmu také příbuzným nezletilého, zejména jeho otci a sourozencům.

Nejvyšší soud proto tuto pasáž uzavírá (opět ve shodě s dovolatelem), že závěr odvolacího soudu o zastavení trestního stíhání obviněné je předčasný. Přiléhavou se jeví zejména argumentace srovnáním pachatelů obdobné trestné činnosti (v jednom případě by šlo o pachatele dosud trestně nestíhaného a ve druhém o pachatele, jehož trestní stíhání by bylo přerušeno, jak je tomu i v posuzované trestní věci). Postavení těchto pachatelů se v podstatě liší jen v otázce promlčení jejich trestního stíhání zatímco pachateli dosud trestně nestíhanému promlčecí doba běží, pachateli, jehož trestní stíhání je přerušeno, promlčecí doba neběží. Rozdíl v jejich postavení nastává až dnem uplynutí základní promlčecí doby, neboť teprve od tohoto okamžiku mezi nimi nastane skutečně zásadní nerovnost trestní odpovědnost u pachatele, jehož trestní stíhání je přerušeno, nezanikne, jelikož ­promlčení se u něj staví podle § 34 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

Proto i Nejvyšší soud považuje za spravedlivé, aby se za situace, že se u pachatelů, jejichž trestní stíhání je přerušeno, bude zvažovat nějaká forma zastavení jejich trestního stíhání, tak stalo až po uplynutí základní promlčecí doby, neboť v opačném případě by mohlo dojít ke zvýhodnění duševně nemocných, jejichž choroba by se ještě v průběhu promlčecí doby vyléčila nebo léčbou omezila natolik, že by pominul důvod přerušení jejich trestního stíhání. V období před uplynutím promlčecí doby by se tak dva stejní pachatelé shodné trestné činnosti ocitli v rozdílném postavení (zatímco pachatel z duševní choroby vyléčený by byl beztrestný pro předchozí zastavení trestního stíhání, pachatel, který duševní chorobou netrpěl, by trestný byl; to by ovšem bylo v rozporu s rovností v právech podle čl. 1 Listiny). V posuzovaném případě by tak závěr o případném zastavení trestního stíhání obviněné mohl přicházet v úvahu až dne 11. 4. 2021, kdy by došlo k uplynutí desetileté promlčecí doby [srov. ustanovení § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku].

Pokud jde o další podmínku zakotvenou v ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. ( chování obviněného po spáchání činu ), je v podstatě nemožné vysledovat změnu chování obviněné po činu vzhledem k jejímu psychickému stavu (duševní choroba se u ní měla rozvinout již na jaře roku 2012, od té doby byla opakovaně hospitalizována v psychiatrické léčebně, v současné době navíc nemá v péči žádné své dítě). Odvolací soud sice v souladu se závěry znaleckého posudku konstatoval, že zdravotní stav obviněné je natolik vážný, že není schopna se účastnit trestního řízení, není schopna se hájit, ale ani pochopit smysl případného trestu, že její zdravotní stav je trvalý a neumožňuje dosáhnout naplnění účelu trestního řízení ve smyslu § 1 tr. ř., a že obviněnou nelze postavit před soud a projednat její odvolání ve veřejném zasedání, ovšem tyto závěry vzbuzují jisté pochybnosti, které jsou dány již tím, že ve věci byly postupně zpracovány tři znalecké posudky soudním znalcem MUDr. Josefem Svatoněm, (nejprve dne 13. 7. 2011, posléze dne 30. 11. 2012 a nakonec dne 2. 12. 2013 podrobnosti srov. shora), přičemž jejich jednotlivé závěry k duševnímu stavu obviněné se významně lišily (znalec nejprve duševní chorobu neshledal, poté shledal léčbou zlepšenou poruchu s pouhými rysy schizofrenie, přičemž schizofrenii vyloučil, aby nakonec schizofrenii potvrdil). Přes tyto odlišnosti však před soudem (ani prvního, ale ani druhého stupně) vyslechnut nebyl a nebyla mu tak dána možnost, aby své závěry, k nimž postupně dospěl, blíže vysvětlil. Už proto bude povinností odvolacího soudu věnovat této problematice daleko větší pozornost, než se v dosavadním řízení stalo.

Soud druhého stupně musí na soudním znalci požadovat především vysvětlení toho, jaké konkrétní nedostatečnosti brání obviněné, aby se trestního řízení (vůbec, příp. plnohodnotně) zúčastnila a jeho smysl pochopila, co je možno si představit pod onou nepříznivou prognózou , zda to znamená, že je v nejbližší budoucnosti (zhruba v dalších cca sedmi letech) s vysokou pravděpodobností (hraničící s jistotou) vyloučené, aby lékařská věda pokročila natolik, že by dokázala zlepšit duševní stav obviněné do té míry, že by byla opět schopna chápat smysl trestního stíhání, apod. Doba posuzování duševního stavu obviněné je totiž prozatím příliš krátká a závěry znaleckých posudků jsou příliš rozporné, než aby bylo možno učinit naprosto spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že její duševní choroba má ráz trvalý.

S dovolatelem lze souhlasit i v tom, že pro uvedené nejasnosti znaleckých posudků by dokonce mohla existovat pochybnost, zda snad obviněná netrpěla duševní chorobou již v době spáchání skutku a zda v takovém případě u ní nebyla dána nepříčetnost nebo zmenšená příčetnost ve smyslu § 25 nebo § 26 tr. zákoníku. Takové zjištění by totiž mohlo pro ni vést k mnohem příznivějšímu výsledku trestního řízení například až k jejímu zproštění obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení § 226 písm. d) tr. ř.

Bez povšimnutí dovolací soud nemůže ponechat ani dovolatelovu námitku, že soudní znalec MUDr. Josef Svatoň je zaměstnancem P. l. v J., v níž byla obviněná po podání prvého znaleckého posudku opakovaně hospitalizována. Z obsahu trestního spisu (ani ze samotných znaleckých posudků) totiž není zřejmé, zda a příp. v jakém rozsahu se jmenovaný znalec podílel na zdravotní péči o obviněnou (například v pozici ošetřujícího lékaře). Takové případné zjištění by přitom (zejména ve spojení s výše popsanými rozpory ve znaleckých posudcích) mohlo vyvolat pochybnost, zda především odvolací soud při výběru znalce k doplnění prvního znaleckého posudku a k podání nového znaleckého posudku dostatečně přihlížel k důvodům, pro které je znalec podle § 11 odst. 1 zák. č. 67/1967 Sb. z podání znaleckého posudku vyloučen. Je tomu tak tím spíše, že přinejmenším v závěrečných fázích soudního řízení měli oba (soudní znalec i obviněná) konkrétní a svým způsobem bezprostřední vztah k uvedené nemocnici (znalec jako zaměstnanec, obviněná jako pacientka).

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 12. 2013, sp. zn. 42 To 272/2012, a to ve výroku pod bodem II.; poté podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; nakonec podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť jeho rozhodnutím byla založena dovolatelem vytýkaná pochybení.

S ohledem na ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Brně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jeho povinností zejména bude v potřebném (výše formulovaném) rozsahu doplnit dokazování a po něm zvážit další procesní postup v trestní věci obviněné.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a