8 Tdo 508/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 508/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání obviněného mladistvého D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 4 Tmo 4/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 8 Tm 73/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého D. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 8 Tm 73/2008, byl obviněný mladistvý D. Š. (dále jen mladistvý , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 7. 1. 2008 kolem 17:45 hod. v B., u zastávky tramvajové linky MHD B. K. směrem k ulici U., po předchozí domluvě s dosud neustanovenými spolupachateli, pod záminkou, že do jednoho z nich, maskovaného šátkem přes obličej a čepicí s kšiltem, poškozený vrazil, zastoupili cestu poškozeným jménem T. R., a P.H., poté nejprve neustanovený pachatel maskovaný šátkem a čepicí a následně i mladistvý požadoval po poškozených, aby ukázali vše co mají u sebe, a když řekli, že nic nemají, mladistvý napadl poškozeného H. dvěma údery kolenem do břicha a úderem pěstí do obličeje a dosud neustanovený spolupachatel, maskovaný šátkem přes ústa, vyzval poškozeného R., aby vytáhl vše co má v kapsách, přičemž poškozený R. ze strachu vytáhl bankovku 1.000,- Kč a poté co mu mladistvý řekl, aby ji dal spolupachateli s šátkem přes ústa, jinak že jej zmlátí, poškozený R. z obavy z napadení bankovku vydal, načež pachatelé z místa odešli, čímž poškozenému T. R. způsobil škodu ve výši 1.000,- Kč .

Takto popsané jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 218/2003 Sb. ), mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle § 33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 33 odst. 1, § 15 odst. 1, 2 písm. c), § 18 odst. 1 písm. e) zák. č. 218/2003 Sb. mladistvému na zkušební dobu podmíněného odsouzení uložil výchovné opatření, a to výchovnou povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou proviněním anebo jinak přispěl k odstranění následku provinění. Konečně mu podle § 228 odst. tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozenému T. R., k rukám jeho zákonných zástupců, částku ve výši 1.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal mladistvý odvolání, o němž Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozhodl usnesením ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 4 Tmo 4/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Mladistvý ani s tímto rozhodnutím nesouhlasil a podal proti němu dovolání. Učinil tak prostřednictvím obhájce JUDr. R. T. a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), l) a g) tr. ř.



První z uvedených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. mladistvý spatřoval v tom, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. K tomu v podrobnostech uvedl, že do jeho základních práv bylo zasaženo chybným postupem policejního orgánu spočívajícím v tom, že jeho obhájci nebyl včas doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání. K tomu totiž došlo až dne 5. 3. 2008 při výslechu mladistvého, přestože plná moc byla obhájci udělena již 18. 2. 2008. V té souvislosti citoval ustanovení § 42 zák. č. 18/2003 Sb., podle něhož mladistvý musí mít obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit. Současně zdůraznil, že jakkoliv obhájce mu byl ustanoven od zahájení trestního stíhání, počátek nutné obhajoby v přípravném řízení sahá hluboko před zahájení trestního stíhání, takže měl mít obhájce již v okamžiku, kdy byly konány úkony podle § 158 tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, protože při podání vysvětlení mladistvého dne 16. 1. 2008 nebyl tomuto úkonu přítomen obhájce, čímž došlo k porušení uvedené zákonné dikce a významnému zásahu do práv mladistvého, jakož i k porušení čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

Další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. mladistvý odůvodnil v podstatě jen citací tohoto zákonného ustanovení, když uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Poslední z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mladistvý shledával v nesprávném právním posouzení skutku v rozhodnutí soudu . Upozornil na to, že k vydání odsuzujícího rozsudku přispěl jediný přímý důkaz, a to výpověď poškozeného P. H., která podle jeho názoru nepředstavuje důkaz věrohodný. Vytýkal soudům, že chybně hodnotily osobu tohoto svědka jako hodnověrnou, včetně obsahu jeho výpovědi, a že dospěly k závěru, že není zpochybněna žádným z dalších provedených důkazů. Je naopak přesvědčen, že v celém trestním řízení nebyl proveden důkaz, kterým by se prokázalo, že se trestný čin vůbec stal.

V závěru svého podání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle § 265l odst. 1 tr. ř. příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že je považuje za zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., státní zástupkyně poukázala na to, že povinnosti a práva obhájce rámcově vymezuje § 41 tr. ř. Obhájce je povinen poskytovat mladistvému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které mladistvého zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Obhájce je oprávněn již za přípravného řízení činit za mladistvého návrhy, podávat za něj žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů (§ 65 tr. ř.) a zúčastnit se podle ustanovení trestního řádu vyšetřovacích úkonů; s mladistvým, který je ve vazbě, je oprávněn mluvit v rozsahu stanoveném v § 33 odst. 1 tr. ř. V řízení před soudem je oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit mladistvý. Výpočet těchto oprávnění je pak upřesněn a doplněn v dalších ustanoveních trestního řádu.

Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, přičemž ze slov už v přípravném řízení vyplývá, že nutnost, aby obviněný měl obhájce, začíná vznesením obvinění (§ 165 odst. 1 tr. ř.) a pokračuje v dalších stadiích trestního řízení. Toto ustanovení je doplněno ještě ustanovením § 291 tr. ř., systematicky zařazeným do prvního oddílu devatenácté hlavy trestního řádu, podle něhož mladistvý musí mít obhájce již od vznesení obvinění. V době, kdy mladistvý ještě obhájce nemá, ač jej musí mít, lze provádět jen takové vyšetřovací úkony, které vzhledem k nebezpečí jejich zmaření, ztráty nebo podstatného oslabení jejich důkazní hodnoty anebo ztráty dalších důkazů, tedy z hlediska účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) nesnesou odkladu na dobu, než mladistvý obhájce bude mít (analogie § 165 odst. 4 tr. ř.). Ze spisu není patrno (a dovolatel to ani nenamítá), že by v době před zahájením trestního stíhání byly ve vztahu k němu prováděny vyšetřovací úkony této povahy, nebo že by před sdělením obvinění (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.) byly provedeny důkazy proti některému ze spoluobviněných, přičemž nešlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné a že by byly v řízení před soudem použity ve vztahu k dovolateli. Jeho oprávnění podle § 41 odst. 2, 3 tr. ř., tedy i právo zúčastnit se vyšetřovacích úkonů, nebylo porušeno, protože v přípravném řízení byla práva obviněného plně respektována, mimo podané obžaloby bylo trestní řízení proti němu vedeno jako proti mladistvému za účasti kvalifikovaného obhájce. Ani v řízení před nalézacím soudem nedošlo k takovému porušení zákona, které by mělo bezprostřední vliv na zákonnost rozhodnutí soudu v otázce viny a trestu v důsledku namítaných vad, tedy že soud opřel výrok o vině o procesně nevalidní důkaz (podané vysvětlení).

Své úvahy k tomuto dovolacímu důvodu státní zástupkyně shrnula v závěr, že obhájce může zastupovat mladistvého jen při úkonech, které mladistvý vykonává jako procesní strana a pokud povaha procesního úkonu zastoupení připouští, což nepochybně není podané vysvětlení podle § 158 tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že mladistvý sice poukázal na nesprávnou aplikaci hmotně právních ustanovení, ale jeho námitky ve skutečnosti směřovaly vůči skutkovým zjištěním soudů (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), na kterých byl následně výrok o vině založen. To znamená, že dovolatel se v této části dovolání domáhal přehodnocení relevantních skutkových okolností, a proto uplatněné námitky pod dovolací důvod nespadají. Tento způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) l) trestního řádu.



Konečně k poslednímu dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obviněný jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, ač byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. c), g) § 265b odst. 1 tr. ř., které odvolací soud nenapravil. K tomu dodala, že obviněný jednak tento dovolací důvod věcně neuplatnil, neboť z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení § 265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští, jednak ohledně dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jsou jeho námitky zjevně neopodstatněné.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.



Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Přestože obviněný tento dovolací důvod blíže neodůvodnil, nelze pochybovat, že jeho naplnění spatřoval jednak v tom, že jako mladistvý pachatel neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, jednak v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnil jej tedy v jeho druhé variantě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Dopadá především na situace, v nichž obviněný nebyl zastoupen obhájcem, přestože byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 a násl. tr. ř. (srov. například rozhodnutí publikované pod č. T 538. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 23, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 281 jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 49/2003). Taková situace je důvodem dovolání bez ohledu na to, z jakého důvodu obviněný musel mít v řízení obhájce, neboť právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [například čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy.

Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem [čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina )] a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (§ 33 odst. 1), jenž je ve shodě s Ústavou České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§ 33 odst. 1, § 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem užší, protože jím není jakékoli porušení práva na obhajobu, ale jen takové, při němž po tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení skutečně prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. trest. a přiměřeně i rozhodnutí publikované pod č. T 413. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, Praha: C. H. Beck, 2002, s. 203).

Už z tohoto pohledu je zřejmé, že v dané věci mladistvý nebyl postupem orgánů činných v trestním řízení na svých obhajovacích právech zkrácen. Aniž by bylo zapotřebí znovu opakovat argumenty obsažené ve vyjádření státní zástupkyně, s nimiž se Nejvyšší soud v zásadě ztotožňuje, stačí zdůraznit, že tvrzeným porušením zákonných předpisů (trestního řádu a zák. č. 218/2003 Sb.) pro nepřítomnost obhájce mladistvého při podání vysvětlení obviněného dne 16. 1. 2008 nebyla porušena práva mladistvého na obhajobu a nebylo zasaženo do jeho základních práv.

Argumentoval-li dovolatel porušením § 42 odst. 2 naposledy citovaného zákona, podle něhož mladistvý musí mít obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle tohoto zákona nebo provedeny úkony podle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit , pak zřejmě přehlédl poslední část tohoto ustanovení. Pokud totiž nebylo v možnostech orgánů činných v trestním řízení provedení úkonu (podání vysvětlení mladistvého) odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit, pak nebylo ani jejich povinností zajistit, resp. umožnit mladistvému účast při takovém úkonu jeho obhájci. Ještě podstatnější ovšem je, že tento úkon nejenže neměl žádnou důkazní hodnotu, ale především vůbec nebyl použit jako důkaz pro skutková zjištění soudu, tedy ve smyslu shora citovaného judikátu nešlo o úkon směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním . Za opodstatněnou pak nelze považovat ani námitku, že obhájci mladistvého nebyl včas doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, přestože plná moc mu byla udělena již 18. 2. 2008, zvláště když hned v dalším textu dovolání se uvádí, že takové usnesení převzal obhájce osobně až dne 5. 3. 2008 při výslechu mladistvého . Mělo-li by být toto cca dvoutýdenní prodlení považováno za procesní pochybení, pak je zřejmé, že bylo zhojeno hned při prvním výslechu mladistvého jako obviněného.

Poslední dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Na jeho podkladě naopak nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky, které obviněný ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Dovolatel totiž namítal, že k vydání odsuzujícího rozsudku přispěl jediný přímý důkaz (výpověď poškozeného P. H.), který podle jeho názoru nepředstavuje důkaz věrohodný, a vytýkal soudům, že chybně hodnotily osobu tohoto svědka jako věrohodnou. Takové výhrady ovšem směřovaly do způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry učinily, nikoliv do právního posouzení skutku.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli mladistvý ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. května 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a