8 Tdo 507/2011
Datum rozhodnutí: 04.05.2011
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 23 tr. zákoník



8 Tdo 507/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2011 o dovolání obviněného mladistvého tulipána *), proti rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 4 Tmo 118/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, soudu pro mládež pod sp. zn. 8 Tm 69/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého tulipána o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 8 Tm 69/2010 (dále jen soud prvního stupně ), byl obviněný mladistvý tulipán (dále jen mladistvý ) uznán vinným proviněním loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 20. 2. 2010 v době kolem 16:10 hodin v obchodním centru C. S. v B., N., společně s J. M., stíhaným samostatně, poté co poškozený K. H., J. M. na jeho žádost zapůjčil 150,- Kč, a J. M. po něm požadoval zapůjčení další finanční hotovosti 150,- Kč, což poškozený opakovaně odmítl, J.M. mu řekl, že když mu peníze nedá, dá mu ránu, a na to mu řekl, aby mu dal 500,- Kč, s tím, že poškozenému vrátí 400,- Kč, přičemž z kapsy vytáhl bankovku v hodnotě 200,- Kč a dvě bankovky v hodnotě 100,- Kč, s čímž poškozený nakonec souhlasil a dal J. M. svoji bankovku v hodnotě 500,- Kč, J. M. si ji vzal a podal ji mladistvému, který tam po celou dobu stál s nimi, a řekl mladistvému, aby ji schoval, a své bankovky si dal zpět do kapsy, společně s mladistvým z místa odešli, přičemž mladistvý byl přítomen jednání obviněného J. M. od počátku setkání poškozeného s K. H., spolu s J. M. ho doprovázel do obchodu, následně po výzvě J. M., který poslal pryč J. H., známého poškozeného, mladistvý zůstal u jednání J. M. stát v blízkosti poškozeného, kterému takto bránil v možnosti utéci.

Za toto provinění a za provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl mladistvý pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm 30/2010, byl mladistvý odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 z. s. m., za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 31 odst. 4 a § 76 z. s. m., § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Městského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm 30/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajský soud v Brně jako soud pro mládež rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 4 Tmo 118/2010, z podnětu odvolání, které proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal mladistvý, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o uloženém trestním opatření a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že mladistvému za provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a za sbíhající se provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm 30/2010, podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a § 31 odst. 1 z. s. m., a podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon mladistvého podle § 31 odst. 4 a § 76 z. s. m. a podle § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. zařadil odděleně od ostatních odsouzených ve věznici nebo zvláštním oddělení pro mladistvé. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestním opatření z rozsudku Městského soudu v Brně, soudu pro mládež ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 8 Tm 30/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Mladistvý podal prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Hrbáčka proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, ve kterém nejprve shrnul průběh řízení před soudy prvního a druhého stupně a v rozhodnutích popsaná skutková zjištění. Dále konstatoval, že na místě byl přítomen náhodnému setkání dospělého obviněného s poškozeným, které nebylo plánováno, přičemž dovolatel zaregistroval, že mezi sebou hovořili o půjčce, ale sám do jejich rozpravy nezasahoval. Nikdo ze zúčastněných neuvedl ani nepotvrdil, že by si dovolatel peníze nechal nebo měl z půjčky nějaký zisk. Nebylo tak ničím potvrzeno či prokázáno, že by mladistvý jednal ve spolupachatelství s J. M., a takový závěr nemá podporu v provedeném dokazování, neboť mladistvý stál celou dobu opodál, do hovoru jmenovaných osob nezasahoval a ani se o jeho obsah nezajímal. Mladistvý též poukázal na odlišné výpovědi poškozeného, a dovozoval jeho nevěrohodnost. Dovolatel uvedl, že lze mít za prokázané, že poškozený věděl, že je po něm požadováno zapůjčení peněz, k čemuž byl svolný, a J. M. také peníze předával. Dovolatel byl na místě přítomen, avšak do jednání jmenovaného dospělého pachatele nezasahoval, a neznal ani jeho úmysl, ani důvod, proč požadoval po poškozeném půjčku, a proč mu ji tento dal. Mladistvý nevěděl, a ani nepředpokládal, že je přítomen jednání, které lze kvalifikovat jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, a která zejména vylučuje úmysl, který je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže. Mladistvému nebylo prokázáno žádné konkrétní intenzivní a bezprostřední jednání, které by se dalo posoudit jako akutní hrozba poškozenému o použití násilí, pokud jim nedá své peníze. Nemůže se tedy v jeho případě jednat o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ani o jiné trestné jednání.

V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 4 Tmo 118/2010, včetně na něj navazujících rozhodnutí, a ve věci aby podle § 265m tr. ř. sám rozhodl nebo aby podle § 265 l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství, přestože mu byl opis dovolání mladistvého doručen, své případné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda v dovolání označený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř. Vycházel přitom z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Je též nutné připomenout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Při této vázanosti zjištěnými skutkovými okolnostmi je nutné pro právní posouzení věci vycházet z činu tak, jak byl soudem prvního stupně popsán ve výroku jeho rozsudku, jak je shora uvedeno a na podkladě tohoto skutku lze usuzovat o naplnění znaků provinění, jímž byl mladistvý uznán vinným. Z pohledu těchto námitek Nejvyšší soud správnost napadených rozhodnutí nezkoumal.

S ohledem na obsah mladistvým uplatněných námitek je tak zřejmé, že podané dovolání bylo uplatněno v souladu s takto označeným dovolacím důvodem jen zčásti, protože výhrady mladistvého proti tomu, že výpovědi poškozeného jsou nevěrohodné, anebo že vůbec nevěděl, že by J. M. poškozenému vyhrožoval, nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, protože těmito námitkami nejsou vytýkány právní nedostatky, ale mladistvý brojí proti skutkovým zjištěním a tomu, jak soudy zjištěný skutkový stav prokázaly.

V souladu s označeným dovolacím důvodem mladistvý uplatnil výhrady proti nesprávnému použití právní kvalifikace pro nenaplnění subjektivní stránky a absenci znaků spolupachatelství. Nejvyšší soud proto zkoumal zda v této části podané dovolání je opodstatněné.

Lze proto zmínit, že provinění loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Ochrana osobní svobody je u skutkové podstaty provinění loupeže vyjádřena znakem proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí . Pohrůžkou bezprostředního násilí se rozumí pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (viz rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Pohrůžka bezprostředním násilím je prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet samotnému zmocnění se věci.

O spolupachatelství se podle § 23 tr. zákoníku jedná tehdy, byl-li trestný čin (provinění) spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin (provinění) spáchala sama. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu (provinění) společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (provinění), nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu (provinění), jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (k tomu srov. rozhodnutí č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu (provinění) a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

Rovněž je rozhodné, že u spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). V případě společného úmyslu však nemusí vždy jít o výslovnou dohodu spolupachatelů, která tedy není nezbytnou podmínkou, ale postačí i konkludentní dohoda (srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště, když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.).

Na podkladě skutečností, které se podávají ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ve skutkových zjištěních, jakož i v příslušných pasážích napadených rozhodnutí, je zřejmé, že v daném případě mezi mladistvým a J. M. nebyla výslovná dohoda o tom, jak budou ve vztahu k poškozenému K. H. postupovat, a je též patrné, že většinu aktivního jednání, včetně pronesené výhrůžky, když mu nedá peníze, dá mu ránu , činil J. M., tedy byl to zejména tento spolupachatel, který též na poškozeném požadoval vydání finanční částky. Jednání a chování mladistvého je však se zřetelem na všechny zjištěné skutkové okolnosti nutno posuzovat v souladu se shora uvedenými kritérii vymezujícími jak společný úmysl, tak i společné jednání. Ze skutkových zjištění plyne, že role mladistvého byla významná a zcela souvisela s jednáním J. M., kterého v jeho postojích plně doplňovala. Potřeba je poukázat na to, že mladistvý od počátku byl konání J. M. přítomen a sledoval jeho činění z bezprostřední blízkosti. Jeho i poškozeného doprovázel do obchodního domu, kde J. M. na poškozeném vyžadoval rozměnění finanční částky a vedl s ním rozhovor na téma kolik a za jakých okolností mu půjčí . Mladistvý byl přítomen i tomu, když J. M. poškozenému vyhrožoval způsobem shora uvedeným. Reagoval na uvedené slovní výhrůžky tak, že se začal usmívat (viz strana 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž v době, kdy všichni vyšli před obchodní dům a u telefonní budky, resp. v jejím výklenku od poškozeného, za situace, kdy měl velmi ztíženou situaci takto zvoleným místem i bezprostřední přítomností mladistvého, pro to, aby se mohl od obou spolupachatelů vzdálit, J. M. požadovanou částku vydal. Mladistvý na tomto činu vzápětí participoval i tím, že od J. M. část poškozeným vydaných peněz přijal.

Takto popsané skutkové okolnosti svědčí o roli mladistvého, který svým postojem, stálou přítomností u všech jednotlivých úkonů, jež J. M. ve vztahu k poškozenému činil, dával zcela zřetelně najevo, že plně s jednáním spolupachatele souhlasí a i bez výslovné dohody uvedenými konkludentními projevy dával najevo svůj úmysl shodný s tím, co J.M.vůči poškozenému po celou dobu zjištěného konání, činil. Již z těchto skutkových zjištění je zřejmé, že mladistvý se činu dopustil za součinnosti tohoto spolupachatele, s nímž se činu též jako spolupachatel dopustil. Je v daném případě zjevné, že každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jež je naplněna souhrnem jednání všech spolupachatelů, resp. jednání každého ze spolupachatelů bylo článkem řetězu ve svém celku tvořící uvedenou skutkovou podstatu.

S ohledem na všechny takto objasněné a prokázané souvislosti se Nejvyšší soud ztotožnil se shodnými závěry, které rozvedl a učinil soud prvního stupně na straně 4-5 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud, který uvedené úvahy považoval za správné, na straně 4 napadeného rozsudku.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud při správnosti uvedených závěrů doplňuje, že za této situace nemůže jít o účastenství ve smyslu § 24 odst. 1 tr. zákoníku, o němž by bylo možné uvažovat jen v případě, že by nebyly splněny znaky spolupachatelství.

Soudy mladistvého správně shledaly vinným proviněním loupeže, jehož znaky společně s dalším spolupachatelem naplnil. Okolnost, že soud přímo ve výroku o vině neuvedl ustanovení § 23 tr. zákoníku, správnosti takového závěru nebrání, protože jak pachatelství (§ 22 odst. 1 tr. zákoníku), tak ani spolupachatelství není okolností, kterou je nutné ve výroku o vině uvádět. Rozhodné je, že ve skutkových zjištěních jsou dostatečné podklady pro závěr o tom, že se jedná o společné jednání více osob, což uvedená výroková část napadeného rozsudku splňuje.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal vady v použité právní kvalifikaci podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, když soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí v potřebné míře rozvedly všechny významné okolnosti, dovolání mladistvého posoudil jako neopodstatněné a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. května 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová

*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.