8 Tdo 503/2005
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy: § 258 tr. zák., § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.




8 Tdo 503/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. května 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněných A. Ž. a Z. Ž. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 3 To 699/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 18/2004, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 10 T 18/2004, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 3 To 699/2004, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Českém Krumlově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 10 T 18/2004, byli obvinění A. Ž. a Z. Ž. uznáni vinnými trestnými činy zneužívání vlastnictví podle § 258 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy byl každý z obviněných odsouzen podle § 258 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. byl každému z nich uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl každému z nich podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 26. 11. 2004, sp. zn. 3 To 699/2004, z podnětu odvolání obviněných zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustili tím, že jako vlastníci nemovitosti v Č. K., Š. ulice domu a pozemku, které jsou zapsány jako kulturní památka v Ústředním seznamu nemovitostí kulturních památek České republiky, postavili v období od ledna 2003 do 6. 6. 2003 dvoupodlažní přístavbu restaurace a kryté terasy k domu, přičemž ve stavbě pokračovali i poté, co jim rozhodnutím Městského úřadu v Č. K. stavebního úřadu, ze dne 10. 4. 2003,č. j. SÚ-901/03-Be, které nabylo právní moci dne 2. 5. 2003, bylo nařízeno ihned zastavit veškeré stavební práce, a tímto jednáním podstatně změnili vnější vzhled budovy a poškodili tak tuto nemovitou kulturní památku, která se nachází v městské památkové rezervaci a zároveň je součástí vnitřního města Č. K., zapsaného v seznamu Světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO . Za to každému z obviněných uložil podle § 171 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti shora citovanému rozsudku podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněných a vymezila je dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Po podrobném shrnutí předchozího řízení vyjádřila, že s právními úvahami prezentovanými odvolacím soudem se nelze ztotožnit. Ve vztahu k trestnému činu zneužívání vlastnictví podle § 258 tr. zák. uvedla, že při posouzení, zda provedené stavební úpravy dobového objektu v historické části města odpovídají pojmu poškození vlastní věci ve smyslu tohoto ustanovení a zda se jedná o poškození důležitého kulturního zájmu, je nezbytné vycházet pouze z odborných a fundovaných podkladů. Poukázala na to, že soudy při svých úvahách mohly vycházet celkem z pěti stanovisek, jež se ve svých závěrech mnohdy rozcházejí a vyznívají jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněných. Obhajobě obviněných nasvědčuje zejména vyjádření Ing. J. M., která spatřuje kladný přínos uskutečněné přístavby v její nesporné estetické kvalitě, jakož i znalecký posudek předložený obviněnými a zpracovaný K. Č. znalcem z oboru stavebnictví se specializací technologie rekonstrukcí budov a obnovy památkových objektů. Dovolatelka stručně shrnula obsah vyjádření Doc. ing. akad. arch. V. G., jakož i stanoviska Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Č. B. Zdůraznila závěry znaleckého posudku z oboru stavebnictví památkové objekty, ekonomika, zpracovaného Ing. J. Ž., neboť právě s ohledem na ně a jejich nespornou objektivitu bylo nutno přijmout právní závěr o škodlivosti provádění nepovolených stavebních úprav. Rozvedla, že objekt byl zařazen mezi nemovité kulturní památky ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zák. č. 20/1987 Sb., a pokud jako takový byl poznamenán stavebním zásahem obviněných, musel se nutně odrazit ve způsobeném škodlivém následku předpokládaném v ustanovení § 258 tr. zák. Za této situace považuje za nadbytečné úvahy o tom, zda takový následek je či není odstranitelný, přičemž tuto okolnost lze zohlednit toliko ve smyslu úvah o nebezpečnosti činu obou obviněných pro společnost. V této souvislosti podotkla, že po celou dobu od vybudování přístavby k objektu až do jejího úplného odstranění bude vzhled historické části města v negativním smyslu výrazně poznamenán. Nelze přitom podcenit nebezpečí spojené s odstraňováním přístavby historického objektu, při němž se nedá vyloučit další nepředvídatelný zásah do původní dochované části. Společenskou nebezpečnost jednání obviněných zvyšuje podle jejího názoru také fakt, že došlo k zásahu do důležitého kulturního zájmu chráněného dokonce v nadnárodním měřítku. Má za nepochybné, že popsaného jednání se obvinění dopustili v přímém úmyslu, když od samého počátku provádění stavebních úprav řešili problém s památkáři , tudíž věděli o zákazu změny vzhledu domu, jakož i o nutnosti vyžádat si v uvedeném směru předchozí stanovisko orgánu památkové péče. Pokud odvolací soud poukázal na možnost postižení obviněných po linii stavební, uvedla, že orgán státního stavebního dohledu svého sankčního oprávnění využil, avšak taková okolnost nemůže být zohledněna jinak, než při úvahách o účelnosti trestního postihu obviněných. Nejvyšší státní zástupkyně se neztotožnila s tím, že obvinění byli uznáni vinnými trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť k naplnění této skutkové podstaty je třeba, aby šlo o kvalifikovaně zakázanou činnost odvíjející se od rozhodnutí sankční povahy. V daném případě se však ze strany obviněných jednalo o výkon činnosti, která jim byla zakázána rozhodnutím orgánu státního stavebního dohledu vydaného ve smyslu § 102 odst. 5 písm. a) stavebního zákona, tedy rozhodnutím srovnatelným s předběžným opatřením v občanském soudním řízení, které nelze považovat za rozhodnutí zakazující činnost ve smyslu citovaného zákonného ustanovení.

Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 699/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 10 T 18/2004, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Českém Krumlově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se písemně vyjádřili obvinění, kteří za správné považovali rozhodnutí soudu druhého stupně, pokud neshledal v činu, jímž byli uznáni vinnými, naplnění znaků trestného činu zneužívání vlastnictví podle § 258 tr. zák. S dovoláním nejvyšší státní zástupkyně se ztotožnili pouze v té jeho části, v níž označila za nezákonné právní posouzení jejich jednání jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a vyjádřili souhlas s jejím požadavkem, aby rozsudek soudu druhého i prvního stupně byl zrušen. Na rozdíl od podaného dovolání se však domáhali vydání zprošťujícího rozsudku podle § 226 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že bylo podáno z důvodu taxativně vymezeného v ustanovení § 265b tr. ř.

Jelikož Nejvyšší soud ve věci nezjistil žádné skutečnosti, pro které by bylo nutné dovolání odmítnout z hledisek uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek a řízení jemu předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Ve vztahu k části dovolání, v níž dovolatelka vyjádřila své nesouhlasné stanovisko se závěrem soudu druhého stupně, že činem obviněných nebyla naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání vlastnictví podle § 258 tr. zák., je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo poškodí důležitý kulturní nebo jiný důležitý obecný zájem tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo zašantročí vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů.

Předmětem ochrany podle citovaného ustanovení trestního zákona jsou věci, které představují zejména kulturní památky, jiné předměty kulturní povahy, muzejní sbírky, chráněné části přírody apod. a které jsou ve vlastnictví pachatele nebo s nimiž je pachatel oprávněn nakládat jako s věcmi vlastními. Toto ustanovení trestního zákona navazuje na zvláštní předpisy upravující ochranu určitých významných věcí v obecném zájmu a doplňuje je o možnost trestního postihu za typově závažnější jednání. Je přitom zcela nerozhodné, zda se jedná o věc movitou či nemovitou. Stejně tak zůstává bez právního významu penězi vyjádřitelná hodnota takové věci. Podstatné je pouze to, zda jednáním popsaným v předmětné skutkové podstatě může dojít k poškození důležitého kulturního nebo jiného obecného zájmu v míře podmiňující potřebný stupeň společenské nebezpečnosti.

Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně (na rozdíl od soudu druhého stupně, který uvedenou právní kvalifikaci tzv. vypustil) byli obvinění shledáni vinnými trestným činem zneužívání vlastnictví podle § 258 tr. zák. v té podobě, že poškodili důležitý kulturní zájem tím, že poškodili vlastní věc, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů.

Z hlediska naznačených formálních znaků citované právní kvalifikace je nutné zaměřit úvahy na posouzení a vymezení pojmů, jež tyto znaky představují. Z dikce trestného činu podle § 258 tr. zák. je zřejmé, že musí jít o jednání poškozující důležitý kulturní zájem tím, že je poškozena vlastní věc.

Za důležitý kulturní zájem se v projednávané trestní věci považuje zájem na ochraně kulturních památek podle zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 20/1987 Sb.). Podle § 2 odst. 1 cit. zák. jsou kulturními památkami nemovité a movité věci, popřípadě jejich soubory, které jsou významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické [písm. a)], které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem [písm. b)]; za kulturní památky jsou tyto věci prohlašovány Ministerstvem kultury České republiky a jako takové jsou zapisovány do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky. Vlastníkům těchto věcí citovaný zákon ukládá zvláštní povinnosti a stanovuje omezení výkonu jejich vlastnického práva (§ 9 až § 15, § 19, § 20 cit. zák.).

S ohledem na popsaná skutková zjištění a obsah spisu není pochyb o tom, že dům v Š. ulici, k. ú. Č. K. je nemovitou kulturní památkou ve smyslu § 42 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., neboť byl dne 5. 11. 1963 podle zák. č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, ve znění pozdějších předpisů, zapsán do státního seznamu kulturních památek a zároveň je součástí vnitřního města Č. K., zapsaného v seznamu Světového přírodního a kulturního bohatství UNESCO. Pro posouzení, zda jsou v daném případě naplněny znaky uvedené skutkové podstaty je tudíž nutné zkoumat, zda obvinění tím, že postavili v období od ledna 2003 do 6. 6. 2003 dvoupodlažní přístavbu restaurace a kryté terasy k domu , tuto nemovitost jakožto kulturní památku poškodili a tím poškodili i důležitý kulturní zájem.

Východiskem pro další právní úvahy je zejména posouzení, zda uvedenou stavební činností došlo k poškození označené kulturní památky (domu a parcely, k. ú. Č. K.), která je ve smyslu § 258 tr. zák. věcí vlastní (jde o věc podle § 118 odst. 1 obč. zák. a věc nemovitou ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák). Zničení a poškození věci je porušení hmotné podstaty věci, nikoli způsobení poklesu hodnoty věci z jiných důvodů. V případě zničení jde o úplné znehodnocení věci, u poškození se jedná o její částečné znehodnocení. I přesto, že znakem skutkové podstaty trestného činu zneužívání vlastnictví podle § 258 tr. zák. není způsobení škody, je s ohledem na uvedené principy, které určují znak poškození a stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jako materiálního znaku tohoto trestného činu (§ 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.) nutné vyjádřit rozsah vzniklého poškození v kvantitativní hodnotě, a to alespoň zjištěním poměru mezi stavem původním a tím, o kolik byla v důsledku jednání pachatelů v rámci poškození hodnota věci zmenšena. Takové snížení lze stanovit např. procentuálně nebo jiným měřitelným způsobem. Lze si totiž jen těžko představit, že bez těchto měřítek by bylo možné poškození určit tak, aby byl dostatečně vyjádřen jeho rozsah. Proto, i když u poškození věci vlastní nemá právní význam penězi vyjádřitelná hodnota takové věci, ve vztahu k objasnění rozsahu jejího poškození se nelze obejít bez určení, o kolik se snížila její majetková hodnota, a proto je nutné toto snížení alespoň rámcově stanovit. Jinak totiž není možné vyjádřit to, jak dalece byla porušena či znehodnocena její hmotná podstata, v níž je nutné chápat její obsahovou a významovou hodnotu.

Na základě těchto hledisek je proto i v projednávané trestní věci nezbytné spolehlivě zjistit a objasnit, zda a v jakém rozsahu došlo trestním jednáním obviněných přístavbou domu k poškození předmětné nemovitosti. Pro takové určení, jak již správně dovodil soud prvního i druhého stupně a namítá to ve svém dovolání i nejvyšší státní zástupkyně, se nelze obejít bez odborného posudku, neboť jiným důkazním prostředkem se tato nikoliv právní, ale odborná a specializovaná skutková otázka nedá spolehlivě objasnit (§ 105 odst. 1 tr. ř.).

Podle obsahu spisu byl jako znalec z oboru ekonomika památkové objekty přibrán Ing. J. Ž., který písemně zpracoval znalecký posudek (č. l. 35 - 49 spisu). Soud prvního stupně na jeho podkladě a rovněž na podkladě dalších ve věci provedených důkazů, jak je uvedeno v obsahu odůvodnění jeho rozsudku, shledal, že znak poškození věci vlastní byl naplněn, a obviněné uznal vinnými trestným činem podle § 258 tr. zák. Odvolacímu soudu byl současně s odvoláním obviněných předložen jiný znalecký posudek zpracovaný K. Č., s nímž tento soud při veřejném zasedání naložil jako s listinným důkazem a jako takový jej podle § 213 tr. ř. přečetl (z procesního hlediska s ním jako se znaleckým posudkem soud nenakládal). S ohledem na rozsah dokazování provedeného soudem prvního stupně vydal odvolací soud napadený rozsudek, jímž neshledal obviněné vinnými uvedeným trestným činem, protože jak v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, nejde v daném případě o nevratné změny, které vzniknou na objektu chráněném jako kulturní památka. Vycházel z toho, že původní vlastní historický objekt tak, jak jej obvinění jako noví vlastníci převzali již po rekonstrukci v průběhu 80. let 20. století, nebyl jejich další činností zničen či poškozen, neboť škodlivý následek podle obsahu posudku i odborných vyjádření spočívá vlastně jen v narušení estetického vjemu, k němuž došlo zbudováním přístavby. Z toho je patrné, že odvolací soud svůj závěr o tom, že nebyla naplněna skutková podstata uvedeného trestného činu vystavěl na úvaze, že nebylo prokázáno, že by došlo k takovému poškození, jaké zákon v případě trestného činu podle § 258 tr. zák. předpokládá.

Nejvyšší soud považuje toto rozhodnutí soudu druhého stupně při současném stavu dokazování za předčasné, neboť doposud nebyly vyčerpány všechny možnosti pro to, aby bylo dostatečně objasněno, zda obvinění předmětnou nemovitost poškodili , v jakém rozsahu toto poškození způsobili a jak tím byl případně poškozen popsaný důležitý kulturní zájem, když dosavadní podklady, jak byly prozatím opatřeny, nevyjadřují bezezbytku všechny okolnosti, které jsou v daném případě podstatné.

Za dostatečný podklad pro shora uvedený závěr prozatím nelze považovat ani znalecký posudek znalce Ing. J. Ž. (č. l. 35 a násl.), neboť v jeho závěru nejsou ve vztahu k úpravám, které obvinění v kritickém období provedli, uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné zjistit, jaká byla hodnota a stav nemovitosti v době před tím, než obvinění zahájili činnost, jíž měla být tato nemovitost poškozena. Tyto skutečnosti jsou naproti tomu zohledněny a vysvětleny v odborných vyjádřeních a stanoviscích zpracovaných zejména Ing. J. M., Národním památkovým ústavem a K. Č. coby znalcem z oboru stavebnictví.

Ing. J. M. ve svém vyjádření k přístavbě domu v Č. K. (č. l. 401 a násl.) mimo jiné uvedla, že hlavní budova byla zásadním způsobem rekonstruována k obytným účelům v roce 1979, a to podle projektu Doc. ing. akad. arch. V. G. Tehdy také zanikla zástavba situovaná severně od hlavní budovy, přičemž prostor dvora byl do doby před touto rekonstrukcí zastavěn hospodářskými budovami. Na jednotlivých částech předmětné budovy jsou podle jejího vyjádření patrné prvky různých stavebních slohů či stylů, z nichž převládají prvky renesanční a patrné jsou taktéž úpravy klasicistní.

Ze znaleckého posudku zpracovaného znalcem z oboru stavebnictví K. Č. (č. l. 473 a násl.) se podává, že stavební rekonstrukce plánovaná a připravovaná již od roku 1973 započala v roce 1982 a trvala osm let, přičemž během této doby doznala budova razantních změn v důsledku prováděných stavebních úprav. Uvedl, že nebylo možno očekávat předání kvalifikovaně renovovaného díla, když tato osm let trvající přestavba budovy byla prováděna nekvalifikovanými silami.

Není tudíž zcela zřejmé, v jakém rozsahu došlo k poškození nemovitosti předmětnou přístavbou a v jakém rozsahu k tomuto poškození došlo již dříve. V dosavadním zpracování znaleckého posudku znalce Ing. J. Ž. vzbuzuje pochybnosti vyjádření znalce že vlastní objekt byl již stabilizován a k dalším zcela zásadním negativním zásahům již po předchozí obnově nedošlo , přičemž tento svůj závěr odděluje od toho, co shledal ve vztahu k přístavbě, když v bodě 7. tohoto posudku vyjádřil, že stavební úpravy provedené v dvorní části objektu jsou svým charakterem plnohodnotnou přístavbou, nikoliv terasou, která výrazně proměnila vzhled i hmotové poměry jak objektu, tak i jeho bezprostředního okolí . Tato znalecká stanoviska nedávají dostatečnou odpověď na otázku o faktickém poškození domu, aby soud mohl na jejich základě posoudit, v jakém rozsahu došlo k poškození objektu jednáním obviněných v době, pro kterou jsou stíháni. Nejednoznačná stanoviska znalce dostatečně nevyjadřují rozsah vzniklého poškození, a pokud shledal, že byl poškozen kulturní a historický vzhled objektu a zcela zásadně změněn charakter i vzhled původního objektu , jde o vyjádření neopírající se o žádné konkrétní, přesné a určité vyjádření, podle něhož by bylo možné stanovit, v jakém rozsahu a v čem je tento současný stav zhoršením oproti původní situaci, v níž se nemovitost před přestavbou konanou obviněnými v době od ledna do června 2003 nacházela. S uvedeným závěrem znalce se nelze spokojit ani proto, že konstatoval, tak jako i jiná ve věci podaná odborná stanoviska, že v průběhu let 1982-1990, resp. i v roce 1995 došlo k celé řadě neodborných zásahů, které výrazně zaostávaly za významem památkového objektu. Přesná specifikace škod způsobených v tomto období by musela být předmětem rozsáhlých sondážních prací prováděných destruktivními metodami.

Z vyjádření znalce je dále zřejmé i to, že při určení svého stanoviska volil odlišný přístup k vlastnímu objektu a jiný k zmíněné přístavbě, což činí jeho znalecké závěry rovněž nepřezkoumatelnými a zavádějícími. Jak je již shora zdůrazněno, je předmětem ochrany v daném případě celá nemovitost, a pro stanovení poškození věci vlastní ve smyslu § 258 tr. zák. je nutné posuzovat tuto nemovitost jako celek, tedy dům v ulici Š. v Č. K., pozemkem v katastrálním území Č. K. Jestliže znalec oddělil hlavní objekt (tedy zmíněný a za kulturní památku prohlášený dům) od zmiňované přístavby, je potřebné, aby vysvětlil, jaký význam má pro zkoumané otázky uváděné oddělení budovy domu od jeho přístavby, a jakou měrou se realizovaná přístavba dotkla nemovitosti jako celku, tedy nejen domu, ale zda předpokládaná poškození lze promítnout i ve vztahu k jeho parcele a pokud znalec shledá, že se dotkne i jí, bude muset rozvést, v jakém směru. Nezbytné je též objasnit, zda kromě neestetického a nekulturního vzhledu, má přístavba na dům a jeho parcelu jiný negativní vliv, a zda je měřitelný. Současně je nutné s ohledem na dopad nepříznivých technických vlivů vysvětlit, jak by odstraněním této přístavby hlavní část domu utrpěla a zda by byla trvale narušena.

V uvedených souvislostech totiž nelze odhlédnout od probíhajícího stavebního řízení, při němž, jak vyplývá i z vydaného opatření uvedeného v popisu skutkového zjištění, bude nutné tuto stavbu odstranit. Za následek trestného jednání obviněných pak bude nutné považovat stav domu, který po odstranění přístavby vznikne, a pokud se tak ještě nestalo, nezbude než poškození domu vyjádřit i v této alternativě.

Ve věci bude potřebné se touto otázkou znovu pečlivě zabývat. Řízení se totiž neobejde bez toho, aniž by byl znovu podrobně zpracován znalecký posudek znalce Ing. J. Ž., a to ve smyslu shora uvedených skutečností, které bude nutné náležitě objasnit a vyložit.

Vyřešení této otázky může mít význam pro zjišťované poškození chráněné nemovitosti, neboť je zjevné, že nejprve bude potřeba stanovit její hodnotu před přestavbou, a teprve poté, co tato hodnota bude zjištěna, bude možné se zabývat jejím stavem po provedené přestavbě. Na základě těchto zjištěných skutečností budou splněny podmínky pro stanovení a náležité vyjádření rozdílu mezi nimi.

Znalecký posudek tak, jak byl zpracován a jak k němu ústně vypověděl jmenovaný znalec při hlavním líčení, nemůže obstát též proto, že z něho není patrno, jak se znalec vypořádal se všemi podklady, které (jak sám v části 3. svého posudku uvedl) měl k dispozici, a to zejména se zjištěními a závěry, k nimž dospěly ve svých odborných stanoviscích i Doc. ing. akad. arch. V. G. (č. l. 221 a násl., 225 a násl.) a taktéž Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Č. B. (č. l. 438 a násl.), a Ing. J. M. (č. l. 401 404), a jež se zevrubně danou problematikou zabývají a dopadají i na skutečnosti znalcem nerozvedené, ač mohou mít podstatný význam právě pro stanovení hodnoty objektu ať již v době před tím, než obvinění začali provádět činnost, která je předmětem projednávané trestní věci, nebo poté, co byla nemovitost touto jejich činností pozměněna. Znalec by se měl rovněž vypořádat se závěry posudku K. Č. (č. l. 473- 477), jenž byl odvolacím soudem přečten jako listinný důkaz a s jehož obsahem znalec prozatím nebyl seznámen.

Z obsahu znaleckého posudku znalce Ing. J. Ž., který je v této věci jediným znaleckým posudkem ve smyslu § 105 tr. ř., neboť posudek předložený obviněnými v době odvolacího řízení doposud procesní podmínky znaleckého posudku podle § 105 tr. ř. nesplňuje a jedná se stále jen o listinný důkaz, měl dát odpověď na otázku, o jaké poškození se jednalo v případě domu. Takové skutečnosti z něj však nevyplývají a pokud jsou naznačeny, nejsou dostatečné pro závěr soudu o tom, zda v daném případě je či není naplněn znak poškození věci vlastní a jak tím byl poškozený důležitý kulturní zájem v souladu s tím, jak to vyžaduje ustanovení § 258 tr. zák. Pozornost doposud nebyla věnována ani tomu, zda je dán potřebný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.

Protože z doposud provedených výsledků dokazování nebylo možné v tomto směru učinit spolehlivý závěr a zůstala neobjasněna základní otázka, zda obvinění naplnili znaky trestného činu poškozování cizí věci podle § 258 tr. zák. po formální i materiální stránce, nemohlo být bez pochybností rozhodnuto o vině obviněných a bylo nutné v této souvislosti přisvědčit argumentům vzneseným k této problematice nejvyšší státní zástupkyní v podaném dovolání. Už proto napadené rozhodnutí v této části, s ohledem na všechny uvedené výhrady, nemohlo obstát.

Namítala-li nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání, že v jednání obviněných nelze spatřovat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., Nejvyšší soud se i s touto její výhradou ztotožnil.

Předně je vhodné poznamenat, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.

Podle shora popsaných skutkových zjištění byla uvedená právní kvalifikace založena na rozhodnutí Městského úřadu v Č. K. stavebního úřadu, ze dne 10. 4. 2003, č. j. SÚ-901/03-Be s právní mocí dne 2. 5. 2003. Jedná se tedy o rozhodnutí vydané stavebním úřadem příslušným podle § 117 odst. 1 písm. e) zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů [dále jen stavební zákon] (č. l. 161-162), kterým bylo podle § 102 odst. 2 téhož zákona nařízeno obviněným zastavit s okamžitou platností všechny stavební práce na dotčené stavbě.

Z obsahu spisu a charakteru tohoto rozhodnutí je zřejmé, že bylo vydáno označeným stavebním úřadem na základě stavebního řízení prováděného v souvislosti s nedostatky, které stavební úřad shledal v postupu obviněných jako majitelů domu čp. 89 při provádění stavebních prací. Toto rozhodnutí bylo vydáno v souladu s ustanovením § 102 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož nedbá-li právnická osoba nebo fyzická osoba podnikající podle zvláštních předpisů nebo osoba výzvy orgánu státního stavebního dohledu, vydá stavební úřad rozhodnutí, kterým nařídí zjednání nápravy; při provádění stavby může stavební úřad práce na stavbě zastavit.

Z uvedených zjištění plyne, že předmětné rozhodnutí má povahu předběžného opatření. K této skutečnosti je vhodné poznamenat, že ve smyslu § 43 odst. 1 písm. a) zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád), ve znění pozdějších předpisů, je předběžným opatřením vydaným v rámci správního řízení takové rozhodnutí, jímž správní orgán ukládá účastníku řízení, aby něco konal, něčeho se zdržel nebo něco strpěl. Předběžné opatření zruší, jakmile pomine důvod, pro který bylo nařízeno. I když v případě stavebního řízení se nejedná o správní řízení, lze z takto vymezeného pojmu předběžného opatření podpůrně vycházet i v projednávaném případě odstranění stavby zahájeného tímtéž stavebním úřadem dne 4. 4. 2003 (č. l. 153). Smyslem zmíněného předběžného opatření bylo zachovat faktický stav v dané fázi stavebního řízení a zamezit obviněným, aby pokračovali v provádění nepovolených stavebních prací poškozujících nemovitou kulturní památku ve smyslu výše uvedeném. Důsledky předpokládané tímto rozhodnutím nebyly časově neomezené, nýbrž stavební úřad současně ve svém rozhodnutí ze dne 10. 4. 2003 stanovil, že ve stavebních pracích bude možno pokračovat až po zjednání nápravy, a to na základě nového rozhodnutí stavebního úřadu.

V neuposlechnutí a nerespektování shora uvedeného nařízení nelze spatřovat naplnění znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť porušování povinností vyplývajících z předběžného opatření nemá povahu zakázané činnosti ve smyslu tohoto citovaného ustanovení (k tomu viz rozhodnutí č. 15/1976 Sb. rozh. tr.).

Z těchto důvodů, jestliže soudy obou stupňů spatřovaly ve shora popsaném jednání obviněných naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., nelze se s takovým závěrem ztotožnit.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Okresnímu soudu v Českém Krumlově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.).

Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Před vlastním právním posouzením skutku bude muset okresní soud doplnit dokazování, zejména postupem podle § 109 tr. ř. odstranit nedostatky znaleckého posudku Ing. J. Ž. a na znalci požadovat, aby podle shora nastíněných otázek své zkoumání zaměřil na hodnotu dotčené nemovitosti před a po zásahu obviněných, jakož i na rozsah předpokládaného poškození vzhledem ke všem nabízejícím se alternativám řešení nastalé situace. V případě, že takový postup nepovede k výsledku, nelze vyloučit přibrání jiného znalce, event. vyžádání posudku ústavu v souladu s ustanovením § 110 tr. ř. Teprve po objasnění všech vyslovených otázek, případně i dalších, pokud se jejich potřeba v průběhu prováděného dokazování vyskytne, bude možno vyvodit závěry o trestní či jiné odpovědnosti obviněných. Pakliže soud dospěje k závěru, že oba obvinění se skutečně dopustili jednání, které vykazuje všechny formální znaky konkrétního trestného činu, bude nutné (s ohledem na definici trestného činu v ustanovení § 3 odst. 1, 2, 4 tr. zák.) zvážit, zda skutek kladený jim za vinu naplňuje i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti (materiální znak). Protože všechny uvedené znaky musejí být naplněny současně, může soud učinit spolehlivý závěr o vině obou obviněných až po důkladném zvážení všech okolností významných pro rozhodnutí.

Protože zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. května 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová