8 Tdo 502/2007
Datum rozhodnutí: 30.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 502/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 4 To 259/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 274/2000, a rozhodl t a k t o :

Z podnětu dovolání obviněného R. K. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle § 265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. T. z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 4 To 259/2006, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 2 T 274/2000.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 2 T 274/2000, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněných M. T. a J. T.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. dopustil se spoluobviněnými M. T. a J. T. tím, že dne 3. 1. 2000 kolem 20.00 hodin v H. společně přijeli dvěma osobními auty na ulici V. k domu, společně přišli k bytu, v němž bydlel D. N., a když jim po zazvonění otevřel, představili se, že jsou od policie, vyzvali ho, aby šel s nimi, když je následoval, ptali se, zda je ozbrojen, ve výtahu domu jej prohledali, poté ho vyzvali, aby s nimi jel za jeho kamarády P. Š. a T. S. na ulici J. v H., zde ho vyzvali, aby je přivedl, po jejich příchodu se jich dotazovali, zda u sebe nemají zbraň, proto jim T. S. vydal slzný plyn zvaný kasr, sdělili jim, aby s nimi šli před dům, kde se jich dotazovali, zda poznávají osobní auto zn. Mercedes obviněného T., které zde stálo, poté jim přikázali, aby do tohoto automobilu nasedli, odvezli je na ulici S. v H. k a. obviněného T., zavedli je dovnitř do prostor dílny, kde po nich požadovali, aby se přiznali k poškození pneumatik na osobním autě obviněného T. a zavázali se k náhradě škody, a když to D. N., T. S. a P. Š. odmítli s tím, že nic neudělali, připoutali je za ruce kovovými pouty ke kovovým tyčím u zvedáku na automobily s tím, že si to přiznání mají rozmyslet, že oni se vrátí, poté kolem 20.45 hodin v dílně a. zhasli, a. uzamkli a odjeli, přičemž D. N. se kolem 22.00 hodin podařilo kovovou tyč, k níž byl připoután, ukroutit a po rozbití okna z a. utéci na Obvodní oddělení Policie ČR v H., kde celou věc oznámil.

K odvolání obviněného R. K., směřujícímu proti výroku o vině i trestu, a odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněných M. T., R. K. i J. T. jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu, byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 4 To 259/2006, z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výrocích o uložených trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněný R. K. byl podle § 235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na sedm měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. K. jako nedůvodné zamítnuto.

Pro úplnost nutno dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým Krajský soud v Brně o odvolání podaném v projednávané věci rozhodl. V prvním případě rozhodoval z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných M. T., R. K. i J. T. a usnesením ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 4 To 74/2005, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. k odvolání státního zástupce zrušil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 2 T 274/2000, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných zamítnuta.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 4 To 259/2006, podal obviněný R. K. dovolání, které zaměřil proti výroku o vině. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. a namítl, že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože ten spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve výroku o vině chybí právní kvalifikace trestné součinnosti, tedy alespoň odkaz na ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák.

Podstatu námitek dovolatel soustředil na právní kvalifikaci skutku, kterou nepovažoval za správnou, a je podle něj v rozporu se skutkovými zjištěními. Poukazoval na to, že ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně chybí zjištění, jaké násilí mělo být na poškozených pácháno či jakým násilím mělo být poškozeným vyhrožováno. Spatřují-li soudy násilí v tom, že poškození byli následně v servisu připoutáni, upozornil, že k připoutání došlo až po skončení jednání a obviněný T. na ně poškozené neupozornil; nepoužil je tudíž jako prostředek, aby poškození uznali svoji povinnost k náhradě škody. Je proto zřejmé, že připoutání nebylo použito k modifikaci vůle poškozených, ale až jako zajištění osob do doby, než obviněný T. přivolá Policii ČR. Nesouhlasil ani se závěry soudů, že on se stal spolupachatelem trestného činu vydírání tím, že svojí přítomností zesiloval účinek násilí a že byl srozuměn s tím, že poškození zůstanou potmě v autoservisu. Zdůraznil, že ze strany spoluobviněných nedošlo k žádnému násilí ani žádným výhrůžkám násilí, není proto zřejmé, jaký účinek násilí měli obvinění svojí přítomností zesilovat. Stran srozumění s ponecháním poškozených potmě v autoservisu připomněl, že srozumění jako vztah k následku nelze zaměňovat s aktivním jednáním směřujícím ke sledovanému následku a už vůbec nelze pouhým srozuměním naplnit skutkovou podstatu trestného činu vydírání. Pokud tedy soudy uzavírají, že byl srozuměn s následkem jednání obviněného T. (s uzamčením poškozených v s.), není takové zjištění dostatečné na to, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. K obdobnému závěru je podle něj nutné dospět i ohledně závěru soudu prvního stupně, podle něhož on a spoluobviněný T. svou přítomností na místě po boku obviněného T. utvrdili tohoto obviněného, který se dopustil aktivního násilí, resp. pohrůžky násilí, v jeho zločinném úmyslu . Ani utvrzení jiného v jeho zločinném úmyslu není možné ztotožňovat se spolupachatelstvím jakéhokoliv trestného činu, zvláště mělo-li by spočívat v pouhé přítomnosti na místě činu. Takováto součinnost nenaplní ani znaky účastenství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť i k té je třeba aktivní úmyslné účasti na spáchání konkrétního skutku způsoby v tomto ustanovení jmenovanými.

Ve vztahu k otázce zavinění obviněný znovu opakoval, že byl na místo přizván jako ochránce bezpečnosti obviněného T. a jako takový nevybočil nijak ze své role. Obviněného T. doprovázel s úmyslem, aby zajistil jeho osobní bezpečnost; jeho úmysl byl dán a omezen jeho úlohou v celé záležitosti. Z jeho pasivní úlohy nelze dovozovat úmysl přivodit poškozeným pocit přítomnosti násilí či vůbec umožnit spáchání trestného činu, neboť sama lhostejnost k následku určitého jednání k naplnění znaků eventuálního úmyslu nestačí. Ve vztahu k trestnému činu vydírání pak nepostačuje nejen lhostejnost k omezené osobní svobodě poškozených, ale dokonce ani srozumění s jejím omezením. V této souvislosti poukázal i na absenci příslušných skutkových zjištění stran charakteru jeho zavinění.

Konečně měl za to, že postupem soudů obou stupňů došlo k zásahu do ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že skutková zjištění uvedená v odůvodnění rozhodnutí jsou v příkrém rozporu s popisem skutku ve výrokové části rozsudku. V návaznosti na tento rozpor je nesprávné i právní posouzení věci, neboť soud posuzuje a odsuzuje obviněného za skutek popsaný ve výrokové části rozsudku, nikoliv za jednání, které vzal v odůvodnění rozhodnutí za prokázané.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující a aby Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že jeho argumentace je víceméně opakováním dosavadní obhajoby a byla obsažena v odvolání, jímž se náležitě zabýval odvolací soud, na jehož závěry je možno odkázat. Výhrady obviněného vůči skutkovým zjištěním nenaplňují žádný z dovolacích důvodů, a netřeba se jimi proto podle něj zabývat. Námitku směřující proti absenci výroku o spolupachatelství shledal irelevantní, poněvadž výrok podle § 9 odst. 2 tr. zák. není součástí právní kvalifikace skutku v tom smyslu, že by zakládal nějakou zvláštní formu účasti pachatele na skutku či že by měl jiný hmotně právní význam pro výrok o vině či pro ukládání sankce. V této části je proto dovolání zjevně neopodstatněné. V podstatě stejný názor zaujal i ve vztahu k námitkám obviněného proti právnímu posouzení věci. Měl za to, že obviněný se jimi snaží bagatelizovat význam své účasti na trestném jednání tří osob. Pokud by bylo možno přistoupit na vysvětlení dovolatele, že vystupoval pouze jako osobní ochránce obviněného M. T., bylo by s ohledem na zjevně protiprávní povahu tohoto obviněného možno působení dovolatele posuzovat jako jednání pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Takový závěr ale není na místě, poněvadž od samého počátku se dovolatel spolu s obviněným J. T. podílel na trestném jednání iniciovaném obviněným M. T.; společně přijeli dvěma vozy pro poškozeného N., jehož dovolatel prohledával, zda nemá zbraň, podobně tomu bylo i u poškozených Š. a S., který tomuto obviněnému vydal obranný plynový sprej. Ani se zřetelem k dalšímu vývoji událostí nelze podíl dovolatele redukovat na pouhé pasivní přihlížení. Nijak nezakročil proti tomu, když byla porušována osobní svoboda poškozených, byť si musel být vědom, že se jedná o chování protiprávní a trestné; nijak se od něj ani nedistancoval, takže nelze dospět k závěru, že by připoutání poškozených kovovými pouty bylo excesem z dohody obviněných na průběhu skutku. Uvedl též, že dovolatel nedůvodně zpochybňuje naplnění znaku násilí použitého vůči poškozeným. Jejich připoutání je zcela zjevným užitím násilí, které bezprostředně směřovalo k omezení jejich osobní svobody, ve skutečnosti bylo prostředkem nátlaku na poškozené k tomu, aby uznali vinu na poškození pneumatik na vozidle obviněného T. a zavázali se k náhradě takto vzniklé škody. Všechny tyto skutečnosti dovolatel vnímal, takže byl nejen srozuměn s následky jednání obviněného T., nýbrž byl aktivním účastníkem skutku. Navrhl proto, aby bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě (a též na podkladě odvolání státního zástupce) meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněného, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Obecně lze též připomenout, že pojem násilí sice není v trestním zákoně definován (určitou výjimku představuje toliko § 89 odst. 6 tr. zák.), při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku násilí použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky). V obou případech je přitom pro násilí charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný jakož i spoluobvinění M. T. a J. T. jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a trpěl.

Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku, je jednání obviněných M. T., R. K. a J. T. vyznačující se tím, že společně přijeli dvěma osobními auty k bydlišti D. N., společně přišli k jeho bytu a když jim po zazvonění otevřel, představili se, že jsou od policie, vyzvali ho, aby šel s nimi, když je následoval, ptali se, zda je ozbrojen, ve výtahu domu jej prohledali, poté ho vyzvali, aby s nimi jel za jeho kamarády P. Š. a T. S. k místu jejich bydliště, zde ho vyzvali, aby je přivedl, po jejich příchodu se jich dotazovali, zda u sebe nemají zbraň, proto jim T. S. vydal slzný plyn zvaný kasr, sdělili jim, aby s nimi šli před dům, kde se jich dotazovali, zda poznávají osobní auto zn. Mercedes obviněného T., které zde stálo, poté jim přikázali, aby do tohoto automobilu nasedli, odvezli je k autoservisu obviněného T., zavedli je dovnitř do prostor dílny, kde po nich požadovali, aby se přiznali k poškození pneumatik na osobním autě obviněného T. a zavázali se k náhradě škody, a když to D. N., T. S. a P. Š. odmítli s tím, že nic neudělali, připoutali je za ruce kovovými pouty ke kovovým tyčím u zvedáku na automobily s tím, že si to přiznání mají rozmyslet, že oni se vrátí, v dílně autoservisu zhasli, autoservis uzamkli a odjeli, přičemž poškozeným se po více jak hodině podařilo vyprostit a z místa činu utéci.

Obviněný především vytkl, že skutková zjištění soudů neobsahují zjištění stran použitého násilí či jeho pohrůžky. Je-li takové násilí spatřováno v připoutání poškozených v s.u, připomněl, že k němu došlo až po ukončení jednání, obviněný M. T. na ně poškozené neupozornil; nepoužil je tudíž k modifikaci vůle poškozených ve smyslu znaku § 235 odst. 1 tr. zák., ale až jako zajištění osob do doby, než obviněný M. T. přivolá Policii ČR.

Taková výhrada však evidentně nemůže obstát a i dovolací soud souhlasí se závěry, jež v daných souvislostech učinil již soud prvního stupně, reaguje na obhajobu obviněného M. T. Obviněný M. T. poškozené, kteří se nebránili s ohledem na atmosféru, kterou obvinění, starší a fyzicky zdatnější, v průběhu činu vytvořili, připoutal kovovými pouty ke strojnímu zařízení na zvedání automobilů. Učinil tak poté, co tito odmítli přiznat se k poškození pneumatik jeho vozidla s tím, že si to přiznání mají zatím rozmyslet, načež z a. všichni obvinění odešli, zhasli a uzamkli jej. Takové jednání za okolností, které byly popsány, nelze vyložit jinak, než jako použití násilí, tj. připoutání pouty ke strojnímu zařízení, za účelem působit na vůli poškozených, a tedy jako násilí ve smyslu zákonného znaku § 235 odst. 1 tr. zák.

Tvrzení obviněného, že šlo pouze o zajištění osob do doby, než obviněný T. přivolá Policii ČR, nutno odmítnout, poněvadž pro zadržení osoby podezřelé ve smyslu § 76 odst. 2 tr. ř., což měl dovolatel patrně na mysli, zcela zjevně nebyly splněny podmínky a ani obvinění se nemohli domnívat, že by tomu mohlo být jinak.

Podle § 76 odst. 2 tr. ř. osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoliv, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Ani jeden z těchto předpokladů nebyl splněn, jak již ostatně správně uvedl soud prvního stupně (strany 6, 7 rozsudku). Obvinění poškozené nepřistihli při trestném činu, jejich totožnost znali; neexistoval zákonný a ani rozumný důvod, proč je převést do autoservisu, připoutat je zde a poté je ponechat ve tmě a uzamčené. Jen pro úplnost lze poznamenat, že obvinění měli k dispozici mobilní telefony, pokud by usilovali o předání poškozených policii, jistě se nabízelo efektivnější řešení než ponechat je uzamčené v a. do doby, než se jim samotným podařilo utéci.

Nelze mít proto pochyb o tom, že přinejmenším jednání obviněného M. T., jež charakterizuje použití násilí, mělo povahu nátlaku na vůli poškozených takto nucených přiznat se k poškození pneumatik na osobním vozidle obviněného M. T. a tedy činu směřujícího proti svobodě rozhodování.

Další výhrady obviněného R. K. spočívající v tvrzení, že on sám se vůči poškozeným nedopustil žádného násilí ani jeho pohrůžek a že jeho jednání nevybočilo ze sjednané role ochránce bezpečnosti spoluobviněného M. T., vyústily v závěr, že se nemohl dopustit spolupachatelství žádného trestného činu a že pouhá přítomnost na místě činu nenaplňuje ani znaky účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Takto definované spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání v tomto smyslu jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému provedení trestného činu, jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V tomto případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.

Právě o posledně uvedenou alternativu společného jednání se mělo jednalo v případě činu obviněného R. K. Tomu nasvědčuje ta část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž zrekapituloval, že skutek spáchali obvinění svým společným jednáním (strana 3). Obvinění R. K. a J. T. podle soudu prvního stupně svou přítomností na místě činu po boku obviněného M. T. utvrdili tohoto obviněného, který se dopustil aktivního násilí, resp. pohrůžky násilí, v jeho zločinném úmyslu. V očích poškozených zesilovala jejich přítomnost účinek násilí, a byla tak složkou nátlaku na vůli poškozených, i když tito obvinění zůstali sami nečinní, což byl následek, kterého obvinění chtěli docílit (strana 4). Z těchto důvodů nebyl čin obviněných R. K. a J. T. posouzen jako některá z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. na trestném činu vydírání podle § 235 tr. zák., ale jako spolupachatelství tohoto trestného činu.

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám zdůraznil, že vlastní připoutání pouty ke kovovým tyčím u zvedáku na automobilu sice prováděl obviněný T., ale za přítomnosti spoluobviněných, s čímž se ztotožnili, pak poškozené uzamkli v a. a zhasli světlo. Svojí přítomností na místě činu k jeho provedení přispěli. V očích poškozených zesilovala jejich přítomnost účinek násilí, a byla tak složkou nátlaku na vůli poškozených (strana 5 rozsudku).

Je zjevné, že takto oběma soudy specifikovaná skutková zjištění se liší od skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž obvinění poškozené odvezli k a. obviněného T., zavedli je dovnitř do prostor dílny, kde po nich požadovali, aby se přiznali k poškození pneumatik na osobním autě obviněného T. a zavázali se k náhradě škody, a když to D. N., T. S. a P. Š. odmítli s tím, že nic neudělali, připoutali je za ruce kovovými pouty ke kovovým tyčím u zvedáku na automobily s tím, že si to přiznání mají rozmyslet, že oni se vrátí, v dílně autoservisu zhasli, autoservis uzamkli a odjeli. Dovolatel v rozporu mezi skutkovým stavem, jak byl skutečně zjištěn, popisem skutku ve výroku o vině a právním hodnocením tohoto skutku spatřoval zásah do práv zaručených Listinou a Úmluvou.

Tvrzené rozpory mezi výrokem o vině v rozsudku soudu prvního stupně a odůvodněním rozsudků soudů obou stupňů (jakkoliv obecně nežádoucí) by nebyly trestněprávně významné zejména tehdy, pakliže by tento rozpor nebyl relevantní z pohledu právního posouzení skutku obviněného. Takový závěr však bez dalšího učinit nelze.

Spolupachatelství předpokládá kromě společného jednání i úmysl k tomuto jednání směřující. K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně, přičemž k naplnění znaku společného jednání ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. přitom za takové situace (tj. existence společného úmyslu) postačí, aby přítomnost dalšího pachatele na místě činu zesilovala účinek výhrůžek (viz stanovisko pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., s. 18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 7 Tdo 729/2005 publikované pod č. 11/2006 Sb. rozh. tr. aj.). Obviněný opodstatněně vytkl, že soudy obou stupňů otázku subjektivní stránky trestného činu ponechaly stranou, explicitně se k jeho zavinění nevyjádřily. Přitom právě v projednávané věci je nezbytné zabývat se touto otázkou zevrubně, poněvadž ze skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě výroku o vině a ani ze skutkových zjištění podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá, zda obvinění jednali na podkladě předchozí výslovné dohody o společném jednání, společných cílech, či zda tak jednali konkludentně.

Soud prvního stupně odkázal v odůvodnění svého rozsudku na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 495/2005, v němž Nejvyšší soud, reaguje na konkrétní skutkovou situaci, shrnul, že podle ustálené judikatury soudů spolupachatelství nevyžaduje, aby každý spolupachatel od prvopočátku spolupůsobil při celé trestné činnosti a aby případná úmluva předcházela započetí činnosti. Stačí, když poté, co se seznámil s dosavadní činností ostatních pachatelů, směřující k dosažení zakázaného cíle, přistoupil právě za tímto účelem v dohodě s nimi dříve, než ještě byla dovršena celá skutková podstata trestného činu, k činnosti ostatních a ji svou spolučinností doplní (srov. č. 2180/1925 Sb. rozh. tr. Vážný). Přitom zákon nevyžaduje, aby činnost všech spolupachatelů (vydírání) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem. Není třeba, aby se každý spolupachatel ve smyslu trestného činu vydírání osobně dopustil zjevného násilí, stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým spolupachatelem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu (srov. č. 3371/1929 Sb. rozh. tr. Vážný). Jde-li o trestný čin vydírání, naplňuje totiž pouhá přítomnost pachatele na místě činu, kde v té době druhý pachatel nutí svou oběť násilím anebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konala, opominula nebo trpěla, pojem spolupachatelství v případě, je-li přítomnost onoho nečinného pachatele utvrzujícího druhého pachatele (násilníka) v jeho zločinném úmyslu a jednání, a zesilujícího účinnost násilí nebo pohrůžky vykonávaného druhým pachatelem (násilníkem) v očích osoby, vůči níž je používáno násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy složkou nátlaku na vůli napadené osoby, jejíž vůle má i podle úmyslu pachatele, který zůstal nečinným, být zesíleným nátlakem ovlivněna ve směru oběma pachateli chtěném (srov. č. 4119/1931 Sb. rozh. tr. Vážný). Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od těchto obecných zásad odchýlit, a to tím spíše, že přiléhavě vystihují vzájemnou podmíněnost společného jednání vedeného společným úmyslem coby nezbytných předpokladů přesvědčivého závěru o spolupachatelství trestného činu.

Soud prvního stupně a ve shodě s ním i soud odvolací se ale ve svých závěrech soustředily zásadně na objektivní znaky spolupachatelství, tj. společné jednání, aniž by stejnou pozornost soustředily k existenci společného úmyslu, či vědomého spolupůsobení za stejným cílem (ve smyslu shora vymezených zásad). Jinak řečeno, pouhá přítomnost obviněného na místě činu, nebude-li současně prokázán jeho nejméně nepřímý úmysl směřující ke stejnému právně relevantnímu cíli jako jednání aktivního pachatele, ještě znaky spolupachatelství uvedené v § 9 odst. 2 tr. zák. spolehlivě nevystihuje.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby v dalším řízení vytknutá pochybení odstranil, aby skutek ve skutkové větě výroku o vině popsal ve shodě s výsledky dokazování a především aby svoji pozornost věnoval i odůvodnění subjektivní stránky trestného činu. Bude na něm, aby znovu pečlivě zvážil, zda právní posouzení skutku jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. přiléhavě vystihuje míru účasti obviněného na spáchání trestného činu, či zda by význam, povahu a závažnost jeho činu nevyjádřilo lépe jeho posouzení jako pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti dovolací soud připomíná, že i pro případ spolupachatelství je žádoucí vymezit konkrétní jednání každého ze spolupachatelů tak, aby bylo patrno, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu, a to zvláště nebyla-li součástí skutkových zjištění soudů existence předchozí dohody spoluobviněných konkretizující jejich společné jednání. Stejný požadavek platí i v případě účastníků na trestném činu podle § 10 odst. 1 tr. zák. proto, aby byl patrný význam a povaha jejich účasti na spáchání trestného činu.

Současně se dovolací soud zabýval i možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněného J. T. Podle § 265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení § 261 tr. ř. o beneficiu cohaesionis, a proto ve smyslu tohoto ustanovení i v dovolacím řízení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému, rozhodne dovolací soud vždy též v jeho prospěch. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto za stejných okolností o vině i ohledně spoluobviněného J. T. (z podnětu odvolání státního zástupce) a shora vytknuté pochybení, v kterém je spatřováno nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se týká nejen obviněného R. K., ale i obviněného J. T., je splněna podmínka pro použití ustanovení § 265k odst. 2 věta in fine tr. ř. ve spojení s § 261 věta první tr. ř., a proto shodně rozhodl i ohledně něj.

Obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Argumentoval, že ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně chybí právní kvalifikace trestné součinnosti, tedy alespoň odkaz na ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud. Tyto námitky za předpokladu, že by byl výrok o vině spolupachatelstvím trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. správný, opodstatněné nejsou.

Spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není žádnou samostatnou formou účasti pachatele na trestném činu, což se projevuje jednak tím, že není zmíněno v ustanovení § 89 odst. 1 tr. zák., a nemá ani žádný jiný hmotně právní význam pro výrok o vině či pro ukládání trestu. Smyslem ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. je vyjádřit jednak eventualitu spáchání trestného činu společným jednáním více osob, a jednak zdůraznit zásadu stejné trestní odpovědnosti spolupachatelů (trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám). Proto není nutné ve výroku o vině ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. Nedostatek výslovného údaje o spolupachatelství ani nedostatek citace ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. tedy není vadou rozsudku zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 146/98, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1273/2006 aj.). Tento závěr však není s ohledem na výsledek dovolacího řízení určující.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného R. K. z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ohledně tohoto obviněného a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. tak učinil také ohledně spoluobviněného J. T. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hodoníně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch jmenovaných obviněných. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková