8 Tdo 5/2017
Datum rozhodnutí: 12.04.2017
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, § 29 tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zák.



8 Tdo 5/2017-38

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného Mgr. JUDr. T. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 8 To 256/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 6/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. JUDr. T. K. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 T 6/2016, byl obviněný T. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 20. 3. 2015 v době kolem 15.30 hodin v B.-L. před domem č. p. ... na ulici K. fyzicky napadl poškozeného Mgr. V. D., tak, že ho opakovaně udeřil sevřenou pěstí pravé ruky do oblasti hlavy, a svým jednáním mu způsobil popsaná zranění spočívající mimo jiné v otřesu mozku, tržné ráně levého ušního boltce délky 5 cm, zlomeniny kostěných výběžků horní čelisti, ve kterých jsou uchyceny zuby, a další, jeho hospitalizace trvala ode dne 20. 3. 2015 do dne 23. 3. 2015 na Klinice úrazové chirurgie Fakultní nemocnice Brno-Bohunice, s nutností podrobit se chirurgickým zákrokům, s obtížemi v přijímání stravy s omezením v obvyklém způsobu života po dobu cca 10 až 14 dní od vzniku zranění, a došlo ke škodě u Vojenské zdravotní pojišťovny ve výši 9.071 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že již byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 12. 1986, sp. zn. 8 T 100/1986, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a další, jímž bylo upuštěno od potrestání.

2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 30 denních sazeb, jejíž výše byla stanovena na částku 1.000 Kč, celkem 30.000 Kč [podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku s přihlédnutím k § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku], a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 30 týdnů. Soud rovněž rozhodl o náhradě škody. 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací o odvoláních obviněného a poškozeného V. D. směřujících proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 8 To 256/2016, podle § 258 odst. 1 písm. b), f) odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozeného napadený rozsudek prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému V. D. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl. II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l), g) tr. ř. dovolání. Neztotožnil se se závěry odvolacího soudu, že byly provedeny potřebné důkazy podle § 2 odst. 5 tr. ř., že byl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností nebo že by odvolací soud dostatečně reagoval na jím uplatněné námitky, neboť se nevypořádal se všemi jeho výhradami ani nenapravil to, že byl krácen na svých procesních právech. Podle obviněného nalézací soud správně skutkový stav nezjistil, a proto ani nevyvodil odpovídající právní závěry. 5. Obviněný tyto výhrady podřadil pod extrémní rozpor, protože v žádném stadiu trestního řízení nebylo prokázáno, kdo konflikt zahájil, a nebyl ani zjištěn motiv jednotlivých účastníků konfliktu, ani úmysl obviněného způsobit poškozenému zranění. Odkázal na své odvolání a rovněž upozornil na souběžně vedené trestní řízení Městským soudem v Brně pod sp. zn. 3 T 7/2016 pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku proti poškozenému, v němž byl totožný skutkový stav založen na stejných důkazech, a v němž Městský soud v Brně dospěl k diametrálně odlišným závěrům, a to jak o nevině V. D. a trestu, tak i o důvěryhodnosti jednotlivých důkazů. Též obviněný vytkl, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch a v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., protože si vybraly jen jednu z variant několika navzájem se vylučujících výpovědí zejména o začátku konfliktu.

6. Podle obviněného jeho vina nebyla v řízení provedenými důkazy jednoznačně prokázána, neboť ji soudy opřely o jediný přímý důkaz, za nějž považovaly absolutně nevěrohodnou a stále se měnící výpověď poškozeného, z níž nesprávně dovodily, že obviněný konflikt inicioval. Na nevěrohodnost poškozeného obviněný poukázal s ohledem na obsah jeho výpovědi učiněné při hlavním líčení dne 24. 3. 2016, kde uvedl, že první, co si pamatuje, jsou zuby, neví, zda to byla první rána, o tom, zda padla nějaká před tím, než je ta, na níž si nepamatuje, neví, nedovede to vyloučit. Podle obviněného tak nebylo prokázáno, že on konflikt zahájil, když poškozený sám nevyloučil, že konflikt zahájil sám a že se obviněný pouze bránil. K nedostatkům výpovědi poškozeného upozornil na tendenční změny a upravování informací o zahájení konfliktu ve svůj prospěch, rozdílný popis útoků i postavení útočníků, jakož i na její odlišnost od té, kterou uvedl ve věci pod sp. zn. 3 T 7/2016. Obviněný považoval soudem provedené dokazování za rozporné, a tvrdil, že jeho závěry jsou domněnkami suplujícími potřebné důkazy. 7. Nesprávnými obviněný označil i závěry o tom, že událost popsaná obviněným nekoresponduje se zraněními, která byla objektivně zjištěna, jež soudy vyvodily ze znaleckého posudku MUDr. Mgr. Tomáše Vojtíška, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož je naopak zřejmé, že zranění způsobená obviněnému jsou plně vysvětlitelná opakovanými údery kovovým obuškem. Obviněný v těchto nedostatcích spatřoval porušení práva na spravedlivý proces a nerespektování zásady in dubio pro reo , jelikož ve věci neexistuje dostatek objektivních a nezpochybnitelných důkazů (nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3622/10). Závažné pochybení obviněný shledal již v počátcích trestního řízení na straně Policie České republiky a státního zastupitelství v Brně, když byl zamítnut obhajobou učiněný návrh na provedení důkazu výslechem poškozeného a výpisem z Knihy úrazů vedené výcvikovým útvarem, u něhož poškozený v době konfliktu sloužil. Nesprávně nebyly zajištěny ani lékařské zprávy z ošetření poškozeného ve Vojenské nemocnici v dopoledních hodinách, čímž by bylo prokázáno, že poškozený na žádném ošetření ve Vojenské nemocnici nebyl, tedy že skutečně jel do B. za účelem vyvolání konfliktu a křivě tak vypovídal. Uvedené skutečnosti obviněný považoval za opomenuté důkazy. 8. Porušení práva na obhajobu obviněný spatřoval v průběhu jeho výpovědi u hlavního líčení, kdy mu bylo znemožněno dokončit odpověď na dotaz předsedkyně senátu a nebylo mu umožněno podrobně se vyjádřit a souvisle vylíčit skutečnosti (viz hlavní líčení dne 16. 2. 2016), ani používat své záznamy a nahlížet do svých poznámek a bylo mu odňato slovo. Soud také nepřipouštěl otázky obhájce směřující na svědky a odpovídal na ně sám (hlavní líčení konané dne 24. 3. 2016).

9. Za porušení spravedlivého procesu obviněný považoval způsob, jímž soudy hodnotily zpracované znalecké posudky. Nesprávně byl podle něj zhodnocen znalecký posudek z oboru sport, odvětví sport provozování, specializace sebeobrana, vytvořený z podnětu obhajoby Ing. Zdeňkem Maláníkem, jehož závěry nekorespondují s tím, k čemu dospěly soudy, protože tento znalec uzavřel, že iniciátorem činu byl poškozený. Pokud měl soud pochybnosti o přesvědčivosti jeho závěrů, měl nechat vyžádat revizní posudek a neměl nadřazovat znalecký posudek znalce MUDr. Mgr. Tomáše Vojtíška, Ph.D., který ohledně zranění učinil jen obecné závěry, a protože není z oboru sportu, nebyl schopen se erudovaně vyjádřit k mechanizmu boje. Za vadu považoval i postup, jímž byl znalec přibrán, jakož i formulaci otázek pro znalecký posudek, o čemž obviněného orgány činné v trestním řízení neinformovaly, čímž mu již v přípravném řízení odepřely možnost vznést námitky proti osobě znalce a vyjádřit se k formulaci otázek.

10. Obviněný bez ohledu na zmíněné vady v procesních postupech shledal nedostatky i v právním posouzení věci. K přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku vytýkal nedostatek úmyslu, a to i nepřímého, způsobit poškozenému jakékoli zranění, neboť ten ani prokázán nebyl stejně jako motiv k zahájení útoku, protože obviněný ustupoval a útokům poškozeného se bránil. Pokud na poškozeném byla zjištěna zranění zubů, nebylo prokázáno, že by takto zraněný již nebyl v době potyčky s obviněným. Když není možné jednoznačně zjistit, kdo dal první úder, není ani možné dovodit úmysl obviněného ke zranění poškozeného. Podle obviněného šlo z jeho strany o jednání v nutné obraně, když z dokazování je zřejmé, že ustupoval a aktivně se útokům poškozeného bránil, neboť vykrýval útok poškozeného a v rámci obrany několikrát zaútočil a pravděpodobně poškozeného zasáhl. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněný zdůraznil některé obecné zásady nutné obrany s tím, že druhou fázi konfliktu již zahájil sám poškozený, který zaútočil na obviněného obuškem. Podle obviněného bylo s ohledem na rozhodovací soudní praxi nutné v činu spatřovat nutnou obranu ve smyslu § 29 tr. zákoníku. V té souvislosti vycházel i z rozhodnutí Městského soudu v Brně v souběžném řízení vedeném pod sp. zn. 3 T 7/2016, kde soud uvedl, že Z provedeného dokazování má soud za to, že není možné jednoznačně dospět k závěru, kdo dal první úder a fyzický konflikt v podstatě vyvolal . Tento názor soudu prvního stupně podle obviněného potvrzuje, že nelze v daném případě jednoznačně prokázat a vyvodit úmysl obviněného způsobit poškozenému jakékoli zranění. 11. Dovolání obviněného směřovalo i proti právní kvalifikaci přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jelikož soudy se dostatečně nezabývaly korektivem společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a nevypořádaly se s zásadou subsidiarity trestní represe , a to i proto, že ne každé fyzické napadení občana musí být posouzeno jako výtržnictví, protože je za něj nutné považovat jen to, které závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Nedošlo ani k případnému vyvolání pozornosti či pohoršení druhých osob, které by byly svědky předmětného konfliktu, neboť žádná osoba mimo vyslechnutých svědků přítomna nebyla. Nebyl závažným způsobem hrubě narušen veřejný klid a pořádek, i když se tohoto činu pachatel dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Podle obviněného byla míra společenské škodlivosti snížena tím, že se jednalo o konflikt vojáka z povolání oděného ve vojenské uniformě s použitím zbraně a osoby v civilu bránící se holýma rukama, jakož i subjektivní pocit osoby bez vojenského nebo bojového výcviku bránit se vojákovi z povolání. Vyšší škodlivost vyvolává jednání vojáka z povolání, neboť tento je povinen i v krizových situacích zachovat klid a fyzického násilí a zbraně použít pouze v krajních případech, což v uvedeném konfliktu jistě potřeba nebylo. Obviněný poukázal na to, že ve věci sp. zn. 3 T 7/2016 soud ve shodném skutkovém stavu společenskou škodlivost jednání poškozeného neshledal, v čemž spatřoval porušení právní jistoty zaručené právním řádem.

12. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 8 To 256/2016, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 2 T 6/2016, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 226 písm. c) tr. ř. se obviněný zprošťuje obžaloby v plném rozsahu. 13. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který shledal, že napadená rozhodnutí soudů netrpí vnitřními rozpory. Ztotožnil se způsobem, jakým Městský soud posuzoval verzi obviněného, jíž správně posoudil jako nevěrohodnou, protože je s ohledem na ostatní důkazy, o něž soudy svá rozhodnutí opřely, smyšlená. Naproti tomu verze poškozeného s důkazy, z nichž soud pro své závěry vyšel, koresponduje. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř. Skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech a nesouhlas obviněného se zjištěným skutkovým stavem či s hodnocením důkazů není dovolacím důvodem. V tomto kontextu není prostor ani pro uplatnění zásady in dubio pro reo ani existenci opomenutých důkazů, jelikož byly v řízení zjištěny všechny podstatné skutečnosti bez důvodných pochybností již na podkladě existujících důkazů, a proto by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné. K obviněným vzneseným výhradám proti znaleckým posudkům, k nimž soudy správně nepřihlížely, státní zástupce poukázal na jejich vady spočívající v nepřípustném hodnocení důkazů a vlastních skutkových závěrů, což znalcům nepřísluší. Proto také zcela správně nemohly být podkladem pro rozhodnutí v této věci.

14. Námitky o nedostatku úmyslu a nutné obrany státní zástupce nepokládal za důvodné, protože závěry o nich je třeba učinit na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění, podle nichž obviněný fyzicky napadl poškozeného tak, že ho opakovaně udeřil sevřenou pěstí pravé ruky do oblasti hlavy, což vylučuje nutnou obranu, která předpokládá odvrácení útoku. Obviněný žádný útok neodvracel, nýbrž sám útočil. Kromě toho je patrné, že pokud napadl poškozeného, muselo se jednat o úmyslný akt, protože je přímo pojmově vyloučeno, aby došlo k napadení z nedbalosti, neboť tak nemohou být vedeny cílené a opakované údery pěstí. Obviněný si tedy vzhledem k povaze zjištěného útoku počínal úmyslně, minimálně srozuměn s tím, že takto způsobí poškozenému újmu na zdraví. Uvedené hmotněprávní závěry vyústily i ve správnou úvahu o neporušení zásad plynoucích z § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože jde u obviněného o trestné jednání nevykazující výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti vykazující rysy, které její závažnost zvyšují, např., že obviněný spáchal dva trestné činy, přičemž výtržnictví dokonce v přísněji trestné, kvalifikované skutkové podstatě. Jednal s rozmyslem, z pomsty (kvůli mileneckému vztahu) a zákeřně (nešlo o férovou potyčku, ale o náhlé napadení. Za této situace trestní odpovědnost obviněného považoval za plně opodstatněnou, neboť obviněný napadl poškozeného tak intenzivním způsobem, že mu přivodil ublížení na zdraví, jednal z pomsty a zákeřně, a jednal proti zásadám občanského soužití, které hrubě narušil (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 8 Tz 37/89 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1990)].

15. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, který se s jeho stanoviskem neztotožnil, a to v zásadě ze shodných důvodů, o něž opřel argumentaci v dovolání, především zopakoval své přesvědčení o lživosti výpovědi poškozeného V. D. Nesouhlasil ani s názorem státního zástupce o vadnosti znaleckých posudků z oboru sebeobrany a z oboru sportu, a setrval i na tom, že ve věci nadále existují extrémní rozpory. Poukázal i na možné ovlivňování celého řízení ze strany tajných složek státu. III. K formálním náležitostem dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., podle nichž obviněný dovolání podal, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů. 18. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., slouží k nápravě vad rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávní posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uvedený důvod je určen zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 20. Zmíněné zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde o tuto výjimku jen při posuzování existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. IV. K obsahu uplatněných námitek v dovolání 21. Obviněný v dovolání vznesl námitky s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. proti všem výrokům přezkoumávaných rozhodnutí. Vytýkal nedostatky zejména v procesních postupech soudů, a to tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces. Konkrétně brojil proti správnosti skutkových závěrů vztahujících se k tomu, že byl uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku s důrazem na to, na základě jakých procesních postupů soudy zjistily skutkový stav věci, protože namítal, že nebyl jednoznačně správně objasněn, neboť se jej nedopustil tak, jak ho soudy popsaly. Tvrdil, že ve věci nebyl proveden důkaz, který by ho z jeho spáchání usvědčoval, a zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, kterou považoval za lživou. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně označil za jednostranné. Sám přitom upřednostňoval výpovědi, které považoval za věrohodné a domáhal se, aby o ně byl opřen závěr o průběhu činu. Za nesprávné a vadné označoval způsob, jakým soudy vyhodnotily a posoudily ve věci zpracované posudky, namítal nesprávnost postupu soudu v průběhu hlavního líčení a dovolával se závěrů, které soud prvního stupně učinil v jiné trestní věci, a to i s důrazem na zásadu in dubio pro reo. 22. Takto uplatněné výhrady nemají právní povahu, protože jsou zaměřené proti skutkovým okolnostem a způsobu jejich zjišťování, jimiž se obviněný domáhal změny v prokázaných skutkových okolnostech tak, aby tyto korespondovaly s jeho obhajobou, že se činu dopustil až po útoku poškozeného, jemuž se jen bránil. Ve vztahu k této námitce je z podaného dovolání patrné, že obviněný se proti výroku o vině sice domáhal aplikace § 29 tr. zákoníku zakotvujícího nutnou obranu, avšak činil tak s důrazem na skutečnosti, které nebyly provedeným dokazováním prokázány a neplynou z učiněných skutkových zjištění. V takovém vlastním kontextu dával průběhu činu zcela jiný smysl a význam, nedopovídající tomu, jak čin soudy na podkladě výsledku provedeného dokazování objasnily. Obviněný měl za to, že soudy řádně důkazy nehodnotily, resp. je posuzovaly v jeho neprospěch a nevyužily řádně zásadu in dubio pro reo , čímž primárně vytýkal ze svého pohledu spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně k přezkumu právních vad. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004).

23. Nejvyšší soud i přesto, že takto vznesené výhrady na obviněným označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, posuzoval, zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností, které pospaly ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně všechna rozhodná kritéria, a jestli nejsou zatíženy vadami, které by měly podklad v porušení zásad spravedlivého procesu z důvodu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

24. Vedle těchto skutkových výhrad však v jiné části podaného dovolání obviněný v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikaci u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 tr. zákoníku a domáhal se beztrestnosti z hlediska principů stanovených v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, což jsou námitky, které s uvedeným dovolacím důvodem korespondují, jak bude uvedeno níže v bodě VI. V. K vyloučení extrémního nesouladu
25. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněného v poměrné velké míře zabývaly a obhajobu obviněného objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a důkazy zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněného (č. l. 217 až 225, 277 až 278) a poškozeného (č. l. 287 až 297), ale i celou řadu svědků [Š. B., M. K., L. V., K. Š., pprap. Bc. L. D., nstržm. L. K. (č. l. 275 až 277, 278 až 287, 341 až 356)], rovněž provedl důkaz znaleckými posudky znalců Mgr. Stanislava Lánského (č. l. 260 až 268), Ing. Zdeňka Maláníka (č. l. 249 až 259) a MUDr. Mgr. Tomáše Vojtíška, Ph.D. (č. l. 97 až 123), provedl všechny zajištěné listinné důkazy včetně lékařských zpráv k osobám obviněného i poškozeného a dalších podklady, mimo jiné i rozhodnutí ve věci Městského soudu v Brně, sp. zn. 3 T 100/86 (č. l. 204 až 208), zejména rozsudek ze dne 6. 12. 1986 (č. l. 166 až 168). Tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 18 až 21 svého rozsudku. Odvolací soud, jenž přezkoumal k odvolání obviněného, v němž byly uvedeny obdobné námitky jako v dovolání, rozsudek soudu prvního stupně neshledal vadným a ani nezjistil porušení procesních pravidel při prováděném dokazování, jež označil za neodporující procesním pravidlům ani zásadám logiky. 26. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a obsah spisového materiálu nemohl přisvědčit tvrzení obviněného o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněného, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně. Své úvahy týkající se hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů vysvětlil na stranách 18 až 21 citovaného rozsudku. S učiněnými skutkovými i právními závěry se bezezbytku ztotožnil posléze i soud odvolací (viz strana 5 rozsudku soudu druhého stupně).

27. Nad rámec uvedených závěrů Nejvyšší soud jen pro úplnost zdůrazňuje, že zejména soud prvního stupně hodnotil všechny svědecké výpovědi, které tvoří v zásadě dvě skupiny odlišující se popisem události podle toho, zda svědci patřili do okruhu osob spojených s obviněným anebo poškozeným. Především na straně 19 svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů větší věrohodnost přikládal svědectvím vypovídajícím ve stejném duchu jako poškozený. Za neobjektivní náhled přitom považoval sdělení uváděná svědkyní Š. B., která byla milenkou jak obviněného tak, i poškozeného a její svědectví trpělo vážnými a nevyjasněnými rozpory. Stejně tak podal dostatečné vysvětlení i o tom, proč neuvěřil ani výpovědi M. K. 28. Soudy obou stupňů se věnovaly pečlivě i vyhodnocení ve věci zpracovaných znaleckých posudků z oboru sport, odvětví sport provozování, specializace bojová umění, bojové sporty, sebeobrana, tělesná výchova zpracovaného Mgr. Stanislavem Lánským (č. l. 260 až 268) a z oboru sport, odvětví sport provozování, specializace sebeobrana zpracovaného Ing. Zdeňkem Maláníkem (č. l. 249 až 259), jež považovaly za nepoužitelné pro vady, jichž se znalci při jejich zpracovaní dopustily, ať se jednalo o to, že vytrhávaly z kontextu provedeného dokazování jen některé důkazy, a pak z nich vytvářely neobjektivní závěry, anebo byly ve věci zainteresovaní na projednávané věci (znalec Mgr. Stanislav Lánský byl nadřízeným důstojníkem poškozeného odpovědným za jeho výcvik). Oba tito znalci nepracovali řádně se všemi verzemi, které z výsledků dokazování vyplynuly, jak určuje judikatura Nejvyššího soudu, např. z rozhodnutí č. 64/1980 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 33/1981 Sb. rozh. tr., a zejména také rozhodnutí pod č. 40/1972, č. 62/1973, č. 55/1986 a č. 24/2016 Sb. rozh. tr. Právě pro vady zpracování znaleckých posudků zmíněných znalců nebylo možné pro jejich neobjektivnost o ně opírat potřebné závěry. Uvedenými nedostatky však netrpí znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství zpracovaný znalcem MUDr. Mgr. Tomáše Vojtíška, Ph.D., který v potřebné rovině vysvětlil celou řadu nutných a dostatečně posouzených skutečností. Vycházel z obsahu spisového materiálu, s nímž pracoval způsobem, který koresponduje se všemi rozhodnými pravidly pro objektivní znalecké zkoumání. Jeho závěry jsou logické a řádně doložené odbornými úvahami a netrpí vnitřními rozpory. Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že procesní námitku, jejímž prostřednictvím obviněný nesouhlasil se způsobem určení znalce ani se zpracováním znaleckého posudku znalcem MUDr. Mgr. Tomášem Vojtíškem, Ph.D., je považoval za nedůvodnou a směřující zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod.

29. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

30. Jestliže obviněný v dovolání odkazoval na usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 3 T 7/2016 (č. l. 411 až 415) týkající se trestního řízení vedeného proti poškozenému Mgr. V. D., v jehož odůvodnění byly tímto soudem učiněny vlastní závěry, je k tomu třeba uvést, že zmíněné rozhodnutí bylo učiněno v jiném trestním řízení týkající se jiné osoby, což může být předmětem posuzování zásad uvedené v § 9 odst. 1 tr. ř. o předběžné otázce, pro což však v této věci nebyl žádný podstatný důvod [jinak o obecné nutnosti vyjádřit se k této povinnosti přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42/2012)].

31. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily. 32. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. 33. Skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů vzal skutková zjištění v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle nich pak bylo možné zkoumat, zda je důvodná výhrada obviněného o tom, že jednal za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. 34. Ze skutku, jak byl zjištěn a v rozsudku soudu prvního stupně popsán, je zřejmé, že v něm nejsou uvedeny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na naplnění podmínek nutné obrany. Za nutnou obranu je podle § 29 tr. zákoníku považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Toho si byl i obviněný plně vědom, a proto své tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na jiných skutkových okolnostech zcela odlišných od těch, která byla objektivizována výsledky provedeného dokazování a slovně vyjádřena ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, neboť tvrdil, že jeho jednání bylo pouhou obrannou reakcí na předchozí útočné jednání poškozeného. Žádná taková skutečnost se však, jak je v napadených rozhodnutích rozvedeno, nepotvrdila. Naopak bylo prokázáno, že útoku obviněného na poškozeného předcházela zřejmě žárlivost obviněného. Z uvedeného popisu v kontextu s příslušnými pasážemi odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strany 6 ža 10, 20 rozsudku soudu prvního stupně) je patrné, že v okamžiku, kdy obviněný úderem zaútočil na obličej a hlavu poškozeného, neodvracel žádný trvající či přímo hrozící útok ze strany poškozeného, nýbrž zcela neadekvátně fyzickým útokem reagoval na poškozeného, od něhož mu nehrozilo žádné nebezpečí, neboť ten odcházel s Š. B. Nešlo proto o okolnosti, které by mohly být posuzovány z hledisek § 29 tr. zákoníku, ale bylo správné, pokud soudy na základě zjištěného skutkového stavu posuzovaly, jaké znaky skutkové podstaty trestného činu obviněný naplnil. VI. K výhradám proti nesprávně použité právní kvalifikace
35. Obviněný kromě uvedených skutkových výhrad, od nichž v dané souvislosti odhlédl, brojil i proti správnosti použité právní kvalifikace. U přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku vytýkal, že v učiněných skutkových zjištěních nejsou dány znaky této skutkové podstaty, a to zásadně proto, že mu nebyl prokázán úmysl tento přečin spáchat. U přečinu výtržnictví se domáhal vyhodnocení skutečností zakotvených v § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak, aby byl u tohoto přečinu shledán beztrestným proto, že jde o čin málo společensky nebezpečný.

36. Nejvyšší soud tyto výhrady považoval za hmotněprávní, v zásadě korespondující s podmínkami pro podání dovolání s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dále na základě soudy zjištěných skutkových okolností posuzoval jejich opodstatněnost. a) K přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku
37. Přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Jde o trestný čin úmyslný.

38. Soudy své právní závěry o tom, že obviněný T. K. znaky tohoto přečinu naplnil, zkoumaly, a soud prvního stupně rozvedl své závěry v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Kromě jednotlivých znaků této skutkové podstaty se zabýval zejména na straně 19 až 21 i zaviněním obviněného, které vzhledem ke na zjištěné skutkové okolnosti shledal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud považoval s ohledem na charakter útoku obviněného a způsob jeho vedení závěr o subjektivní stránce správným, což v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vysvětlil (strana 5 rozsudku odvolacího soudu). 39. Nejvyšší soud, jenž považuje závěry soudů nižších stupňů za odpovídající všem zjištěným skutečnostem a nezjistil v nich žádné podstatné nedostatky, jen pro úplnost a na jejich upřesnění uvádí, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (srov. § 15, 16 tr. zákoníku), je závěrem právním, a proto bylo nutné vymezit skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu, od nichž se správnost tohoto právního závěru odvíjí. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, vyšly z provedeného dokazování. Při zjišťování okolností majících význam pro zavinění soudy předem nepřikládaly zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska. Nedošly ani k alternativnímu závěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1969). 40. S ohledem na konkrétní okolnosti, za nichž došlo k přezkoumávanému činu, je vhodné zmínit, že soudy respektovaly v rámci svých závěrů, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Je třeba zdůraznit, že závěr o zavinění byl v přezkoumávané věci podložen výsledky dokazování a z nich logicky vyplynul [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70 III (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971)]. Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

41. Vzhledem k tomu, že jde o úmyslný trestný čin, který soudy shledaly naplněným v úmyslu přímém, je třeba uvést, že o ten se jedná podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Obviněný u této formy zavinění věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (srov. § 110 tr. zákoníku) poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit.

42. Právě o takovou situaci se jednalo v projednávaném případě, protože obviněný podle skutku, jak byl soudem prvního stupně popsán, fyzicky napadl poškozeného Mgr. V. D. tak, že ho opakovaně udeřil sevřenou pěstí pravé ruky do oblasti hlavy . Uvedený útok byl veden konkrétním jednáním proti oblasti hlavy. Přitom je třeba uvážit i okolnosti, za kterých k tomuto činu došlo, když obviněný přistoupil k poškozenému ze strany, neboť vedená rána jej zasáhla na pravé straně obličejové části (ucho a čelist). Z tohoto průběhu činu je zjevné, že útok sevřenou pěstí ruky směřovaný na obličejovou část hlavy, byl záměrným činem. Šlo o vědomé a chtěné jednání obviněného poškozeného zasáhnout citelně. Uvedený záměr se vyplnil, neboť zmíněný útok, s ohledem na jeho následek (vyražení několika zubů, zlomení kostěných výběžků horní čelisti a otřesem mozku), byl schopný poškozenému způsobit zranění. 43. Ze všech uvedených důvodů, včetně těch, které zvažovaly i soudy obou stupňů, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit výhradám obviněného, že se soudy nevěnovaly subjektivní stránce jemu za vinu kladeného činu nebo že by uvedený závěr nebyl správný. Naopak považuje za bezchybný i závěr, že obviněný naplnil uvedeným činem znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal v přímém úmyslu.
b) K přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku 44. Obviněný námitky zaměřil i proti nesprávnosti právního posouzení činu též jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jenž nepovažoval za natolik společensky škodlivý, aby se ve smyslu podmínek stanovených v 12 odst. 2 tr. zákoníku jednalo o trestný čin. K tomu je vhodné uvést, že soud prvního stupně správně konstatoval, že k napadení poškozeného došlo na místě, které je veřejnosti přístupné. Rovněž vysvětlil i důvody pro použití kvalifikované skutkové podstaty (strana 21 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k námitkám obviněného vysvětlil, že šlo o místo, k němuž má přístup široký okruh lidí, a nebylo významné z hlediska uvedeného znaku, že se tyto osoby na zmíněném místě v předmětnou dobu skutečně nevyskytovaly (strana 5 rozsudku odvolacího soudu). 45. Nejvyšší soud, který neshledal v použití uvedené právní kvalifikace žádné vady, na něž obviněný v dovolání upozorňoval, a to ani ve vztahu k posouzení vyšší společenské škodlivosti uvedeného činu, jíž obviněný bagatelizoval, připomíná, že přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchal takový čin opětovně.

46. Místem veřejnosti přístupným ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnictví by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v té době nejsou přítomny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006). 47. V daném případě soudy obou stupňů správně dovodily, že byl naplněn znak, podle kterého se musí pachatel hrubé neslušnosti nebo výtržnosti dopustit na místě veřejnosti přístupném, protože ulice ve městě je místem, kam má přístup neomezený počet lidí, kde se také lidé obvykle zdržují, a o to více, když se jednalo o brzké odpolední hodiny, kdy je pohyb lidí frekventovanější než například v noci, kdy se ovšem o naplnění toho znaku skutkové podstaty také jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 936/2015).

48. Soudy v přezkoumávané věci neopomněly ani klást důraz na naplnění znaku výtržnosti, kterou v činu obviněného shledaly a správně dovodily, že šlo takový útok, byť i jen na jednoho člověka, jehož dopad byl významný, a to zejména v následku, který u poškozeného nastal. Rozhodně se jednalo o čin, který narušil klidné soužití občanů, závažným způsobem, zejména veřejný klid a pořádek. Byl pro něj typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj obviněného k zásadám občanského soužití a k úctě ke zdraví druhého. Soudy tak správně shledaly, že šlo o větší intenzitu jak útoku, tak celého chování obviněného, což dovozovaly z průběhu útoku, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, jakož i pohnutky obviněného. Neopomněly posoudit ani osobu pachatele a jeho dosavadní život (srov. rozhodnutí č. 4/1976, č. 44/1990 Sb. rozh. tr. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 6, č. T 173).

49. Ze všech výše uvedených důvodů soudy ani u tohoto přečinu nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že uvedeného jednání se obviněný dopustil v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

50. Na podkladě tohoto shrnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že obviněný naplnil po formální stránce znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

51. Z uvedených důvodů, na něž Nejvyšší soud nyní poukázal, lze logicky dovodit, že v tomto případě není dán prostor pro úvahy o tom, že by se jednalo o čin natolik společensky málo škodlivý, že by u něj nebyl dán zájem společnosti na odsouzení obviněného, jak se obviněný prostřednictvím ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku domáhal. Rozhodně nebylo možné v této souvislosti přisvědčit názoru obviněného, že společenskou škodlivost snižuje skutečnost, že se jednalo o konflikt vojáka z povolání oděného ve vojenské uniformě s použitím zbraně a osoby v civilu bránící se holýma rukama, jako i subjektivní pocit osoby bez vojenského nebo bojového výcviku bránit se vojákovi z povolání. Nejsou proto odůvodněné požadavky obviněného, aby nebyl v jeho činu tento přečin shledáván, protože z hlediska využití zásady subsidiarity trestní represe vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku se nejedná o čin malé společenské škodlivosti, tedy o tzv. bagatelní delikt, ale s ohledem na vzniklý následek v podobě narušení veřejného pořádku a vzniklé újmy na zdraví o kriminální čin, při němž byl vážnější formou narušen objekt, jenž je trestním zákonem chráněn, jímž je veřejný pořádek (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

52. Všechny shora uvedené skutečnosti, a to jak povaha útoku, způsob jeho provedení, rozsah zranění poškozeného, ale i osoba obviněného s projevujícími se tendencemi k agresivnímu násilí, jsou okolnostmi, které svědčí o vyšší závažnosti činu, jímž byl uznán. Použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku u projednávaného činu nepřichází do úvahy, protože naopak je nutné uplatňovat odpovědnost obviněného a trestněprávní důsledky s ní spojené (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
VII. Závěr
53. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo podáno nedůvodně, protože napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu