8 Tdo 499/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 140 odst. 1 tr. zákoník, § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoník



8 Tdo 499/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného Z. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 8 To 97/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 7/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 10. 2010, sp. zn. 4 T 7/2010, byl obviněný Z. H. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedmnáct roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci zeleného vodítka na psa.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu vraždy dopustil tím, že dne 18. 3. 2010 v době po 00.50 hodin ve svém bytě ve 2. patře domu v K. v P. se po předchozí společné návštěvě baru K. v P. a konzumaci alkoholických nápojů začal hádat se svou manželkou M. H. a když tato v důsledku hádky a předcházejícímu vzájemnému napadení utekla na schody vedoucí k jejich bytu, dostihl ji a udeřil ji pěstí do hlavy tak silně, až jmenovaná narazila hlavou o zeď, spadla na zem a udeřila se hlavou o schody, přičemž když se pokusila zvednout, opět ji udeřil pěstí do hlavy tak silně, až narazila hlavou o schody a svalila se po schodech až na plošinu pod nimi, následně ji stojící vyvedl před dům, kde ji v úmyslu usmrtit oběma rukama shodil na zem, poté ji zvedl do polosedu, pustil ji na zem a zatáhl ji do vchodu domu, po chvíli ji opakovaně vytáhl za ruce před dům v K., kde ji opakovaně kopl do přední části jejího těla, následně její bezvládné tělo postavil na nohy, odstrčil je a nechal je volným pádem dopadnout na zem, když poté ji za ruce zatáhl do přízemí jejich domu, kde ji za vlasy a za pomocí vodítka na psa uvázaného kolem pasu vytáhl po schodech do jejich bytu ve 2. patře, přičemž v důsledku uvedeného jednání utrpěla poškozená vytrhání vlasů v pravé spánkové a temenní krajině, mnohočetné krevní výrony a oděrky v obličeji, brýlové krevní výrony v oblasti očí, zduření levé spánkové krajiny a levé tváře, zlomeninu kostí zevního nosu, polštářovité krevní výrony na retní červeni a vnitřní straně rtů, trhliny na vnitřní straně rtů, vyražení velkého a malého řezáku horní čelisti vpravo, kapsovité odtržení měkkých pokrývek lebních od klenby lebeční, krevní výrony v obou spánkových svalech, nitrolební krvácení s akutním krevním výronem pod tvrdou plenu mozku v prostoru mezi mozkovými polokoulemi, otok mozku, krevní výron a příčně pruhovitou oděrku na krku, povrchní trhlinu v prsním dvorci pravého prsu, oděrku na bradavce levého prsu, drobné krevní výrony v tukové tkáni prsou, plošné sedření kůže na obou bocích s krevními výrony akcentované vpravo, krevní výrony v kosterní svalovině levé strany hrudníku, oboustranné zlomeniny žeber akcentované na levé straně, roztržení pohrudnice, pohmoždění plic, ložiskovou akutní rozedmu plic, vdechnutí krve do dýchacích cest, drobné krevní výrony v okolí chrupavky štítné a v pojivu mezihrudí, roztržení sleziny, povrchní trhliny s centrální trhlinou jater, roztržení velké předstěry, krevní výrony ve stěně tenkého střeva, ložiskové zakrvácení pojiva v okolí dvanáctníku a slinivky břišní, ložiskové zakrvácení pojiva pánve s krví v dutině břišní, mnohočetné krevní výrony a oděrky v oblasti horních a dolních končetin, otiskové krevní výrony na vnitřní straně obou paží, otiskový krevní výron na přední straně pravého stehna a plošné oděrky charakteru dřecích stop s krevními výrony na zadní straně těla a v důsledku úrazového šoku v rámci uvedených mnohočetných poranění vnitřních orgánů zemřela.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 8 To 97/2010, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu propadnutí věci.

Obviněný podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako zločin vraždy, ale jako ublížení na zdraví s následkem smrti. Ačkoliv odvolací soud toto právní posouzení odmítl se zřetelem k rozsahu zranění a způsobu použitého násilí, měl podle obviněného vycházet z posouzení úmyslu, nikoliv následku. Upozornil, že on i poškozená byli v době konfliktu výrazně ovlivněni alkoholem, což mělo vliv na koordinaci pohybů, schopnost odhadnout sílu úderu i schopnost na úder adekvátně reagovat. Zápas mezi ním a obětí se odehrál zčásti na schodech, tedy místě způsobilém zhoršit jeho následky. Měl za to, že na pohnutku jeho jednání lze více usuzovat z jeho ostatního jednání, nikoliv izolovaně jen z povahy útoku. Bezprostředně po činu se snažil poškozenou dostat zpět do bytu, aby se vyspala, nemaskoval stopy svého činu, byl přesvědčen, že poškozená žije a její bezvědomí spojoval s opilostí, nikoliv s násilím. Vyjádřil proto přesvědčení, že jeho jednání nesměřovalo, a to ani v eventuálním úmyslu, k usmrcení poškozené. Nepopřel, že vůči ní použil násilí, jehož míru vlivem opilosti nedokázal odhadnout, avšak nebyl smířen s tím, že by na základě jeho působení mohla přijít o život. Obviněný bez další bližší konkretizace navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesením odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jak vyvodily soudy obou stupňů, zejména po stránce subjektivní, či zda je možno jej subsumovat pod skutkovou podstatu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku, eventuálně zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jak naznačuje dovolatel.

Zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí a takový čin spáchá zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Naproti tomu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt, a zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku spáchá, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, způsobí-li takovým činem smrt.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spočívající v tom, že obviněný jiného úmyslně usmrtil a tento čin spáchal zvlášť surovým způsobem.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky právě zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který pod vlivem alkoholu a po předchozím verbálním konfliktu a vzájemném napadení poškozenou M.H., svoji manželku, utíkající na schody vedoucí k jejich bytu, dostihl a udeřil ji pěstí do hlavy tak silně, až narazila hlavou o zeď, spadla na zem a udeřila se hlavou o schody, přičemž když se pokusila zvednout, opět ji udeřil pěstí do hlavy tak silně, až narazila hlavou o schody a svalila se po schodech až na plošinu pod nimi, následně ji stojící vyvedl před dům, kde ji v úmyslu usmrtit oběma rukama shodil na zem, poté ji zvedl do polosedu, pustil ji na zem a zatáhl ji do vchodu domu, po chvíli ji opakovaně vytáhl za ruce před dům, kde ji opakovaně kopl do přední části jejího těla, následně její bezvládné tělo postavil na nohy, odstrčil je a nechal je volným pádem dopadnout na zem, když poté ji za ruce zatáhl do přízemí jejich domu, kde ji za vlasy a za pomocí vodítka na psa uvázaného kolem pasu vytáhl po schodech do jejich bytu ve 2. patře, též následek spočívající v tom, že v důsledku úrazového šoku v rámci již dříve popsaných mnohočetných poranění vnitřních orgánů poškozená zemřela.

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.

Z hlediska posouzení, zda jde o zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku, eventuálně ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, nebo o zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.

Zločin vraždy je trestným činem úmyslným. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Skutková podstata zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku, která spočívá v úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 145 odst. 4 tr. zákoníku, spočívající ve způsobení smrti. Způsobení smrti není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Ve vztahu ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je těžká újma na zdraví, druhým následkem smrt) a každý je zahrnut jinou formou zavinění (těžká újma na zdraví je zaviněna úmyslně a smrt je zaviněna z nedbalosti). Zločin těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku má sice v následku smrti totožný zákonný znak se zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, rozdíl mezi nimi tkví však ve formě zavinění; u zločinu vraždy musí být následek smrti způsoben úmyslně, kdežto u zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku z nedbalosti. Obdobné závěry platí i pro vztah zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku s tím rozdílem, že následkem předvídaným základní skutkovou podstatou je ublížení na zdraví, který musí být způsobem úmyslně, následek smrti uvedený v odst. 4 § 146 tr. zákoníku pak z nedbalosti.

Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu.

Lze předeslat, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu nepřímého a nedbalostí vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se shoduje s vědomou nedbalostí podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním, jímž se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn.

Při posuzování mezí vědomé nedbalosti na straně jedné a nepřímého úmyslu na straně druhé je třeba v daných souvislostech hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek, tj. smrt poškozené, nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů; za ty je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit následku relevantnímu z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu mohly být reálně způsobilé.

Obviněný popřel byť jen eventuální úmysl poškozenou usmrtit; doznal, že vůči poškozené násilí použil, ale zdůrazňoval, že jeho míru nedokázal odhadnout, neboť byl ovlivněn alkoholem, snažil se manželku násilím trestat, ale nebyl smířen s tím, že by mohla přijít o život.

Úmysl usmrtit jiného je třeba v takových případech, kdy ho pachatel útoku sám nedozná, zjišťovat jen na podkladě nepřímých důkazů. Lze na něj usuzovat, jak již bylo uvedeno, z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozené, kam útok směřoval, z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i osobních vlastností obviněného, z jeho chování po útoku apod.

Soud prvního stupně v zevrubném odůvodnění svého rozsudku věnoval náležitou pozornost odůvodnění právní kvalifikace činu obviněného, v němž spatřoval zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku spáchaný v nepřímém úmyslu (strany 13, 14 rozsudku). Předeslal, že jednání obviněného vůči poškozené rozdělil z pohledu úmyslu usmrtit ji do dvou fází, a to jednak v domě v K. v P., jednak před tímto domem a přilehlé komunikaci. Za relevantní z hlediska pojatého nepřímého úmyslu poškozenou usmrtit považoval až druhou fázi jeho jednání, vyznačující se opakovaným fyzickým napadáním před domem, a to především s ohledem na způsob a intenzitu útoku vůči poškozené. Už jen samotné opakované kopy do těla poškozené způsobily podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství trhliny jater a roztržení sleziny a závěsu kliček tenkého střeva s krvácením do dutiny břišní, což jsou sama o sobě zranění vedoucí k bezprostřednímu ohrožení života. Rovněž útoky obviněného vedené proti mozkové části hlavy, mající za následek nitrolební krvácení při akceleračně-deceleračním pohybu mozku a rozvoji otoku mozku, bezprostředně ohrožovaly život poškozené. Nitrolební krvácení lze podle znalců vysvětlit např. v souvislosti s hozením bezvládného těla poškozené na silnici s prudkým nárazem hlavy na tvrdou pevnou plochu. Podle nalézacího soudu nelze ani pominout, že obviněný nakonec na tělo poškozené přivázal vodítko na psy a pomocí tohoto vodítka a držením za vlasy poškozenou v podstatě tahal po schodech až do bytu ve druhém poschodí. V rámci komplexního zhodnocení všech skutečností významných pro závěr o zavinění připomněl i okolnost, že obviněný byl v minulosti potrestán mimo jiné i pro násilnou trestnou činnost (kopal do člověka ležícího na zemi). Soud prvního stupně proto uzavřel, že obviněný věděl, že svým násilným jednáním může přivodit poškozené závažné zranění životně důležitých orgánů a v důsledku toho případně i smrt, a byl s takovým následkem minimálně srozuměn. Uvedl rovněž, že útok proti tělu poškozené byl veden zvlášť surovým způsobem, vyznačoval se vyšší mírou brutality, než je tomu u většiny trestných činů tohoto druhu (opakované kopání silou velké intenzity do těla poškozené a házení bezvládného těla na tvrdou zem).

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně a s právní kvalifikací skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku ztotožnil. V odůvodnění napadeného usnesení vyslovil souhlas s tím, že způsob, intenzita napadání poškozené a opakované střídání mechanismů zranění, tj. kopání, údery pěstí, srážení již bezvládného těla poškozené z výšky na zem, vláčení poškozené za použití vodítka po schodech, svědčí o nepřímém úmyslu poškozenou usmrtit. Obviněný si musel být vědom, že dlouhodobá brutální inzultace nemusí mít za následek jen těžké ublížení na zdraví, ale že může poškozené způsobit mnohočetná zranění, jež ji bezprostředně ohrozí na životě. Odvolací soud odmítl i námitku obviněného, že tento následek nebyl s to pro míru ovlivnění alkoholem domyslet. Připomněl, že závěry znaleckého posudku z odvětví toxikologie na příliš vysoký obsah alkoholu v jeho krvi neukazují, navíc z hlediska posouzení jeho příčetnosti a z ní vyplývající plné trestní odpovědnosti konstatoval, že tento stav si obviněný přivodil sám a dobrovolně, přičemž, jak sám doznal, má s konzumací alkoholu a s jejím vlivem na agresivitu jeho jednání zkušenosti (strana 4 napadeného usnesení). Dodal, že bezohlednost a intenzita útoků vedených vůči jednotlivým částem těla poškozené, zejména hlavy a hrudní a břišní dutiny, kde jsou uloženy životně důležité orgány, nelze charakterizovat jinak než jako zvlášť surové, podstatným způsobem vybočující z obvyklého rámce trestných činů této povahy.

Výhrady proti správnosti právního posouzení činu jako zločinu vraždy obviněný uplatnil již v předchozích fázích řízení a je zřejmé, že soudy je shledaly nepřípadnými. Nejvyšší soud se s názory soudů obou stupňů ztotožňuje a nemá, čím by je významněji doplnil. Soud prvního stupně výstižně rozdělil jednání obviněného do dvou fází a přesvědčivě vyvodil, jakými úvahami byl veden, pakliže v násilném útoku vůči poškozené před domem v K. v P. spatřoval právě zločin vraždy ve smyslu § 140 tr. zákoníku. Obviněným uplatněné námitky vůči tomuto právnímu posouzení založené na tvrzení, že soudy závěr o nepřímém úmyslu poškozenou usmrtit založily izolovaně na povaze útoku, aniž by přihlížely k dalším rozhodným okolnostem, tj. že se bezprostředně po činu snažil poškozenou dostat do bytu, aby se vyspala, že nemaskoval stopy činu, neboť byl přesvědčen, že jeho manželka žije, a že vlivem alkoholu nebyl schopen odhadnout míru použitého násilí, nemohou obstát. Okolnosti, které obviněný akcentoval ve svůj prospěch, nemohou zpochybnit správnost a přesvědčivost právních závěrů soudů, že jednal v eventuálním úmyslu. Výstižně byla jejich pozornost soustředěna právě k povaze útoku a okolnostem, za nichž se opakovaný intenzivní útok vůči poškozené uskutečnil. Je totiž zjevné, že takové skutečnosti, jakými je kupř. absence maskování stop činu či ovlivnění požitým alkoholem, nejsou ve světle úvah o formě zavinění obviněného stěžejní. Míře ovlivnění alkoholem a jejím důsledkům na chování obviněného se věnoval i odvolací soud a jeho vývody jsou přiléhavé; požitý alkohol evidentně neměl a ani nemohl mít v konkrétním případě relevantní význam pro závěr o formě zavinění a trestní odpovědnosti obviněného.

Smrt poškozené byla adekvátním a tedy předvídatelným následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněný zvolil. S ohledem na způsob a intenzitu útoku, popsané použité opakované zraňující mechanismy, lokalitu zásahu na těle poškozené musel obviněný předpokládat, že v důsledku jeho jednání může dojít k závažným zraněním životně důležitých orgánů poškozené, jež ji bezprostředně ohrozí na životě, přičemž pro případ, že k její smrti dojde, byl s tím srozuměn, což koresponduje s požadavky kladenými na zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z těchto důvodů právní kvalifikace skutku jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 4 tr. zákoníku, popř. zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, nepřichází reálně v úvahu. Skutek obviněného byl správně posouzen jako zločin vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, když není žádných pochybností ani o tom, že čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem, s čímž ostatně dovolatel ani nepolemizoval.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková