8 Tdo 498/2005
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 498/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. května 2005 o dovolání obviněného P. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 3 To 856/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 234/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. 72 T 234/99, byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na 3 léta a 6 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PhMr. I. J. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudek bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného P. N.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění P. N. i P. N. a též poškozená PhMr. I. J. Oba obvinění odvolání zaměřili proti výroku o vině i výroku o trestu.

Z podnětu odvolání obviněných byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 3 To 856/2003, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný P. N. byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená PhMr. I. J. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nově bylo rozhodnuto o vině a trestu i ohledně spoluobviněného P. N. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání poškozené PhMr. I. J. zamítnuto.

Podle skutkových zjištění se obviněný trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že v době od 3. 10. 1997 do 3. 11. 1997 včetně v O. R., po předchozí dohodě poté, co obviněný P. N. poskytl obviněnému P. N. k užívání byt v I. poschodí domu, v úmyslu dosáhnout vystěhování poškozené PhMr. I. J. z přízemních prostor domu, vyvíjeli na jmenovanou psychický nátlak spočívající v tom, že nejprve obviněný P. N. pouštěl během celého dne včetně nočních hodin hlasitě rádio, činil hluk v bytě v I. poschodí a na schodišti, zabránil poškozené ve vstupu do sklepních prostor, čímž jí znemožnil vytápění bytu, následně obviněný P. N. společně s obviněným P. N. poté, co dne 29. 10. 1997 vykopli skleněnou výplň vstupních dveří do bytu poškozené, dne 2. 11. 1997 se oba snažili odstranit poškozenou vytvořenou barikádu z beden od ovoce a novin, která měla zabránit jim ve vstupu do bytu, což se jim toho dne skutečně nepodařilo, obviněný P. N. pak v průběhu noci opakovaně bouchal na dveře bytu poškozené a tohoto zanechal až poté, co mu poškozená sdělila, že se z bytu odstěhuje; následně dne 3. 11. 1997 obviněný P. N. odstranil poškozenou vytvořenou barikádu, která měla zabránit vstupu do bytu, a otvorem ve dveřích vnikl do bytu poškozené, kde počal demolovat zařízení bytu, následně po něm do bytu vešel o obviněný P. N. a společně vysadili ze závěsu dveře, otevřeli v bytě okna a dosáhli toho, že poškozená PhMr. I. J. se dne 7. 11. 1997 z bytu odstěhovala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci odůvodnění dovolání obviněný poukázal na soudní rozhodnutí vydaná v civilním řízení, jež se týkala určení vlastnického práva k nemovitosti v O. R., jakožto předmětu zástavní a později kupní smlouvy mezi ním a poškozenou. Uvedl, že po nabytí účinnosti zástavní smlouvy byla mezi nimi uzavřena dohoda o vyklizení nemovitosti, když později na podkladě kupní smlouvy získal vlastnické právo k předmětné nemovitosti, které bylo taktéž vloženo do katastru nemovitostí. Vytkl, že za tohoto právního stavu se snažil zjistit faktický stav nabyté nemovitosti a při takovém jednání nebylo zjištěno, že by na poškozenou vyvíjel psychický nátlak či jí jakkoliv vyhrožoval. Vyjádřil přesvědčení, že to byla naopak poškozená, která mu jako oprávněné osobě bránila neoprávněně v užívání domu a bytu, a zdůraznil, že až do 3. 4. 2002 nebyl na svých vlastnických právech nijak omezen. Upozornil, že nebylo zjištěno, že by jakkoliv přispěl k vyvíjení psychického nátlaku na poškozenou, jehož se měl podle výroku rozsudku dopustit spoluobviněný P. N.; k těmto útokům spoluobviněného nenaváděl, nepomáhal mu a ani je neorganizoval a nelze v nich spatřovat společné jednání ve formě spolupachatelství ani účastenství. Brojil proti způsobu hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí zasahujících policistů, a znovu opakoval, že výpověď poškozené není věrohodná. Posléze doplnil, že z popisu skutku nevyplývá, že by se vůči poškozené dopustil nějakého násilí či pohrůžky násilí, a nemohl se proto dopustit trestného činu vydírání. S ohledem na okolnosti případu může být podle něj společenská nebezpečnost jeho činu posuzovaného jako trestný čin porušování domovní svobody maximálně nepatrná a dodal, že subjektivní stránka nebyla naplněna ani u jednoho z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Ostravě zrušil a aby Okresnímu soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V doplnění dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného upozornila, že tu část námitek obviněného, která se týkala hodnocení kvality a vypovídací hodnoty jednotlivých důkazů, včetně věrohodnosti výpovědi poškozené, nelze pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Dále uvedla, že námitkám dovolatele, směřujícím proti správnosti právního posouzení skutku, jak byl zjištěn soudy, nelze přisvědčit. Soudy podle ní zcela správně vyhodnotily otázku právního postavení poškozené k předmětnému domu i jí užívanému bytu; poškozená z titulu svého stále existujícího důvodu užívání předmětné nemovitosti a bytu v ní požívala ochrany proti zásahu do své domovní svobody. Zdůraznila též, že násilný způsob, jakým se obviněný domáhal vstupu a nakonec vstoupil do bytu obývaného poškozenou, v něm nemohl vyvolat přesvědčení o oprávněnosti jeho počínání jak z hlediska obecné míry jeho přípustnosti, tak s ohledem na dosud neukončené civilní řízení, které jím tvrzené právní postavení muselo jistými pochybami nesporně poznamenat. Dodala, že i výkon vlastnického práva má svoje zákonné meze, které nelze překročit ani svévolným dosažením dispozice s jeho předmětem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil řadu námitek, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Ostravě a z nichž v podstatě vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě. Povahu námitek skutkových mají především ty výhrady obviněného, které směřovaly vůči správnosti skutkových zjištění učiněných soudy. Do této kategorie námitek jednoznačně náleží ty, jimiž brojil proti hodnocení důkazů, zejména proti způsobu hodnocení výpovědí v domě zasahujících policistů a výpovědi poškozené.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů vydírání a poškozování domovní svobody nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby (viz zejména strany 8 - 13 rozsudku odvolacího soudu) na straně jedné a právními závěry na straně druhé; soudy zevrubně vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněného o výpověď svědkyně PhMr. I. J., a proč její výpověď hodnotily jako věrohodnou. Z těchto důvodů nebylo možno učinit jiný závěr, než že v tomto rozsahu, tj. rozsahu námitek skutkových, dovolání obviněného nebylo opřeno nejen o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani o žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný vytkl, že v době od 24. 10. 1996, kdy se stal vlastníkem nemovitosti, až do 3. 4. 2002 nebyl na svých vlastnických právech omezen, a nemohl se proto ani svým jednáním dopustit trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké ujmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedených trestných činů, které spočívají v tom, že obviněný jednak (spolu se spoluobviněným P. N.) jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal a trpěl, a jednak (sám) neoprávněně vnikl do bytu jiného a při činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky těchto trestných činů.

Podstatou skutkových zjištění, jež učinil odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, že po předchozí dohodě se spoluobviněným P. N., v úmyslu dosáhnout vystěhování poškozené PhMr. I. J., vyvíjeli na jmenovanou psychický tlak tím, že obviněný P. N. pouštěl rádio, činil hluk, bránil poškozené ve vstupu do sklepních prostor, čímž jí znemožnil vytápění bytu, a společně pak vykopli skleněnou výplň vstupních dveří do bytu poškozené a snažili se odstranit poškozenou vytvořenou překážku, která jim měla zabránit ve vstupu do bytu, a když se jim to hned nepodařilo, obviněný P. N. později překážku odstranil, vnikl do bytu, kde počal demolovat zařízení, oba vysadili dveře, otevřeli okna, čímž dosáhli toho, že se poškozená z bytu odstěhovala.

Z pohledu zákonných znaků ustanovení § 238 tr. zák. je evidentní, že obviněný odstraněním barikády vytvořené z beden od ovoce a novin překonal překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí, a neoprávněně vnikl do bytu užívaného poškozenou. Zjevně tak porušil nedotknutelnost obydlí, a to i přesto, že věděl, že poškozená v bytě bydlí a že jemu a ani spoluobviněnému P. N. nedovolila do bytu vstoupit.

Objektem trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. je domovní svoboda; označená skutková podstata chrání nedotknutelnost obydlí zaručenou čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má své soukromí a svou domácnost. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoliv oprávněný uživatel, a to proti komukoliv; uživatel domu nebo bytu je tedy chráněn i proti vlastníku nemovitosti (k tomu č. 16/1995 Sb. rozh. tr. aj.). To platí dokonce i tehdy, když má vlastník vykonatelné rozhodnutí k vyklizení uživatelova bytu.

Přestože obviněný vedl s poškozenou občanskoprávní spor o neplatnost kupní smlouvy, na jejímž podkladě v době činu vystupoval jako vlastník předmětné nemovitosti, nic jej neopravňovalo jednat způsobem, který je popsán ve skutkové větě a který se v žádném případě nedá označit za zákonný, jak se nesprávně dovolatel domníval.

Při posuzování míry oprávněnosti dovolatelova jednání vzal odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) v úvahu nejen přehled vývoje právního režimu předmětné nemovitosti, jak byl upraven postupně sjednanými smlouvami mezi ním a poškozenou, ale i stav civilního řízení o určení jejich platnosti v době činu. V této souvislosti nebylo možno přehlédnout okolnosti, za kterých poškozená s dovolatelem v průběhu roku 1996 jednala a které ji nakonec přiměly k podpisu smlouvy o prodeji nemovitosti, jejíž smluvená kupní cena představoval dovolatelem poskytnutou půjčku, kterou poškozená z objektivních důvodů vrátit nemohla.

Významné je, že kupní smlouva byla uzavřena den poté, co obviněný a poškozená uzavřeli zástavní smlouvu na tytéž nemovitosti. Skutečným účelem této smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí obviněným, ale zajištění přechodu vlastnictví nemovitostí na obviněného na úhradu jeho pohledávky z půjčky 650.000,- Kč, která byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem, jestliže pohledávka nebude poškozenou řádně a včas uspokojena. Jejím skutečným účelem tak bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Již dne 20. 11. 1996 podala poškozená žalobu na určení vlastnictví k nemovitosti s argumentem, že kupní smlouva je neplatná.

Jakkoliv se dovolatel s ohledem na v té době probíhající občanskoprávní spor mohl cítit jako vlastník nemovitosti (k rozhodnutí o určení vlastnictví došlo teprve rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 62 C 38/96, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 8 Co 1166/2001), nelze akceptovat jeho obhajobu, že jeho jednání nebylo ničím jiným než výkonem vlastnického práva. Násilný způsob, jakým se domáhal vstupu do bytu poškozené a jak nakonec i do bytu obývaného poškozenou vstoupil, v něm nemohl vyvolat přesvědčení o oprávněnosti takového činu; pominout nelze ani neukončené civilní řízení, které jeho vlastní postoj k výkonu vlastnického práva měl poznamenat. Výkon vlastnického práva má ostatně svoje meze, které nelze překročit ani svévolným dosažením dispozice s jeho předmětem, kdy i skutečný vlastník nesmí v rámci oprávněně vedeného exekučního řízení vybočit z postavení procení strany a je povinen plně respektovat právní mechanismy k dosažení jeho práv určené, jak přiléhavě uvedla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Přisvědčit nelze ani námitce, že popis skutku nevykazuje ani formální znaky trestného činu vydírání, neboť z něj není patrno, že by se obviněný dopustil vůči poškozené násilí nebo pohrůžky násilí.

Jak již bylo výše uvedeno, ze skutkových zjištění plyne, jakých útoků se obvinění jako spolupachatelé vůči poškozené dopustili. Obvinění vedle již konkretizovaného jednání majícího povahu psychického tlaku na poškozenou vykopli skleněnou výplň vstupních dveří do bytu poškozené a snažili se odstranit poškozenou vytvořenou překážku, která jim měla zabránit ve vstupu do bytu, a když se jim to hned nepodařilo, obviněný P. N. později překážku odstranil, vnikl do bytu, kde počal demolovat zařízení, oba vysadili dveře, otevřeli okna, čímž dosáhli toho, že se poškozená z bytu odstěhovala.

Soudy tedy nepochybily, když v těchto útocích spatřovaly násilí a pohrůžku násilí směřující k tomu, aby poškozená konala a odstěhovala se, čehož bylo v konečném důsledku dosaženo. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité osoby; vyloučeno však není ani to, aby násilí ve smyslu § 235 trestního zákona působilo na věc, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli poškozeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor (k tomu např. č. 1/1980 Sb. rozh. tr. aj.).

O takovou situaci se zjevně jednalo. Neoprávněné jednání obviněného mělo povahu nátlaku na vůli poškozené a činu směřujícího proti svobodě rozhodování jakožto objektu trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. V konkrétním případě není pochyb o existenci zákonných znaků spočívajících v tom, že dovolatel jiného násilím (působícím na věci poškozené) a pohrůžkou násilí nutil, aby především něco konal.

Obstát nemohou ani námitky obviněného zpochybňující závěr o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k části skutku, v níž byl spatřován trestný čin vydíraní podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde podle stávající praxe soudů nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).

K naplnění pojmu spolupachatelství tedy není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Ze zjištění odvolacího soudu je patrný takový charakter součinnosti spoluobviněných, který odpovídá spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud se otázkou spolupachatelství podrobně zabýval v odůvodnění napadeného rozsudku a závěry, jež učinil, jsou přesvědčivé (viz strana 13 napadeného rozhodnutí). V popisu skutku je výstižně vyjádřena míra účasti dovolatele na společném jednání, které vedlo ke společnému, předem pojatému záměru, tj. dosáhnout vystěhování poškozené z nemovitosti. Nelze proto ani souhlasit s názorem dovolatele, že není trestně odpovědný za tu část jednání, jíž se dopustil výlučně spoluobviněný P. N. a jež spočívala v různých formách psychického nátlaku, jak je specifikován ve výroku napadeného rozsudku. Protože jednání dovolatele i spoluobviněného P. N. bylo od počátku vedeno stejným záměrem, je třeba na skutek a jeho dílčí útoky, sledující dosažení společného cíle, pohlížet jako na celek a nelze je posuzovat izolovaně.

Obviněný též zpochybnil naplnění znaků trestných činů porušování domovní svobody a vydírání po stránce subjektivní; ani v této části však nelze jeho pochybnostem přisvědčit.

Pro trestní odpovědnost podle § 238 tr. zák. i § 235 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

V posuzovaném případě se obviněný obou trestných činů evidentně dopustil úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého.

Obviněný byl od samého počátku veden záměrem dosáhnout vystěhování poškozené, tomuto záměru podřídil své jednání vůči ní, a když počáteční útoky menší intenzity spočívající především v psychickém nátlaku na poškozenou nevedly ke stanovenému cíli, neváhal překonat překážku, kterou si na svoji obranu vybudovala poškozená, vnikl do bytu, kde vysadil dveře a demoloval zařízení bytu. Ve finální fázi útoku použité násilí vůči věcem poškozenou přimělo k vystěhování z bytu.

Obviněný konečně též namítl, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák., neboť stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost je nejvýše nepatrný. Ani tato výhrada neobstojí.

Podle § 3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Obviněný významně porušil zájem společnosti na ochraně domovní svobody. Vzhledem ke způsobu vniknutí, okolnostem, za nichž k němu došlo, a následnému násilnému jednání v bytě poškozené směřujícímu proti jeho zařízení, jež přispělo k dosažení předem vytčeného záměru, přesáhl čin obviněného zcela přesvědčivě takový stupeň nebezpečnosti, který by bylo možno hodnotit pouze jako nepatrný.

Pro úplnost je na místě dodat, že shodné závěry platí i pro hodnocení stupně nebezpečnosti činu, byl-li posouzen též jako trestný čin vydírání; i v tomto ohledu je stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost zřetelně vyšší než nepatrný.



Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková