8 Tdo 494/2009
Datum rozhodnutí: 06.05.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 494/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. května 2009 o dovolání obviněného R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 10/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 39/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 7 T 39/2007, byli obvinění R. P. a P. U. uznáni vinnými, že:

A) společně

v úmyslu podvodně vylákat převodem z účtu společnosti F. s., se sídlem K., Z., finanční hotovost, po předchozí dohodě založili dva účty u peněžních ústavů, a to obžalovaný P. U. dne 2. 9. 2002 v T., v pobočce e. a. s., M., založil účet, obžalovaný R. P. pod jménem M. D., za použití padělaného občanského průkazu dne 21. 8. 2002 v P., u společnosti R. a. s., pobočka P., D., založil účet, obžalovaní pak zajistili předem nezjištěným způsobem vhození do sběrného boxu Č. a. s. v P., N., postupně v době od 6. 12. 2002 do 13. 12. 2002 pěti jednotlivých příkazů k úhradě a pěti hromadných příkazů k úhradě opatřených padělaným podpisem P. , na převod finanční hotovosti z č. účtu plátce společnosti F. a. s. na shora uvedené účty celkem částku 574.747,70 Kč, přičemž tyto platby Č. a. s. neprovedla, protože nesouhlasil podpisový vzor,

B) R. P. sám

1) dne 10. 7. 2003 v P., N., v pobočce e. a. s. použil pro účely založení účtu pozměněný občanský průkaz na jméno M. W., nepravdivě a úmyslně opatřený jeho fotografií,

2) dne 27. 2. 2004 v L. u notářky JUDr. Z. M. pro účely ověření podpisu na smlouvě o úplatném postoupení pohledávky podle § 524 a násl. občanského zákoníku mezi postupitelem A. W. B. T. B. von K. a postupníkem A. V. W. a M. W. užil jako pravý pozměněný občanský průkaz na jméno M. W., nepravdivě a úmyslně opatřený jeho fotografií,

3) dne 1. 3. 2004 v P., N., u notářky JUDr. I. R. pro účely ověření totožnosti a podpisu na notářském zápisu o uzavření zakladatelské smlouvy o založení akciové společnosti A. CZ a. s., se sídlem v P., N., dále při ověření podpisu na čestném prohlášení podpisovém vzoru a prohlášení správce vkladu téže společnosti užil jako pravý pozměněný občanský průkaz na jméno M. W., nepravdivě a úmyslně opatřený jeho fotografií,

4) dne 19. 4. 2004 v P. založil účet u e. a. s., se sídlem N., P., při založení tohoto účtu užil jako pravý pozměněný občanský průkaz na jméno M. L., nepravdivě a úmyslně opatřený jeho fotografií,

5) dne 22. 9. 2004 v 05:00 hod. na hraničním přechodu v Ch., ve vlaku jedoucím ze SRN do České republiky, úmyslně předložil při pasové kontrole policejnímu orgánu jako pravý pozměněný cestovní pas na jméno M. L., nepravdivě a úmyslně opatřený jeho fotografií,

6) nejméně dne 22. 9. 2004 ve vlaku jedoucím ze SRN do České republiky, bez povolení úmyslně přechovával neregistrovanou krátkou střelnou zbraň výrobce Česká zbrojovka, vzor 45, ráže 6,35 mm, která u něj byla nalezena policejním orgánem Policie ČR na hraničním přechodu Ch téhož dne v 05:00 hod.

Takto popsané jednání obviněných soud právně kvalifikoval: u obviněného R. P. v bodě A) jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 věta druhá tr. zák. ve spojení s § 143 tr. zák., jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák.; v bodě B) 1) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák., v bodě B) 2) 5) jako trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a v bodě B) 6) jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. U obviněného P. U. v bodě A) jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 věta druhá tr. zák. ve spojení s § 143 tr. zák. a jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Obviněnému R. P. soud uložil podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. 49 T 45/2002, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Druhému obviněnému P. U. soud uložil podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti takovému rozsudku podali odvolání oba obvinění a v neprospěch obviněného R. P. tak učinil i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 10/2008, tak, že k odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně R. P. ve výroku o způsobu výkonu trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného pro výkon uloženého souhrnného trestu odnětí svobody v trvání deseti roků zařadil podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obou obviněných soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný R. P. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ). Učinil tak prostřednictvím obhájce Mgr. M. Ch. a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud nepřipustil výslechy svědků, které navrhoval a které měly mít podstatný vliv na posouzení otázky jeho viny. Dále namítal, že soudy nebraly na vědomí jeho výtky, že výpovědi některých svědků nejsou pravdivé. Vůbec se nezabývaly ani tím, že označil za pravděpodobného pachatele vytýkaných skutků svědka F. S., neboť tento svědek má úzké vazby na Č., a. s., a má značné znalosti procesních postupů. Soudy také neprovedly další jím navrhovaný důkaz, a to písmoznalecký posudek na písmo svědka F. S., který měl zfalšovat podpis na příkazech k úhradě. Tím soudy porušily základní obhajovací práva obviněného.

Dovolatel dále uvedl, že ani odůvodnění napadených rozsudků nenaplňuje znaky ústavně konformního rozhodování, jsou nelogická, rozporná, nepropracovaná a nepřesvědčivá. Soudy nehodnotily důkazy v jejich vzájemných souvislostech, důkazy svědčící ve prospěch obviněného opomíjely. Odůvodnění rozsudků tedy nevyhovuje požadavkům obsaženým v § 125 odst. 1 tr. ř.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně soustředil na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Takovou formu uplatnění námitek však v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř., akceptovat nelze.

Dále státní zástupce konstatoval, že uvedené námitky obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by se jednalo o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad formálně a zejména fakticky namítl a odůvodnil, což se však nestalo. V rámci vlastní přezkumné činnosti ani on sám nedospěl k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu, protože soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zvlášť také upozornil, že podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. lze takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

S ohledem na okolnosti dále rozvedené se Nejvyšší soud musel vypořádat také s otázkou, zda dovolání v této trestní věci je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. vůbec přípustné.

Jak totiž Nejvyšší soud v průběhu dovolacího řízení zjistil, ve shora již uvedené věci Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 49 T 45/2002, jiný senát Nejvyššího soudu z podnětu dovolání obviněného R. P. usnesením ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 Tdo 547/2008, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek jmenovaného krajského soudu ze dne 16. 1. 2007 v části výroku o vině pod bodem 1), ve kterém byl skutek kvalifikován jako trestné činy porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., a v celém výroku o trestu. Dále zrušil v navazující části i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 3 To 20/2007, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to včetně rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 7 T 39/2007, ohledně obviněného R. P. ve výroku o trestu a v navazující části ohledně tohoto obviněného i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 9 To 10/2008 (tj. rozhodnutí ve věci nyní Nejvyšším soudem posuzované), a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z tohoto pohledu by se mohlo jevit, že dovolání v nově posuzované věci Nejvyšším soudem není přípustné, neboť součástí odsuzujícího výroku o vině dovolatele není výrok o trestu jemu uloženém (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, publikované pod č. T 683 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 4/2004). Jak však Nejvyšší soud rovněž zjistil, v následujícím období (ještě před předložením věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání) došlo k další změně situace. Vrchní soud v Praze totiž již rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 3 To 47/2008, tak, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému R. P. při nezměněném výroku o vině uložil podle § 148 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou, a zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 2 T 84/98, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí ve věci samé (konkrétně výroky takového rozhodnutí o vině i trestu, které v době rozhodování dovolacího soudu existují).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají rozsah dokazování provedeného soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání v podstatě nesouhlasil s rozsahem dokazování, s tím, že soudy neprovedly další jím navrhované důkazy a s tím, jak vyhodnotily výpovědi svědků. Z těchto skutečností pak dovozoval porušení svého práva na obhajobu.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Konečně je vhodné uvést, že pokud obviněný brojil proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak je třeba připomenout ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 6. května 2009



Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a