8 Tdo 491/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 187 odst. 1 tr. zák., § 238 tr. ř.



8 Tdo 491/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2011 o dovolání obviněného J. Č., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 55 To 354/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 15/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 5 T 15/2009, byl obviněný J. Č. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
a) v přesně nezjištěné době od podzimu roku 2007 do konce března 2008 v Č., D., předal nejméně v 60-ti případech bez úplaty, a nejméně ve 40-ti případech za úplatu, v celkové výši nejméně 20.000,- Kč pervitin O. G., která drogu užila šňupáním a nitrožilně,
b) v přesně nezjištěné době od března 2008 do července 2008 na různých místech v Č. nejméně ve dvou případech prodal za úplatu v celkové výši 800,- Kč a nejméně v pěti případech poskytl zdarma pervitin M. N., který drogu užil šňupáním.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 55 To 354/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, která proti shora uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně.

Obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové napadl uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním, které podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Uvedené důvody spatřoval zejména v tom, že se nemohl zúčastnit veřejného zasedání konaného dne 19. 10. 2010. Za situace, kdy byl k veřejnému zasedání o podaném odvolání řádně a včas předvolán, se nemohl veřejného zasedání zúčastnit, protože musel vyhledat lékařské ošetření. K tomu obviněný doložil potvrzení od lékaře. S ohledem na zdravotní potíže nemohl soudu sdělit telefonicky či jinak, že se na veřejné zasedání nemůže dostavit, a že na osobní účasti trvá. Při veřejném zasedání obviněný chtěl soudu doložit, že žije řádným životem. V uvedeném postupu odvolacího soudu, který věc neodročil, ale v jeho nepřítomnosti ji projednal, shledal porušení Listiny základních práv a svobod v čl. 38 odst. 2, zaručující mu právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy obou stupňů v rozporu se zásadami formální logiky hodnotily provedené důkazy a dovozovaly z nich skutečnosti, které neodpovídaly provedenému dokazování. Zejména namítal nevěrohodnost svědkyně O. G., která byla jeho družkou, s níž se rozešel. Tuto svědkyni i svědka M. N. považoval za osoby, které mají zkušenosti s drogami. M. N. vypovídal rozporně a sám uvedl, že obviněnému podával drogy, avšak jeho jednání jako trestné hodnoceno nebylo. Podle obviněného došlo k porušení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 55 To 354/2010 a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, neboť byl vyzván k nástupu výkonu trestu odnětí svobody na den 15. 12. 2010.

Ačkoli byl opis dovolání doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to do dne konání neveřejného zasedání své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu nezaslalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání obviněného přípustné § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod tudíž nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.

V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).

Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje, a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávaní jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.

Z ustanovení § 238 odst. 1 tr. ř., podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005 a přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004).

Ve vztahu k těmto kritériím lze poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní věci. Z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na dne 19. 10. 2010 v 8.30 hod. vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř. , doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), který mu byl doručen do vlastních rukou dne 16. 8. 2010 a byl poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Nebyl tudíž k veřejnému zasedání předvolán, z čehož lze usuzovat na to, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost při veřejném zasedání za nutnou. Jeho obhájkyně byla vyrozuměna dne 4. 8. 2010 (č. l. 89). Dne 19. 10. 2010 v 08.30 hodin bylo zahájeno veřejné zasedání, u kterého byla přítomna státní zástupkyně, obhájkyně obviněného JUDr. Marie Nedvědová a poté, co bylo zjištěno, že se obviněný nedostavil a ani nezaslal soudu jakoukoliv omluvu či žádost a nic takového netlumočila ani přítomná obhájkyně, bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 92). Obviněný odvolacímu soudu ani později nepodal žádnou omluvu o své nepřítomnosti. Teprve až v rámci podaného dovolání obviněný přiložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které bylo vystaveno dne 19. 10. 2010, ze kterého vyplynulo, že byl tohoto dne uznán práce neschopným a potvrzení bylo vystaveno pouze na den 19. 10. 2010 (č. l. 103). Vzhledem k tomu, že z tohoto dokladu nevyplynuly žádné podrobnější okolnosti týkající se důvodu o vystavení jednodenní pracovní neschopnosti, Nejvyšší soud si vyžádal doplňující informace. Ze sdělení ošetřující lékařky, která uvedený doklad o pracovní neschopnosti vystavila, vyplynulo, že obviněný byl dne 19. 10. 2010 ošetřen pro akutní horečnaté onemocnění (č. l. 117).

Vzhledem k tomu, že o porušení práva obviněného na jeho obhajobu s ohledem na shora uvedené zásady může dojít za situace, kdy obviněný byl o veřejném zasedání jen vyrozuměn, pouze tehdy, když obviněný na své přítomnosti sám trvá a výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat, Nejvyšší soud splnění těchto podmínek nezjistil. Výslovné vyjádření obviněného v naznačených okolnostech odvolacímu soudu před konáním veřejného zasedání sděleny nebyly.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci proto neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 19. 10. 2010 konal v jeho nepřítomnosti. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl o konání daného zasedání toliko vyrozuměn, z čehož je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost u něj za nezbytnou. Za situace, kdy obviněný výslovně neučinil žádné sdělení o požadavku na odročení veřejného zasedání ani jinak výslovně nesdělil, že na své osobní účasti trvá, postupoval odvolací soud v souladu se shora citovanou právní úpravou. Námitka vznesená obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proti postupu odvolacího soudu je proto zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný též dovolání opřel, je třeba zmínit, že podle něj ho lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Je nutné podotknout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné posuzovat i argumenty, o něž obviněný své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že obviněný výtky směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Obviněný v rámci podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil, když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby, ale za věrohodné považovaly důkazy, které obviněného usvědčovaly. Svědecké výpovědi však obviněný považoval za nevěrohodné, a upozornil na to, že O. G. je jeho bývalá družka a motivem její výpovědi byla pomsta za to, že se s ní rozešel. Veškerými námitkami tak obviněný prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku (že žádné drogy svědkům nepodal) vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu trestného činu podle § 187 odst. 1 tr. zák. nenaplnil.

Obviněný svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení, když brojil i proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Dovolání tak svým obsahem svědčí o tom, že obviněný J. Č. obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, které na označený důvod nedopadají a Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.

I přes tento závěr lze nad rámec podaného dovolání stručně shrnout, že obviněný stejné výhrady uplatňoval v průběhu předcházejícího nalézacího a odvolacího řízení a soudy obou stupňů se jimi pečlivě zabývaly. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn postačující rozsah dokazování, a tento soud rovněž velmi zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval. Soud prvního stupně své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se stejné otázce, tedy zda obviněný skutečně drogu ve více případech podal oběma svědkům, věnoval a dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně. Nejvyšší soud nezjistil v postupu obou soudů nic, co by skutková zjištění a na nich učiněné právní závěry zpochybňovalo.

S ohledem na to, že dovolání v části týkající se důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. bylo podáno právně relevantně, avšak v této části ho nelze považovat za opodstatněné, bylo toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. dubna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová