8 Tdo 490/2015
Datum rozhodnutí: 22.07.2015
Dotčené předpisy: § 250b odst. 1, 3 tr. zák., § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 67 tr. zák., § 34 tr. zákoník, § 211 tr. zákoník, § 9 tr. zák., § 22, 23 tr. zákoník



8 Tdo 490/2015-71

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. R. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 31 To 373/2014, jako soudu stížnostního ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 18 T 58/2009, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 31 To 373/2014, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 18 T 58/2009.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v České Lípě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 18 T 58/2009, bylo trestní stíhání obviněného J. R. podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno pro skutky v bodech 30) a 33), v nichž byla spatřována 2 účastenství formou pomoci na trestném činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1 tr. zák., a v bodech 1) až 29), 31), 32), 34) až 77), ve kterých bylo spatřováno 75 účastenství formou pomoci na trestném činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c), § 250b odst. 1, 3 tr. zák., neboť bylo promlčeno.

Skutky jsou ve výroku usnesení popsány a v zásadě byly spáchány tak, že obviněný jako přímý zprostředkovatel nebo jako jednatel společnosti SEVER s. r. o., IČ 47310511, Okružní č. p. 2717, Česká Lípa (dále společnost SEVER ), která byla zprostředkovatelem, na základě smluv uzavřených se společností Česká spořitelna, a. s., Praha 4, Olbrachtova č. p. 1929/62, IČ 45244782 (dále Česká spořitelna ),
skutky pod body 1) až 33) v různých dnech v období od 16. 4. 2004 do 18. 4. 2005 v Č. L. sepsal celkem 33-ti různým osobám, konkrétně jmenovaným, požadujícím úvěr, žádost o poskytnutí finančních prostředků z programu Sporoservis a připravil pod konkrétními čísly specifikované úvěrové smlouvy, kdy v žádostech uvedl, že se jedná o spotřebitelské úvěry k různým účelům, ačkoli věděl, že na uvedený účel úvěry nebudou použity a žadatelům budou finanční prostředky vyplaceny v hotovosti s tím, že si část z nich ponechá jako provize za vyřízení těchto úvěrů, a proto v úvěrových smlouvách uvedl místo čísel bankovních účtů prodejců poskytujících věcná plnění, na něž byl úvěr poskytnut, číslo svého účtu, přičemž na základě předložených listin, které žadatelé o úvěr podepsali, vědom si toho, že v nich jsou uvedeny nepravdivé údaje o účelu úvěru a také smyšlené údaje o jejich zaměstnání žadatelů, byly úvěrové smlouvy uzavřeny a úvěrové částky u jednotlivých skutků konkrétně vyčíslené byly zaslány na jeho účet. Tím byla České spořitelně způsobena škoda ve výši uvedené u každého skutku, neboť splátky většiny úvěrů byly, případně jsou, hrazeny a některé z úvěrů byly již zcela splaceny, některé splátky úvěrů vůbec hrazeny nebyly. O finanční prostředky se obviněný vždy s žadatelem podělil,
skutky v bodech 34) až 77) v různých dnech v období od 7. 6. 2004 do 10. 7. 2005 obviněný na žádost osob, které jsou v popisu jednotlivých skutků jmenovány, zprostředkoval pro Českou spořitelnu uzavření celkem 44 spotřebitelských úvěrů z programu Sporoservis ve výších uvedených u každého z těchto skutků, do žádostí, které vyhotovil, s žadatelem uvedli, že úvěr je určen pro konkrétně vyznačený účel, ačkoli věděli, že tento účel nebude realizován a finanční prostředky budou vyplaceny v hotovosti k osobní spotřebě s tím, že obviněný J. R. si ponechá část jako provizi, a za tímto účelem obviněný uvedl místo účtu prodejce zboží jiný účet, na který měly být finanční prostředky z úvěru zaslány, přičemž na základě údajů v žádosti uvedených byly uzavřeny jednotlivé smlouvy a úvěry v konkrétních výších byly na uvedený účet zaslány. O finanční prostředky se obviněný s žadatelem vždy podělil. České spořitelně způsobili škodu ve výši uvedené u každého skutku, přičemž splátky úvěru nebyly hrazeny buď vůbec, nebo nebyly hrazeny řádně, některé byly uhrazeny zcela, případně jsou průběžně hrazeny, eventuálně některé úvěry nebyly vůbec poskytnuty.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 31 To 373/2014, stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v České Lípě podanou proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.

Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti zastavení trestního stíhání pro promlčení, protože soudy rozhodly bez toho, aniž by dostatečně dostály všem povinnostem, především se vůbec nezabývaly tím, o jaký trestný čin se v projednávané věci jedná, a zda může obstát v obžalobě užitá právní kvalifikace. Neztotožnil se s tím, že by v uvedených skutcích obviněný jednal jako účastník, protože jde o pokračující spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného v bodech 1) až 35), 37) až 77) a dílem, v bodě 36) obžaloby, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Za rozhodné dovolatel považoval povahu a význam aktivity obviněného J. R., který nejenom, že jednotlivým žadatelům opatřoval nepravdivé podklady následně sloužící za podklad při samotném sjednávání úvěrových smluv, ale v rámci smluvního vztahu mezi Českou spořitelnou na straně jedné a jeho osobou samostatně nebo za společnost SEVER jednající na straně druhé se spoluobviněnými jako zájemci o poskytnutí úvěru a pozdějšími dlužníky sepisoval žádosti o úvěr a připravoval potřebné podklady tak, aby byly žádosti o úvěr schváleny a úvěrové smlouvy uzavřeny. Byl si přitom vědom nepravdivosti údajů, které připravované listiny obsahovaly, a navíc byl i tím, kdo z úvěrů část prostředků obdržel. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že se jednalo o účelové spotřebitelské úvěry, kdy poskytnuté finanční prostředky měly být podle obchodních podmínek banky poukazovány přímo na účty jednotlivých obchodníků. Díky způsobu, jaký obviněný stanovil, ostatní obvinění v pozici věřitelů však v rozporu se smlouvou o úvěru získávali finanční prostředky v hotovosti, a to právě prostřednictvím obviněného J. R., který do žádostí o poskytnutí úvěrů sám vepisoval čísla svých vlastních bankovních účtů nebo čísla bankovních účtů osob, které na něho byly sociálně navázány, a po získání úvěru a odečtení vlastní provize finanční prostředky získané od České spořitelny sám či prostřednictvím další osoby jednotlivým spoluobviněným v hotovosti předával. K nákupu deklarovaného zboží nebo provedení služby nikdy nedošlo. Obviněný tak byl osobou, která se bezprostředně podílela na sjednávání úvěrových smluv a ve spojitosti s tím uvedla nepravdivé údaje (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1290/2009). V takovém případě nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu spáchaného dlužníkem, který získal úvěr na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů. S přihlédnutím k tomu, že posuzované jednání obviněný J. R. páchal společně s dalšími osobami s cílem získat od banky finanční prostředky, které by legální cestou tyto osoby nezískaly, mělo být jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to v pokračování. Všechna zákonem požadovaná hlediska § 116 tr. zákoníku shledal v činech 1) až 77), jež jsou obviněnému kladeny za vinu, splněna, a to i s odkazem na podmínky zmíněné v rozhodnutích č. 32/2004 a č. 3/1972 Sb. rozh. tr. K výši škody konstatoval, že prostým součtem všech úvěrů, na jejichž nezákonném sjednávání se obviněný podílel, lze dojít k částce 6.092.490 Kč, přičemž všechny úvěry byly Českou spořitelnou poskytnuty s výjimkou úvěru ve výši 100.000 Kč požadovaného obviněnou K. V., s níž nebyla úvěrová smlouva uzavřena [bod 36) obžaloby­].

Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že od výše úvěru není možné odečíst částky, které byly uhrazeny splátkami, neboť v souladu s převažující judikaturou Nejvyššího soudu v případě úvěrového podvodu vzniká peněžnímu ústavu škoda již samotným čerpáním úvěru poté, co pachatel při sjednávání úvěru uvedl nepravdivé údaje, tedy momentem, kdy finanční prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele úvěru; případné splácení úvěru je pouze náhradou způsobené škody (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 773/2014, 7 Tdo 847/2012 a další). S ohledem na konstrukci § 211 tr. zákoníku a § 17 písm. a) tr. zákoníku postačuje ke škodě velkého rozsahu ve smyslu § 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku jako k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu, resp. k okolnosti zvlášť přitěžující, zavinění z nedbalosti, a to i z nedbalosti nevědomé. Ve vztahu ke způsobené škodě však u obviněného J. R. dovodil, že s ohledem na jeho podíl na spáchané trestné činnosti a nezbytnou vědomost o celkové výši sjednávaných úvěrů jde o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že i s ohledem na kritéria vymezená v § 138 odst. 1 tr. zákoníku byly naplněny jednáním obviněného všechny zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku bezezbytku.

K trestnosti činů obviněného nejvyšší státní zástupce se zřetelem na dobu, kdy byly spáchány, poukázal na ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku a provedl srovnání obou v úvahu přicházejících právních úprav podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále tr. zákoníku ) a podle § 250b odst. 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále tr. zák. ), jakož i podmínek promlčení podle § 34 odst. 1 písm. b) a § 34 odst. 4 tr. zákoníku s § 67 odst. 1 písm. b) a § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., a dospěl k závěru, že pro obviněného je příznivější ve svém celku právní úprava obsažená v trestním zákoníku, na čemž nic nemůže změnit ani neexistence § 88 odst. 1 tr. zák., podle níž bylo možné k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. V projednávané trestní věci neshledal důvod, pro který by nebylo možné přihlédnout ke škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu, když způsobená škoda vcelku výrazně převyšuje spodní hranici zákonem stanovené škody velkého rozsahu, obviněný páchal trestnou činnost s mnoha dalšími osobami, po delší dobu a dopustil se jí několika desítkami útoků. Dovolatel konstatoval, že jestliže je namístě jednání obviněného kvalifikovat jako ve spolupachatelství podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaný zločin úvěrového podvodu, potom promlčecí doba činí patnáct let, a vzhledem k poslednímu přerušení promlčecí doby podáním obžaloby dne 13. 3. 2009 trestní odpovědnost obviněného, pokud nedojde k další okolnosti způsobující stavění či přerušení běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 3, 4 tr. zákoníku, zanikne uplynutím promlčecí doby nejdříve dne 13. 3. 2024. Připomenul rovněž, že s ohledem na dolní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody u zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jež činí pět let, by měl být podle § 17 odst. 1 tr. ř. k řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud.

Dovolatel pro případ, že by Nejvyšší soud nadále posuzoval jednání obviněného jako 2 a 75 účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestným činům úvěrových podvodů podle § 250b odst. 1 tr. zák. a podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., poukázal na to, že pro obviněného příznivější zákonná úprava podle trestního zákona nepřipouští vycházet z okolností způsobujících přerušení běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť zvolenou právní úpravu je třeba použít jako celek. Pokud by soudy ve věci činné postupovaly zákonným způsobem, byť v rámci doposud užité právní kvalifikace, nezbytně by musely využít i § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. a konstatovat, že s ohledem na nařízení hlavního líčení dne 6. 5. 2011 na 9. 6. 2011 došlo k přerušení běhu tří i pětileté promlčecí doby a další přerušení pak nastala v důsledku hlavních líčení konaných od 20. 10. 2011 do 23. 7. 2014, a proto trestní odpovědnost obviněného ke dni 23. 7. 2014 ani doposud promlčena není. Nebylo tak namístě trestní stíhání zastavovat pro nepřípustnost s odkazem na § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by jednání obviněného bylo posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinům úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, v případě komplexní aplikace trestního zákoníku by bylo promlčeno pouze jednání obviněného popsané v bodech 30) a 33) obžaloby, ostatní skutky však nikoliv, neboť desetiletá promlčecí doba vyplývající z § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pokud nebude znovu přerušena či stavěna, uběhne až dne 13. 3. 2019.

Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 31 To 373/2014, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 18 T 58/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Obviněný, jemuž bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zasláno k vyjádření dne 30. 12. 2014 a obhájkyni dne 19. 12. 2014, do doby konání neveřejného zasedání vyjádření Nejvyššímu soudu nezaslal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

S ohledem na zásadu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, Nejvyšší soud se zaměřením na tuto otázku posuzoval obsah podaného dovolání z hlediska označených dovolacích důvodů.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že stížnostní soud ke stížnosti státního zástupce napadené usnesení přezkoumal z hledisek § 147 odst. 1 tr. ř., a že dovolatel současně uvedl i dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., uplatnil v posuzované věci druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. , a proto je třeba nejprve zkoumat důvodnost dalších dovolatelem označených důvodů.

Důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je naplněn, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání v souladu se všemi třemi označenými dovolacími důvody vytýkal napadeným usnesením jak nesprávnost závěrů o zastavení trestního stíhání, tak i vadnost použité právní kvalifikace, a proto jde o dovolání uplatněné v souladu s důvody, o něž je opřel.

Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody pro odmítnutí dovolání, ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.

V posuzované věci soud prvního stupně, jak vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, trestní stíhání obviněného J. R. zastavil pro promlčení trestního stíhání podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a pro tento závěr vycházel z právní kvalifikace, jak ji užil státní zástupce v obžalobě, a pro posouzení podmínek promlčení z § 67 odst. 1 tr. zák., protože činy obviněnému kladené za vinu byly spáchány za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. Řízení před soudem prvního stupně pokračovalo za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který promlčení upravuje v § 34 tr. zákoníku, jež podmínky pro přerušení trestního stíhání v odstavci 4 písm. a) upravuje nově oproti předchozí právní úpravě přerušení promlčecí doby. Podle jeho názoru, jestliže byla obžaloba Okresnímu soudu v České Lípě podána dne 13. 3. 2009 a první hlavní líčení bylo nařízeno na 9. 6. 2011, tedy již po datu 1. 1. 2010 za účinnosti nového trestního zákoníku, považoval za příznivější pro obviněného novou právní úpravu, která podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku nařízení hlavního líčení nepovažuje za okolnost přerušující běh promlčecí doby. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně počítal běh promlčecí doby ode dne podání obžaloby, tj. ode dne 13. 3. 2009, podle jeho názoru skutky pod body 30) a 33) byly promlčeny dne 13. 3. 2012, zbývající skutky pak dne 13. 3. 2014 (viz strany 28 a 29 usnesení soudu prvního stupně).

Soud druhého stupně na podkladě odvolání státního zástupce dospěl k závěru, že z hlediska trestních sazeb je pro obviněného příznivější právní úprava obsažená v trestním zákoně č. 140/1961 Sb., protože podle nové právní úpravy by jednání obviněného mohlo naplnit zákonné znaky přečinů úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 211 odst. 1, 4 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody až na dvě léta, resp. od jednoho roku do pěti let, a promlčecí doba podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku by činila deset let, čímž je pozdější zákonná úprava méně příznivá než úprava obsažená v trestním zákoně účinném v době spáchání trestného činu. Proto považoval za potřebné trestnost jednání obviněného posuzovat nadále podle právní úpravy obsažené v trestním zákoně v době, kdy ke spáchání trestného činu došlo. V tomto kontextu posuzoval i běh promlčecí doby, s ohledem na změnu tohoto institutu v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, přičemž se ztotožnil s obecně zastávaným názorem, že zákona je vždy třeba užít jako celku a nelze přihlížet jen k jednotlivým příznivějším ustanovením, avšak s výhradou, že vzhledem k obecnému vymezení skutečností, resp. úkonů přerušujících běh promlčecí doby v § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., je třeba z důvodu nastolení právní jistoty po 1. 1. 2010 vycházet z nové právní úpravy obsahující v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Přestože je tedy v posuzované věci vedeno trestní stíhání podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a je třeba tento zákon užít jako celek, s ohledem na zachování právní jistoty a požadavku na rychlost řízení považoval za nutné přihlížet pouze k těm úkonům a okolnostem, které jsou definovány v § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Z uvedených důvodů přisvědčil závěrům učiněným soudem prvního stupně (viz strany 31 až 33 usnesení stížnostního soudu).

Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů neztotožnil, protože před tím, než o promlčení rozhodly, neposuzovaly důsledně všechny skutečnosti a neřešily je komplexně z hledisek uvedených pro promlčení v § 34 tr. zákoníku a § 67 tr. zák. způsobem, který je pro konečné řešení toho, zda jde o promlčení trestního stíhání, důležitý a nezbytný. Jak totiž z obou usnesení, resp. z důvodů, o něž oba soudy své závěry opřely, plyne, oba soudy vyšly pro své úvahy o tom, že je stíhání promlčeno, z právní kvalifikace, jak byla použita v obžalobě, aniž by si jako základní otázku vyřešily to, zda je právní posouzení činů účastenstvím správné, a nezvažovaly, zda se nejedná o pachatelství (spolupachatelství), přičemž se nezabývaly ani povahou smluv, na jejichž základě byly úvěry vylákány, a nezkoumaly tudíž, zda předmětné smlouvy jsou úvěrovými smlouvami ve smyslu § 250b tr. zák. či § 211 tr. zákoníku. Rovněž pravidla pro určení trestnosti činu s ohledem na dobu jeho spáchání neposuzovaly zcela v souladu se všemi požadavky, které jsou ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku a § 16 odst. 1 tr. zák. na jejich postup kladeny.

Dovolání, které Nejvyšší soud považuje za důvodné, směřuje zásadně proti závěru o tom, že činy, pro něž se trestní řízení vede, byly promlčeny, proto považuje za nutné uvést, že podle § 67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu, podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby. I když trestní zákoník č. 40/2009 Sb. použil terminologii nově oproti právní úpravě v trestním zákoně, podle níž však i přesto, že byla nepřesná, šlo rovněž o zánik trestnosti činu, nikoliv jen o procesní překážku nestíhatelnosti, neboť i podle ní se promlčecí doba určovala podle výše trestní sazby trestného činu uvedeného ve zvláštní části [srov. § 67 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák.], stejně jako tomu je v § 34 odst. 1 písm. a) až e) tr. zákoníku. Rovněž podmínka vylučující promlčení (srov. § 67a tr. zák. a § 35 tr. zákoníku) stanoví, že uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost (trestní odpovědnost) za trestné činy v těchto ustanoveních konkrétně uvedené. Právě konkrétní trestný čin je rozhodný pro závěr o délce promlčecí doby, která je stanovena podle závažnosti vyjádřené druhem a výší trestu v zákonné trestní sazbě za určitý trestný čin podle trestního zákona nebo trestního zákoníku. Závěr o tom, o jaký trestný čin jde, má význam např. se zřetelem na to, kdy počíná běžet promlčecí doba (srov. rozhodnutí č. 53/2011-II. Sb. rozh. tr.).

Z uvedeného vymezení promlčení je zřejmé, že se promlčuje trestní stíhání, avšak vždy ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, pro který je trestní stíhání vedeno, neboť promlčení má bezprostřední vliv na posuzování trestnosti či trestní odpovědnosti a na to došlo k jejich zániku. V úvahách o promlčení v intencích srovnávaných právních úprav ve věci rozhodných není pochyb o tom, že otázka, zda je či není promlčena trestní odpovědnost za určitý trestný čin, patří do rámce posuzování jeho trestnosti už jen z toho důvodu, že promlčení je zákonným důvodem zániku této trestnosti, resp. trestní odpovědnosti pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2012, s. 454 až 455).

Vzhledem k tomu, že úvaha a z ní vycházející závěr o tom, zda je určitý trestný čin promlčen či nikoliv, je součástí posuzování hmotněprávních podmínek trestnosti či trestní odpovědnosti tohoto činu, a proto musí být nejprve najisto postaveno, a to výsledky provedeného dokazování, o jaký trestný čin se jedná, a pokud v průběhu doby došlo ke změně zákona, i z hlediska časové působnosti zákona ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku nebo 16 odst. 1 tr. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 19, č. T 456). Před tím, než však orgán činný v trestním řízení či soud začnou uvažovat o časové působnosti zákonů, je třeba, aby vyřešily nejen, o jaký trestný čin se jedná, ale i to, zda jde o čin pachatele (spolupachatele), anebo účastníka, protože soud je povinen při posuzování otázky, zda skutek je uvedeným trestným činem, nejprve učinit potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a dále závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu. Teprve až když nevznikají pochybnosti o právní kvalifikaci, je možné řešit otázku časové působnosti zákonů, a v souvislosti s ní i otázku promlčení, a to podle podmínek a pravidel vyjádřených v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně § 16 odst. 1 tr. zák.

Z uvedeného důvodu je tedy nezbytné před tím, než soud najisto postaví otázku promlčení, pečlivě se zabývat skutečnostmi rozhodnými pro stanovení právní kvalifikace předmětného skutku, o jehož promlčení se uvažuje. Za tímto účelem musí být vedeno potřebné dokazování, a to alespoň v minimální míře nezbytné pro možnost posoudit všechny skutečnosti rozhodné pro závěr, že jde o konkrétní skutkovou podstatu, a to z hledisek určujících naplnění všech jejích znaků.

V projednávané věci však Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů otázku správnosti z obžaloby převzaté právní kvalifikace nezkoumaly, což nevyplývá jen z odůvodnění napadených rozhodnutí, kde kromě úvah o promlčení a časové působnosti zákonů nejsou ve vztahu k závěru o právním posouzení činu uvedeny žádné úvahy, ale i z toho, že ač věc soudu prvního stupně napadla dne 13. 3. 2009 a řízení před tímto soudem skončilo až vydáním nyní napadeného rozhodnutí, tj. dne 23. 7. 2014, což je po více než pěti letech, z obsahu spisu je zřejmé, že soud ve vztahu k obviněnému J. R. a skutkům vymezeným pod body 1) až 77) obžaloby v podstatě potřebné dokazování nevedl. Konal sice několik hlavních líčení (srov. č. l. 4623 až 4625, 4747 až 4754, 4932 až 4934, 4975 až 4978, 5165 až 5179 spisu), z nichž obviněný byl přítomen pouze posledním dvěma, a dokazování při všech těchto hlavních líčeních bylo zaměřeno primárně k posouzení viny dalších na této trestné činnosti zúčastněných osob odlišných od obviněného J. R. (J. R. osobně slyšen nebyl, nevypovídal a nevyužil ani svého práva klást vyslýchaným osobám otázky či žádat doplnění dokazování).

Již z tohoto je zřejmé, že soud prvního stupně si nedokázal během uvedené velmi dlouhé doby vytvořit řádné podmínky pro spravedlivé rozhodnutí ve věci, a aniž by posuzoval otázku viny obviněného shora naznačeným způsobem, rozhodl bez dalších nezbytných zjištění vztahujících se k správnosti v obžalobě použité právní kvalifikaci, o promlčení trestných činů. Takový postup soudů obou stupňů, když nezkoumaly správnost právní kvalifikace použité v obžalobě, je třeba považovat nesprávný, neboť bez jakýchkoliv úvah o tom, zda je správná, ve vztahu k ní řešily otázku promlčení pro trestné činy obviněného podle obžaloby, která v činech, jež byly obviněnému kladeny za vinu, spatřovala 2 účastenství formou pomoci na trestném činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1 tr. zák. a 75 účastenství formou pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 3 tr. zák. Soudy tedy převzaly závěr, že obviněný se uvedených skutků dopustil jako účastník, aniž by zkoumaly, zda jednání, které mu je kladeno za vinu, nesvědčí o tom, že se činu dopustil jako pachatel podle § 9 odst. 1 tr. zák., § 22 tr. zákoníku nebo spolupachatel ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák., § 23 tr. zákoníku [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1304/2011].

Soudy se zřetelem na skutkové okolnosti, které vyplývají z popisu skutku, jak byl v obžalobě konstatován, když soudy ve vztahu k jeho prokázání či vyloučení prozatím žádné dokazování neučinily, vzbuzuje vážné pochybnosti. Nejasný a zcela předčasný je závěr, že jde o účastenství k úvěrovému podvodu. Jak se totiž ze skutkových zjištění podle obžaloby podává, obviněný ve všech případech v zásadě jako přímý zprostředkovatel sepisoval s různými 77 klienty, kteří byli žadateli o úvěr, žádosti o poskytnutí finančních prostředků z programu Sporoservis a připravoval úvěrové smlouvy. Byl to obviněný, kdo v žádostech uváděl konkrétní účel úvěru (např. spotřebitelský úvěr na renovaci koupelny či nákup určitého druhu zboží), ačkoli věděl, že na uvedený účel úvěry nebudou použity a žadatelům budou finanční prostředky vyplaceny v hotovosti s tím, že si část ponechá jako provizi za vyřízení úvěru. Právě z těchto zcela zištných důvodů obviněný osobně v každé úvěrové smlouvě uvedl namísto čísla bankovního účtu prodejce, či poskytovatele úvěrované služby, které tam správně mělo být vepsáno, číslo svého účtu. Obviněný jednal společně s žadateli, protože jak on, tak i oni věděli, že předložené listiny, obsahují nepravdivé údaje o účelu úvěru i smyšlené údaje o jejich zaměstnání žadatelů. Poté, co byly smlouvy o úvěrech uzavřeny a úvěrové částky zaslány na účet obviněného, obviněný se s žadateli o finanční prostředky podělil. Některé úvěry byly řádně spláceny a uhrazeny, jiné nikoli, čímž obvinění způsobili společnosti Česká spořitelna škodu. Lze jen doplnit, že o trestných jednáních žadatelů o úvěr bylo rozhodováno odděleně a samostatnými rozsudky či usneseními.

Z těchto skutkových okolností se naznačuje (nikoliv však s potřebnou jistotou, kterou lze získat teprve po nezbytném dokazování zaměřeném na všechny rozhodné okolnosti), že role obviněného jako účastníka na činu jiného, je velmi sporná, neboť dosavadní popis skutku svědčí o jeho velice aktivní roli, a že byl sám osobou, která vlastním jednáním naplňovala znaky trestného činu úvěrového, eventuálně obecného podvodu.

Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. či shodně § 23 tr. zákoníku. Spolupachatelství předpokládá, aby byly společně splněny dvě podmínky, a to spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.).

Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr.).

K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. tr.).

Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.

Odlišná je trestná činnost účastníka, který podle § 10 odst. 1 tr. zák. nebo § 24 tr. zákoníku bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, avšak účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Organizátorství, pomoc ani návod nejsou součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. (§ 23 tr. zákoníku).

Závěru o spolupachatelství v projednávané věci by nebránila ani skutečnost, že šlo o jednání v souvislosti s žádostmi o úvěr, neboť trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. (§ 211 tr. zákoníku) jako pachatel (§ 9 odst. 1 tr. zák., § 23 tr. zákoníku) se dopustí i ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v postavení osoby jednající za věřitele - poskytovatele úvěru (např. doloží úvěrovou smlouvu padělaným písemným prohlášením ručitele ve smyslu § 546 obč. zák., § 2018 odst. 2 nobč. zák.). V takovém případě nemůže jít jen o pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 250b odst. 1 tr. zák. [§ 24 odst. 1 písm. c) a § 211 odst. 1 tr. zákoníku] spáchanému dlužníkem, který získal úvěr na základě těchto nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů (srov. rozhodnutí č. 37/2010 Sb. rozh. tr.).

Prozatím popsané jednání obviněného nedává dostatečný závěr o účastenství, který je za daného skutkového stavu velmi pochybný a lze se předběžně domnívat, že nesprávný, byť jakýkoliv závěr bez provedení potřebného dokazování před soudem by byl více než předčasný. Již nyní však lze usuzovat, že se zde zřejmě o účastenství jednat nebude, a soud prvního stupně pochybil, pokud bez jakýchkoliv úvah o správnosti použité kvalifikace tuto převzal a od ní odvíjel úvahy o promlčení, aniž by z naznačených hledisek shodných s těmi, které v dovolání rozvedl nejvyšší státní zástupce, zkoumal, zda je správná.

Nedostatek úvah směřujících k právní kvalifikaci Nejvyšší soud spatřuje i v tom, že soudy vůbec nezkoumaly správnost právní kvalifikace jako úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. nebo § 211 tr. zákoníku s ohledem na povahu úvěrového vztahu, o který se v projednávané trestní věci mělo jednat. Pochybnost vzbuzuje neověřený závěr soudů, že šlo o úvěrovou smlouvu, v daném případě proto, že se jednalo o žádosti o poskytnutí finančních prostředků z programu Sporoservis, a tedy o spotřebitelské úvěry na konkrétní účel.

Skutková podstata trestného činu podle § 250b tr. zák., § 211 tr. zákoníku je naplněna tehdy, když jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obch. zák. (§ 2395 nobč. zák.), kdežto v případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák., § 209 tr. zákoníku, avšak za situace, že by byly naplněny i všechny další znaky jeho skutkové podstaty (srov. č. 6/2004 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost podle ustanovení trestního zákona či trestního zákoníku o úvěrovém podvodu může vzniknout jen v návaznosti na smlouvu o úvěru, a tedy nikoli v návaznosti na jiné smlouvy, jejichž předmětem může také být poskytnutí peněžních prostředků. Je nutné pečlivě konkrétní ujednání zkoumat a posuzovat, zda jde o smlouvu o půjčce, smlouvu úvěrovou nebo o smlouvu spotřebitelskou. Pro závěr o druhu smlouvy nelze vycházet jen z toho, jak strany uzavřenou dohodu nazvaly, ale toto ujednání je nutné vždy posuzovat podle jeho skutečného obsahu, neboť jen podle konkrétních podmínek ve smlouvě uvedených lze stanovit, o který z naznačených smluvních vztahů se v daném případě jedná. Právě tato otázka má z hlediska posuzované trestní věci rozhodující a podstatný význam, neboť pro správnost právního závěru o tom, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. (§ 211 tr. zákoníku), je nezbytné bez pochybností stanovit, zda předmětná smlouva splňuje podmínky § 497 a násl. obch. zák. (§ 2395 nobč. zák.) o úvěrové smlouvě ve znění účinném v době spáchání skutku (srov. rozhodnutí č. 16/2011 Sb. rozh. tr.).

Z hlediska skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu není možné pod pojem úvěrové smlouvy zařadit takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingu). Jestliže však obchodní společnost poskytne klientovi úvěr z vlastních zdrojů za účelem konkrétní koupě určité věci uvedené ve smlouvě o úvěru tím způsobem, že na klienta nepřevede peníze, ale zaplatí za něho jím vybrané zboží přímo prodejci, přičemž k samotnému zboží zakoupenému klientem od prodejce této společnosti nevznikají podle smlouvy žádná práva, jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 250b tr. zák. či § 211 tr. zákoníku (srov. stanovisko č. 6/2004-I. a č. 5/2006 Sb. rozh. tr.).

Ze všech uvedených důvodů musí být tedy najisto postaveno, že jde o úvěrovou smlouvu, neboť jen v takovém případě je naplněna skutková podstata podle § 250b tr. zák. (§ 211 tr. zákoníku), kdežto v případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák. (§ 209 tr. zákoníku), avšak za situace, že by byly dány i všechny další znaky jeho skutkové podstaty.

Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích shledal, že soudy obou stupňů své závěry učinily sice s velkým časovým odstupem od okamžiku podání obžaloby, avšak ani přesto se uvedenými důležitými otázkami nezabývaly a ve smyslu naznačených zásad obsahy a povahu konkrétních smluv, o něž se v projednávané věci jednalo, nezkoumaly. I z tohoto důvodu je nyní přezkoumávané usnesení předčasné, a tedy i nesprávné.

Ze všech zmíněných nedostatků, resp. proto, že soudy nižších soudů nevěnovaly otázce správnosti použité právní kvalifikace nezbytnou a nutnou pozornost, neprovedly žádné dokazování, a aniž by zvážily všechny ve věci podstatné skutečnosti, bez dalšího jen rozhodly o zastavení trestního stíhání pro promlčení, nemůže toto rozhodnutí zcela důvodně napadené dovoláním nejvyššího státního zástupce obstát. Nejvyšší soud napadená rozhodnutí vycházející z nedostatečných závěrů a postrádající řádné posouzení všech rozhodných skutečností, od nichž se odvíjí správnost úvah o trestném činu, jehož se obviněný dopustil, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř., a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v České Lípě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na soudu prvního stupně, u nějž se doposud tato trestní věc s ohledem na prozatím použitou právní kvalifikaci jako věcně příslušného soudu nachází, bude, aby nejprve provedl potřebné dokazování, jímž by objasnil základní otázky významné ze všech shora naznačených hledisek, v rámci nichž bude vázán právními úvahami shora naznačenými. Shledá-li podle výsledků provedeného dokazování (jež prozatím podle výše naznačených poznatků Nejvyššího soudu vůbec nebylo konáno), že skutkové okolnosti, jež jsou v obžalobě popsány, jsou správné, bude vázán shora naznačeným právním závěrem, že v činech obviněného nelze spatřovat účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Závěr o tom, že se obviněný činů, jež mu jsou kladeny za vinu, dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., bude rovněž souviset s úvahami o pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., jímž se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Shledá-li soud prvního stupně, že v daném případě budou podmínky pokračování naplněny, při posouzení všech výše uvedených principů bude zvažovat otázku právní kvalifikace, ať už trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. nebo úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., a to podle povahy smlouvy, o kterou se v projednávané věci jednalo. Při splnění hledisek pokračování určí výslednou právní kvalifikaci, jíž se obviněný jako spolupachatel dopustil.

Poté, až učiní tyto závěry a najisto postaví, jaké znaky které skutkové podstaty trestného činu obviněný zjištěnými skutkovými okolnostmi naplnil jako pachatel či spolupachatel, bude nutné, aby s ohledem na to, že skutky obviněného jsou datovány do období za účinnosti předchozího trestního zákona, tj. zákona č. 140/1961 Sb., jenž byl v platnosti do 31. 12. 2009, avšak soudy rozhodovaly až po 1. 1. 2010, tedy za účinnosti nového trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.), dále zvažoval, která z právních úprav přicházejících v posuzované věci do úvahy je ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku pro obviněného příznivější. Podle citovaného ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Pro posouzení otázky, zda použití tohoto pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestněprávní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem tr. zákoníku, resp. § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Porovnání příznivosti trestních zákonů je přitom třeba učinit vždy nejen na úrovni typové, na základě samotných znaků srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, ale i z hlediska trestní sazby po zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010, uveřejněné pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr.).

Vzhledem k tomu, že při závěru o pachatelství nebo spolupachatelství u trestného činu spáchaného v pokračování se budou sčítat škody podle toho, o jaký trestný čin se bude jednat, bude soud prvního stupně muset zkoumat svou věcnou příslušnost ve smyslu podmínek § 17 odst. 1 tr. ř.

Z uvedeného důvodu je nutné upozornit, že pokud jednání obviněného vykazuje znaky spolupachatelství trestného činu podvodu nebo úvěrového podvodu spáchaného v pokračování, se výše jednotlivých škod způsobených dílčími útoky sčítají (viz rozhodnutí č. 22/1990, č. 23/1991, č. 49/2009 Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 11 Tdo 548/2014) a celkovou škodou by byl právě součet všech dílčích škod. Jinak by tomu bylo v případě zjištění, že se jedná o řadu samostatných trestných činů (o tuto situaci by se mohlo jednat zejména v případě posouzení jednání obviněného jako účastenství na trestných činech různých pachatelů), neboť za této situace by se výše jednotlivých škod nesčítala. Pominout nelze ani skutečnost, že z hlediska trestného činu úvěrového podvodu se za škodu považuje celková částka úvěru, k jehož podvodnému vylákání jednání pachatele či pachatelů směřovalo bez ohledu na to, zda byl takto podvodně vylákaný úvěr splacen či nikoli. Jde totiž o trestný čin, u něhož v základní skutkové podstatě podle § 250b odst. 1 tr. zák. (211 odst. 1 tr. zákoníku) je určující, že je sjednána úvěrová smlouva na základě nepravdivých údajů. Není proto nutné, aby věřitel jednal v omylu, a k trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (a odvozeně též délku promlčecí doby), a proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Trestný čin podle § 250b odst. 1 tr. zák. (§ 211 odst. 1 tr. zákoníku) proto spáchá i pachatel, jenž např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákon II. § 91 až § 301. Komentář. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1500 1501).

Teprve až poté, co budou všechny uvedené otázky, kterým dosud nebyla věnována žádná pozornost, přezkoumány a ujasněny a bude podle výsledků provedeného dokazování objasněna právní kvalifikace i věcná příslušnost soudu, bude možné zvažovat otázku promlčení, která se však v této fázi trestního řízení zatím jeví velmi vzdálená a prozatím i neopodstatněná.

Ze všech těchto důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. července 2015

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu