8 Tdo 49/2011
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 49/2011 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného A. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 1 To 53/2009, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 6/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 54 T 6/2006, byl obviněný A. H. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti dle živnostenského zákona v oborech zprostředkování obchodu a služeb a maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na dobu pěti roků. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech obviněných V. P., I. Ž., J. T., A. J., P. M., A. P. a L. T. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., se sídlem P. O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obvinění A. H., V. P., I. Ž., J. T. a v neprospěch všech obviněných i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Z podnětu podaných odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 1 To 53/2009, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. zrušen ve všech výrocích týkajících se obviněných A. H., V. P., I. Ž. a J. T. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný A. H. byl pod body I. 1. 52. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. (nadále tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikatelské činnosti dle živnostenského zákona v oborech zprostředkování obchodu a služeb a maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím na dobu pěti let. V dalším bylo rozhodnuto též o vině a trestech ohledně spoluobviněných V. P., I. Ž. a J. T. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká spořitelna, a. s., se sídlem P., O., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Součástí rozhodnutí odvolacího soudu byl i výrok o zastavení trestního stíhání spoluobviněného I. Ž. skutek, v němž byl spatřován dílčí útok pomoci k pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1, § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (shodných se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně) se obviněný zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že

jako podnikatel, pod obchodní firmou A. H., s předmětem činnosti zprostředkování obchodu a služeb a maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím, kdy takto provozoval autobazar A. ve V. na ulici B., okr. F., v návaznosti na Smlouvu o spolupráci, kterou uzavřel dne 27. 2. 2004 s bankou - Českou spořitelnou, a. s., jejímž předmětem bylo ujednání o vyhledávání zájemců o finanční produkty a služby bankovního produktu Sporoservis a standardním smyslem měla být širší možnost financování jím prodávaného sortimentu, neboť na jejím podkladě byl oprávněn nabízet zájemcům možnost získání spotřebitelského úvěru poskytovaného bankou a v dané souvislosti rovněž zprostředkovat elektronickou i fyzickou komunikaci mezi zájemcem o spotřebitelský úvěr a bankou nezbytnou k posouzení a případnému získání spotřebitelského úvěru,
v období od 22. 9. 2004 do 4. 2. 2005 ve V., okr. F., v úmyslu obohacení vlastního i dalších osob vylákáním peněžních prostředků od České spořitelny, a. s., poskytovanými spotřebitelskými úvěry, po dohodě a za vzájemné součinnosti s dalšími osobami, která však spočívala výhradně ve vyhledávání a zajišťování zájemců ochotných uzavřít smlouvu o úvěru při deklarování vědomě nepravdivých údajů o pracovním poměru, zaměstnavateli a výši pravidelného příjmu z takto vykazovaného zaměstnání,
obviněný A. H. v rozporu se smluvně převzatými povinnostmi vyplývajícími z článků II/2.11 a IV/3 citované Smlouvy o spolupráci vždy sdělit bance podezřelé jednání zákazníka, učinit veškerá opatření, jimiž lze předejít případnému podvodnému vylákání finanční služby a nenabízet finanční služby banky zákazníkům, u nichž je pochybné, že splní své závazky, zneužívaje systému komunikace s bankou, kdy pracovníci banky, hodnotící osoby žadatelů o úvěr, nepřicházeli s těmito žadateli do osobního kontaktu a posuzování žádostí bylo realizováno toliko na podkladě obviněným předkládaných písemných materiálů a potvrzení, navíc za situace, kdy věděl, že při daném systému poskytnutí spotřebitelského úvěru bankou žadateli pro konkrétní deklarovaný účel nákupu motorového vozidla jsou peněžní prostředky poskytnuté bankou připisovány přímo ve prospěch jeho účtu jakožto prodejce,
ačkoliv si byl vědom, že osoby z řad takto získaných žadatelů ochotných uzavřít smlouvu o úvěru na podkladě vědomě nepravdivých údajů pocházejí převážně ze sociálně nejslabší vrstvy společnosti, nemají řádného zaměstnání a předkládané údaje o jejich zaměstnavatelích a výši příjmu z pracovního poměru, vyplněné na tiskopise potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu zaměstnance, u jednotlivých žadatelů jsou padělané a tudíž nepravdivé, přičemž tyto osoby nemají zájmu ani reálných možností pro řádné splácení poskytnutého úvěru,
přesto i v těchto případech, za účelem vylákání inkasa peněz z poskytnutých úvěrů, vyhotovil v kancelářských prostorách autobazaru žádost o poskytnutí finančních prostředků Sporoservis a návrh smlouvy o úvěru, kteréžto materiály předložil bance, jako by se jednalo o seriózní zájemce o spotřebitelský úvěr pro účely nákupu motorového vozidla v provozovaném autobazaru, což dokumentoval i vystavenými fakturami za prodej vozidel, která však v řadě případů v konečném důsledku buď nebyla vůbec vydána, nebo u nich byla vykazována hodnota vyšší než reálná prodejní cena, či došlo k vydání jiného než deklarovaného vozidla, a tímto způsobem realizoval celkem 52 návrhů smluv o úvěru s osobami zde vyjmenovanými, přičemž na podkladě uzavřených smluv o úvěru Česká spořitelna, a. s., vyplatila finanční částku v celkové výši 3.269.610,- Kč, vždy ve prospěch účtu obviněného vedeného u GE Money Bank, a další finanční částku v celkové výši 2.335.900,- Kč nevyplatila jen z toho důvodu, že neakceptovala příslušné návrhy na uzavření úvěrových smluv s předloženými materiály, a to ke škodě České spořitelny, a. s.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 1 To 53/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesprávné právní posouzení skutku, popř. části skutku, spatřoval zejména v tom, že soudy jej uznaly vinným trestným činem podvodu, jehož se měl dopustit 52 útoky, přičemž nerozlišovaly jeho podíl na jednotlivých útocích a zda vůbec se jich ve všech případech dopustil.

Dovolatel tvrdil, že ani v odvolacím řízení, v jehož průběhu bylo dokazování doplněno, nedošlo k jednoznačnému zjištění, že se ve všech popsaných případech dopustil trestného činu. Opakoval, že jako zprostředkovatel úvěrového produktu Sporoservis České spořitelny a. s., měl oprávnění odmítnout uzavření úvěrové smlouvy a měl právo o svém stanovisku zamítnout žádost o uzavření smlouvy Českou spořitelnu informovat. Jeho obhajoba, že tak učinil v případech A. H. (bod 46.), V. Z. (bod 47.), M. Š. (bod 48.), M. L. (bod 49.), L. F. (bod 50.), P. H. (bod 51.) a T. K. (bod 52) nebyla ničím vyvrácena a nebyla ani dále prověřována, a to i přesto, že tyto skutečnosti potvrzoval svědek Ing. J. B. V těchto sedmi případech proto neměl být uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu. Měl za to, že mu nelze klást k tíži všechny úvěrové smlouvy, které zprostředkoval a které nebyly řádně plněny. Soudy se podle něho nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu v jednotlivých útocích a pouze konstatovaly, že takováto smlouva zprostředkovaná jeho osobou je trestným činem. Zejména nalézacímu soudu vytýkal, že v každém z jednotlivých případů měl vylíčit jeho podíl na tomto jednání a o jaké důkazy svůj závěr opřel. Pokud by soudy postupovaly správně, nemohly by jej uznat vinným vedle již zmíněných 7 dílčích skutků také útoky pod body 1 až 4 a 28. Dovolatel se domníval, že měl být uznán vinným pokračujícím zločinem úvěrového podvodu spáchaným nikoliv 52 útoky, ale pouze 40 útoky, což je podle něho významná okolnost pro právní kvalifikaci a následné uložení trestu.

Za nesprávný považoval i výrok o uloženém trestu; podle jeho přesvědčení soud nevyhodnotil správně a ve všech souvislostech okolnosti případu a jeho poměry. Uložený trest je podle dovolatele nepřiměřený, nevýchovný a neodpovídá zákonným ustanovením o ukládání trestu.

Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pokud obviněný zpochybňoval závěr soudů o tom, že se dopustil všech 52 útoků zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku tak, jak jsou vyjmenovány a popsány ve výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, pak napadl závěr skutkový, který není možné v dovolacím řízení jakkoliv měnit. Skutek byl podle ní bez jakýchkoliv pochybností objasněn a odvolací soud zvolil přiléhavou právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nad rámec řečeného poznamenala, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Ve vztahu k námitkám vůči uloženému trestu uvedla, že výhrady vůči druhu a výměře trestu je možné za určitých okolností uplatnit pouze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nikoliv prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu nebo druhu trestu sice přípustného, ale mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto, ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výhrady, které jednak směřovaly proti správnosti či úplnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Ostravě a z nichž vycházel v napadeném rozsudku Vrchní soudu v Olomouci, a jednak proti výroku o trestu, který shledával nepřiměřeně přísným.

Obviněný především namítal, že soudy nevěnovaly pozornost popisu jeho podílu na trestné činnosti, a to zejména pod body I. 46. 52., když nebylo dostatečně prověřeno, že v těchto případech informoval Českou spořitelnu, a. s., a nedoporučil jí uzavření uvěrových smluv, přičemž tato jeho obhajoba byla potvrzována i výpovědí svědka Ing. J. B. Soudy neuvedly, na podkladě jakých důkazů dospěly k závěru o jeho vině a nezabývaly se subjektivní stránkou trestného činu v jednotlivých útocích. Pokud by postupovaly řádně, nemohly by jej vedle už zmíněných útoků uznat vinným ani útoky pod body I. 1. až 4. a 28.

Je zjevné, že svojí povahou jde o námitky zpochybňující správnost skutkových zjištění soudů. Jako relevantní právní námitka nemůže v konkrétním případě obstát ani výhrada obviněného, že se soudy v jednotlivých útocích nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu. Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat, což právě obviněný činil.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 86 až 89 rozsudku soudu prvního stupně a strany 50, 55 až 59 rozsudku odvolacího soudu) a odvolací soud se v napadeném rozsudku důsledně vypořádal se změnou právního posouzení jednání obviněného, reaguje tak jednak na pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně, jednak na změny, jež nebylo možno pominout se zřetelem k zákonu č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jež nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 (str. 59 až 62 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění, která jsou přesvědčivá. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se jasně podává, proč neuvěřil tvrzením obviněného, proč vycházel především z listinných důkazů, které korespondovaly s výpověďmi žadatelů o úvěr, kteří byli vyslechnuti jako svědci anebo byly čteny jejich výpovědi v jejich trestních věcech, v nichž byli souzeni za trestnou činnost přímo související s věcí obviněného A. H. Obviněný byl usvědčován především výpovědí spoluobviněného V. P., který popsal praktiky při uzavírání úvěrových smluv různými osobami a konstatoval, že obviněný A. H. si byl vědom skutečnosti, že se nejedná o legální způsob sjednávání úvěrů, když navíc sám zajišťoval materiály, které byly podkladem pro vyhotovení falza potvrzení o výši příjmu. Soudy rovněž vycházely ze zjištění, že obviněný uzavíral úvěrové smlouvy s osobami z nejnižších sociálních vrstev za nápadně nevýhodných podmínek pro banku i pro zájemce samotné. V některých případech se dokonce jednalo o osoby s vážnými duševními problémy či omezením způsobilosti k právním úkonům (M. L. pod dovolatelem zpochybňovaným bodem I. 49.). Vedle spoluobviněných, kteří zajišťovali osoby ochotné sjednat úvěr s vědomým uvedením nepravdivých údajů, to byl především on, kdo měl z celého jednaní zřetelný profit. Subjektivní stránka jeho jednání byla prokázána také výpověďmi svědkyň M. G., B. B. a P. L., z nichž vyplynulo, že obviněný za situace, kdy nebyl schopen vyplatit slíbené peníze, uváděl, že mohou být všichni rádi, neboť on ví, že jsou vedeni na sociálkách a že se jedná o černotu.

Obviněný při vědomí svých povinností vyplývajících mu ze smlouvy, kterou měl uzavřenou s Českou spořitelnou, a. s., zprostředkoval nebo se pokusil zprostředkovat získaní úvěru osobám sociálně a ekonomicky slabým, které v žádostech o úvěr uváděly nepravdivé údaje o svých zaměstnáních a příjmech, přičemž o nepravdivosti těchto údajů věděl a sám vystavoval faktury na prodeje vozů, které se buďto neuskutečnily vůbec nebo jejich ceny byly navýšeny. Soud prvního stupně rovněž nepřehlédl, že většina vystavovaných faktur dokládaných k žádostem o úvěr a úvěrovým smlouvám neměla reálný podklad, neboť jednotlivé osoby takové vozidlo nikdy neodebraly nebo jeho cena byla navýšena. Obviněný na vylákání úvěrového produktu Sporoservis významně profitoval ať již formou řádných provizí nebo rozdíly mezi výší sjednaných úvěrů a prostředků poskytnutých následně žadatelům. Obviněný věděl, že se jedná o peníze ryze účelově poskytnuté, využil nedostatečné kontroly v mechanismu banky, která spoléhala na solidnost jednotlivých obchodníků a zprostředkovatelů, jejichž povinností bylo zabránit případné škodě.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Zdůraznil roli obviněného A. H., který byl oprávněn coby zástupce České spořitelny, a. s., k určitým úkonům na základě uzavřené smlouvy a zároveň byl jediným, kdo za tohoto věřitele přicházel do osobního kontaktu s žadateli o úvěr. Připomněl, že právě jeho jednání, které bylo podkladem pro aktivitu dalších pracovníků banky rozhodujících o poskytnutí úvěru, bylo kauzální pro vznik škody. Zcela akceptoval zjištění soudu prvního stupně, že obviněný o nepravosti dokladů, které byly v souvislostmi s žádostmi o úvěr vystavovány, věděl a že zneužil důvěry, která do něj byla bankou vložena.

Výsledkům provedeného dokazování odpovídá i rozhodnutí o vině obviněného útoky I. 1. až 4., 28., 46. 52. I v těchto případech totiž vyplacené částky skončily nebo měly skončit na účtu obviněného A. H. a způsob provedení byl totožný jako v ostatních případech; bylo zjištěno že České spořitelně, a. s., byly i v těchto případech předloženy doklady s údaji o žadatelích a jejich příjmech, o jejichž nepravdivosti obviněný A. H. věděl. Soud prvního stupně vyslechl svědka Ing. J. B., informovaného zaměstnance České spořitelny, a. s., který popsal mechanismu uzavíraní úvěrových smluv v rámci produktu Sporoservis a mimo jiné uvedl, že pokud bylo v internetové aplikaci vyjádření obchodníka, že navrhuje úvěr zamítnout, banka poslala sdělení, že úvěr je zamítnut. Vyloučil, že by banka v případě nedoporučení uzavření úvěru ze strany obchodníka, poslala sdělení, že úvěr je odsouhlasen. V tomto kontextu a v návaznosti na výpověď Ing. J. B. je třeba poznamenat, že úvěry nebyly žadatelům pod body I. 46. 52. Českou spořitelnou, a. s., poskytnuty nikoliv proto, že by obviněný tyto úvěry nedoporučil schválit, jak tvrdil v podaném dovolání, ale proto, že žádosti vykazovaly závažné nedostatky v potvrzení o příjmech nebo bylo přímo zjištěno, že údaje v potvrzeních o příjmech jsou zfalšované.

Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Z textu dovolání obviněného je také zjevné, že obviněný namítal, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře pěti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, je trestem nepřiměřeným, poněvadž je založen na nesprávném hodnocení okolností případu a osoby pachatele.

Námitky obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Nejsou námitkami směřujícími proti nesprávnému právnímu posouzení skutku a nelze je chápat ani jako námitku vady považované za jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozsudku odvolacího soudu nespatřoval.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39, §41, resp. § 42 tr. zákoníku (dříve § 31 až § 34 tr. zák.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když uvedl, že soudy při ukládání trestu dostatečně nepřihlédly ke všem okolnostem případu a k jeho osobě a nesplnily tak podmínky stanovené trestním zákonem a byl mu uložen trest nepřiměřený a nevýchovný.

Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zevrubně vyložil, jakými úvahami se řídil při ukládání trestu. Jako okolnost polehčující hodnotil skutečnost, že obviněný před spácháním trestného činu, za který mu trest ukládal, vedl řádný život. V jeho neprospěch pak hodnotil zjištění, že se trestné činnosti dopouštěl po delší dobu, že na této činnosti participovaly další osoby. Ke zmírnění trestu (ve srovnání s trestem uloženým soudem prvního stupně) přistoupil v důsledku aplikaci pozdějšího příznivějšího zákona, který zmírnil postih posuzovaného trestného činu. Obviněného, jemuž uložil trest odnětí svobody ve výši pět a půl roku, pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody uložil obviněnému také zmiňovaný trest zákazu činnosti.

Pachatele zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku lze podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku potrestat odnětím svobody na pět až deset let. Uložil-li odvolací soud obviněnému vedle trestu zákazu činnosti nepodmíněný trest odnětí svobody na pět a půl roku, tj. při dolní hranici trestní sazby, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, pak tento trest nelze považovat za nepřiměřeně přísný se zřetelem k výši způsobené a hrozící škody, četnosti útoků i době, po kterou obviněný páchal trestnou činnost. Uložený trest nejenže není ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na zločin, jímž byl dovolatel uznán vinným, ale v konkrétním případě jej rozhodně nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nepřiměřený.

Protože dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková