8 Tdo 484/2005
Datum rozhodnutí: 21.04.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 484/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2005 o dovolání obviněného S. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 3 To 318/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 3 T 332/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. K. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 3 T 332/2003, byl obviněný S. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 23. 5. 2002 v době kolem 12.15 hodin v obci B., okr. B. v., před budovou fyzicky napadl poškozeného R. S., a to tak, že jej udeřil baseballovou pálkou do předloktí a paže levé ruky a levého ramene, přičemž mu tak způsobil zranění spočívající v zhmoždění levého ramenního kloubu s krevními výrony v oblasti deltového svalu s podezřením na poškození úponů svalových s omezením pohybu, krevní výrony a zhmoždění v oblasti levé paže nad loktem a levého předloktí a krevní výron na krku vlevo v oblasti šíjových svalů, které poškozeného omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 14 dnů . Za to byl podle § 221 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Soud prvního stupně současně rozhodl o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody (podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému za povinnost nahradit R. S. částku 38.400,- Kč; podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal V. z. p. ČR, O. p. B. v., s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 3 To 318/2004, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody vztahující se k poškozenému R. S. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal tohoto poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti shora citovanému rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. P. K. dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle obsahu tohoto dovolání uvedenou nesprávnost napadeného rozhodnutí shledal v tom, že se soud prvního stupně v potřebné míře nevypořádal se všemi důkazy. V této souvislosti poukázal na obsah protokolu o trestním oznámení, podle něhož byl poškozený při vstupu do budovy uchopen dvěma či třemi muži, jimiž byl mlácen tonfami , a na výpověď poškozeného učiněnou před soudem prvního stupně, v níž uvedl, že mu bylo jedno zranění způsobeno tonfou a dvě baseballovou pálkou. Zmínil rovněž obsah znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle něhož bylo na části těla poškozeného, kde byly zjištěny krevní výrony, působeno hladkým předmětem, a který připustil, že zranění na levé horní končetině mohlo vzniknout úderem střední intenzity baseballovou pálkou. Soudům vytkl, že se nezabývaly tím, zda zranění, které poškozený utrpěl, nemohlo být způsobeno i tonfami . Tyto své pochybnosti vyjádřil jako nedostatky v objektivní stránce trestného činu, který mu je kladen za vinu, s tím, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. Takto vysloveným závěrem podložil svou obhajobu, že se k poškozenému nepřiblížil, a tudíž mu ani nemohl vzniklá zranění způsobit, obzvláště když se baseballová pálka na místě činu vůbec nenacházela. Neztotožnil se dále s tím, jak soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků L. U., A. P. a poškozeného R. S., pokud je považoval za věrohodné a pokud z výpovědí svědků M. N. a L. F. využil jen část jimi uváděných tvrzení.

V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby sám rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že se obviněný podle § 226 písm. c) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem formulovaným v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

Dovolání lze z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že dovoláním je možné vytýkat výlučně vady právní; nelze namítat vady skutkové, tj. vadné hodnocení důkazů či nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, apod. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru a dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž je opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatnil námitky zaměřené pouze proti způsobu, jakým bylo prováděno dokazování, a proti postupu při hodnocení provedených důkazů, na základě nichž soud prvního stupně zjistil popsaný skutkový stav. Obviněný především vyjádřil, že se nedopustil skutku, jímž byl uznán vinným, aniž uvedl jedinou skutečnost vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutkového stavu. Je sice pravdou, že vyslovil pochybnosti o nenaplnění objektivní stránky trestného činu, který mu je kladen za vinu, a ohledně příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem, ale ani v tomto případě nevytkl takové nedostatky, které by tyto právní pojmy obsahově naplnily. Názor, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem, dovolatel opřel o vlastním způsobem posouzené důkazy, z nichž dovodil jiné skutkové závěry než jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný vytkl oběma soudům, že své skutkové závěry vystavěly na důkazech, které on nepovažuje za věrohodné a pravdivé, a sám předložil jiné, svědčící pro jím uváděnou verzi průběhu události. Za prokázané tudíž považoval jiné skutečnosti, než jsou popsány ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně, především, že se baseballová pálka na místě činu vůbec nenacházela a že zjištěné zranění poškozenému způsobili jiní členové ochranky ozbrojení tyčemi zvanými tonfu , jimiž na poškozeného útočili. Z této vlastní interpretace skutkového děje dovodil závěr, že se činu nedopustil.

Obviněný se tak svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť sice formálně uplatnil dovolací důvod vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ve skutečnosti svůj mimořádný opravný prostředek založil na námitkách, které nejsou způsobilé nejen tento, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. obsahově naplnit; ve vztahu k nim proto neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).

S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného S. K. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto je jako takové podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. dubna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová