8 Tdo 48/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 265m odst. 2 tr. ř.



8 Tdo 48/2013-21

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného Ing. Z. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 55 To 26/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 1 T 42/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 1 T 42/2011, byl obviněný Ing. Z. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 28. 5. 2008 v K. V. sjednal za společnost WPP s. r. o., se sídlem S., M. (dále jen společnost WPP ), se společností Dřevoobchod K&C s. r. o., se sídlem R., K. V. (dále jen společnost K&C ), rámcovou kupní smlouvu, na jejímž základě a na základě objednávek obviněného společnost K&C dodala společnosti WPP dne 30. 5. 2008 do M. dřevěné stavební prvky v hodnotě 378.714,- Kč a dne 4. 6. 2008 další dřevěné stavební prvky v hodnotě 125.304,50 Kč, které obviněný za společnost WPP odebral, ačkoliv již v této době věděl, že společnost WPP nebude s ohledem na svou ekonomickou situaci schopna závazku uhradit cenu odebraného plnění dostát, což ovšem společnosti K&C zatajil, a naopak ji ujišťoval, že společnost WPP prostředky na úhradu dodávek disponuje a že jejich cenu řádně uhradí, a v souladu s tímto také společnost WPP za dodané stavební dřevěné prvky společnosti K&C do dnešního dne ničeho neuhradila, čímž jí obviněný způsobil škodu ve výši 504.018,50 Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K&C odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali do výroku o náhradě škody odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozená společnost K&C. Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 55 To 26/2012, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl odvolání státního zástupce a podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozené společnosti K&C.

Nejvyšší státní zástupce toto usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním podaným v neprospěch obviněného z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Zaměřil je proti výroku odvolacího soudu, jímž podle § 256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání státního zástupce. Vytýkal jím, že soud prvního stupně odkázal poškozenou společnost K&C s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních s ohledem na existenci pravomocného rozhodčího nálezu ze dne 2. 10. 2008, č. j. RŘ-8/2008, jímž bylo uloženo společnosti WPP zaplatit společnosti K&C částku 504.018,50 Kč z titulu neuhrazených cen, jak jsou uvedeny ve skutkových zjištěních. Dovolatel takový postup považoval za nesprávný, což vyjádřil v podaném dovolání, kde zdůraznil, že rozhodčí nález zavazuje toliko společnost WPP, a tedy dopadá pouze na právní subjekt, jehož jménem obviněný jednal z titulu svého zplnomocnění. Když obviněný svým činem uvedené společnosti způsobil škodu a toto jeho jednání bylo v trestním řízení posouzeno jako trestný čin, neexistuje žádné rozhodnutí, které by bránilo soudu přiznat v adhezním řízení poškozené obchodní společnosti její řádně uplatněný nárok na náhradu takto vzniklé škody. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007. Za nesprávné však považoval, že odvolací soud toto odvolání zamítl jako nedůvodné s tvrzením, že citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není v této věci použitelné, protože dopadá na jiné okolnosti, než je tomu ve zkoumané věci.

Dovolatel se neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci vydaný rozhodčí nález ze dne 2. 10. 2008, č. j. RŘ-8/2008, tvoří zákonnou překážku ve smyslu § 44 odst. 3 tr. ř. ve spojení s § 43 odst. 3 tr. ř., aby obviněnému mohla být uložena povinnost poškozené obchodní společnosti uhradit způsobenou škodu. Tuto úvahu považuje za nesprávnou. Argumentuje v dovolání tím, že vyslovení platební povinnosti obviněného vůči poškozenému je specifickým smyslem institutu adhezního řízení, neboť v přímé návaznosti na výrok o pachatelově vině poskytuje bezprostřední právní podklad k uspokojení majetkového nároku poškozeného na náhradu škody obviněným trestným činem způsobené. Dovolatel poukázal na situaci, ze které vycházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, a považoval ji za obdobnou té, o níž soudy rozhodovaly v projednávané věci. Zdůraznil, že obviněný Ing. Z. V. jednal s poškozenou společností za společnost WPP ve smyslu § 13 odst. 1 obch. zák. na základě plné moci udělené mu dne 20. 9. 2006 tehdejší jednatelkou WPP Z. N. Tato plná moc zakládá vztah výhradní odpovědnosti obviněného vůči zmocnitelce co do způsobu, jakým naplňoval svoje zplnomocnění při uzavírání obchodních smluv za společnost WPP. V případě překročení udělených oprávnění ze strany obviněného by byly dány podle § 33 odst. 2 obč. zák. podmínky pro vyvození jeho přímé odpovědnosti za nesplnění závazku vůči obchodnímu partnerovi nebo za škodu tím způsobenou. Ze strany zmocnitelky však nikdy nebyl obviněnému oznámen její nesouhlas s překročením uděleného zmocnění, a proto lze podle § 33 odst. 1 věta druhá obč. zák. důvodně usuzovat na fikci dodatečného schválení takového jednání, jež ve svém důsledku vylučuje přímou odpovědnost obviněného vůči poškozené K&C. Tomuto závěru odpovídá rovněž výrok předmětného rozhodčího nálezu, jímž byla uložena povinnost k náhradě způsobené škody společnosti WPP. Překážka věci pravomocně rozhodnuté s ohledem na uložení povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. tudíž podle dovolatele nemohla být v posuzované věci dána, neboť rozhodčím nálezem bylo rozhodnuto o zcela jiném nároku. Je totiž nutné striktně rozlišovat mezi odpovědností povinného za škodu způsobenou porušením soukromoprávního vztahu a odpovědností obviněného za škodu způsobenou trestným činem. V prvním případě jde o nárok ex contractu, ve druhém o odpovědnost ex delicto. Tato svá tvrzení nejvyšší státní zástupce podpořil odkazem na civilněprávní judikaturu, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 544/2011, 23 Cdo 730/2010, 28 Cdo 617/2011. Zdůraznil, že povinnost k náhradě škody uložená citovaným rozhodčím nálezem se nedotýkala přisouzených skutkových okolností výroku o vině, a tudíž ani tím splněných podmínek adhezního rozhodování podle § 228 odst. 1 tr. ř., protože rozhodčím nálezem nebylo uloženo WPP nahradit poškozené K&C škodu způsobenou trestným činem, nýbrž škodu z titulu jejího nesplněného platebního závazku. Vytýkanou nesprávnost hmotně právního posouzení dovolatel shledává v tom, že nesprávnost adhezního rozhodování spojená s porušením procesních norem vyplývá z nesprávného vymezení rozdílností právních titulů pro rozhodnutí o nároku na náhradu škody.

Z těchto důvodů dovolatel v závěru podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 55 To 26/2012, ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný, jemuž byl opis dovolání nejvyššího státního zástupce zaslán podle § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření, tohoto svého zákonného oprávnění nevyužil a ke dni rozhodování Nejvyššího soudu o podaném dovolání se k němu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), když shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda dovolání bylo opřeno o skutečnosti, které dopadají na dovolatelem označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., a zda je opodstatněné.

Dovolání je možné podat na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeným v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Se zřetelem na obsah podaného dovolání a rovněž i proto, že odvolací soud odvolání státního zástupce přezkoumal podle § 254 tr. ř., je zřejmé, že dovolatel tento důvod použil v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nejprve zkoumal naplnění tohoto dovolacího důvodu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je jeho prostřednictvím možné vytýkat výlučně vady právní, tzn., že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Protože dovolání státního zástupce vytýká nesprávnost výroku o náhradě škody a vada, kterou namítá, má základ v nesprávné aplikaci hmotně právních předpisů občanského či obchodního práva, byl uvedený dovolací důvod naplněn, neboť namítané nedostatky mají povahu jiného nesprávného hmotně právního posouzení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, pod č. T 413). Nejvyšší soud tudíž shledal, že dovolání státního zástupce bylo podáno v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a bylo možné z jeho podnětu zkoumat, zda je opodstatněné.

S ohledem na vady výroku o náhradě škody vytýkané v dovolání je z obsahu spisu potřeba zmínit, že obviněný se předmětné trestné činnosti, jak je shora popsána ve skutkových zjištěních, dopustil tím, že sjednal dne 28. 5. 2008 za společnost WPP se společností K&C rámcovou kupní smlouvu. Na jejím podkladě zpracovaných objednávek společnost K&C dodala společnosti WPP dřevěné stavební prvky, které obviněný za společnost WPP odebral, ačkoliv již v této době věděl, že společnost WPP nebude s ohledem na svou ekonomickou situaci schopna závazky uhradit a cenu odebraného zboží zaplatit, což ovšem společnosti K&C zatajil, a naopak ji ujišťoval, že společnost WPP prostředky na úhradu dodávek disponuje a že jejich cenu řádně uhradí. Společnost WPP za dodané stavební dřevěné prvky však společnosti K&C do sjednané doby ničeho neuhradila. Tím obviněný této společnosti způsobil škodu ve výši 504.018,50 Kč. Podle Úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, byla obchodní společnost WPP společností s ručením omezením, jednatelkou této společnosti byla v předmětné době Z. N. (od 11. 9. 2006 do 8. 10. 2008). Jako společník této společnosti působil v době od 11. 9. 2006 do 5. 11. 2008 Ing. J. N. Jednatelka společnosti WPP Z. N. udělila dne 20. 9. 2006 obviněnému plnou moc. Touto ho pověřila jako svého zaměstnance, v souladu s § 31 a násl. obč. zák., aby zastupoval společnost při jednání a uzavírání všech obchodních smluv (č. l. 15). Podle obsahu rámcové kupní smlouvy ze dne 28. 5. 2008 (č. l. 13 až 14) byla tato uzavřena mezi společností K&C zastoupenou T. Z. jako jednatelem a společností WPP zastoupenou obviněným, a v rámci bodu VII. byla sjednána i rozhodčí doložka, podle níž se smluvní strany dohodly, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z této smlouvy nebo v návaznosti na ni, přísluší podle zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, rozhodci Mgr. L. V. Když společnost WPP v termínu splatnosti uvedenou dlužnou částku neuhradila, bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem ze dne 2. 10. 2008, č. j. RŘ-8/2008, který vydal Mgr. L. V. V bodě I. tohoto rozhodčího nálezu společnosti WPP jako žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci společnosti K&C částku 504.018,- Kč s úrokem z prodlení, v bodě II. byla žalované společnosti uložena povinnost uhradit žalobci částku 22.831,40 Kč představující smluvní pokutu a dále smluvní pokutu ve výši 0,1% za každý den prodlení a v bodě III. byla uložena žalovanému povinnost uhradit náklady rozhodčího řízení.

Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 12. 2011 (č. l. 158 až 162) se společnost K&C připojila jako poškozená s nárokem na náhradu škody ve výši 504.018,50 Kč k trestnímu řízení. Obviněný ve věci v zásadě nevypovídal, toliko sdělil, že v době činu byla jednatelkou Z. N., nyní je jednatelem on sám, společnost nemá žádné zaměstnance, nevyvíjí žádnou činnost a bude podán insolvenční návrh. V průběhu hlavního líčení byl vyslechnut T. Z., jednatel společnosti K&C, který uvedl, že v současnosti aktuální pohledávka za společností WPP činí 384.018,50 Kč (podrobnější informaci nesdělil).

Na podkladě těchto skutkových zjištění Nejvyšší soud shledal, že bylo prokázáno, že obviněný trestný čin podvodu spáchal v rámci obchodního jednání, k němuž byl zmocněn jednatelkou společnosti WPP, a byl oprávněn sjednat předmětné obchodní smlouvy. Z výsledků provedeného dokazování, které se nezabývalo dostatečně objasňováním skutečností důležitých pro náhradu škody a bylo k této otázce velmi kusé, se nepodařilo prokázat, že by obviněný finanční prostředky, které podvodně od společnosti K&C vylákal, užil jiným způsobem, než v zájmu společnosti WPP. Je proto nutné vycházet z toho, že vylákané finanční prostředky byly užity ve prospěch společnosti WPP. Tato obchodní společnost též v souladu s obsahem rámcové kupní smlouvy byla v rámci rozhodčího řízení zavázána na základě rozhodčího nálezu ze dne 2. 10. 2008, č. j. RŘ-8/2008, k zaplacení částky 504.018,- Kč s dalším příslušenstvím, čemuž se nebránila. Jak lze dovodit z nepříliš obsažné výpovědi svědka T. Z., z uvedené částky již byla určitá výše uhrazena, neboť tento svědek, aniž by svůj nárok na náhradu škody v adhezním řízení snížil, uvedl, že pohledávka za společností WPP činí 384.018,50 Kč. Tuto skutečnost uvedl u hlavního líčení konaného dne 8. 12. 2011 (tj. více jak rok před tím, než bylo podáno nyní projednávané dovolání). Rovněž je potřeba připomenout tvrzení obviněného, že bude podávat pro předlužení společnosti WPP návrh na zahájení insolvenčního řízení.

Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že není na základě výsledku takto provedeného dokazování možné učinit spolehlivý závěr o tom, jak byly závazky mezi společností WPP a poškozenou do současné doby vyrovnány, event. zda již bylo insolvenční řízení zahájeno, příp. jak je v něm postupováno a zda bylo na částku vyměřenou v rozhodčím nálezu dále ze strany společnosti WPP plněno.

Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že bez doplnění dokazování není možné spolehlivě o požadavku nejvyššího státního zástupce uvedeném v dovolání v rámci dovolacího řízení rozhodnout, a to i se zřetelem na procesní možnosti dovolacího řízení. Pokud totiž Nejvyšší soud rozhoduje o dovolání podaném pouze proti výroku o náhradě škody, na jehož základě by podle § 265m odst. 2 tr. ř. přicházelo v úvahu zrušení napadeného rozsudku toliko v tomto výroku, postupuje Nejvyšší soud přiměřeně podle § 265 tr. ř., podle kterého, nerozhodne-li sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemohl postupovat tak, jak požadoval dovolatel, aby zrušil usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce, a aby zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Mohl by sám toliko buď ve věci rozhodnout, avšak, jak je uvedeno výše, pro takové rozhodnutí není ve věci dostatek podkladů a bylo by potřeba provádět rozsáhlé dokazování zaměřené na zjištění toho, jak obviněný s prostředky, které podvodně od poškozené společnosti vylákal, naložil, zda je užil pro své osobní účely, anebo ve prospěch společnosti WPP, neboť na tuto otázku doposud dokazování zaměřeno nebylo. Zejména však z něj není patrné, zda společnost WPP do doby, než by nyní bylo rozhodováno, na základě rozhodčího nálezu, event. v insolvenčním řízení uhradila některou část přiznané pohledávky, což je významná otázka, kterou by pro rozhodnutí o povinnosti obviněného ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. bylo nezbytné řešit, neboť by nebylo možné obviněnému přiznat k náhradě škody více, než činí výše škody, která dosud nebyla společností WPP poškozenému uhrazena. K takto nezbytnému a rozsáhlému doplnění dokazování však není Nejvyšší soud oprávněn, neboť podle § 265r odst. 7 tr. ř. se důkazy ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud za dané situace může o dovolání státního zástupce rozhodnout i bez toho, aniž by ve věci o náhradě škody jednal ve veřejném zasedání, a to tak, že je může podle § 265i dost. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, neboť výrok o náhradě škody, který učinil odvolací soud, je zcela v souladu s výsledky provedeného dokazování.

Nejvyšší soud považuje v projednávané věci za důležité poznamenat, že má za to, že soudy k otázce náhrady škody v posuzované věci zaujaly přiléhavý postoj, pokud ve smyslu § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost odkázaly s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V tomto směru respektovaly zásady vyplývající z § 229 odst. 1 tr. ř., podle něhož lze postupovat tehdy, není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody (nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení) podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní stíhání. Se zřetelem na nutnost doplnění dokazování, jak Nejvyšší soud shledal, je tedy patrné, že potřeba objasnit a prošetřit zmíněné skutečnosti by výrazně protáhla trestní řízení nejenom v současné době, ale i v řízení před soudem prvního stupně. Takový požadavek by byl nepochybně v rozporu se zásadami trestního řízení zdůrazňujícími zejména jeho rychlost (§ 2 odst. 4 tr. ř.). Navíc je potřebné zmínit i to, že v daném případě by potřeba zavázat obviněného k náhradě škody ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. byla s ohledem na vydaný rozhodčí nález zcela nadbytečná, neboť, jak je patrné z výpovědi svědka T. Z., společnost WPP již část svého dluhu na jeho základě uhradila, takže je zřejmé, že se může na podkladě tohoto obchodně právního titulu svých nároků vzniklých v důsledku trestného jednání obviněného reálně domoci i později.

Navíc je potřebné mít na paměti i to, že soudy obou stupňů se vypořádaly i s výhradou, již dovolatel v dovolání jen opakoval. Nejvyšší soud má za to, že zejména odvolací soud zcela správně vyslovil, že nelze nyní souzenou věc zcela ztotožnit s tou, z níž vzešel právní názor vyslovený v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, jež bylo uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2008, sv. 45, pod č. T 1088, ve znění podle § 228 odst. 1 tr. ř. může být obviněnému uložena povinnost, aby nahradil škodu způsobenou trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák., který spáchal jako jednatel a jediný společník společnosti s ručením omezeným, přestože ke stejnému plnění, jaké představuje tato náhrada škody tj. k vrácení podvodně vylákaných peněz, již byla předtím pravomocně zavázána rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení i společnost s ručením omezeným, jejímž jménem obviněný jednal, a která dosud nesplnila svůj závazek. V takovém případě zde není překážka uvedená v § 44 odst. 3 tr. ř. Porovnávají-li se skutečnosti, které vyplývají z tohoto právního názoru, a okolnosti, za nichž byl čin obviněného v projednávané věci spáchán, nelze je považovat za srovnatelné. Především postavení pachatele ve srovnávaném právním názoru bylo při spáchání trestného činu podvodu jiné, neboť měl postavení jediného společníka společnosti s ručením omezeným, kdežto obviněný Ing. Z. V. v nyní přezkoumávané věci byl zaměstnancem společnosti s ručením omezeným, který byl jednatelem této společnosti zmocněn k výkonu určité konkrétně v plné moci vymezené činnosti. Jejich postavení proto nelze považovat za shodná, a proto by bylo nezbytné dříve, než by byl obviněný v této věci zavázán k povinnosti škodu sám osobně uhradit, zkoumat všechny výše naznačené požadavky, a navíc i vyslechnout jako svědka tehdejší jednatelku společnosti WPP Z. N., aby uvedený vztah objasnila. Rovněž rozhodčí nález, který odpovídal dohodnutým smluvním podmínkám a vyplynul tak z rámcové smlouvy, kterou si mezi sebou obě obchodní společnosti ujednaly, je postupem vyplývajícím ze zcela jiných souvislostí, než tomu bylo ve srovnávané věci, kde se jednalo o platební rozkaz vydaný v občanskoprávním řízení.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádné důvody pro to, aby ve věci zcela mimořádně prováděl sám obsáhlé dokazování, které by bylo nad rámec jeho povinností a i v rozporu s účelem trestního řízení, navíc, když shledal závěry soudů obou stupňů učiněné na základě výsledků provedeného dokazování správnými, rozhodl tak, že dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. února 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová