8 Tdo 472/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 472/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání obviněného K. B. H. H. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 5 To 196/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 76/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. B. H. H. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 44 T 76/2002, byl obviněný K. B. H. H. T. uznán vinným, že

I. obžalovaný K. B. H. H. T., L. J. a M. C.

v průběhu období od měsíce dubna 2001 do konce měsíce září 2001, na základě telefonických hovorů mezi obžalovaným T., obžalovanou J. a obžalovanou Ci. a zájemci o koupi drogy heroin, organizoval obžalovaný T., přezdívaný B. , prodej drog a to tak, že v telefonických hovorech určil místa prodeje drogy a cenu a posléze drogu předal obžalované C., která ji potom na těchto místech prodávala, a takto získané peněžní prostředky odevzdávala obžalovanému T., kdy tímto způsobem obžalovaní:

1) dne 29. 5. 2001 v době okolo 15:00 hod. v P.,neoprávněně prodali J. K., drogu heroin o hmotnosti 0,5 g za 500,- Kč,

2) od měsíce května roku 2001 do 4. 7. 2001 v P., u obchodního domu B., neoprávněně prodávali osobě vystupující pod jménem M. H. 2 krát denně, tedy celkem asi 40 krát, drogu heroin, přičemž denně prodávali jmenovanému heroin o hmotnosti 1 Z. m.,5 g za 1.500,- Kč,

3) dne 4. 6. 2001, v P., ve vozidle Mazda 323 černé barvy, majitele V. B., neoprávněně prodali cca 5 g drogy heroin za 3.000,- Kč J. V.,

4) od měsíce dubna 2001 do 4. 6. 2001, v P., neoprávněně prodali J. V.,v cca 10-ti případech drogu heroin, pokaždé v množství cca 5-ti g za 2.500,- Kč, přičemž za uvedené období jmenovanému prodal cca 50 g heroinu za částku cca 25.000,- Kč,

5) v letních měsících roku 2001 v P., neoprávněně prodali D. P., dvě dávky drogy heroin, každou o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč a za 700,- Kč,

6) v přesně nezjištěné době v měsíci září nebo říjnu roku 2001, na přesně neztotožněném místě v P., neoprávněně prodali J. B., dvě dávky drogy heroin, každou o hmotnosti 0,5 g za částku 500,- Kč,

7) v letních měsících roku 2001, na přesně nezjištěném místě v P., u stanice metra, neoprávněně prodali M. V., drogu heroin za 3.000,- Kč

II. obžalovaný K. B. H. H. T. sám

8) v měsících březnu až květnu roku 2001, v P., v metru na Č. m. a u obchodního domu B., neoprávněně prodal 16 dávek drogy heroin osobě vystupující pod jménem M. H., kdy jedna dávka měla hmotnost 0,5 až 1,0 g, a prodal ji za 500,- až 1.000,- Kč, přičemž při posledním nákupu v květnu roku 2001, před obchodním domem B., byl s M. H. heroin nakupovat mladistvý J. F., který od obviněného koupil 2 g heroinu za 2.000,- Kč,

9) v přesně nezjištěné době roku 2001, v P., Č. m., a v P. u plaveckého bazénu, neoprávněně prodal cca 15 dávek drogy heroin v ceně 500,- Kč až 1.000,- Kč za jednu dávku L. S., přičemž poslední nákup od obžalovaného byl uskutečněn dne 4. 12. 2001 v době okolo 18:15 hod. v P., u V. C., když L. S. společně s T. N., koupili drogu heroin za 1.000,- Kč,

10) v době od měsíce června roku 2001 do měsíce prosince roku 2001, v P., neoprávněně prodal T. N., 20 až 30 dávek drogy heroin, přičemž jednu dávku mu prodával za 500,- Kč,

11) v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu roku 2000 do listopadu roku 2001, v P., neoprávněně prodal J. P., cca 180 g heroin za cca 180.000,- Kč, přičemž drogu heroin nakupoval v množství 0,5 g po 500,- Kč,

12) od června roku 2001 do prosince roku 2001, v P., Č. m., a na K., neoprávněně prodal R. K., cca 34 g drogy heroin za 34.000,- Kč, přičemž poslední nákup od obžalovaného byl uskutečněn dne 4. 12. 2001 v době okolo 18:00 hod. v P., Č. m., na konci parkoviště u nákupního centra, kdy R. K. společně s D. K., koupili cca 5 g drogy heroin za 4.000,- Kč,

13) od června do prosince roku 2001, v P., Č. m., a na K., prodal D. K., cca 31g drogy heroin za 31.000,- Kč, a poslední nákup od obžalovaného byl uskutečněn dne 4. 12. 2001 v době okolo 18:00 hod. v P., Č. m., u nákupního centra, kdy D. K. společně s R. K. koupili cca 5 g drogy heroin za 4.000,- Kč,

a tohoto jednání se obžalovaný K. B. H. H. T. dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 10. 1997, sp. zn. 2 T 82/97, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tři roky a šest měsíců do věznice s ostrahou, který vykonal dne 15. 10. 2000.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., jehož se obviněný dopustil dílem ve skutcích 8) 13) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a jejž spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., za což mu uložil podle § 187 odst. 2 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej ve smyslu § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu za podmínek uvedených v § 57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou a zároveň podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák. trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 350,- DEM a částky 109.324,- Kč, uložených na účtu Městského státního zastupitelství v Praze.

Citovaným rozsudkem soud prvního stupně současně rozhodl o vině spoluobviněných L. J., M. C., T. L., J. R., P. V., V. Ž. a J. Š. a uložil jim tresty.

Oproti tomu obvinění K. B. H. H. T., L. J., M. C., T. L., J. R. a P. V. byli podle § 226 písm. a) tr. ř. pro část svého jednání zproštěni obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni.

Proti odsuzujícímu rozsudku podali obviněný K. B. H. H. T., L. J., M. C., T. L. a v neprospěch obviněných L. J., M. C., T. L., V. Ž. a J. Š. též Obvodní státní zástupce pro Prahu 10 odvolání, která projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2004, a rozsudkem sp. zn. 5 To 196/2004 rozhodl ohledně obviněného K. B. H. H. T. tak, že jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Odvolací soud současně rozhodl o odvoláních výše jmenovaných spoluobviněných a státního zástupce.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému K. B. H. H. T. dne 24. 9. 2004, jeho tehdejšímu obhájci JUDr. K. V. dne 17. 9. 2004 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 15. 9. 2004.

Proti posledně citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný K. B. H. H. T. prostřednictvím svého nově zvoleného obhájce JUDr. Z. R. dovolání; učinil tak dne 23. 11. 2004 na poště a zásilku adresoval Obvodnímu soudu pro Prahu 10, jemuž byla doručena dne 25. 11. 2004.

Obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel v obecné rovině jednak o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domníval, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jednak o důvod dovolání specifikovaný v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť měl za to, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V podrobnostech obviněný namítl nesprávnou právní kvalifikaci jednání, jež mu je kladeno za vinu, a to z důvodu údajného vadného hmotně právního posouzení skutku. Vznesl výhradu, že provedené důkazy nesvědčí o jakémkoli předání či prodeji drogy osobě mladší osmnácti let. Za nesprávné označil závěry soudu, na základě nichž posoudil jeho jednání jako organizátorství předmětné trestné činnosti; v tomto ohledu soud podle jeho názoru vycházel toliko z nepřímých důkazů, přičemž některé důkazy vůbec neprovedl nebo provést odmítl (zejména se mělo jednat o důkazy ve prospěch obviněného).

V další části svého podání dovolatel uvedl, že soud pochybil, pokud mu uložil trest jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle § 42 tr. zák., neboť podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 tr. zák. nebyly splněny. Namítl absenci skutečnosti, která by podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, a poukázal na to, že od jeho posledního odsouzení již měly uběhnout čtyři roky, přičemž se jednalo o trestnou činnost zcela jiného charakteru než v posuzovaném případě. Zároveň vyjádřil nesouhlas i s trestem vyhoštění, když tvrdil, že byl uložen v rozporu s ustanovením § 57 odst. 3 tr. zák., a připomněl, že na území České republiky žije jeho nezletilá dcera, s níž udržuje kontakt.

Na základě shora uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 21. 4. 2005 konstatoval, že pokud jde o deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný ve skutečnosti v převážné části svého podání namítl toliko neúplnost dokazování a zejména vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadl soudem učiněná skutková zjištění, jimiž je však dovolací soud vázán. Státní zástupce dále uvedl, že tomuto důvodu dovolání odpovídá pouze námitka nesprávnosti posouzení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., přičemž podřazení této námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je v tomto případě [z důvodu současného uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] irelevantní. Dovolání v této části však státní zástupce považoval za zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu v žádném případě neodpovídá námitka proti výši uloženého trestu vyhoštění na neurčito; v tomto směru bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. S tímto dovolacím důvodem však podle názoru státního zástupce koresponduje námitka nepřípustnosti uložení tohoto trestu dovolateli, pokud tvrdil, že má v České republice povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a žije zde jeho dcera; nicméně i v tomto směru považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.

V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, když souhlasil s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl tak ke svému rozhodnutí opatřeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení § 89 a násl. tr. ř., resp. že své rozhodnutí založil na nespolehlivých a neucelených důkazech (jež měl navíc nesprávně hodnotit), které samy o sobě či ve vzájemném spojení neprokazují, že daný trestný čin spáchal, stejně jako výhrady, že soud jeho jednání nesprávně posoudil jako organizátorství trestné činnosti, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tak evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení sice možný, ale jen v případě, že mezi těmito zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Dovolatel však ve svém dovolání taktéž uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.; domníval se totiž, že soud pochybil, pokud mu uložil trest ve smyslu § 41 tr. zák. jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi (zejména proto, že nebyla splněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy), když měl současně za to, že tento trest mu byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin, jenž mu je kladen za vinu. Zároveň vytkl nesprávnost výroku o trestu vyhoštění, a to jednak proto, že mu jej soud uložil v rozporu s kritérii specifikovanými v ustanovení § 57 odst. 3 tr. zák., a dále nesouhlasil s výší tohoto trestu, jenž mu soud stanovil na dobu neurčitou.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Je třeba zdůraznit, že tento dovolací důvod slouží k nápravě vad výroku o trestu v tomto ustanovení taxativně vyjmenovaných, přičemž druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu, dále jestliže mu byly uloženy dva či více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit, popřípadě nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 16 odst. 2 tr. zák.).

V daném případě se však o takovou situaci nejednalo. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pod uvedený dovolací důvod rozhodně nelze podřadit ty výhrady obviněného, kterými vyslovil nesouhlas s výší uloženého trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Dovolatel v rozsahu těchto námitek nenapadl výrok o trestu vyhoštění proto, že by zákon takový druh trestu nepřipouštěl, nebo že by se jednalo o trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ale jeho námitky byly v tomto směru zaměřeny výhradně proti výši, v jaké mu byl tento trest uložen. Jeho výhrady se v tomto rozsahu týkaly jiných údajných pochybení soudu, spočívajících v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák., a teprve v jejich důsledku obviněný namítal uložení nepřiměřeně přísné výše trestu vyhoštění; takové výhrady ovšem v dovolání nelze namítat prostřednictvím tohoto, nebo jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud považuje za nutné v tomto ohledu připomenout, že účelem dovolání jako mimořádného opravného prostředku je náprava jen těch nejzávažnějších a nejkřiklavějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé, když s uvedeným charakterem dovolání by bylo přezkoumávání případného porušení jakýchkoli ustanovení trestního zákona jako předpisu trestního práva hmotného při rozhodování o trestu, a to v konkrétním případě ustanovení § 31 až § 34 tr. zák., obsahující obecná hlediska pro ukládání trestu, v evidentním rozporu. Zároveň by se tím stíral rozdíl oproti odvolání, které je podkladem pro zrušení samotného výroku o trestu, jestliže uložený trest je nepřiměřený, a dovolání by znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. V této spojitosti nelze pominout, že ani stížnost pro porušení zákona jako další mimořádný opravný prostředek nelze proti výroku o trestu podat pro pouhou nepřiměřenost trestu, nýbrž proto, že trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.). Stejně jsou omezeny možnosti pro podání návrhu na povolení obnovy řízení, pokud takový návrh směřuje proti výroku o trestu (§ 278 odst. 1 tr. ř.).

K námitce nepřípustnosti uloženého trestu vyhoštění, který měl být obviněnému uložen v rozporu s ustanovením § 57 odst. 3 tr. zák., je nutné uvést, že tyto výhrady taktéž nemohly obstát. Obviněný naplnění citovaného dovolacího důvodu v té jeho variantě, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, dovozuje až na podkladě jím tvrzených okolností týkajících se jeho osobního stavu a soukromých poměrů, spočívajících jednak v tom, že má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt včetně zajištěného pracovního a sociálního zázemí, a jednak v tom, že na území České republiky žije jeho nezletilá dcera, s níž udržuje kontakt. Tyto okolnosti, o které svá tvrzení v tomto směru obviněný opírá, jsou však výlučně skutkového charakteru. Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, tyto obviněným uváděná skutková zjištění na podkladě provedeného dokazování neučinily (naopak dospěly ke skutkovým zjištěním odlišným), a zejména nalézací soud na str. 22 svého rozsudku rozvedl, že vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. obviněný je cizím státním příslušníkem, občanem T., na území České republiky, kde mu nebylo přiznáno postavení uprchlíka ani poskytnut azyl, pobývá bez povolení k pobytu, nemá zde pracovní nebo sociální zázemí, nebyl v souvislosti s tím evidován jako podnikatel na příslušných úřadech je sice otcem nezletilé dcery, která rovněž má pobyt na území České republiky, s touto však evidentně neudržuje rodinné vztahy a její existenci připomínal toliko ve vztahu ke své žádosti o propuštění z vazby na svobodu v dané trestní věci . Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i v tomto případě jde ze strany obviněného o námitky, které stojí mimo rámec jím deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho existenci podmiňuje jinými okolnostmi skutkové povahy, než k jakým dospěly soudy na podkladě provedených důkazů.

Pokud by obviněný ve vztahu k tomuto důvodu dovolání uplatnil pouze tyto námitky, jednalo by se o námitky, které nejsou způsobilé naplnit nejen tento, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 265b tr. ř.

Obviněný však s odkazem na tento dovolací důvod současně vytkl, že mu soud nesprávně uložil trest odnětí svobody, pokud mu jej uložil jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, neboť znaky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. nebyly splněny (zejména z hlediska tzv. materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy).

Ačkoliv je s ohledem na výše citované znění zákonného ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevné, že tomuto důvodu dovolání formálně neodpovídají ani tyto výhrady (neboť obviněnému nebyl uložen ani trest nepřípustný ani trest mimo trestní sazbu), Nejvyšší soud shledal, že část těchto námitek, jimiž obviněný brojil proti naplnění materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., obsahově koresponduje s důvodem dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž obviněný ve svém dovolání rovněž uplatnil; proto se Nejvyšší soud dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v rozsahu těchto tvrzení opodstatněné.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. platí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.

Nejvyšší soud v uvedených souvislostech připomíná, že zvlášť nebezpečná recidiva je nejzávažnějším, kvalifikovaným případem recidivy, proto je (na rozdíl od jiných forem recidivy) předmětem zvláštní úpravy v trestním zákoně. Smyslem takové úpravy je důraznější postup proti zvlášť nebezpečným recidivistům a jejich citelnější trestání, což ovšem může mít účinky jen ve spojení s dalšími opatřeními mimotrestní povahy. V aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě se výrazně projevuje represivní stránka trestního práva a zdůrazňuje jeho ochranná funkce. Tím se trestní zákon snaží omezit opětovné páchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů. Zvlášť nebezpečná recidiva představuje závažný problém trestní politiky, protože souvisí s nejnebezpečnější kriminalitou.

Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným a že šlo o některý z trestných činů uvedených v § 41 odst. 2 tr. zák., přičemž pro závěr, že pachatel, jenž má být označen za zvlášť nebezpečného recidivistu, už v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, za který byl potrestán, bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení (otázka předchozího odsouzení bude předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k § 89 odst. 1 tr. zák. lze za spáchání trestného činu uvedeného v § 41 odst. 2 tr. zák. považovat i přípravu a pokus takového trestného činu a též organizátorství, návod a pomoc směřující k němu. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho vykonáním není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno (naproti tomu však za potrestání ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. nelze považovat výkon vazby).

Pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost (v tom je vyjádřena tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy). Zákon uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení. Délku této doby ovšem nelze předem vymezit ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné). Vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, přitom nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Dále bude důležité ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, případně působení jiných opatření (např. ochranného léčení), páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Závažným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.

Ve smyslu § 42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Podle § 42 odst. 2 tr. zák. nesmí horní hranice trestní sazby ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.

Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, jež se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. taktéž zabývaly. Soud prvního stupně konstatoval, že na osobu obviněného je třeba pohlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., neboť spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin podle § 41 odst. 1, 2 tr. zák. (tj. úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon v ustanovení § 187 odst. 2 tr. zák. stanoví horní hranici deseti let), ačkoliv již v minulosti jiný zvlášť závažný trestný čin, kterým trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. nepochybně je, spáchal a byl za něj i potrestán; uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku přitom obviněný vykonal dne 15. 10. 2000. Jmenovaný soud dospěl k závěru, že pokud se obviněný nyní posuzované trestné činnosti dopustil jen krátce po výkonu předmětného trestu , pak je zjevné, že taková okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost, čímž naplňuje tzv. materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák.

Odvolací soud se v plném rozsahu se závěrem nalézacího soudu, spočívajícím v hodnocení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty, ztotožnil, když v tomto ohledu taktéž zdůraznil, že bylo nezbytné přihlédnout k nedlouhé době od propuštění obviněného z posledního výkonu trestu pro mimořádně závažnou trestnou činnost . Uvedl, že nalézací soud ve vztahu k obviněnému zcela správně zohlednil jak dobu spáchání trestného činu a mimořádnou společenskou nebezpečnost jeho jednání, spočívající v obchodování s drogou heroinem, tak i rozsah této trestné činnosti. Trest odnětí svobody v trvání jedenácti let podle názoru soudu druhého stupně nelze v žádném případě považovat za trest nepřiměřeně přísný.

K těmto jinak správným úvahám považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat (a současně upřesnit shora uvedené ne příliš určité časové údaje), že obviněný začal páchat nyní souzenou zvlášť závažnou trestnou činnost prakticky bezprostředně po svém propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen pro jinou (byť druhově odlišnou) zvlášť závažnou trestnou činnost (dne 15. 10. 2000), neboť skutku popsaného bod bodem I./11) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně se dopouštěl již od listopadu 2000 (uvedené časové horizonty tak od sebe dělí maximálně několik málo týdnů). Tím spíše nemohly shora popsané výhrady obviněného obstát.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. dubna 2005

Předseda senátu: JUDr. Jan B l á h a