8 Tdo 468/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 238 odst. 3 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 468/2011

U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněného D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2010, sp. zn. 4 To 64/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 248/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 4 T 248/2009, byl obviněný D. H. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (nadále tr. zákoník), zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta. Podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. M. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4. 2010, sp. zn. 4 To 64/2010, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. M. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný výše uvedených trestným činů dopustil tím, že dne 13. 9. 2009 v přesně nezjištěné době kolem 12.10 hod. na ulici D. v N. J. po zaklepání na vstupní dveře bytu, které pootevřela poškozená A. S., tyto rozrazil, když na hlavě měl černou kuklu a zakřičel: Toto je policejní přepadení! , přitom A. S. vtlačil dovnitř do bytu, kdy ji jednou rukou držel za rameno a poté ji za užití tyče, kterou měl v ruce, povalil v chodbě bytu na zem, dal jí přes hlavu mikinu s tím, že když zůstane ležet, nic se jí nestane, a dále řekl: Veliteli, všechno je v pořádku, psy můžete nechat dole! a poté z bytu odcizil 1 ks notebooku Asus a 1 ks notebooku značky Advent blíže nezjištěné hodnoty ke škodě poškozeného L. M. a když z bytu odcházel, A. S. mikinu z hlavy stáhl a odešel, aniž by došlo k jejímu zranění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující především proti výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle dovolatele nebyla objasněna žádná skutková okolnost, z níž by bylo možné dovodit užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, což je významné pro posouzení jednání jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Užití násilí bylo prokázáno jen za účelem vniknutí do bytu, v důsledku čehož je možné jednání kvalifikovat toliko jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Měl za to, že ve vztahu k právní kvalifikaci skutku jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. již nelze uzavřít, že čin spáchal se zbraní, neboť tyč jen držel za účelem vyvolání dojmu policejního zásahu jako obušek, nikoliv za účelem útoku nebo zamezení odporu. Počínal si jako skutečný policista a toto jednání bylo způsobilé uvést někoho v omyl, což je možno podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák. Poznamenal též, že držet rukou pod krkem a v této ruce mít tyč ještě neznamená, že tyče bylo užito k útoku anebo že ji měl pachatel k tomuto účelu při sobě.

Dovolatel dále uvedl, že neobjasněna zůstala otázka, z jakého důvodu měl vniknout do bytu za užití násilí. Pakliže se soudy vyjádřily tak, že v minulosti v bytě byl, věděl tudíž, kde se notebooky nacházejí, a měl v úmyslu je odcizit, argumentoval, že v bytě poškozeného nebyl a s ohledem na dobu výskytu jednoho z notebooku v bytě o něm nemohl ani vědět. Zcela nedůvodně nebyly akceptovány jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména pokud jde o výpověď svědkyně J. H., jeho matky, která měla potvrdit, že se od ní obviněný nikam neodstěhoval, čímž by bylo vyvráceno tvrzení poškozeného L. M., že u něj v bytě mu obviněný měl poděkovat za zprostředkování stěhování. Pokud by se měl podle svědeckých výpovědí po vniknutí do bytu rozhlédnout, pak by jeho pachatelství bylo vyloučeno, neboť dané místo znal. Za nepravděpodobné považoval, aby pachatel vnikl do bytu, kde jsou tři dospělé osoby a jedno dítě s úmyslem zmocnit se cizí věci, a tvrdil, že pravděpodobnější je, že pachatel vnikl do bytu s cílem napadnout poškozeného L. M. a když svědka při rozhlédnutí se neviděl, improvizoval a odcizil notebooky. Pachatel byl maskován kuklou a na chodníku měl údajně mikinu na hlavě, rukávy spuštěné dopředu, takže mu nemohlo být vidět do tváře, přesto jej ale svědci údajně poznali. Svědci znali jeho hlas, žádný z nich ale nevypověděl, že by byl totožný s hlasem pachatele. Tvrzení, že pachatelem je obviněný, podle mínění obviněného podsunula ostatním svědkyně K. P., která měla důvod obviněnému škodit, neboť před několika dny na něho podala trestní oznámení pro trestný čin znásilnění. Obviněný měl za to, že obžaloba byla vypracována na základě neúčinných důkazů podání vysvětlení svědků, což jako důkaz nelze použít před soudem. Krajský soud v rozporu s důkazní situací a oproti obžalobě skutek zařadil do jiného časového úseku, a to jen proto, že se hodnotil důkaz svědčící o jeho nevině. Jestliže totiž A. S. měla ihned po útoku volat policii, pak se skutek udál v době mezi 12.30 12.35 hod., avšak obviněný byl v čase 12.35 hodin lokalizován v místě vzdáleném od místa činu 11,4 km, což dokládá jeho nevinu. Obviněný označil svědectví poškozeného L. M. za nevěrohodné, neboť tento je dealerem drog a případné trestní stíhání pro křivou výpověď by mu vzhledem k trestním sazbám za drogové delikty a křivé obvinění, pro které je stíhán, nemohlo uškodit. Vyslovil také domněnku, že pachatelem mohl být některý z otců mladistvých, kterým poškozený prodával drogy. Závěrem pak obviněný zpochybnil správnost procesního postupu při jeho vzetí do vazby, jelikož o vzetí do vazby měl na návrh státního zástupce rozhodnout soudce, nikoliv soud, a při výslechu před vzetím do vazby byl výrazně ovlivněn psychofarmaky.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně a aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby, případně aby blíže neoznačenému soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v té části, v níž dovolatel zpochybnil úplnost dokazování a zejména správnost skutkových závěrů učiněných soudy činnými dříve ve věci, je třeba dovodit, že takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jakož i s dovolacími důvody ostatními a nelze k nim nijak přihlížet. Naopak je namístě vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, podle nichž se obviněný dopustil popsaného jednání, a to bez ohledu na úvahy a hypotézy obviněného. Zcela mimo možnosti dovolacího řízení potom leží obviněným namítané zpochybnění usnesení, kterým byl vzat do vazby (jemuž by navíc ani nebylo možné přisvědčit). Za relevantní, avšak neopodstatněné považoval námitky obviněného, kterými zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a to pokud jde o znak násilí, a rovněž naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., a to pokud jde o spáchání činu se zbraní. Z učiněných skutkových zjištění je podle státního zástupce zjevné, že obviněný užil násilí v primárním úmyslu zmocnit se cizí věci ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák., přičemž průvodní a nutnou součástí jeho realizace bylo vniknutí do bytu, kde se notebooky nacházely. Obviněným navrhované posouzení v tom smyslu, že násilím vnikl do bytu jiného ve smyslu § 238 tr. zák. a zde patrně již nenásilně zřejmě ve smyslu § 247 tr. zák. odcizil věci, je tudíž vzhledem k okolnostem případu zcela vyloučené. Obviněný při vniknutí do bytu a při eliminaci odporu poškozené držel tyč, kterou užil k povalení poškozené na zem. Takový postup je přitom nutné kvalifikovat jako spáchání činu se zbraní, neboť držením tyče pod krkem (při povalení na zem, nikoli již během doby, po kterou poškozená na zemi ležela) tak učinil svůj útok vůči poškozené důraznější. Ani aplikaci ustanovení § 238 odst. 1, 3 tr. zák. proto nelze ničeho vytknout. S ohledem na popsaný způsob nakládání obviněného s tyčí lze současně důvodně pochybovat o tvrzení, že se takto ozbrojil jen proto, aby naplnil blíže nespecifikovaný služební předpis o výstroji Policie České republiky. Obviněným navrhovaná právní kvalifikace rovněž ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zák. tudíž a především s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius není namístě. Navrhl, aby podané dovolání bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Novém Jičíně a z nichž v zásadě vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě. Tvrdil, že se trestné činnosti v podobě zjištěné soudy nedopustil, útok mohl podle něj spáchat některý z otců mladistvých, kterým poškozený prodával drogy, a dále vytkl, že soudy nesprávně hodnotily výpověď poškozeného L. M., jehož označil za nevěrohodného, jelikož se mělo jednat o dealera drog, a stejně tak za nevěrohodnou označil i výpověď svědkyně K. P., která ostatním podsunula, že osoba, kterou viděla, byl obviněný. Soudy podle něj nesprávně určily čas spáchání skutku, když se v inkriminované době nacházel na jiném místě, což ho z celé věci vyviňuje, a konečně neprovedly jím navrhované důkazní prostředky, zejména výslech svědkyně J. H. Namítal též nesprávný procesní postup při rozhodování o jeho vzetí do vazby, když byl údajně vyslýchán ve stavu, kdy byl ovlivněn psychofarmaky, a za vadu pokládal, že o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby nerozhodl soudce, ale soud.

Se zřetelem na povahu dovolatelem takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky v této části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Námitky skutkové a procesní však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že namítaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Výhrady obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Vysvětlily, proč opřely své závěry o vině obviněného především o neměnné výpovědi poškozených A. S. a L. M., s nimiž korespondovala výpověď svědkyně K. P., která spolehlivě identifikovala obviněného po skončení útoku, jelikož jej sledovala z okna v době, kdy již neměl nasazenu černou kuklu, a nepřímo také výpověď svědka J. S., který potvrdil, že viděl z bytu poškozeného odcházet osobu či osoby, které odnášely notebook. Svědkyně A. S. a K. P. popsaly průběh útoku obviněného, způsob jednání obviněného, slovní projevy pachatele a též povahu násilí, jehož se dopustil na A. S., a identifikovaly i předměty, které z bytu odnesl. V kontextu důkazů provedených soudy je nadbytečný požadavek obviněného na výslech svědkyně J. H., jeho matky, která měla potvrdit, že obviněný u ní bydlel až do zadržení, a vyvrátit tak tvrzení poškozeného L. M. o návštěvě obviněného v bytě jmenovaného poškozeného v souvislosti se stěhováním.

Odvolací soud se poměrně obsáhle zabýval námitkami vztahujícími se k času spáchání skutku (strany 8, 9 rozsudku odvolacího soudu), v tomto ohledu doplnil dokazování a dospěl k závěru, že nejpravděpodobnější doba spáchání skutku byla kolem 12.10 hodin. (správnosti toho závěru v zásadě odpovídá i časový údaj na protokolu o trestním oznámení, když již ve 12.35 hod. poškozená A. S. činila oznámení o činu obviněného, přičemž čin byl spáchán v době tomuto úkonu předcházející). Změna časového vymezení spáchání skutku v posunu řádově o desítky minut se tedy opírala o důkazy provedené ve veřejném zasedání odvolacího soudu a soud také vyložil, proč k úpravě skutkových zjištění co do doby času spáchání skutku přistoupil. Jeho úvahám odpovídající změna skutkových zjištění rozhodně neznamená změnu podstaty skutku, jehož totožnost zůstala zachována jak se zřetelem k totožnému jednání obviněného, tak i totožnému následku. Není proto možné souhlasit s názorem obviněného, že odvolací soud nepřípustně změnil podstatu a skutkové okolnosti (včetně časového úseku) oproti obžalobě, a to navíc v rozporu s důkazní situací.

Soudy rovněž rozvedly, proč neuvěřily obviněnému, jehož tvrzení se rozcházela a byla neustále měněna, a vysvětlily, proč považovaly změny jeho výpovědi za účelové. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení práva na obhajobu a dalších zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Zcela mimo uplatněný dovolací důvod stojí námitky směřující proti zákonnosti řízení o vzetí do vazby a proti správnosti usnesení, kterým byl obviněný vzat do vazby. Usnesení o vzetí do vazby není rozhodnutím, jež by bylo možno napadnout dovoláním, a dovolacímu soudu nepřísluší zabývat se jeho správností a ani přezkoumávat řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby rozhodla soudkyně Okresního soudu v Novém Jičíně, jak vyplývá z protokolu ze dne 17. 10. 2009 (č. l. 47), jehož obsahem není nikterak zpochybněno, že obviněný byl lucidní a orientovaný, a nic závadného nelze vytknout postupu soudkyně ani tenkrát, uvedla-li v záhlaví usnesení o vzetí do vazby sp. zn. 2 Nt 1701/2009, že o podaném návrhu státního zástupce takto rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák.

Trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvává, jestliže užije při činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Objektem trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Pojem násilí sice není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku násilí použito. V tomto kontextu lze rozlišovat násilí ve formě vis absoluta, tj. násilí, které zcela vylučuje volní chování napadeného (například po jeho svázání), a násilí ve formě vis compulsiva, tj. násilí, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli napadeného, ale působit na jeho psychiku s cílem přinutit jej, aby se podrobil nátlaku a ukončil svůj odpor (například bitím doprovázeným určitými požadavky).

V obou případech je přitom pro násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. charakteristické použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, a to bez ohledu na to, zda už kladeného nebo jen očekávaného. Násilím proti jinému je zde především útok přímo proti tělu určité napadené osoby, i když nemá za následek újmu na jejím zdraví. Zpravidla přitom takový útok směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe. Lze je však spáchat i na jiné osobě, například na někom blízkém bezprostřední oběti, na jejíž vůli je tak působeno ve snaze přimět ji k vydání požadované věci. Vyloučeno však není ani to, aby násilí ve smyslu § 234 trestního zákona působilo na věc, pokud je prostředkem nátlaku na vůli bezprostřední oběti (poškozeného). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující není to, na koho nebo na co použitá fyzická síla přímo působí, ale že jí je použito jako prostředku nátlaku na vůli napadeného s cílem překonat nebo zamezit jím kladený nebo očekávaný odpor (k tomu Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 611, č. 1/1980 Sb. rozh. tr).

Dále je třeba připomenout, že trestný čin (v daném případě trestný čin porušování domovní svobody) je spáchán se zbraní mimo jiné také tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (§ 89 odst. 5 tr. zák.). Užití zbraně k útoku nebo k překonání nebo k zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí, ale i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem viz rozhodnutí č. 4782/1933 Vážný, rozhodnutí č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr. aj.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné znaky obou těchto trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu, jež spočívají v tom, že obviněný jednak neoprávněně vnikl do bytu jiného, při uvedeném činu užil násilí a takový čin spáchal se zbraní, jednak proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky těchto trestných činů. Ze skutkový zjištění plyne, že obviněný dne 13. 9. 2009 v přesně nezjištěné době kolem 12.10 hod. na ulici D. v N. J. po zaklepání na vstupní dveře bytu, které pootevřela poškozená A. S., tyto rozrazil, na hlavě měl černou kuklu a zakřičel: Toto je policejní přepadení! , přitom A. S. vtlačil dovnitř do bytu, když ji jednou rukou držel za rameno, a poté ji za užití tyče, kterou měl v ruce, povalil v chodbě bytu na zem, dal jí přes hlavu mikinu s tím, že když zůstane ležet, nic se jí nestane, a dále řekl: Veliteli, všechno je v pořádku, psy můžete nechat dole! a poté z bytu odcizil dva notebooky blíže nezjištěné hodnoty ke škodě poškozeného L. M. a před odchodem z bytu A. S. mikinu z hlavy stáhl.

Obviněný namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoliv jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., nýbrž pouze podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., jelikož nelze dovodit, že čin spáchal se zbraní, a nesouhlasil ani s jeho právním posouzením jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., protože nebylo prokázáno užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, je patrno, že obviněný za účelem realizace svého plánu rozrazil dveře bytu L. M., vtlačil dovnitř A. S. a v chodbě bytu ji pomocí tyče, kterou měl v ruce, povalil na zem a na hlavu jí hodil mikinu. Obviněný tedy vůči poškozené užil násilí, neboť proti ní uskutečnil fyzický útok, a to poměrně intenzivní, když byla vtlačena do chodby bytu, zde za pomoci tyče, kterou držel v ruce, sražena na zem, přičemž následně ji ještě upozornil, že když zůstane ležet, nic se jí nestane, což je možné považovat za další hrozbu násilím pro případ, že nebude jednat podle vůle pachatele.

Není sporu o tom, že tyč je třeba považovat za zbraň, která je způsobilá učinit útok proti tělu poškozeného velmi důrazným a způsobit závažné následky v podobě poruchy zdraví. Skutečnost, že obviněný tyč držel poškozené pod krkem a zrovna ji s ní netloukl, ještě neznamená, že by bylo možno jeho jednání kvalifikovat jen jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když razance, s jakou je zbraň užita, není příliš vysoká, popř. i tehdy, když pachatel vůbec nepoužil zbraň ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání nebo zamezení odporu. Již pouhá přítomnost takového předmětu může působit na psychiku poškozeného, který je hrozbou případného užití zbraně omezen ve své obraně. Právě k takové situaci došlo v posuzovaném případě. Soudy proto nepochybily, kvalifikovaly-li čin obviněného jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že se zřetelem ke způsobu nakládání s tyčí lze důvodně pochybovat o vysvětlení obviněného, že měla představovat součást výstroje policistů při simulovaném policejním zákroku. Dovolatel si tímto násilným způsobem vytvořil podmínky pro realizaci svého záměru - zmocnění se notebooků, neboť počátek jeho útoku byl tak razantní, že se poškozená a ani nikdo další neodvážil k jakémukoliv odporu či obraně. Správné je proto i právní posouzení skutku též jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., když násilí proti poškozené A. S. obviněný užil s úmyslem zmocnit se notebooků, o čemž svědčí jeho pohyb po bytě poškozeného, neboť bezprostředně po násilném útoku vůči poškozené se odebral k pracovnímu stolu poškozeného L. M., z něhož vzal oba notebooky. Soudy opodstatněně neakceptovaly obviněným nabízenou verzi, že do bytu vnikl za účelem fyzicky napadnout poškozeného L. M. a že toliko improvizoval, odcizil-li notebooky, jíž zpochybnil naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Pokud dovolatel dále namítal, že tyče užil nikoliv k útoku nebo zamezení odporu, ale z důvodu, že chtěl navodit dojem policejního zákroku a tyč měla sloužit jako součást výstroje policisty, z čehož dovozoval, že takové jednání by mělo být kvalifikováno jako trestný poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1, 2 tr. zák., pak ani této námitce v konkrétní situaci nelze přisvědčit. Označeného trestného činu se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu, vydává-li se při tomto činu za veřejného činitele. Obviněný sice simuloval, že se jedná o policejní zásah, což dával najevo zejména hlasitým projevem, křičel-li toto je policejní přepadení a veliteli, všechno je v pořádku, psy můžete nechat dole , a jeho jednání je třeba označit za lest, za způsob provedení, kterým se snažil v přítomných osobách vzbudit dojem o přítomnosti příslušníků policie, což vedlo k ideálnímu vytvoření podmínek pro spáchání činu, neboť tak mohl spoléhat na to, že se přítomné osoby policejnímu zákroku podvolí bez jakékoliv odporu, který si pro realizaci svého záměru nepřál. Je však třeba uvést, že možnost posoudit skutek jen jako trestné činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1, 2 tr. zák., jak naznačuje dovolatel, nepřichází v úvahu. Pakliže by mělo být jednání obviněného odvolacím soudem posouzeno vedle trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák., o naplnění jejichž zákonných znaků není žádných pochybností, také jako trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1, 2 tr. zák., stalo by se tak v rozporu se zákazem reformationis in peius.

Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněného kvalifikovaly vedle trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. též jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 3 tr. zák. Z hlediska posuzování trestnosti činu byl správně aplikován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný v době spáchání činu, jelikož posouzení trestnosti činu podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, vskutku není pro obviněného příznivější. Dovolací soud k již učiněným závěrům odvolacího soudu poznamenává, že v konkrétním případě je sporná jeho úvaha o nutnosti použít ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody, pakliže shledal, že nejsou splněny předpoklady pro použití ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečném recidivistovi. Z dikce ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku totiž nevyplývá povinnost soudu použít jej při zjištění, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. Aplikace tohoto ustanovení je vázána na posouzení soudu (viz spojení může soud uložit... ), jež se odvíjí od úvahy, zda závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. V daném kontextu stěží obstojí argument, že podmínky pro použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku jsou pro obviněného méně příznivé, jelikož zde není obsažen na rozdíl od znění § 41 odst. 1 tr. zák. odkaz na délku doby, která uplynula od posledního odsouzení, neboť z dikce ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. se zřetelně podává, že jde jen o demonstrativně uvedenou okolnost, již je třeba zvažovat při hodnocení závažnosti posuzovaného zvlášť závažného trestného činu. V konkrétním případě je rozhodující to, že trestní sazba odnětí svobody nejpřísněji trestného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. činí dvě léta až deset let, z čehož plyne, že posouzení trestnosti činu podle nového trestního zákona není příznivější (je stejné).

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud neučinil žádné formální rozhodnutí o žádosti obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí obsažené v závěru dovolání. Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. (též se zřetelem ke způsobu rozhodnutí o dovolání) neshledala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. dubna 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková