8 Tdo 451/2013
Datum rozhodnutí: 15.05.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 451/2013-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2013 o dovolání obviněného R. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 5 To 71/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 43 T 6/2012, uznal obviněného R. S. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že:

1. v období nejméně od března 2008 do 26. 9. 2011 v P. v úmyslu sebe obohatit postupně vylákal od T. H., nar., peněžní prostředky v celkové výši nejméně 1.015.605,-- Kč, přičemž tak učinil pod různými záminkami, zejména však pod záminkou investice do koupě nemovitostí či podílu nemovitosti a následného zhodnocení peněžních prostředků prodejem těchto nemovitostí, ačkoliv již v době převzetí peněžních prostředků věděl, že záminky jsou smyšlené a že peníze řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené T. H. škodu v celkové výši nejméně 1.015.605,-- Kč,

2. v období nejméně od března 2008 do září 2011 v P. v úmyslu sebe obohatit postupně vylákal od K. H., nar., peněžní prostředky v celkové výši 6.532.000,-- Kč, přičemž tak učinil pod různými záminkami, zejména však pod záminkou investice do koupě nemovitostí či podílu nemovitosti a následného zhodnocení peněžních prostředků prodejem nemovitostí, ačkoliv již v době převzetí peněžních prostředků věděl, že záminky jsou smyšlené a že peníze včas a řádně nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozenému K. H. škodu v celkové výši nejméně 6.532.000,-- Kč,

3. v období nejméně od února 2010 do 26. 7. 2011 v P. v úmyslu sebe obohatit postupně vylákal od P. U., nar., peněžní prostředky v celkové výši 616.538,-- Kč, kdy převážnou část peněžních prostředků vylákal prostřednictvím K. H., přičemž tak učinil pod různými záminkami, zejména však pod záminkou investice do koupě podílu nemovitosti a následného zhodnocení peněžních prostředků prodejem nemovitosti, ačkoli již v době převzetí peněžních prostředků věděl, že záminky jsou smyšlené a že peníze řádně a včas nevrátí a ponechá si je pro vlastní potřebu, čímž způsobil poškozené P. U. škodu v celkové výši nejméně 616.538,-- Kč.

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokračující zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným T. H., K. H. a P. U. přesně stanovené částky, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal naposled jmenovanou P. U. podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 5 To 71/2012, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněný se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marcely Lehnerové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že v průběhu trestního stíhání nebylo prokázáno, že předmětný skutek skutečně spáchal. Od počátku popíral, že by od rodiny H. převzal v průběhu několika let částku přesahující 8 milionů korun. Soudy rozhodovaly pouze na základě výpovědi členů jedné rodiny, kteří mu měli údajně peníze předávat, vždy se tak stalo beze svědků i bez písemného potvrzení. Obviněný se podivoval nad tím, že nikdo z údajných poškozených neměl zájem vidět nemovitosti, do kterých mělo být investováno, že nikdo nevyžadoval žádné podrobnější informace. Žádný z poškozených neodpověděl na otázky obhajoby, jaký konkrétní profit měli mít z peněz, které mu poskytli.

Dále obviněný namítl, že orgány činné v trestním řízení se v žádném stadiu trestního řízení nezabývaly otázkou, kde mohl získat údajně poškozený K. H. částku přesahující 6 milionů korun, když pracoval jako opravář televizorů a na žádosti o úvěr uváděl příjem 17.000,-- Kč. I proto se domníval, že samotné důkazy o tom, že poškozeným byl poskytnut úvěr od peněžních ústavů a doklady o výběrech hotovosti z bankomatu nedokazují, že mu tyto peníze byly předány. Žádný soudný člověk totiž nemůže někomu jinému předávat takovou částku peněz, aniž by o tom měl doklady. Dále poukazoval na to, že nemá patřičný přesvědčovací talent a že jeho vztah k poškozenému K. H. není tak blízký, aby mu tento po celé roky půjčoval takové sumy peněz. Domnívá se proto, že celá věc je ryze pomstou jeho bývalé přítelkyně a že pokud by rodina poškozených měla dobrou vůli věc řešit, učinila by tak prostřednictvím občanskoprávního sporu.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Samostatným přípisem pak souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněný se uplatněnými námitkami domáhá pouze odlišného hodnocení základních důkazů, které vykládá jinak než soud a z toho vyvozuje odchylné skutkové odlišnosti. Takové výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s takovým rozhodnutím.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze kvalitu dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně namítal, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav a neprokázaly jeho vinu) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (tvrdil, že jednání poškozených není logické, že žádný člověk by nepůjčil někomu jinému tak velkou částku peněz bez písemného potvrzení, že důkazy o úvěrech a potvrzení o výběru hotovosti z bankomatu nic neprokazují, apod.). Tím primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného R. S. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a