8 Tdo 451/2009
Datum rozhodnutí: 26.05.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 451/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovoláních obviněných P. Ř., Ing. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 To 103/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 7/2001, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Ř. a Ing. J. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 49 T 7/2001, byl obviněný P. Ř. uznán vinným pod body I. a), b), III. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 4, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve volených orgánech družstev na sedm let. Obviněný Ing. J. K. byl uznán vinným pod bodem I. a) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pod bodem II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 4, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozhodnuto bylo také o vině a trestu ohledně spoluobviněného R. B. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Česká republika - Ministerstvo financí ČR, L., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění P. Ř., Ing. J. K., R. B. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvoláními. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch všech obviněných a směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, obvinění brojili proti výrokům o vině i uloženým trestům. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 To 103/2008, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný P. Ř. byl uznán vinným pod body I. a), b), III. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., pod bodem II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 4, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce ve volených orgánech družstev na sedm let. Obviněný Ing. J. K. byl uznán vinným pod bodem I. a) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a pod bodem II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4, § 35 odst. 1, § 40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného R. B. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla Česká republika - Ministerstvo financí ČR, L., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pro úplnost je třeba dodat, že jedná již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě byl z podnětu odvolání státního zástupce i obviněných P. Ř., Ing. J. K. a R. B. usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 To 133/2007, podle § 257 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze 31. 7. 2007, č. j. 49 T 7/2001-2142, v celém rozsahu. Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného P. Ř. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., neboť v důsledku čl. I. písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky č. 20/1998 Sb. o amnestii, ze dne 3. 2. 1998, nebylo trestní stíhání přípustné. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ohledně skutků uvedených pod body I. a), b), II., III. vrácena soudu prvního stupně.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obvinění výše uvedených trestných činů dopustili tím, že

I. obvinění P. Ř., Ing. J. K. a R. B.:

vedeni záměrem realizovat svůj plán na odčerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu formou užití nepravdivých údajů, poté co obviněný P. Ř. ve F., okres F., a jinde jako předseda družstva S. v. d. i., se sídlem F., N., v rozporu s článkem 23 odst. 1 písm. g) stanov tohoto družstva bez informování ostatních členů družstva,

dne 26. 6. 1995 požádal prostřednictvím nadřízeného orgánu S. č. a m. d. v P. o investiční dotaci a návratnou finanční výpomoc ve výši 12.800.000,- Kč pro družstvo S. v. d. i. k vybudování komplexu služeb motoristům (autoservis, pneuservis, mycí linky) pod záminkou zajištění nových pracovních míst pro zdravotně postižené občany, přičemž v příloze uvedené žádosti předložil přesné vyčíslení strojního a technologického vybavení mycích linek, autoservisu, karosárny a pneuservisu,

načež dne 31. 7. 1995 pod č. j. 124/46 103/1995 byla Ministerstvem financí ČR poskytnuta ze státního rozpočtu jednak záloha investiční dotace ve výši 6.400.000,- Kč, účelově určená na úhradu 50 % pořizovací ceny strojů a technologického zařízení v návaznosti na specifikaci v jeho předložené žádosti, jež měly být určeny výhradně pro rozšíření výrobního programu družstva o poskytování služeb v oblasti motorismu, a dále návratná finanční výpomoc investičního charakteru ve výši 6.400.000,- Kč na stejný účel, s vědomím, že tato nebude řádně a včas zaplacena, kdy po doručení částky ve výši 12.800.000,- Kč ze státního rozpočtu na účet MF ČR, vedený u Č. s., a. s., okresní pobočka ve F. pro MF ČR, obviněný P. Ř. na základě nepravdivých faktur, vystavených jménem obchodní společnosti J. C. P. & T., spol. s r. o., s tehdejším sídlem F., R. p., obviněným Ing. J. K., jednatelem a společníkem této obchodní společnosti, pro VDI S. se sídlem F., N., za fiktivní dodání části strojního a technologického vybavení pro autoservis, a to

a)

faktury, vystavené dne 14. 8. 1995 na částku 3.668.700,- Kč, z toho DPH 174.700,- Kč, s datem splatnosti 23. 8. 1995, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 16. 8. 1995 částku 3.494.000,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S., a převedl ji téhož dne na účet dodavatele,

faktury, vystavené dne 14. 8. 1995 na částku 3.309.600,- Kč, z toho DPH 157.600,- Kč, s datem splatnosti dne 25. 8. 1995, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 16. 8. 1995 částku 3.152.000,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S., a převedl jí téhož dne na účet dodavatele,

faktury, vystavené dne 5. 9. 1995 na částku 778.050,- Kč, z toho DPH 37.050,- Kč, s datem splatnosti dne 15. 9. 1995, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 12. 9. 1995 částku 741.000,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S., a převedl ji téhož dne na účet dodavatele,

faktury, vystavené dne 8. 9. 1995 na částku 414.750,- Kč, z toho DPH 19.750,- Kč, s datem splatnosti 19. 9. 1995, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 12. 9. 1995 částku 395.000,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S., a převedl ji 15. 9. 1995 na účet dodavatele,

převedl takto shora popsaným způsobem celkovou částku 7.782.000,- Kč na účty obchodní společnost J. C. P. & T., spol. s r. o., ze kterých mu obviněný Ing. J.K. postupně vyplácel přesně nezjištěné peněžní částky v hotovosti a zbývající peníze byly použity ke krytí závazků této obchodní společnosti,

b)

na základě nepravdivých faktur vystavených jménem obchodní společnosti B. O., spol. s r. o., s tehdejším sídlem F., P., obviněným R. B., jenž byl jednatelem a společníkem této obchodní společnosti, pro VDI S. se sídlem F., N., za fiktivní dodání části strojního a technologického vybavení pro autoservis, a to

faktury, vystavené dne 6. 10. 1995 na částku 1.703.100,- Kč, z toho DPH 81.100,- Kč, s datem splatnosti 16. 10. 1995, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 24. 10. 1995 částku 1.622.000,- Kč na účet, vedeného tamtéž pro VDI S., a převedl ji téhož dne na účet dodavatele

faktury, vystavené dne 9. 10. 1995 na částku 1.139.250,- Kč, z toho DPH 54.250,- Kč, s datem splatnosti 19. 10. 1995, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 24. 10. 1995 částku 1.085.000,- Kč na účet, vedeného tamtéž pro VDI S., a převedl ji téhož dne na účet dodavatele

faktury, vystavené dne 2. 10. 1995 na částku 2.426.550,- Kč, z toho DPH 115.550,- Kč, s datem splatnosti 12. 10. 1995, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 26. 10. 1995 částku 2.311.000,- Kč na účet, vedeného tamtéž pro VDI S., a převedl ji téhož dne na účet dodavatele když takto obviněný P. Ř. převedl výše popsaným způsobem celkovou částku 5.018.000,- Kč na obchodní společnost B. O., spol. s r.o., na úhradu závazků této obchodní společnosti, kdy uvedeným jednáním obvinění P. Ř., Ing. J. K. způsobili českému státu, zastoupenému Ministerstvem financí ČR, škodu ve výši 7.782.000,notKč, obvinění P. Ř. a R. B. škodu ve výši 5.018.000,- Kč, celkem v částce 12.800.000,- Kč,

II. obvinění P. Ř. a Ing. J. K.:

vedeni shodným záměrem realizovat svůj plán na odčerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu formou užití nepravdivých údajů, poté co obviněný P. Ř. ve F., okres F., a jinde jako předseda družstva S. - výrobní družstvo invalidů, se sídlem F., N., v rozporu s článkem 23 odst. 1 písm. g) stanov tohoto družstva bez informování ostatních členů družstva,

dne 17. 6. 1996 požádal prostřednictvím nadřízeného orgánu S. č. a m. d. v P. pro družstvo S. - výrobní družstvo invalidů o investiční dotaci ve výši 3.025.000,- Kč, představující 75 % pořizovací ceny strojního a technologického zařízení pro služby provozovny gastroslužeb a vysavače interiéru vozidel k provádění služeb v oblasti motorismu a potravinářství,

načež dne 9. 7. 1996 pod č. j. 124/39 505/1996 byla M. f. ČR poskytnuta ze státního rozpočtu investiční dotace ve výši 3.024.000,- Kč na úhradu 70% pořizovací ceny strojů a zařízení pro zabezpečení službové činnosti v oblasti motorismu a potravinářství dle specifikace, uvedené v předložené žádosti družstva, kdy po doručení uvedené částky ze státního rozpočtu dne 20. 12. 1996 na účet MF ČR, vedený u Č. s., a. s., okresní pobočka ve F.,

obviněný P. Ř., na základě nepravdivých faktur, vystavených jménem obchodní společnosti J. C. P. & T., spol. s r. o., s tehdejším sídlem F., R. p., obviněným Ing. J. K., jednatelem a společníkem této obchodní společnosti, pro VDI S. za fiktivní dodání části strojního a technologického zařízení pro službovou činnost provozovny gastroslužeb a vysavače interiéru vozidel, a to

faktury ze dne 10. 12. 1996 na částku 770.700,- Kč, z toho DPH 36.700,- Kč, s datem splatnosti 27. 12. 1997, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 3. 1. 1997 částku 550.500,- Kč na účet, vedeného tamtéž pro VDI S., a převedl ji dne 7. 1. 1997 na účet dodavatele,

faktury ze dne 12. 12. 1996 na částku 822.150,- Kč, z toho DPH 13.750,- Kč, s datem splatnosti 27. 12. 1996, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 3. 1. 1997 částku 587.250,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S., a převedl ji dne 7. 1. 1997 na účet dodavatele,

faktury, vystavené dne 15. 11. 1996 na částku 717.150,- Kč, z toho DPH 34.150,- Kč, s datem splatnosti 29. 11. 1996, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 3. 1. 1997 částku 512.500,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S, a převedl ji dne 7. 1. 1997 na účet dodavatele,

faktury, vystavené dne 16. 11. 1996 na částku 1.031.100,- Kč, z toho DPH 49.100,- Kč, s datem splatnosti 20. 11. 1996, odčerpal z účtu MF ČR, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 3. 1. 1997 částku 736.500,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S., a převedl ji dne 7. 1. 1997 na účet dodavatele,

faktury, vystavené dne 18. 11. 1996 na částku 893.550,- Kč, z toho DPH 42.500,- Kč, s datem splatnosti 28. 11. 1996, odčerpal z účtu, vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., dne 3. 1. 1997 částku 637.250,- Kč na účet, vedený tamtéž pro VDI S., a převedl ji dne 7. 1. 1997 na účet dodavatele,

když takto převedl výše uvedeným způsobem celkovou částku 3.023.500,- Kč na účet obchodní společnosti J. C. P. & T., spol. s r. o., , ze kterého mu obviněný Ing. J. K. postupně vyplácel blíže neurčené peněžní částky v hotovosti a zbývající peníze byly použity na krytí závazků této obchodní společnosti, a takto způsobili českému státu, zastoupenému M. f. ČR, škodu ve výši 3.023.500,- Kč,

III. obviněný P.Ř. sám:

veden shodným záměrem popsaným výše, ve F. a jinde jako předseda družstva S. v. d. i., se sídlem F., N., a v rozporu s článkem 23 odst. 1 písm. g) stanov tohoto družstva bez informování ostatních členů družstva,

dne 30. 10. 1995 požádal prostřednictvím nadřízeného orgánu S. č. a m. d. v P. o investiční dotaci ve výši 50 % na pořízení hmotného investičního majetku družstva v částce 854.000,- Kč, kde zahrnul v žádosti a její příloze mimo jiné položky i žehlící stůl s napařováním a textilní pásovou pilu BAEX, jež měly sloužit pro výrobní program pletáže,načež dne 30. 11. 1995 pod č. byla M. f. ČR poskytnuta dotace ve výši 50 %, představující částku 664.000,- Kč, a po doručení uvedené částky ze státního rozpočtu na účet MF ČR, vedený u Č. s., a. s., okresní pobočky ve F., obviněný P. Ř. na podkladě nepravdivé faktury ze dne 5. 12. 1995, vystavené nezjištěnou osobou jménem obchodní společnosti D. š., s. r. o., se sídlem F., T. G. M., na údajnou dodávku pásové pily BAEX včetně příslušenství a žehlícího stolu s napařováním ve fakturované částce 106.500,- Kč, dne 6. 12. 1995 odčerpal tuto částku z výše uvedeného účtu na účet VDI S. a převedl na účet obchodní společnosti D. š., s. r. o, odkud byla dne 14. 12. 1995 vyzvednuta v hotovosti jednatelem obchodní společnosti D. š., s. r. o., O. D. a obviněnému zpět předána pro vlastní potřebu, a takto způsobil českému státu, zastoupenému M. f. ČR, škodu ve výši 106.500,- Kč,

Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění P. Ř. a Ing. J. K. prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Shodně v nich odkázali na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a byl jim uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jim byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.

Dovolatel P. Ř. byl přesvědčen, že předmětné skutky nenaplňují znaky žádného trestného činu, resp. vykazují znaky jiného trestného činu, než jaký v nich spatřovaly soudy nižších stupňů. Ve vztahu k právnímu posouzení skutků pod body I. a), b) a II. namítl absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu a s poukazem na rozhodnutí publikované pod č. 56/1994 Sb. rozh. tr. tvrdil, že podle právní úpravy platné do 31. 12. 1997 nebylo jednání spočívající ve vylákání peněžitých prostředků trestným činem, neměl-li dlužník již v době půjčky, dotace či úvěru úmysl prostředky nevrátit. Nepřichází proto v úvahu posoudit jako trestné jeho jednání z období do 31. 12. 1997 spočívající ve vylákání peněžních prostředků, na základě nepravdivých či zfalšovaných podkladů. Bylo třeba prokázat nejen úmysl uvést někoho v omyl, ale rovněž i úmysl způsobit škodu, což však podle dovolatele soud prvního stupně neučinil. Odvolacímu soudu následně vytkl, že aniž znovu provedl stěžejní důkazy, pozměnil skutkový stav, když popis skutku doplnil zjištěním s vědomím, že tato nebude řádně a včas zaplacena. Takový postup soudu je v rozporu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. a představuje závažný zásah do práva obviněného na spravedlivý proces. Domníval se, že ani po výše uvedeném doplnění skutkových zjištění nenaplňuje jeho jednání znaky trestného činu podvodu po stránce subjektivní. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel předeslal, že pokud odvolací soud u obviněného R. B. uzavřel, že škoda, která formálně naplňuje znak škody velkého rozsahu, se posuzuje jen jako škoda značná, neboť není podstatně zvýšen stupeň společenské nebezpečnosti, pak tento závěr měl být učiněn i ve vztahu k němu. Především ale zdůraznil, že od spáchání skutku uplynula doba delší jak dvanáct let, obvinění mu bylo sděleno až 12. 4. 1999. S poukazem na svůj zdravotní stav, stáří, invaliditu, dlouhodobá onemocnění, která podle něho byla objektivní příčinou jeho nemožnosti dostavit se k hlavního líčení, ze kterých se vždy řádně omluvil, odmítl závěr, že svými obstrukcemi zavinil prodlužování délky řízení. Na prodlužování délky řízení se podíleli i oba spoluobvinění, kteří byli rovněž hospitalizováni, resp. podrobili se operačním zákrokům, což však za obstrukce považováno nebylo. Rovněž poukázal na skutečnost, že ačkoliv byla obžaloba podána 9. 7. 2001, byl první úkon směřující k projednání věci učiněn až 2. 1. 2003. Soudy podle něho pochybily, pokud nezohlednily délku trestního řízení a v jeho případě neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Obviněný P. Ř. proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby předsedkyně senátu Nejvyššího soudu rozhodla o odložení výkonu předmětného rozhodnutí.



Obviněný Ing. J. K. namítl, že ve vztahu ke skutku pod bodem I. a) výroku o vině napadeného rozsudku nebyly splněny materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a že škoda 7.782.000,- Kč formálně naplňující znak škody velkého rozsahu měla být posouzena pouze jako značná škoda , poněvadž není podstatně zvyšován stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Poukazoval na skutečnost, že od spáchání tohoto skutku již uplynula doba dvanácti let a že délka trestního řízení přesáhla dobu osmi let, přičemž on sám nikdy žádné průtahy nezavinil. S odkazem kupř. na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1087/2008 dovozoval, že skutek pod bodem I. a) měl být kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) t r. zák. Zdůraznil že nepřiměřená délka trestního řízení, jeho věk a skutečnost, že vytýkané jednání bylo zjevným excesem z dlouhodobě vedeného řádného života, umožňovaly přijmout závěr, že výše škody zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost jen v míře odpovídající ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Pro případ, že by dovolací soud tuto argumentaci neakceptoval, vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na nutnost kompenzace porušení lhůty přiměřené pro projednání věci nebylo nutno ukládat nepodmíněný trest. V této souvislosti s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 uplatnil i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoliv připouštěl jeho problematičnost. Při úvaze o nepodmíněném trestu odnětí svobody je podle něj nutno zkoumat, zda jde s ohledem na délku řízení ještě o proporcionální zásah do osobní svobody obviněného. Uzavřel, že v jeho případě byly splněny podmínky pro uložení trestu odnětí svobody nespojeného s jeho bezprostředním výkonem jak s ohledem na délku řízení, tak i účel trestu.

Subsidiárně ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve shodě s obviněným P. Ř. uváděl, že skutky, tak jak jsou vymezeny pod bodem I. a) a II. výroku o vině, nevykazují všechny znaky trestných činů podvodu podle § 250 odst. 1, 4 popř. § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. s ohledem na absenci subjektivní stránky trestného činu. Zdůraznil, že podvodný úmysl musí mít pachatel již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku trestného činu. Nestačí, aby podvodný úmysl pojal až dodatečně. Jednání spočívající ve vylákání úvěru (subvence, dotace) nebo jejich použití v rozporu se stanoveným účelem proto nebylo do 31. 12. 1997 trestné, neměl-li dlužník již v době půjčky (dotace, úvěru) úmysl poskytnuté prostředky nevrátit. Z tohoto pohledu se soud prvního stupně věcí vůbec nezabýval, když dokazování bylo zaměřeno téměř výlučně na pravdivost podkladů k dotaci a návratné finanční výpomoci, aniž by se soud zabýval otázkou, zda bylo úmyslem obviněných způsobit škodu. Vytkl, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neobsahovala všechny zákonné znaky trestného činu podvodu a doplnil-li ji odvolací soud o zjištění, že se popsaného jednání dopustili s vědomím, že tato nebude řádně a včas zaplacena , nepostupoval v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř., poněvadž ve veřejném zasedání neprovedl žádné důkazy. I přes toto doplnění však podle podatele nevyplývá ze skutkových vět podvodný úmysl, resp. úmysl způsobit škodu velkého rozsahu na cizím majetku. Záměr odčerpat finanční prostředky ze státního rozpočtu byl dán, nikoli ovšem tempore criminis s podvodným úmyslem, tedy s úmyslem způsobení škody na cizím majetku; ke vzniku škody došlo až nevrácením poskytnutých prostředků za stanovených podmínek v důsledku skutečností, které nastaly ex post, kdy dovolatel vyhověl žádosti spoluobviněného P. Ř. o vyplácení peněžních částek v hotovosti. Obviněný Ing. J. K. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. S odkazem na ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. požádal předsedkyni senátu Nejvyššího soudu o odložení výkonu předmětného rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného Ing. J. K. k námitkám vztahujícím se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a k posuzování materiální podmínky použití vyšší trestní sazby s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 11 Tdo 760/2007 uvedl, že delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu, stejně jako délka trestního řízení, nezakládají absenci materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Konstatoval však, že v předmětné trestní věci skutečně došlo k porušení práva obviněného Ing. J. K. na projednání věci v přiměřené lhůtě, přičemž průtahy v řízení nebyly podle výslovného zjištění odvolacího soudu zaviněny jmenovaným obviněným. Nepřiměřená délka řízení, stejně jako časový odstup od spáchání skutku, jsou však okolnostmi, které nastaly až po spáchání trestného činu. Ve smyslu zásad shora uvedených k nim proto při posuzování podmínek § 88 odst. 1 tr. zák. pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty nelze přihlížet a námitky dovolatele v tomto směru nejsou důvodné. Další dovolatelem zmiňované skutečnosti (vyšší věk a jeho dosavadní bezúhonnost) nejsou podle názoru státního zástupce takového charakteru, aby opravňovaly k závěru, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu nedosáhl stupně společenské nebezpečnosti odpovídajícího ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Uplatněné námitky proti uloženému trestu odnětí svobody, zejména pokud se týká jeho nepodmíněnosti, deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Připustil však, že takové vady lze uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a bude je možné dovodit především v případech, kdy soudy otázku nepřiměřené délky řízení, která již dosáhla intenzity porušení ústavního práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě, při ukládání trestu zcela pominuly. V předmětné trestní věci ovšem odvolací soud při ukládání trestu délku trestního řízení výslovně a měřitelným způsobem zohlednil. Námitky dovolatele podle státního zástupce směřují spíše proti míře kompenzace. Jde tedy fakticky o námitky směřující proti přiměřenosti uloženého trestu a je přinejmenším sporné, zda i takovéto námitky lze pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Konstatoval nicméně, že tyto námitky nelze považovat za důvodné ani z věcných důvodů. Odvolací soud v zájmu satisfakce za porušení dovolatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, aniž by se při tom striktně držel formálních podmínek pro takový postup. O takto uloženém trestu nelze konstatovat, že by jeho druh či výměra byly v rozporu s přiměřeností trestu dle norem ústavních.

Stran námitek, jež se týkaly naplnění subjektivní stránky, uvedl, že si lze představit přiléhavější vyjádření subjektivní stránky trestné činnosti v tzv. skutkových větách. V případě návratné finanční výpomoci ve výši 6.400.000,- Kč, která skutečně nesla určité rysy úvěru, bylo nicméně v tzv. skutkové větě uvedeno, že obvinění jednali ...s vědomím, že tato nebude řádně a včas zaplacena... . Tímto konstatováním byla existence od počátku existujícího úmyslu obviněných způsobit škodu na cizím majetku alespoň rámcově vyjádřena. Námitky, podle kterých k této okolnosti nebylo vedeno dokazování, resp. podle které odvolací soud postupoval v rozporu se zásadami ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., jsou skutkového, resp. procesního charakteru, a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Argumentaci dovolatele, která vychází ze zásad platných pro posouzení trestnosti tzv. úvěrového podvodu za právní úpravy platné do 31. 12. 1997, označil za nepřiléhavou. Úmysl obviněných směřující ke způsobení škody na cizím majetku byl dán již tím, že obvinění uváděním nepravdivých údajů vylákali ze státního rozpočtu nevratnou dotaci, kterou by bez uvedení těchto údajů nezískali. Trestný čin byl při tom dokonán až převedením finančních prostředků na účet společnosti J. C. P. & T. spol. s r. o., neboť v době, kdy se nacházely na účtu M. f. vedený u Č. s., okresní pobočka ve F., s nimi obviněný Ing. J. K. ani žádný z dalších obviněných nemohl volně disponovat. V době tohoto převodu dovolatel již nepochybně věděl, že jím fakturované stroje a zařízení nebyly nikdy dodány a že prostředků bude použito k jiným účelům, než na jaké byla dotace poskytnuta. Pokud dovolatel vystavil fiktivní faktury umožňující takovýto převod a následně s finančními prostředky došlými na účet společnosti J. C. disponoval, pak nepochybně jednal v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku, tj. získat uváděním údajů neodpovídajících skutečnosti prostředky ze státního rozpočtu, které by při sdělení pravdivých údajů o zamýšleném způsobu užití peněz ze státního rozpočtu nikdy uvolněny nebyly. Námitky obviněného Ing. J. K. proto považoval za zcela neopodstatněné.

Státní zástupce se vyjádřil i k dovolání obviněného P. Ř. a jeho námitky, jež opřel o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997, označil za parafrázi námitek, které v části svého dovolání uplatnil spoluobviněný Ing. J. K.. Odkázal proto na argumentaci o nedůvodnosti uplatněných námitek obsaženou ve vyjádření k dovolání spoluobviněného Ing. J. K. s tím, že tuto argumentaci lze vztáhnout i na dílčí útok pod bodem III. výroku o vině, který spáchal obviněný P. Ř. sám, resp. v součinnosti s nezjištěnou osobou. Upozornil na skutečnost, že dovolatel ani nepoukazuje na žádné konkrétní okolnosti, na jejichž podkladě by v době odčerpání finančních prostředků z účtu vedeného u Č. s., okresní pobočka F., tj. v momentě, kdy byl trestný čin dokonán, mohl reálně předpokládat, že tyto prostředky budou státu vráceny. Ačkoli jmenovaný obviněný obsáhle deklaroval svoji vědomost o rozsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil též námitku týkající se porušení procesního ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., která tomuto dovolacímu důvodu zjevně neodpovídá.

Ve vztahu k výhradám, o něž dovolatel opřel existenci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce uvedl, že domáhal-li se obviněný toho, aby s ohledem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. byl skutek popsaný pod body I., III. výroku o vině právně kvalifikován toliko jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pak tyto námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově neodpovídají, bylo by je nicméně možno obsahově podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po věcné stránce je však nelze nepovažovat za důvodné. Vyjádřil přesvědčení, že na určení stupně společenské nebezpečnosti činu nemůže mít vliv okolnost, která stojí mimo osobu pachatele a jeho čin, a která neexistovala v době, kdy pachatel čin spáchal, a proto doba, která uplynula od spáchání trestného činu do jeho zjištění a objasnění, nemůže být při posuzování stupně společenské nebezpečnosti hodnocena jako okolnost, která snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Delší časový odstup od spáchání trestného činu, stejně jako délka trestního řízení, nemohou proto zakládat absenci materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Další dovolatelem zmiňované skutečnosti (vyšší věk, zdravotní stav a jeho dosavadní bezúhonnost) nejsou podle názoru státního zástupce takového charakteru, aby opravňovaly k závěru, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění znaku způsobení škody velkého rozsahu nedosáhl stupně společenské nebezpečnosti odpovídajícího ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Pokud dovolatel poukazoval na postup soudů při právní kvalifikaci jednání spoluobviněného R. B., pak lze konstatovat, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání tohoto obviněného byl nižší nežli u dovolatele především s ohledem na menší míru jeho účasti na trestné činnosti. Tento obviněný se dopustil pouze jednoho útoku [bod I. b) výroku o vině] a podílel se na způsobení škody 5.018.000,- Kč, což je i z hlediska formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 250 odst. 4 tr. zák. částka hraniční. Stran námitek možné aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. uvedl, že problematiku délky řízení nelze dost dobře podřadit pod pojem okolnosti případu ani pod pojem poměry pachatele , tj. pod kritéria v ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. uvedená; podle dlouhodobě konstantní judikatury je navíc aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. vyloučena za situace, kdy bylo současně použito právní kvalifikace nejpřísněji trestné kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. (a to ještě účelová) by přicházela v úvahu toliko v případě extrémních průtahů v řízení zaviněných orgány státu, o což se v daném případě nejednalo, neboť na délce řízení se evidentně podílely i obstrukce ze strany obviněného P. Ř. Dodal, že i v případě, že by obviněnému zdravotní stav skutečně bránil v účasti u hlavního líčení, šlo by o objektivní okolnost, která by sice nešla k tíži obviněného, nebylo by ji však možno přičítat ani k tíži orgánů státu. Soudy podle něho nepochybily, pokud u obviněného P. Ř. neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.

Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v těch částech dovoláních, v nichž obvinění zpochybnili správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., resp. odst. 3 písm. b) tr. zák. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné především otázky, zda skutky, jak byly popsány v rozhodnutí soudů, byly naplněny znaky subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. a zda ve vztahu ke skutku pod bodem I., III. ohledně obviněného P. Ř. a I. a) ohledně obviněného Ing. J. K. kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. byly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby § 250 odst. 4 tr. zák. ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchá, kdo takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Škodou velkého rozsahu se ve smyslu kritérií § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč, značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že podstatou trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel uvede jinou osobu v omyl nebo využije něčího omylu, popřípadě zamlčí podstatné skutečnosti, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem až čtyři různé osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená, přičemž poškozený a osoba jednající v omylu nemusí být subjekty totožné. Kromě pachatele může jít u ostatních osob též o právnické osoby.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud ve vztahu k obviněnému P. Ř. pod body I. a), b), III., ve vztahu k obviněnému Ing. J. K. pod bodem I. a) považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu (nepřesně uvedeno způsobil tím škodu velkého rozsahu). Ve vztahu k oběma obviněným pod bodem II. pak, že ke škodě cizího majetku jiného obohatili tím, že uvedli někoho v omyl, a způsobili tak na cizím majetku značnou škodu (nepřesně uvedeno způsobili tím značnou škodu).

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky těchto trestných činů naplňují, třebaže si jistě lze představit i pregnantnější vyjádření popisu jednání obviněných včetně jejich zavinění, jak ostatně připustil i odvolací soud. Skutková zjištění vyjadřují jednání obviněných, jehož podstata spočívala v tom, že obviněný P. Ř. jako předseda družstva S. v. d. i., se sídlem F., žádal celkem ve třech případech o dotace, resp. finanční výpomoc, ze státního rozpočtu na vybudování komplexu služeb motoristům, na strojní a technologické zařízení pro služby provozovny gastroslužeb a vysavače interiéru vozidel k provádění služeb v oblasti motorismu a potravinářství, na pořízení hmotného investičního majetku (žehlící stůl s napařováním a textilní pásová pila Baex), pod záminkou zajištění nových pracovních míst pro zdravotně postižené. Tyto dotace byly ze státního rozpočtu poskytnuty, jejich vyplacení však bylo vázáno na předložení faktur. Obviněný P. Ř. žádal vyplacení dotací, resp. poskytnutí finanční výpomoci, na základě fiktivních faktur specifikovaných pod body I. a) a II., které pro něho obstaral obviněný Ing. J. K., na základě fiktivních faktur označených pod bodem I. b), které zajistil obviněný R. B. a na podkladě nepravdivé faktury, kterou mu vystavila nezjištěná osoba (bod III.). Teprve po předložení těchto fiktivních faktur odčerpal z účtu M. f., vedeného u Č. s., okresní pobočka ve F., odpovídající peněžní částku a posléze ji převedl na účet společnosti J. C. P. & T. spol. s r. o. [bod I. a), II.], na účet společnosti B. O., spol. s r.o., na úhradu závazků této společnosti [bod I. b)], a D. š., s. r. o. (bod III.). Z účtu společnosti J. C. P. & T. spol. s r. o., pak jednatel společnosti obviněný Ing. J. K. vyplácel obviněnému P. Ř. blíže neurčené částky v hotovosti a zbývají prostředky byly použity na krytí závazků společnosti J. C. P. & T. spol. s r. o. Peněžní prostředky z účtu společnosti D. š., s. r. o., byly vyzvednuty jednatelem této společnosti a předány obviněnému P. Ř. pro jeho vlastní potřebu. Tímto jednáním českému státu zastoupenému M. f. České republiky způsobili škodu, a to obviněný P. Ř. pod body I., III. v celkové výši 12.906.500,- Kč, pod bodem II. ve výši 3.023.500,- Kč, obviněný Ing. J. K. pod bodem I. a) ve výši 7.782.000,- Kč, pod bodem II. ve výši 3.023.500,- Kč.

Oba obvinění shodně namítli, že skutková zjištění soudů nezahrnují všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, zejména pak jeho subjektivní stránku, vytkli, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost prokázání jejich úmyslu způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Tento nedostatek nebyl odstraněn ani doplněním tzv. skutkové věty v návětě bodu I. o zjištění ...a dále návratná finanční výpomoc investičního charakteru ve výši 6.400.000,- Kč na stejný účel s vědomím, že tato nebude řádně a včas zaplacena . Měli za to, že toto zjištění navíc odvolací soud ani nemohl učinit, protože ve veřejném zasedání neprováděl žádné nové důkazy; pakliže takto doplnil zjištění soudu prvního stupně, porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.

Soudy se otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, byť relativně stručně, zabývaly a jejich závěry lze akceptovat.

V obecné rovině jistě platí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. Za trestný čin podvodu skutečně nelze považovat jednání, kdy teprve po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které bránily obviněnému splnit závazek z úvěrových smluv a které nemohl v době jejich uzavření ani předvídat, jestliže by jinak byl tehdy schopen závazky splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit. O to však v posuzovaném případě nešlo.

Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že peněžní prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu M. f. České republiky měly povahu jednak nevratných investičních dotací, jednak návratné finanční výpomoci viz částka 6.400.000,- Kč v rámci skutku pod bodem I. výroku o vině. Tyto peněžní prostředky nebyly po odsouhlasení dotace na účtu u Č. s., okresní pobočka F., volně přístupné, neboť podmínkou jejich čerpání bylo předložení příslušné faktury osvědčující splnění účelu, k jakému byly poskytnuty. Proto byly v pobočce Č. s. předloženy fiktivní faktury vystavené mimo jiné i obviněným Ing. J. K., čímž byli příslušní pracovníci Č. s. uváděni v omyl, aby byly finanční prostředky z účtu u Č. s. ke škodě českého státu odčerpány a posléze převedeny na účty již výše jmenovaných obchodních společností, aniž by byly využity k účelu, k němuž byly určeny.

Jde-li o jednání obviněného P. Ř., soudy přesvědčivě dovodily, že tento, dobře znalý ekonomické situace a poměrů v družstvu S. v. d. i., od samého počátku jednal s vědomím, že poskytnuté dotace nevyužije k určeným účelům, a tento záměr zčásti sám, zčásti na podkladě společného jednání se spoluobviněnými Ing. J. K. a R. B. uskutečnil. Na úmysl obviněného vylákat neoprávněné vyplacení dotace a potažmo způsobit státu škodu bylo možno usuzovat i z dalších okolností případu. Aby zakryl svůj záměr čerpat dotaci, neseznámil členskou základnu se svým úmyslem získat dotaci, nepodal informace o způsobu čerpání dotací, ani o vstupu VDI S. do společnosti B. O., spol. s r. o., snaha zakrýt protiprávní jednání různými fiktivními smlouvami. Jak výstižně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním obou obviněných, úmysl obviněných směřující ke způsobení škody byl dán již tím, že uváděním nepravdivých údajů vylákali ze státního rozpočtu nevratnou dotaci, kterou by bez uvedení těchto údajů nezískali. Rozdíl mezi obviněným P. Ř. a Ing. J. K. spočívá v tom, že zatímco obviněný P. Ř. sledoval podvodný záměr od chvíle, kdy žádal o poskytnutí dotací a jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., podvodný úmysl obviněného Ing. J. K. lze vysledovat nejpozději ve chvíli, kdy vystavil nepravdivé faktury, ač věděl o účeli i cíli, k němuž byly určeny. Ani v jeho případě není důvodu pochybovat o existenci nejméně úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., což dokládá nejen způsob nakládání s finančními prostředky po dojití na účet společnosti J. C. P. & T. spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, ale i okolnosti spojené se zakrýváním podvodného jednání v následujícím období.

Pakliže obviněný Ing. J. K. akcentoval, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu vyžaduje, aby pachatel podvodně jednal s úmyslem způsobit na cizím majetku škodu již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu, je třeba uvést, že tento předpoklad byl v jeho případě splněn. Opakovaně bylo připomenuto, že s finančními prostředky státu uloženými na účtu u pobočky Č. s. nemohl žádný z obviněných volně nakládat, až po předložení fiktivních faktur byly převedeny na účet společnosti J. C. P. & T. spol. s r. o., a teprve v tomto okamžiku byl trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. dokonán. Obviněný Ing. J. K. tak vystavil fiktivní faktury v průběhu naplňování objektivní stránky trestného činu podvodu a v době převodu peněžních prostředků na účet této společnosti již věděl, že jím fakturované stroje ani zařízení nebyly dodány, že prostředky byly užity k jiným než určeným účelům; pokud vystavil fiktivní faktury umožňující takový převod peněz a následně s finančními prostředky došlými na účet společnosti J. C. P. & T. spol. s r. o., disponoval, není pochyb o jeho úmyslu způsobit škodu na cizím majetku už v době vystavení nepravdivých faktur.

Jakkoliv jsou nepřiléhavé argumenty dovolatelů srovnávající podmínky úvěrových smluv s podmínkami, za nichž byly přiznány a vyplaceny nevratné investiční dotace, lze připustit, že povahu srovnatelnou s podmínkami úvěru měla návratná finanční výpomoc ve výši 6.400.000,- Kč zmiňovaná pod bodem I. výroku o vině, ve vztahu k níž odvolací soud upřesnil, že obvinění jednali ...vědomím, že tato nebude řádně a včas zaplacena , čímž alespoň rámcově vyjádřil úmysl obviněných způsobit na cizím majetku škodu. Vyjádření tohoto úmyslu obviněných se opíralo o reálné podmínky a stav v družstvu S. výrobní družstvo invalidů, o čemž obviněný P. Ř. musel vědět, a obviněný Ing. J. K. byl s tímto následkem nejméně srozuměn z důvodů, které již byly vyloženy výše a které souvisely se způsobem reálného opatření a nakládání s finančními prostředky.

V této souvislosti lze zaznamenat, že ačkoliv je námitka o porušení ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., k němuž mělo dojít tím, že odvolací soud bez provádění důkazů doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně ve shora naznačeném smyslu, nepochybně námitkou procesní, již nelze relevantně uplatnit s odkazem na žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., nelze nevidět, že odpovídající doplnění pouze reflektovalo stav zjištěný již soudem prvního stupně, ale nevyjádřený v popisu skutku ve výroku jeho rozsudku. Nejde tedy o nové skutkové zjištění, ani změnu skutkového zjištění soudu prvního stupně, a proto nelze v jeho postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

Dovolatelé dále shodně namítli, že nebyla naplněna materiální podmínka předpokládaná v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití vyšší trestní sazby § 250 odst. 4 tr. zák. Obviněný P. Ř. uvedl, byť nesprávně odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že pokud odvolací soud u spoluobviněného R. B. učinil závěr, že škoda, která formálně naplňuje zákonný znak škody velkého rozsahu byl posouzen jen jako značná škoda, měl stejný závěr učinit i u něj. V této souvislosti upozornil na dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti, na délku řízení, svůj věk, osobní poměry, zdravotní stav. Obdobně argumentoval i obviněný Ing. J. K. I on poukazoval především na nepřiměřenou délku řízení, dobu, jež uplynula od spáchání činu, jeho věk, dosavadní bezúhonnost a měl za to, že skutek pod bodem I. a) napadeného rozsudku měl být právně posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolací soud názory obviněných nesdílí.

Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. je způsobení škody velkého rozsahu. Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě způsobení škody velkého rozsahu, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, jak je určován v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci však v případě č inu obviněných nejde.

Ustanovení § 250 odst. 1, 4 tr. zák. bylo oběma soudy aplikováno ve vztahu ke zjištění, že obviněný P. Ř. skutky pod body I., III. způsobil škodu ve výši 12.906.500,- Kč, obviněný Ing. J. K. skutkem pod bodem I. a) škodu ve výši 7.782.000,- Kč. Je pravdou, že odvolací soud se speciálně naplněním materiální stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve vztahu k obviněným P. Ř. a Ing. J. K. nezabýval, víceméně odkázal na správnost právních závěrů soudu prvního stupně, který její naplnění konstatoval s odkazem na podmínky § 88 odst. 1 tr. zák., když neshledal žádnou okolnost, která by zpochybnila východisko, že v konkrétním případě u jmenovaných obviněných způsobení škody velkého rozsahu znamená, že stupeň nebezpečnosti jejich činu pro společnost je podstatně zvýšen na úroveň typově odpovídající případům kvalifikované skutkové podstaty podle § 250 odst. 4 tr. zák. Správnost závěrů soudů obou stupňů dokládá nejen výše způsobené škody, která významně převyšuje rozhodnou hranici 5.000.000,- Kč, ale i četnost útoků, jejich promyšlenost, následná snaha obviněných podvodné jednání zakrýt a nikoliv nevýznamně též společenský prostor, jehož obvinění pro páchání trestné činnosti zneužili, poněvadž prostředky získané dotacemi byly určeny ke zlepšení podmínek života postižených a ve prospěch možností jejich začlení do společnosti. Věk obviněných, jejich zdravotní stav, osobní či rodinné poměry a ani dosavadní bezúhonnost na tomto závěru nemohou nic změnit, nemohou založit absenci materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. v kontextu s povahou a závažností činu, jehož se obvinění dopustili. Obdobně nepřiměřená délka řízení či doba, jež uplynula od spáchání činu, jsou okolnostmi, které v konkrétní věci nemohly modifikovat právní závěry soudů obou stupňů stran právní kvalifikace skutků, ale našly správně svého výrazu v úvahách o druhu a výměře trestu.

Pokud obviněný P. Ř. poukazoval na odlišný postoj soudů stran posuzování téže okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u spoluobviněného R. B., lze zcela odkázat na vyjádření státního zástupce, který přiléhavě poznamenal, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu tohoto obviněného byl nižší nežli u obviněného P. Ř. (ale i obviněného Ing. J. K.) především s ohledem na menší míru jeho účasti na trestné činnosti; dopustil se pouze skutku pod bodem I. b) a podílel se na způsobení škody 5.018.000,- Kč, což je i z hlediska formálních znaků kvalifikované skutkové podstaty podle § 250 odst. 4 tr. zák. částka hraniční.

Obvinění se zřetelem k době, jež uplynula od spáchání činu, a délce řízení napadli i výrok o trestu a domáhali se toho, aby jim byl uložen trest odnětí svobody za použití § 40 odst. 1 tr. zák., resp. aby snížení trestu u obviněného Ing. J. K. bylo ještě markantnější, než jak je učinil odvolací soud. V této souvislosti odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (obviněný Ing. J. K. z opatrnosti, jak uvádí v textu dovolání), podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ). Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též Soud ) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002).

Relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud pro lidská práva ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má Evropský soud pro lidská práva za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud pro lidská práva k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.

Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy I. ÚS 603/06, III. ÚS 715/06).

Ačkoliv námitku spočívající v tvrzení, že nepřiměřená délka řízení nenalezla patřičný reflex ve výroku o trestu, nelze jednoznačně podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř., nelze od citovaných nálezů Ústavního soudu odhlédnout a ignorovat je. Námitka obviněných, že uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný z hlediska délky řízení a časového odstupu od spáchání skutku, však v konkrétním případě nemůže obstát.

Dovolací soud se zřetelem na stupeň nebezpečnosti činů obviněných pro společnost, jejich zjevně ziskuchtivou pohnutku, promyšlenost, výši způsobené škody nesdílí názor obviněných, že délka řízení, byť nepřiměřená, a časový odstup od spáchání činu se měly významněji promítnout do úvah o druhu a především výměře trestu.

Odvolací soud se otázkou délky řízení zabýval a závěry, na jejichž podkladě diferencoval mezi postavením obou dovolatelů, řádně odůvodnil.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 49 T 7/2001 vyplývá, že sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému P. Ř. doručeno dne 15. 4. 1999 (původně byl skutek právně posuzován jako trestné činy podle § 127 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 125 odst. 1 tr. zák., upozornění na změnu právního posouzení bylo obviněnému doručeno dne 25. 3. 2000), obviněnému Ing. J. K. dne 20. 3. 2000. Úkony trestního řízení byly orgány činnými v přípravném řízení prováděny bez významnějších průtahů a v tomto stadiu řízení nebyly zjištěny závažnější nedostatky. Obžaloba byla na oba obviněné podána u Krajského soudu v Ostravě dne 9. 7. 2001 a byla vedena pod sp. zn. 49 T 7/2001. S odkazem na konkrétní stav neskončených věcí v senátě 49 T předseda senátu žádal o prodloužení lhůty podle § 181 odst. 3 tr. ř. a prodloužení lhůty mu bylo povoleno do 31. 12. 2002 (č. l. 1575). Ve věci byl učiněn úkon směřující k jejímu projednání až dne 3. 1 2003. Hlavní líčení bylo nařízeno na dny 12. - 16. 5. 2003. Dne 7. 5. 2003 byla Krajskému soudu v Ostravě doručena žádost obviněného P. Ř. o odročení hlavního líčení z důvodů pracovní neschopnosti (č. l. 1623). Hlavní líčení bylo proto odvoláno. Následně bylo hlavní líčení po opakovaném prověřování zdravotního stavu obviněného P. Ř. nařízeno dne 3. 9. 2003 na dny 6. 9. 1. 2004. Obviněný P. Ř. opět doručil omluvu z důvodu chřipkového onemocnění (č. l. 1659). Obviněný se omluvil i z hlavního líčení plánovaného na 29. 3. 2004 a další dny (č. l. 1682). Následovaly další omluvy z hlavních líčení (č. l. 1704, 1740). Nikoliv zanedbatelným zjištěním je sdělení MUDr. I. Z., praktického lékaře a internisty, z 20. 5. 2004, že obviněný P. Ř. je ve stavu práce neschopných od 18. 12. 2003, ale jeho zdravotní stav umožňuje účast v hlavním líčení. V důsledku těchto odkladů vyvolaných zdravotními obtížemi obviněného P. Ř. se první hlavní líčení konalo až 21. 4. 2005. Hlavní líčení plánované na 13. 6. 2005 nebylo konáno z důvodu nepřítomnosti obviněného Ing. J. K., který v tento den postoupil operaci srdce. Dne 18. 10. 2005 obviněný P. Ř. adresoval soudu další omluvu z hlavního líčení ze zdravotních důvodů. Ze stejných důvodů nebylo konáno ani hlavní líčení naplánované na 23. 2. 2006. V hlavním líčení bylo pokračováno až dne 29. 5. 2006 (č. l. 1887). Následně si však obviněný P. Ř. zlomil nohu a hlavní líčení dne 25. 7. 2006 se nekonalo (č. l. 1954). Konáno nebylo ani dne 25. 9. 2006, a to z důvodu hospitalizace obviněného R. B. (č. l. 1975). Další hlavní líčení se pak konala ve dnech 17. 1. 18. 1. 2007 a 23. 2. 2007, 11. 4. 2007, 11. 6. 2007, 13. 7. 2007 a 31. 7. 2007, kdy byl krajským soudem vyhlášen první odsuzující rozsudek (č. l. 2134). Během jednoho měsíce došlo k vyhotovení a rozeslání rozsudku. Spisový materiál byl Vrchnímu soudu v Olomouci jako odvolacímu soudu s odvoláními obviněných a státního zástupce předložen dne 18. 10. 2007 (č. l. 2265). Veřejné zasedání odvolací soud konal již 5. 12. 2007, přičemž rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil, částečně zastavil trestní stíhání obviněného P. Ř. a věc vrátil soudu stupně k novému rozhodnutí, jak již bylo rekapitulováno. Po vrácení věci (dne 11. 1. 2008) Krajský soud v Ostravě konal hlavní líčení dne 26. 3., 27. 3., 30. 4. a 30. 5. 2008, kdy vyhlásil nový odsuzující rozsudek. Proti tomuto rozsudku podali obvinění a státní zástupce odvolání, o nichž bylo rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci dne 3. 9. 2008. Z obsahu spisu se také podává, že obviněný P. Ř. opakovaně nepřebíral poštu, nepobýval na adrese, kterou označil jako adresu pro doručování.

Dovolací soud při hodnocení přiměřenosti délky řízení připomíná, že skutečnost, že na délku soudního řízení měly vedle povahy věci, která nebyla jednoduchá, na straně orgánů státu vliv i faktory objektivní (přetíženosti senátu, množství napadlých věcí), nemůže ani podle konstantní judikatury Ústavního soudu ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, neboť je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod, popř. v Úmluvě, byly respektovány. Toto východisko reflektoval ostatně ve svých závěrech i odvolací soud. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným.

Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že při novém rozhodnutí o trestu obviněného P. Ř. přihlédl jak k časovému odstupu od spáchání činu, tak k délce řízení, maje přitom na zřeteli, že to nebyly výlučně orgány státu, které v jeho případě nepřiměřenou délku řízení zavinily. Ani podle názoru dovolacího soudu nepochybil, pokud obviněnému P. Ř. uložil úhrnný trest odnětí svobody ve stejné výměře, jak to učinil již soud prvního stupně, tedy šesti let, a pro jeho výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. U jmenovaného obviněného nemohlo být totiž přehlédnuto jeho vůdčí postavení při páchání trestné činnosti, výše škody, nejvyšší míra zavinění, jak již bylo zmiňováno, a v neposlední řadě ani poznatek, že to bylo právě i jeho chování, jež zapříčinilo neúměrnou délku řízení. V této souvislosti je možné kupř. zmínit, že tento obviněný zmařil svojí nepřítomností hlavní líčení nařízené na dny 29. 3. až 1. 4. 2004, kdy sice byl v pracovní neschopnosti, ale jeho zdravotní stav účast v hlavním líčení umožňoval, či dále hlavní líčení nařízené na dny 13. 9. a 14. 9. 2004, kdy svoje údajné onemocnění nedoložil, jak na to poukazoval i státní zástupce ve svém vyjádření. Ve shodě s ním není od věci poznamenat, že i kdyby zdravotní stav obviněného jeho účast v hlavním líčení nedovoloval, bránila by jeho konání objektivní okolnost, kterou by nebylo možno přičíst k tíži ani obviněnému, ani orgánů státu. Uložení úhrnného trestu odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby se zařazením do mírnějšího typu věznice přiléhavě reflektují jak dobu, jež uplynula od spáchání činů, tak nepřiměřenou délku řízení. Předpoklady pro použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody v případě tohoto obviněného zjevně splněny nebyly.

Zcela opodstatněně ale odvolací soud změnil výrok o trestu ve prospěch obviněného Ing. J. K. a za použití § 40 odst. 1 tr. zák. mu vyměřil úhrnný trest odnětí svobody na čtyři roky a pro jeho výkon jej taktéž podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Po konstatování, že bylo porušeno právo tohoto obviněného na přiměřenou délku řízení, neboť na zřejmých průtazích v řízení on nenesl žádnou vinu, že během nezanedbatelné doby, jež uplynula od spáchání trestné činnosti, se další trestné činnosti nedopustil, shledal, že odpovídající kompenzací za porušení práva na přiměřenou délku řízení, jíž lze dosáhnout i prostředky, které jsou vlastní trestnímu právu, použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák . o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a původně uložený úhrnný trest odnětí svobody na samé dolní hranici ve výměře pěti let byl snížen o jeden rok (strana 33 rozsudku). Obviněnému Ing. J. K.byl tedy uložen úhrnný trest odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl i on podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do mírnějšího typu věznice s dozorem. Při ukládání tohoto druhu a výměry trestu odvolací soud výslovně a měřitelným způsobem zohlednil nepřiměřenou délku řízení i dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti. Domáhal-li se obviněný dalšího, výraznějšího snížení takového trestu, ve skutečnosti jeho námitky směřovaly proti přiměřenosti uloženého trestu a ty s výjimkou extrémních případů (viz shora citované nálezy Ústavního soudu), což v konkrétním případě nebylo zjištěno, nelze úspěšně uplatnit prostřednictvím žádného z důvodů dovolání uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádostech obviněných o odklad výkonu rozhodnutí, poněvadž obvinění nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. května 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková