8 Tdo 439/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 168 odst. 1 písm. a) alinea 1 tr. zákoníku, § 168 odst. 1 písm. a) alinea 2 tr. zákoníku, § 168 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, § 189 odst. 1 tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



8 Tdo 439/2016-137 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 16. 11. 2016 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové o dovolání obviněného P. K. a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2014, takto:

I. Dovolání obviněného P. K. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá .
II. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky podle § 265p odst. 1 tr. ř.

1. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, a to ve výroku o vině pod bodem I., jímž byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu a o ochranném opatření zabrání věci.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

2. Za přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015 v bodě II., který zůstal tímto rozsudkem nedotčen (původně bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), a dále za trestné činy, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 1 T 11/2014, které zůstaly nedotčeny rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, a to za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.), zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), přečin ohrožování výchovy mládeže podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4.), a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5.), které zůstaly tímto rozsudkem nezměněny,

se obviněný P. K. odsuzuje podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi (7) roků a šesti (6) měsíců .

Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou .

Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se obviněnému ukládá ochranné opatření zabrání věci , a to počítače bez označení, včetně příslušenství, tvořící přílohu spisu č. 7, 3 ks CD a 2 ks DVD tvořící přílohu spisu č. 9 a notebook zn. DELL inspirion N 5110 č. 19864155197.
Odůvodnění:

A. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 1 T 11/2014, byl obviněný P. K. v bodě 1. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 3. zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) alinea první a odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve zněním účinném do 31. 7. 2014, v bodě 4. přečinem ohrožování východy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 5. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 6. přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, a v bodě 7. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2014. 2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku rozhodnuto o zabrání věci.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, podle § 258 odst. 1. písm. b), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o vině pod body 3., 6. a 7., ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o ochranném opatření, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným
pod bodem I. přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (body 3. a 6. rozsudku soudu prvního stupně),
pod bodem II. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014 (pod bodem 7. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Za tyto trestné činy a dále za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.), zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), přečiny ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4.), a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (bod. 5), ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body 1., 2., 4. a 5. nezměněn, obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl též o uložení ochranného opatření zabrání věci. B. Dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce a vyjádření k nim

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání jednak obviněný P. K. prostřednictvím obhájce, a jednak nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného pouze proti té části rozsudku soudu druhého stupně, jíž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v bodech 3. a 6., o nichž bylo nově rozhodnuto v bodě I., jakož i o výroku o trestu. Oba dovolatelé svá dovolání opřely o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a) Z obsahu dovolání obviněného
5. Obviněný dovolání zaměřil proti výroku o vině, jímž byl rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem 1. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, rozsudkem odvolacího soudu nezměněným, a proti celému výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jímž byl uznán vinným v bodě I. přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě II., jímž byl uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, s tím, že tyto výroky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, které vzniklo nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými skutkovými okolnostmi. Tyto vady obviněný shledal v tom, že soudy v řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci, nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke spravedlivému a úplnému hodnocení všech okolností důležitých pro správné rozhodnutí. 6. K činu pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně obviněný vytýkal především způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s věrohodností výpovědi poškozené Š. P. Obviněný poukázal na obsah její výpovědi a zdůraznil některé skutečnosti, o nichž vypovídala, jakož i to, že nedokázala vysvětlit, proč vzniklou situaci neřešila ihned, ale na policii ji oznámila až s odstupem dvou let a poukázal i na to, že obě dcery poškozené KOPRETINA *) i LILIE *) měly obviněného rády, vždy se k nim choval hezky, a že i poté, co mělo k činu dojít, a poškozená se s ním rozešla, jej zvala na návštěvy a měla s ním i pohlavní styk, a že se poškozená jako matka nevhodně chovala ke své starší dceři LILII . Soudu obviněný vytkl, že se s těmito skutečnostmi nijak nevypořádal, a že dostatečně nehodnotil ani výpověď dcery KOPRETINY , která popisovala, jak dobře se k ní obviněný choval. Obviněný považoval výpověď Š. P. za nepřesvědčivou také z toho důvodu, že obsahovala výslovné lži, a svědkyně dokonce připustila, že i svému bývalému manželovi J. P. několikrát vyhrožovala udáním ze zneužívání svých dětí, a to vždy, když ji chtěl opustit, k čemuž však soud při svém rozhodování nepřihlédl. Soud nepřihlédl ani k výpovědi M. L., která označila svědkyni za závistivou, že umí lidem zavařit a že si mohla na obviněného kvůli drogám i něco vymyslet. Obviněný v této souvislosti poukázal i na závěry znaleckých posudků. Zmínil, že znalec doc. PhDr. Jan Lašek, CSc., jenž hodnotil osobnost poškozené, ji shledal ve vývoji narušenou po citové stránce, avšak s tím, že k obviněnému měla kladný vztah. Podle obviněného tak nebylo prokázáno, že by se činu v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně dopustil, když k takovému závěru není možné dojít ani podle znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. Vladimírem Šupinou, jenž u obviněného nezjistil žádnou tzv. pedofilní procentivitu a hodnotil jej jako vysloveně požitkářského jedince. 7. Ve vztahu k činu pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu obviněný považoval rozsah provedeného dokazování za nedostatečný, protože soud nepřihlížel k výpovědím svědkyň N. K. a D. S. a k prohlášení K. K., jež svědčí v jeho prospěch. Za nesprávné považoval, že soud tyto výpovědi hodnotil pouze jednostranně v jeho neprospěch, a to v rozporu s tím, co svědkyně N. K. a D. S. uváděly dne 1. 9. 2015 u hlavního líčení. 8. Výrok o vině pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, rovněž považoval za řádně skutkově neprokázaný. Podle obviněného soud pro své závěry o jeho vině vycházel nikoliv z důkazů, které se týkaly obviněného, ale rozhodné poznatky byly zachyceny na laptopu N. K., s jehož obsahem nemá nic společného. Laptop se nacházel výhradně u ní v bytě, jen ona jej využívala pro svoji práci, a to ke scházení si klientů na internetu. Na optických médiích zabavených při prohlídce u obviněného bylo jen devět ilegálních videí a nějaké fotografie. Tyto byly náhodně vmíseny mezi běžnou legální pornografii a obviněný na ně nikdy v minulosti nenarazil a nevěděl, že se na příslušných optických discích nacházejí. On sám tyto materiály nevyrobil, nikdy si je všechny na počítači nepřehrál. Fotografie, které se na počítači zabaveném v jeho bytě objevovaly, byly okamžitě po vzniku PC odstraněny nebo byly přesunuty do tzv. koše , což dokládá zřejmý úmysl žádné takové materiály nevlastnit, neboť ani domovní prohlídka neodhalila případné záložní kopie těchto fotografií. Obviněný poukázal i na posudky znalců, kdy především znalec z oboru sexuologie uvedl, že obviněný má široké spektrum pro něj vzrušivých podnětů z řad žen i mužů, vždy však dospělých. Pokud byl testován na dětské podněty ve věku 4 až 8 a 12 let, byly jeho reakce silně negativní. Není tedy důvod se domnívat, že by tato ilegální pornografická díla shromažďoval a vědomě přechovával.

9. Obviněný vznesl výhrady také proti odposlechům, které byly konstatovány v průběhu hlavního líčení, spočívající v tom, že v přípravném řízení došlo k jejich filtrování v jeho neprospěch, tzn., že byly použity pouze ty, které zapadaly do koncepce obžaloby. Obviněný se dále odvolával na obsah svého vyjádření, které zpracoval sám a zaslal Vrchnímu soudu, kde podrobně popsal obdobné výhrady k nedostatkům v provedeném dokazování. 10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, v celém svém rozsahu a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 11. K podanému dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která označila obviněným podané námitky za procesní výhrady, jež nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný pouze zpochybňoval soudy zjištěný skutkový základ a nabídl vlastní verzi průběhu skutkových okolností, která se liší od té, z níž vyšly při právním posouzení věci soudy. Poukázal však na to, že obdobné námitky obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, s nimiž se soudy dostatečně vypořádaly, a proto, když obviněný v dovolání neuplatnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., podal ho z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby jej Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

12. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, Nejvyšší soud však z jeho strany neobdržel žádnou reakci. b) Z obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření k němu
13. Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném v neprospěch obviněného výlučně proti výroku v bodě I., jímž bylo rozhodnuto o skutcích, které byly v rozsudku soudu prvního stupně uvedeny v bodech 3. a 6. Prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal odvolacímu soudu, že tuto část trestného jednání obviněného posoudil jako přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a že u činu původně pod bodem 3. rozsudku soudu prvního stupně útok v první odrážce z tohoto výroku vypustil. 14. V obsahu podaného dovolání nejvyšší státní zástupce podrobně vysvětlil, že považuje za nesprávné, jestliže odvolací soud důvody zejména vyjádřenými komparativní úvahou o poměru speciality či subsidiarity mezi trestnými činy obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku a kuplířství podle § 189 tr. zákoníku dospěl k závěru, že v činech, které byly v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně popsány ve čtyřech případech a týkaly se nezletilých dětí, odvolací soud neshledal zločin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku, ale posoudil je jako přečin kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, podle něhož byl v rozsudku soudu prvního stupně posouzen pouze skutek pod bodem 6., avšak ohledně dospělých poškozených. Neztotožnil se se závěrem odvolacího soudu, že mezi těmito trestnými činy nejde o poměr speciality. Protože nepovažoval jednočinný souběh těchto trestných činů v bodech 3. (vyjma prvého dílčího útoku, který vypustil) a 6. za vyloučený, posoudil je jako jeden skutek, v němž shledal pouze znaky přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku. 15. Nejvyšší státní zástupce s poukazem na konkrétní důvody, které odvolací soud rozvedl v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, konstatoval, že se s uvedeným právním názorem nelze ztotožnit. Za správné naopak označil závěry soudu prvního stupně, jenž jednání vůči nezletilým poškozeným (bod 3) posoudil jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) alinea první a odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, s tím, že jako trestné posoudil i jednání obviněného vůči poškozené FIALKY *)z nezjištěného dne na jaře 2012, která vykonala s P. V. soulož na základě jeho žádosti, resp. na jeho naléhání (odvolacím soudem vypuštěné). Zohlednil přitom v rámci trestnosti tohoto jednání, že obviněný poškozenou na místo dopravil, P. V. ji za účelem pohlavního styku vydal a v jeho průběhu byl na místě přítomen. 16. Podle dovolání nejvyššího státního zástupce byla správnou právní kvalifikací ta, jíž ve svém rozsudku užil soud prvního stupně, jenž vycházel z názoru vyjádřeného k této otázce v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 6 To 26/2011, které bylo Nejvyšším soudem publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 24/2012 Sb. rozh. tr., podle něhož je trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) nebo odst. 2 písm. a) nebo odst. 3 písm. d) tr. zákoníku ve vztahu k trestnému činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem speciálním a jeho jednočinný souběh s tímto trestným činem je proto vyloučen. Poukázal na to, že ustanovení § 168 tr. zákoníku obsahuje dvě základní skutkové podstaty, které se liší především předmětem útoku. V odstavci prvním je předmětem útoku dítě, v odstavci druhém jsou předmětem útoku jiné osoby než děti (dospělí), které se však nerozhodovaly zcela svobodně, ale nacházely se v situaci vylučující svobodné rozhodování (násilí, pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy, použití lsti, zneužití omylu, tísně nebo závislosti). Naproti tomu ustanovení § 189 tr. zákoníku dětem žádnou zvláštní ochranu neposkytuje. Jestliže obviněný zprostředkoval pro P. V. pohlavní styk s nezletilou poškozenou FIALKOU , které pak nabízel možnost vykonávat pod jeho záštitou prostituci, z níž by mu předávala část svého výdělku, kdy obdobnou nabídku učinil i nezletilé poškozené PAMPELIŠCE *) a nezletilé poškozené SNĚŽENCE *), která dokonce ve dvou případech poskytla pohlavní styk za peníze v bytě, který obviněný obýval, a následně od ní inkasoval určité finanční částky, nemohl se obviněný dopustit trestného činu kuplířství, neboť ani jedné z poškozených nebylo v uvedené době spáchání činu 18 let, a tudíž všechny poškozené byly dětmi ve smyslu § 126 tr. zákoníku. 17. V dovolání nejvyšší státní zástupce uzavřel, že skutková podstata zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, byla inkriminovaným jednáním obviněného naplněna, a to ve všech čtyřech případech vůči třem osobám dětského věku, jak správně rozhodl soud prvního stupně. Obviněný totiž jednak dílem zlákal, svedl a dopravil dítě, aby ho jiným bylo užito k pohlavnímu styku (případ soulože poškozené FIALKY s P. V.), kořistil z takového jednání a spáchal čin v úmyslu, aby bylo jiného (tedy dítěte) užito k prostituci (případ poškozené SNĚŽENKY ), respektive dílem se dopustil jednání, které k dokonání takového činu směřovalo (případy neúspěšných pokusů o zlákání poškozených FIALKY a PAMPELIŠKY k provozování prostituce). 18. Protože přezkoumávaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, jímž byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 1 T 11/2014, částečně zrušen ve výrocích o vině pod body 3. a 6., a v rozsahu zrušení bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto způsobem nevystihujícím podstatu věci, byl dán podle státního zástupce dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť posuzované skutky, ohledně nichž odvolací soud znovu sám rozhodoval (kromě skutku popsaného pod bodem 7. z rozsudku nalézacího soudu), byly nesprávně právně posouzeny. Z uvedených důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, a to v části, kterou byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně v bodech 3. a 6. výroku o vině, dále v části, kterou bylo pod bodem I. ve věci znovu rozhodnuto a ve výroku o trestu, a aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc ve vztahu k tomuto zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

19. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno obhájci obviněného k písemnému vyjádření, čehož obviněný využil a obsáhle na dovolání nejvyššího státního zástupce reagoval vyjádřením, ve kterém v úvodní části brojil proti věrohodnosti svědkyně Š. P. v zásadně ve shodě s námitkami uplatněnými ve svém dovolání se zdůrazněním její nevěrohodnosti hraničící s nutností jejího trestního stíhání. Poukázal rovněž na vymyšlená a lživá tvrzení svědkyně FIALKY a zároveň prosazoval své verze popisu skutkových událostí. Vyjadřoval se též k poškozeným PAMPELIŠCE a SNĚŽENCE , jakož i k dalším okolnostem projednávaného případu, v nichž nabízel pouze své vlastní popisy předmětných událostí a brojil proti provedenému dokazování. Na právní výhrady nejvyšším státním zástupcem v dovolání zdůrazněných obviněný však v zásadě nereagoval. C. Obecně k dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve posuzoval splnění základních formálních podmínek u obou dovolání a shledal, že jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., a byla podána oprávněnými osobami, u obviněného podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., u nejvyššího státního zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto hledisek dále zkoumal, zda dovolání obsahují skutečnosti, které obsahově naplňují oběma dovolateli označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání. 21. K oběma dovoláním, která byla podána podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze společně uvést, že dovolání podle uvedeného důvodu je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. 22. Uvedený dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 23. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto důvodu proto nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. 24. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. D. K námitkám uvedeným v dovolání obviněného 25. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud posuzoval i dovolání obviněného, které směřovalo proti trestnému činu znásilnění (bod 1. rozsudku soudu prvního stupně), přečinu kuplířství (bod I. rozsudku odvolacího soudu) a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (bod II. rozsudku odvolacího soudu), čímž vymezil rozsah svého dovolání, jímž je dovolací soud vázán (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Obviněný své námitky ve vztahu k bodu 1. soustředil především proti věrohodnosti výpovědi svědkyně Š. P., kterou zpochybňoval zejména s ohledem na nesrovnalosti, jež se v její výpovědi objevily, ale i proto, že trestní oznámení uvedla na policii až s odstupem dvou let, že se nevhodně chovala ke svým dětem nebo že užívala drogy. V té souvislosti vytýkal, že soud dostatečně uvedené skutečnosti při svém posuzování její věrohodnosti nezvažoval a nezohlednil závěry znalců i obhajobu obviněného. Proti výroku o vině pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu brojil zásadně proto, že poškozené nezletilé dívky k provozování prostituce nesváděl, a pokud soudy posuzovaly ve věci provedené důkazy, dostatečně nepřihlédl k výpovědím svědkyň N. K., D. S. a K. K., které svědčily v jeho prospěch, což soud řádně nezhodnotil, a provedené důkazy posuzoval jednostranně. Skutku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu obviněný vytýkal nesprávně zhodnocené výstupy plynoucí z ohledání počítačových médií a domovních prohlídek, a brojil proti tomu, že by tyto důkazy prokazovaly jeho vinu, a namítal i nesprávné zhodnocení odposlechů, které též shledával provedenými ve svůj neprospěch. 26. Z obsahu takto podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm nenamítal nedostatky, které by bylo možné podřadit pod hmotněprávní posouzení, ale soustředil je výhradně proti procesnímu postupu soudů, neboť konstatoval porušení pravidel stanovených trestním řádem, neuváděl však žádné vady v hmotněprávním smyslu. I přesto Nejvyšší soud mimo rámec obviněným podaného dovolání považuje za vhodné jen stručně zmínit, že obviněným vytýkanými nedostatky přezkoumávané rozhodnutí netrpí.

27. K námitce obviněného, že soudy posuzovaly ve vztahu k výroku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně výpověď poškozené Š. P. jednostranně, že dostatečně nezhodnotily všechny okolnosti, které se v dané věci v její výpovědi objevily, především že řádně nezkoumaly její věrohodnost, je třeba uvést, že tato nemá oporu v rozsahu provedeného dokazování ani v obsahu zejména soudem prvního stupně provedeného posouzení. V té souvislosti je třeba poukázat zejména na strany 13 až 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z nichž je patrný velmi pečlivý a podrobný rozbor všech okolností, které tento soud zvažoval pro závěr o tom, že jmenovaná poškozená je věrohodnou osobou. Tyto závěry opřel nikoliv pouze o své vlastní úvahy, ale především vycházel jak ze slovních projevů poškozené Š. P., tak i z gest a nonverbálních projevů, jimiž svá slova v průběhu výpovědi doprovázela, posuzoval její reakce na položené otázky a konfrontoval jí uváděné skutečnosti se závěry, které k její osobě učinili znalci doc. PhDr. Jan Lašek, CSc. nebo MUDr Michaela Málková. Z obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí dále Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně po provedení dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností vztahujících se k bodu 1., a to mimo jiné i z výslechu svědků M. L., J. P. a znaleckých posudky znalců MUDr. Vladimíra Šupiny, Mgr. Lenky Čermákové, listinných důkazů o výpovědích nezletilých LILIE a KOPRETINY , vyhodnotil výpověď svědkyně Š. P. v souladu se všemi provedenými důkazy jako věrohodnou. Ve vztahu k činu, jímž obviněného uznal vinným, vycházel i ze znaleckého posudku znalce MUDr. Vladimíra Šupiny, který sice u obviněného nezjistil pedofilii, ale označil ho za osobu, která se k nezletilým dívkám chovala jako k dospělým ženám, jež okouzloval svým šarmem, v čemž mu napomáhala i jeho vyšší inteligence, a těchto výhod využil pro svoji osobní potřebu. Verzi událostí, jak je popsal obviněný, označil soud za zcela odpovídající závěrům jmenovaných znalců, kteří konstatovali, že je formálně a účelově adaptovaný jedinec jde o emocionálně vyrovnaný až chladný typ s kvalitní schopností racionální a volní sebekontroly. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného a dalších důvodů, které na zmíněných stranách svého rozsudku dále rozvedl, doložil podrobně své úvahy, které jej na podkladě provedených důkazních prostředků a jejich pečlivého zhodnocení vedly k závěru o prokázání trestné činnosti obviněnému kladené za vinu v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně. 28. Stručnými výhradami proti výroku o vině pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu, jež se v zásadě týkají nedostatečného rozsahu provedených důkazů, obviněný rovněž vytýkal jen skutkové nedostatky. Ty však rovněž nemají oporu v provedeném dokazování, protože soud prvního stupně na stranách 18 až 24 doložil, z jakých důkazů a na základě jakých důvodů posuzoval výpovědi poškozených nezletilých dívek, a z jakých dalších důkazů pro své závěry o vině obviněného vycházel. Jen pro přehlednost Nejvyšší soud uvádí, že soud prvního stupně v rámci dokazování hodnotil nejen uvedené důkazy, ale i odposlechy telekomunikačního zařízení, výpovědi svědkyň SNĚŽENKY , PAMPELIŠKY , T. C., i FIALKY . Posuzoval též výpovědi svědkyň D. S. i N. K., jež považoval sice částečně za nevěrohodné, avšak vysvětlil, z jakých důvodů takový závěr učinil a rovněž i to, proč tyto výpovědi považoval za zčásti pravdivé. Na základě telefonických hovorů a dalších důkazů, které soud podrobně rozvedl též na stranách 39 až 42 svého rozsudku, učinil závěry o vině pod bodem 3. Tyto převzal i odvolací soud, avšak s tím, že vypustil jeden z útoků tohoto skutku, jež do svého výroku pod bodem II. neuvedl. 29. Pokud obviněný vytýkal soudům nižších stupňů nesprávné skutkové závěry ve výroku o vině pod bodem 7. rozsudku prvního stupně, resp. výroku pod bodem II. rozsudku soudu odvolacího, který tento skutek převzal do svého rozsudku pouze s drobnou úpravou časového vymezení (viz strana 14 rozsudku odvolacího soudu), ani tyto námitky se neshodují s obsahem přezkoumávaných rozhodnutí, protože i k němu soudy opatřily, provedly a vyhodnotily všechny potřebné důkazy, které ve věci byly zajištěny. Je vhodné připomenout, že soud prvního stupně k obdobné obhajobě obviněného vyslechl znalce Ing. Jaroslava Kothánka, a zkoumal též obsah CD označených dne 4. 12. 2013 při domovní prohlídce (viz č. l. 438 a násl. spisu) v místě trvalého bydliště obviněného, v S. D. (viz důkazy č. 149, 157 a 161), dále obsah DVD označených při téže domovní prohlídce (označené čísly 156 a 159), zkoumal také pevný disk o velikosti 80 GB v PC bez výrobního čísla, zajištěný při téže domovní prohlídce a zapečetěný plombou, pevný disk o velikosti 16 GB v PC bez výrobního čísla, zajištěný tamtéž a zapečetěný plombou, a také obsah notebooku značky DELL INSPIRON N 5510, zajištěný též dne 4. 12. 2013 při domovní prohlídce v místě tehdejšího bydliště v ulici Ž. v T., zapečetěný plombou. Soud se zabýval mimo jiné i hodnocením znaleckého posudku znalce Ing. Jaroslav Kothánka z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a elektronika, jehož také vyslechl u hlavního líčení, a soustředil se i na skutečnosti, které se nepodařilo znalci z posuzovaných přístrojů objasnit, např. že skutečně byly některé soubory obsahující dětskou pornografii vymazávány, a také v tom, že tyto soubory mohly být staženy na nosiče dat při prohlížení stránek, které tyto obsahovaly, a to bez vědomí toho, kdo stránky prohlíží. Soud na uvedené nedostatky své závěry soustředil a posuzoval je se zřetelem na všechny další důkazy, které v průběhu dokazování objasnily jak chování obviněného, tak i jeho schopnosti, jak podrobně rozvedl na stranách 44 až 45, kde vysvětlil, že mimo jiné se pro závěry o vině obviněného opíral i o výpověď svědkyně FIALKY , podle níž jí obviněný na svém notebooku promítal videa obsahující dětskou pornografii, které, jak svědkyni řekl, postupně vymazával (viz strany 26 až 33 jeho rozsudku). 30. Správnost soudem prvního stupně učiněných skutkových i z nich vyvozených právních závěrů následně potvrdil také odvolací soud, který na podkladě obdobných výhrad, jaké obviněný uplatnil i v nyní podaném dovolání, přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení (bližší vysvětlení viz níže).

31. Nejvyšší soud přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). 32. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud, když zjistil, že obviněný svými námitkami nedostál požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladeným na naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, proto jeho dovolání v bodě I . tohoto rozsudku podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu. E. K námitkám nejvyššího státního zástupce k nedostatkům v právní kvalifikaci
33. Nejvyšší státní zástupce na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného vytýkal nesprávnou právní kvalifikaci, kterou odvolací soud užil v bodě I. svého rozhodnutí, jímž změnil v rozsudku soudu prvního stupně body 3. a 6. tak, že oba tyto skutky posoudil jako přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ač soud prvního stupně v bodě 3. obviněného uznal vinným zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) alinea první a odst. 1 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014. Rovněž v dovolání brojil proti tomu, že odvolací soud jednání popsané v bodě 3. v první odrážce, vůči nezletilé FIALCE , která na jeho podnět vykonala s P. V. soulož, z popisu činu vypustil a obviněného jím vinným neuznal. 34. Nejvyšší soud, když shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce splňuje všechny formální podmínky, jak bylo výše uvedeno, a že netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, dospěl k závěru, že je toto dovolání důvodné, a to z dále rozvedených důvodů. 35. Soud prvního stupně skutek pod bodem 3., jenž kvalifikoval jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) alinea první a odst. 1 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, vymezil tak, že
obviněný v období od jara 2012 do května 2013 na různých místech okresu N., Královéhradecký kraj, a na dalších přesně nezjištěných místech dopravil, zlákával pod příslibem finančního zisku a sváděl nezletilé dívky k pohlavním stykům s jinými osobami zdarma i za úplatu a takto,
- v přesně nezjištěný den jara 2012 vzbudil svým návrhem v nezletilé poškozené FIALCE , jejíž věk znal, neboť mu jej sdělila, rozhodnutí vykonat s jeho kamarádem P. V., soulož, kterou sám se jmenovaným domluvil, a k níž následně došlo v obci B., okres N., kam obviněný nezletilou přivezl,
- v období od září do prosince 2012 na blíže nezjištěných místech opakovaně pod příslibem finančního zisku nabízel nezletilé poškozené FIALCE , jejíž věk znal, neboť mu jej sdělila, nafocení jejích erotických fotografií a následné založení internetového profilu, který by byl jím spravován a který by sloužil k zajišťování klientů pro účely poskytování pohlavních styků za úplatu nezletilou, která by mu předávala jednu třetinu svého výdělku, přičemž nezletilá jeho návrhy odmítla,
- v přesně nezjištěné době v měsících květnu či červnu a na podzim 2013 na autobusovém nádraží v B., okres N., a na nezjištěném místě okresu N., vše Královéhradecký kraj, nejméně ve dvou případech pod příslibem finančního zisku nabízel nezletilé poškozené PAMPELIŠCE , jejíž věk znal, neboť mu jej k jeho dotazu sdělila, že jí zajistí klienty pro účely poskytování pohlavních styků za úplatu, přičemž nezletilá jeho návrhy odmítla,
- v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 2013 na blíže nezjištěném místě doporučoval nezletilé poškozené SNĚŽENCE , jejíž věk znal, aby za účelem snadného finančního zisku poskytovala pohlavní styky za úplatu a aby si pro tyto účely založila internetový profil, s jehož založením a úpravou jí posléze pomohl tím, že jí sdělil, na jaké internetové adrese jej má vytvořit, jakým způsobem se má zaregistrovat a vložit fotografie, a pomáhal jí s úpravou popisků, a následně poté, co nezletilá ve dvou případech poskytla pohlavní styky za peníze v bytě, který obýval v ulici Ž. v T., Královéhradecký kraj, od ní inkasoval částky 100 a 300 Kč.

Skutek pod bodem 6., v němž shledal přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku alinea první a druhá tr. zákoníku, založil na skutkovém základě, že obviněný

nejpozději od dubna 2013 do zadržení policejním orgánem dne 4. 12. 2013 nejméně v místě svého trvalého bydliště v S. D., okres N., a v jím obývaném bytě v ulici Ž. v T., vše Královéhradecký kraj, pod příslibem snadného finančního zisku přesvědčil K. K., N. K., a D. S. k poskytování pohlavních styků za úplatu, pro tyto účely jim poskytoval a obstarával prostory pro výkon prostituce, pomáhal jim s tvorbou a správou jejich internetových profilů, na nichž se prezentovaly jako prostitutky, a se zajišťováním klientů, činil kroky k výkonu dohledu na jejich bezpečností v době, kdy byly s klienty, kontroloval průběh výkonu prostituce vč. dohledu nad počtem klientů, druhem a délkou poskytovaných služeb a inkasováním peněz, a následně od nich přebíral část výdělků.
36. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného nyní přezkoumávaným rozsudkem, jímž kromě jiného zrušil rozsudek soudu prvního stupně v uvedených výrocích bod body 3. a 6., sám o nich znovu rozhodl v bodě I. tak, že obviněného uznal vinným přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to za ty útoky, které byly soudem prvního stupně popsány v bodě 3. i v bodě 6. Obě tato jednání spojil do jediného skutku (přečinu kuplířství), pouze s tou změnou, že obviněného neuznal vinným útokem v bodě 3. tam popsaným prvním útokem. Tudíž vypustil z tohoto skutku čin popsaný pod první odrážkou. K tomu, že odvolací soud vypustil z popsaného skutku pod bodem 3. první popsané trestné jednání obviněného, na straně 13 svého rozsudku uvedl, že tak učinil při respektování skutkových závěrů krajského soudu , ( ) neboť neshledal, že jednání zde popsané by naplňovalo znaky jakéhokoli trestného činu, jak již ovšem bylo naznačeno v předchozím zrušujícím rozhodnutí a krajský soud se touto otázkou důsledně nezabýval, resp. došel k nesprávným právním závěrům, že jde o jednání trestné. Současně bylo nutno zrušit výrok o vině pod bodem 6., neboť ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3. se jedná o další pokračující útoky, a bylo tedy nutno o nich rozhodnout jedním výrokem . 37. K důvodům, pro něž odvolací soud považoval za nutné změnit právní kvalifikaci způsobem, jak o ní rozhodl ve svém rozsudku, na stranách 8 až 12 vyjádřil právní názor, že stěžejní otázkou při výkladu ustanovení § 168 tr. zákoníku a § 189 tr. zákoníku je posouzení, zda mezi těmito ustanoveními je či není dán vztah speciality . Dále odvolací soud vyložil, že právní kvalifikaci podle § 168 tr. zákoníku by mohlo svědčit to, že obsahuje znak dítě , který není v ustanovení § 189 tr. zákoníku obsažen, z čehož by mohlo být dovozeno, že trestný čin kuplířství na dítěti spáchat nelze, a že všechny takové případy by bylo nutno kvalifikovat podle § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. K tomu odvolací soud poukázal na legislativní techniku, kdy zvýšenou trestněprávní ochranu poskytovanou zpravidla osobám této věkové skupiny, zpravidla vyjadřuje zařazením kvalifikované skutkové podstaty, kdy je přísnější sazbou postihováno jednání spáchané na dítěti . Poukázal však na to, zda zákonodárce skutečně opomenul v ustanovení § 189 tr. zákoníku, postihovat případy, kdy je kuplířství uskutečňováno ve vztahu k dítěti. Uvedl též, že Ustanovení § 189 tr. zákoníku obsahuje znak "k provozování prostituce", kdežto ustanovení § 168 tr. zákoníku znak "aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám pohlavního zneužívání" .
38. Vrchní soud rovněž poukázal na pojmy přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, vydá , které nejsou v trestním zákoníku přímo definovány, a podal k nim výklad zastávaný obecnou literaturou, a že z porovnání obou ustanovení vyplývá, že v § 168 odst. 1 i § 189 odst. 1 tr. zákoníku jsou shodné znaky přiměje , zjedná , najme , zláká a svede , avšak § 168 tr. zákoníku navíc ještě obsahuje znaky dopraví , ukryje , zadržuje a vydá , které nejsou uvedeny v § 189 odst. 1 tr. zákoníku. Ustanovení § 168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku užívá formulaci aby ho bylo užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání a spáchá-li pachatel takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci , zatímco § 189 odst. 1 tr. ř. hovoří o přimění atd. k provozování prostituce. 39. Odvolací soud poukázal na to, že vztah speciality, který by byl založen na kritériu věku poškozené, by zdánlivě bylo možno dovozovat z toho, že zatímco § 189 odst. 1 tr. zákoníku užívá znak jiného , § 168 odst. 1 tr. zákoníku obsahuje znak dítě , a dospěl k názoru, že pokud by ovšem zákonodárce skutečně mínil zakotvit vztah speciality založený na takovém kritériu, pak by bylo možno důvodně očekávat, že by u obou těchto ustanovení užil jednotnou terminologii, resp. terminologii, která by umožňovala jednoznačný takový výklad . Avšak v § 168 odst. 2 tr. zákoníku se toto ustanovení vztahuje na jinou osobu, než uvedenou v odstavci 1 . Jestliže je v odstavci prvém uveden pojem dítě , pak osobou jinou než uvedenou v odstavci 1 je právě a pouze jiná osoba než dítě . Odvolací soud zdůraznil i to, že když § 168 tr. zákoníku rozumí pojmem jiného i dítě, bylo by obtížné dovodit, že šlo o vztah speciality v tom smyslu, že pokud jde o jednání vůči dítěti, půjde o obchodování s lidmi, a pokud jde o jednání vůči jiné osobě něž dítěti, půjde o kuplířství, a uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 6 To 26/2011, o něž se opíral soud prvního stupně, a vycházelo z opačného názoru, postrádá v odůvodnění podrobnější rozbor, který by vedl k jím dokládanému závěru, když pro v něm vyslovený názor není opora ani v jiné odborné literatuře. 40. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu odvolacího neztotožnil, nýbrž přisvědčil námitkám vysloveným v dovolání nejvyšším státním zástupcem, jenž považoval za správné, jak skutky bod body 3. a 6. právně posoudil soud prvního stupně, a to dále popsaných důvodů.
41. Zločinu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) alinea první a odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla, kdo kořistí z takového jednání, a spáchá takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. 42. Ustanovení § 168 tr. zákoníku obsahuje dvě základní skutkové podstaty, které se liší především předmětem útoku. V odstavci 1 je předmětem útoku dítě, kdežto v odstavci 2 jsou předmětem útoku jiné osoby než děti (dospělí), které se však nerozhodovaly zcela svobodně, ale nacházely se v situaci, která svobodné rozhodování vylučuje (násilí, pohrůžka násilí nebo jiné těžké újmy, použití lsti, zneužití omylu, tísně nebo závislosti). U obchodování s dětmi (ve smyslu § 126 tr. zákoníku) je trestné, dopustí-li se ho pachatel způsobem a za účelem uvedeným v tomto ustanovení a není zde na rozdíl od odstavce 2 upravujícím obchodování s dospělými zapotřebí, aby bylo vůči dítěti použito násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, použito lsti, zneužito omylu, tísně nebo závislosti. 43. Nejvyšší soud podotýká, že ve smyslu § 168 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že tento trestný čin speciálně poskytuje ochranu dětem jako subjektům, jimž je zde určena speciální ochrana před konkrétním jednáním, jež by vedlo k zneužití této zvláštní a maximálně chráněné skupiny osob před pohlavním stykem nebo jinou formou sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo výrobou pornografického díla, odběrem tkáně, buňky nebo orgánu z těla poškozeného, službou v ozbrojených silách, otroctvím nebo nevolnictvím, nucené práce nebo jiná forma vykořisťování. 44. Pro úplnost je namístě předeslat, že soud prvního stupně v činu obviněného shledal uvedený zločin v části ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a že podle tzv. právní věty obviněného uznal tímto činem vinným v alternativě, že dílem zlákal, svedl a dopravil dítě, aby ho bylo jiným užito k pohlavnímu styku, kořistil z takového jednání a spáchal takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směrovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu zlákat, svést a dopravit dítě, aby ho bylo jiným užito k pohlavnímu styku, kořistit z takového jednání a spáchat takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo.
45. Pachatel zláká dítě k pohlavnímu styku, jako k jednomu z účelů uvedenému v § 168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když toto dítě získá např. lákavými sliby, penězi apod. k pohlavnímu styku. Svedením je blízké zlákání a spočívá v tom, že pachatel úmyslně vzbudí (jinak než zlákáním) v dítěti rozhodnutí k pohlavnímu styku. Dopravením se rozumí přemístění dítěte na jiné místo i v České republice, než se dítě v době činu zdržovalo, a to za účelem pohlavního styku. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného nebo různého pohlaví. Jde o širší pojem než soulož. Může se tedy jednat přímo o spojení pohlavních orgánů (coitus), ale i o orální sex (felatio či cunilinctus), coitus analis, coitus inter femora, sání prsních bradavek (sactustupratio) apod., ale i různé typy tzv. erotických masáží zejména prováděné na pohlavních orgánech i s pomocí vibrátorů a jiných přístrojů za účelem ukájení pohlavního pudu. Takové jednání směřuje k pohlavnímu ukojení jiné osoby, ale nezáleží na tom, zda k němu dojde. Má-li být dítě užito k prostituci, naplňuje pachatel kvalifikační okolnost v odstavci 3 písm. d) § 168 tr. zákoníku. Kořistěním se rozumí jakýkoli způsob získávání majetkového prospěchu z takového jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1694-1695). 46. Přečinu kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první, alinea druhá tr. zákoníku, podle něhož odvolací soud posoudil uvedené útoky obviněného (soud prvního stupně jen bod 6. spáchaný na dospělé osobě), se dopustí ten, kdo jiného přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce, nebo kdo kořistí z prostituce provozované jiným.

47. Objektem u trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku je ochrana mravnosti a svobodného rozhodování člověka v sexuální oblasti. Obsahuje dvě alinea, z nichž každé je samostatnou základní skutkovou podstatou. Alinea první postihuje jednání spočívající v přimění, zjednání, najmutí a svedení jiného k provozování prostituce. Tento druh jednání je podobný návodu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ale jsou zde obsaženy i určité formy donucení, a postačí i pouhá dohoda. Zjednáním jiného k provozování prostituce se rozumí uzavření dohody (i konkludentní) mezi kuplířem a osobou provozující prostituci, jejímž obsahem je uskutečňování pohlavního styku s jinými osobami (stejného nebo opačného pohlaví), a to jakoukoli formou ukájení jejich pohlavního pudu (např. souloží) za úplatu. Alinea druhá sankcionuje kořistění z prostituce provozované jiným. Toto jednání je svou povahou obdobou podílnictví ve smyslu ustanovení § 214 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1871). 48. Nejvyšší soud považuje k vzájemnému vztahu těchto dvou skutkových podstat za nutné zdůraznit, že k činům, které byly spáchány na dětech v rámci oblasti sexuálního zneužívání, byl již právní názor v soudní rozhodovací praxi zaujat, jak správně vyjádřil ve svém rozsudku soudu prvního stupně. Jde zejména o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 6 To 26/2011, které trestní kolegium Nejvyššího soudu schválilo a je uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek jako rozhodnutí pod č. 24/2012 s právní větou, že jednání pachatele, který osobu mladší osmnácti let přiměl, zjednal, najmul, zlákal nebo svedl k provozování prostituce, nebo z takového jejího jednání kořistil, nelze kvalifikovat jako trestný čin kuplířství podle § 189 tr. zákoníku, nýbrž jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku, který je s ohledem na osobu poškozeného (dítě ve smyslu § 126 tr. zákoníku) trestným činem speciálním . Tento právní názor doposud nebyl dosavadní rozhodovací činností soudů zpochybněn, ale naopak byl akceptován, a v souladu s ním již bylo postupováno v řadě rozhodnutí, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1412/2011, ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 105/2011, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn , nebo ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 4 Tdo 356/2016, v nichž bylo v souladu s tímto vysloveným názorem trestné zneužívání dětí za účelem pohlavního styku nebo prostituce či kořistění z těchto praktik posuzováno jako zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 tr. zákoníku. 49. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozhodnutí vytýkal mimo jiné i to, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci není řádně odůvodněno, je třeba jen z obsahu tohoto rozhodnutí zmínit, že uvedená právní věta vychází z názoru, který je v odůvodnění tohoto rozhodnutí rozveden na straně 7 až 8, kde jsou vysvětleny základní teze vztahující se k tomu, z jakých důvodů je zejména na objekt trestného činu podle § 168 tr. zákoníku, jímž je dítě, nutno pohlížet jako na objekt zvláštní ochrany, a že jde o trestný čin speciální. Vrchní soud v Olomouci tento poměr posuzoval i z hlediska změny právní kvalifikace s ohledem na novou právní úpravu uvedených srovnávaných trestných činů z pohledu nové právní úpravy v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb.

50. Nejvyšší soud ani přes výhrady, jež jsou Vrchním soudem v Praze nyní uplatněny v přezkoumávaném rozhodnutí, nemíní na právním názoru, který již byl Nejvyšším soudem i rozhodovací praxí akceptován, nic měnit, neboť uvedený závěr, i přes výhrady odvolacího soudu, je v souladu s obecnou teorií, která vychází ze zásad vyloučení jednočinného souběhu v případě, že trestné činy jsou navzájem v poměru speciality. 51. V poměru speciality ( lex specialis derogat legi generali) jsou ustanovení trestního zákona určená k ochraně týchž zájmů, má-li být jednáním z těchto ustanovení (speciálním) zvlášť postihnut určitý druh útoků proti témuž individuálnímu objektu, aby tak byla vystižena zvláštní povaha a škodlivost trestného činu pro společnost. Speciální skutková podstata trestného činu má zúžený rozsah v poměru k obecné skutkové podstatě. Zákonné znaky obecnějšího trestného činu jsou v ní konkretizovány a doplněny znaky zvláštními. V poměru speciality může být objekt trestného činu nebo některý znak objektivní stránky trestného činu anebo jiné znaky skutkové podstaty trestného činu. Ustanovení speciální vylučuje užití ustanovení obecného, a to i když je mírnější, např. § 142 tr. zákoníku má přednost před trestným činem podle § 140 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 8. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR. 2016, s. 280). 52. Při souběhu speciální a obecné právní kvalifikace má přednost kvalifikace speciální. Bude tomu tak i tehdy, je-li pro pachatele mírnější než obecná, což vychází ze zásady lex specialis derogat legi generali . Jednočinný souběh takových trestných činů by byl nadbytečným dublováním právních kvalifikací (srov. KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vyd. Praha: C. H. Beck. 2012, s. 399-400). Ustanovení speciální tedy zároveň naplňuje všechny znaky ustanovení obecného a ještě obsahuje jeden či více znaků navíc, nebo v jedno či více znacích užší (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vyd. Praha: Leges. 2014, s. 346-347). 53. Posoudí-li se objekt trestného činu obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku, je jím osobní svoboda v tom nejširším slova smyslu, tedy rozhodování prakticky ve všech sférách života. Chrání se zde i morální zásady, s nimiž je obchodování s lidmi v příkrém rozporu. Ustanovení není formulováno tak, aby se vztahovalo jen na přeshraniční obchodování, ale zcela obecně, takže zahrnuje i vnitrostátní obchodování s lidmi. Obchodování s dětmi podle § 168 odst. 1 tr. zákoníku (ve smyslu § 126 tr. zákoníku) je trestné, dopustí-li se ho pachatel způsobem a za účelem uvedeným v tomto ustanovení. Na rozdíl od odstavce 2 (obchodování s dospělými) není zapotřebí, aby bylo vůči dítěti použito násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy, použito lsti, zneužito omylu, tísně nebo závislosti.

54. K těmto obecným zásadám je však třeba navíc poukázat na potřebu zvýšené ochrany dětí, tedy osob mladších 18 let, která je zaručena zejména mezinárodními dokumenty, jimiž je této skupině osob poskytována mimořádná ochrana [jedná se o Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie ze dne 19. 7. 2002 o potírání obchodování s lidmi (2002/629/JVV) a Rámcové rozhodnutí Rady Evropské unie o boji proti sexuálnímu zneužívání dětí a dětské pornografii (2004/68/JHA) srov. článek 2 písm. a), b) a článek 5 odst. 2 písm. a), b), c)]. Právě v této souvislosti se zmíněnými mezinárodními závazky je třeba dítě, jako speciální předmět trestněprávní ochrany, chránit před jakýmikoliv způsoby jeho zneužití, a to zásadně tak, jak je v ustanovení § 168 odst. 1 tr. zákoníku vymezeno. Tuto okolnost je třeba považovat za rozhodující skutečnost i při posuzování toho, zda jde o trestný čin, který je v objektu ochrany zúženým trestným činem oproti obecnému trestnému činu kuplířství (§ 198 tr. zákoníku), jenž naopak tuto zvýšenou ochranu dětí neobsahuje. Zdůraznit je třeba i to, že u kuplířství není tato zvláštní ochrana dětem nikterak zajištěna ani v jeho kvalifikované podobě, neboť zde i v rámci okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby není nikde dítě vymezeno. V tomto smyslu proto není významné, že objektivní stránka tj. jednání pachatele, které je v § 168 tr. zákoníku uvedeno, je širší ( přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje, přijme nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito... ), než je tomu u kuplířství podle 189 tr. zákoníku, podle něhož přiměje, zjedná, najme, zláká nebo svede k provozování prostituce . Uvedené specialitě v daném případě nebrání ani to, že je u obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 tr. zákoníku uveden širší způsob možného zneužití dítěte, kde jde o pohlavní styk nebo jiné formy sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo výrobu pornografického díla , anebo v druhé alinea o kořistění z takového jednání, a spáchání takového činu v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci , neboť v tomto smyslu se jedná o zvláštní typ skutkové podstaty.
55. Rovněž je třeba uvést, že má-li být dítě užito k prostituci, naplňuje pachatel kvalifikační okolnost v odstavci 3 písm. d) § 168 tr. zákoníku. K naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby není třeba, aby jiného bylo skutečně k prostituci užito, ale postačí, že pachatel se dopustil činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci. Podstatné je zde to, že pachatel jedná se záměrem, aby bylo jiného užito k prostituci, a proto nemusí k prostituování zneužité osoby dojít, např. proto, že se jí podaří včas utéct, dojde k zásahu policejních orgánů apod. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 1698). 56. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud zdůrazňuje, že rozdíl mezi zločinem obchodování s lidmi podle § 168 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) a přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku, který vylučuje aplikaci ustanovení § 189 tr. zákoníku, spočívá v odlišném vymezení okruhu osob, jimž je poskytována zákonem ochrana před jednáním pachatelů. Oproti trestnému činu kuplířství, jenž chrání v odstavci 1 před zneužitím k provozování prostituce všechny osoby bez ohledu na jejich věk, totiž ustanovení § 168 odst. 1 tr. zákoníku poskytuje ochranu již před pouhým přiměním, zjednáním atd. za účelem užití mimo jiné k pohlavnímu styku, podstatně vyšší ochranu právě osobám mladším osmnácti let - dětem. Trestný čin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku poskytuje ochranu pouze mravnosti v obecném smyslu, protože kuplířství směřuje k provozování prostituce, jíž je pohlavní styk s jinou osobou nebo osobami za úplatu (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8.1994, sp. zn. 4 To 518/94, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek jako rozhodnutí pod č. 22/1995). 57. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud neztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze, neboť je považoval za nesprávné, nerespektující judikaturu Nejvyššího soudu, vůči níž sice vznesl výhrady, avšak nikoli natolik důvodné, aby zvrátily Nejvyšším soudem přijaté rozhodnutí uveřejněné pod č. 24/2012 Sb. rozh. tr. Proto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nemohlo obstát. F. K vadám v procesním postupu Vrchního soudu v Praze 58. Nejvyšší soud však považoval přezkoumávané rozhodnutí za nesprávné i ve vztahu k výroku v bodě II. i proto, že z něj odvolací soud vypustil část, uvedenou v bodě 3. rozsudku soudu prvního stupně v odrážce první, spočívající v tom, že v přesně nezjištěný den jara 2012 vzbudil svým návrhem v nezletilé poškozené FIALCE , jejíž věk znal, neboť mu jej sdělila, rozhodnutí vykonat s jeho kamarádem P. V. soulož, kterou sám s jmenovaným domluvil a k níž následně došlo v obci B., okres N., kam obviněný nezletilou přivezl , a to zásadně z toho důvodu, že toto rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a navíc i vydané procesním postupem, který je v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř. a § 12 odst. 12 tr. ř, a § 226 tr. ř., což jsou vady, které v současném stadiu řízení zabraňují určit, zda je právní závěr soudu druhého stupně správným či nikoliv. 59. Odvolací soud uvedený postup, resp. i právní závěr vysvětlil velmi stručně na straně 13 odůvodnění svého rozsudku tím, že neshledal, že jednání zde popsané by naplňovalo znaky jakéhokoli trestného činu, jak již ovšem bylo naznačeno v předchozím zrušujícím rozhodnutí a krajský soud se touto otázkou důsledně nezabýval, resp. došel k nesprávným právním závěrům, že jde o jednání trestné . V této části svého rozhodnutí, jak je patrno, neuvedl žádnou argumentaci, kterou by vypuštění části skutku jakkoli vysvětloval. Posoudí-li se předcházející část tohoto rozhodnutí, pak lze uvést k dané problematice jen odkaz na straně 7 téhož rozhodnutí, kde odvolací soud poznamenal, že Soud prvého stupně však pochybil při právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem 3. výroku rozsudku ( ) Jmenovitě, zda útok popsaný zde v alinea prvá lze vůbec posuzovat jako jednání postižitelné podle trestního zákoníku . Na straně 10 uvedl, že Pro případ kvalifikace jednání jako trestného činu kuplířství by pak návazně krajský soud musel zvážit vztah jednání pod bodem 3. (nebo spíše jeho části, pokud by případně neshledal trestnost jednání v alinea prvá bodu 3. výroku) k jednání pod bodem 6. výroku, které je kvalifikováno jako přečin kuplířství dle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, kde bude namístě posoudit, zda zde jsou případně dány znaky pokračování, co se týče posouzení v souvislosti časové, způsobu provedení a předmětu útoku . Je tedy zřejmé, že tato část není vlastním posouzením odvolacím soudem přezkoumávaného rozhodnutí, ale jde o citaci jeho dřívějšího usnesení, jímž vytýkal soudu prvního stupně vady, kterými předchozí rozhodnutí trpělo. Nejvyšší soud kromě uvedeného nezjistil žádné konkrétní úvahy odvolacího soudu směřující k tomu, proč předmětná část skutku pod bodem 3. nenaplňuje znaky žádného trestného činu, a nezjistil v tomto odůvodnění ani nic z toho, proč uvedenou část skutkového zjištění výroku o vině vypustil.

60. Uvedeným způsobem odvolací soud postupoval přesto, že sám zřejmě uvažoval o tom, že jde o dílčí útok pokračujícího skutku, čemuž by mohla nasvědčovat jeho úvaha na straně 13, kde uvedl, že současně bylo nutno zrušit výrok o vině pod bodem 6., neboť ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 3. se jedná o další pokračující útoky . Tomu, že by šlo v bodech 3. a 6. o jeden pokračující skutek, a tedy že i v bodě 3. jsou jednotlivé útoky tam popsané dílčími útoky pokračujícího skutku (§ 116 tr. zákoníku), však neodpovídá to, že odvolací soud uvedenou část (dílčí útok) vypustil, jelikož podle § 12 odst. 12 tr. ř. platí, že skutkem podle trestního řádu se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Toto výkladové ustanovení navazuje na § 11 odst. 2 tr. ř. Dílčím útokem ve smyslu § 116 tr. zákoníku je nutno rozumět nejen samotné jednání projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty. Každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 7 Tz 215/99, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek jako rozhodnutí pod č. 3/2001, ale také Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1154/2006, uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutích a stanovisek jako rozhodnutí pod č. 57/2007). To má za důsledek, že z hlediska § 12 odst. 12 tr. ř. je dílčí útok pokračujícího trestného činu samostatným skutkem, a proto musí soud o každém z nich rozhodnout některým ze způsobů uvedených v § 221 až 227 tr. ř. (případně i odlišně). Z těchto důvodů, pokud by šlo o pokračování (§ 116 tr. zákoníku), nemohl odvolací soud dílčí útok pokračujícího skutku jen vypustit. Pro tyto úvahy však nejsou v přezkoumávaném rozsudku odvolacího soudu jakékoliv podklady, a nebylo možné proto uvedené závěry přezkoumat. 61. Stejně tak nebylo možné najít v přezkoumávaném rozsudku odvolacího soudu žádné úvahy pro to, z jakých důvodů uvedená část činu obviněného nenaplňuje znaky žádného trestného činu. K tomu není v tomto rozhodnutí zcela jakýkoliv komentář a odkaz na případné předchozí rozhodnutí je zcela nepostačující, protože důvody, pro něž bylo rozhodováno určitým způsobem, musí být uvedeny v tom rozhodnutí, v němž bylo na jejich základě rozhodnuto (srov. § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumá výroky napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno). 62. Ve vztahu k přezkoumávanému rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné rovněž přehlédnout, že odvolací soud tím, že vypustil část skutku, se neztotožnil ani s uvedeným skutkovým zjištěním, a proto není možné považovat s tímto rozhodnutím odvolacího soudu korespondující jinou pasáž jeho rozhodnutí, v níž uvedl na straně 7 svého rozsudku, že soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. ř., ( ) rozhodl, co do skutkových zjištění, způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti ( ) Co do skutkových závěrů lze odkázat na přesvědčivé a logické odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jehož doménou je právě hodnocení důkazů. Ani k těmto okolnostem nepodal odvolací soud žádné vysvětlení.

63. Namístě je třeba poukázat na to, že odvolací soud uvedeným způsobem měnil skutkový stav věci, aniž by v souladu s § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. provedl potřebné dokazování. Jak z obsahu spisu (viz č. l. 2797) plyne, odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2015 neprovedl žádné důkazy, a uvedený výrok o vypuštění části skutku učinil na podkladě toho dokazování, jež provedl soud prvního stupně, a které, jak bylo odvolacím soudem zhodnoceno, sice považoval za správné, nikoliv však k tomuto vypuštěnému jednání obviněného. 64. Všechny tyto závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl, svědčí o tom, že odůvodnění přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu je zcela v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. upravujícím obsah odůvodnění rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. IV ÚS 525/2001).
G. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nejvyššího státního zástupce
65. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, a protože ve věci, odvolací soud vydal nepřezkoumatelné rozhodnutí, které nedává žádný potřebný podklad o tom, aby bylo možné o části rozsudku soudu druhého stupně pod bodem I. rozhodnout, protože potřebné pasáže, které uvedené právní úvahy týkající se vypuštěné části skutku odůvodňovaly, chybí, Nejvyšší soud výrokem II. 1. svého rozsudku rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, a to ve výroku o vině pod bodem I., jímž byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu a o ochranném opatření zabrání věci. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

66. Na soudu druhého stupně bude, aby znovu podle všech shora rozvedených úvah a pokynů Nejvyššího soudu, jimiž je vázán, znovu tuto část rozsudku přezkoumal a rozhodl o ní. Zásadně lze jen shrnout, že odvolací soud bude povinen nejprve učinit potřebná rozhodnutí o části skutku, kterou z bodu I. svého rozhodnutí vypustil, což bude znamenat, aby nejprve uvedl vady, pro které závěry soudu prvního stupně, od nichž se v této souvislosti odchýlil, nemohou obstát, a to i s potřebným výkladem toho, zda jde o pokračování podle § 116 tr. zákoníku. Tento krok bude totiž nezbytný pro další rozhodnutí ohledně této části posuzované věci. Odvolací soud musí zvážit a náležitě vysvětlit, zda bude moci učinit potřebné rozhodnutí sám, a tedy zda jsou ohledně této části skutková zjištění soudu prvního dostatečná, aby na nich odvolací soud mohl učinit jen jiný právní závěr, anebo, pokud jsou skutkové závěry nedostatečné, buď provede doplnění sám, nebo v této části věc, půjde-li o samostatný skutek ve smyslu pokračování (viz srov. § 116 tr. zákoníku a § 12 odst. 11, 12 tr. ř.), vrátí soudu prvního stupně, aby o ní znovu správně rozhodl. 67. Ohledně právní kvalifikace k činům, jež jsou uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně v bodě 3., bude odvolací soud vázán právním názorem, jenž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí učinil pod body 40. až 57. v jeho části pod písm. E. 68. Nejvyšší soud výrokem II. 2. ohledně části obou přezkoumávaných rozhodnutí, která zůstala ve výroku o vině tímto rozsudkem nezrušena, znovu obviněnému uložil trest, a to za přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 7. 2014, jímž byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, v bodě II., který zůstal tímto rozsudkem nedotčen (původně bod 7. rozsudku soudu prvního stupně), a dále za trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 1 T 11/2014, které zůstaly nezměněny rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 10 To 98/2015, a to za zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku (bod 1.), zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2.), přečiny ohrožování výchovy mládeže podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4.), a přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropnímu látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku (bod 5.), které zůstaly i tímto rozsudkem Nejvyššího soudu beze změny. 69. Vůdčí trestní sazbou z těchto trestných činů má, jak správně již zhodnotily soudy obou stupňů, zločin znásilnění podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za nějž lze uložit trest odnětí svobody v trvání pěti roků až dvanácti let. Trest podle něj byl ukládán za další uvedené trestné činy, tedy podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku jako úhrnný. Nejvyšší tudíž obviněnému P. K. za uvedených podmínek uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, což je ještě v dolní polovině uvedené zákonné trestní sazby. 70. Nejvyšší soud takto vyměřil uvedený trest s přihlédnutím k hlediskům, které jsou zákonem vymezeny v § 39 tr. zákoníku, a to na podkladě soudy nižších stupňů objasněných a zjištěných skutečností vážících se jak k povaze a závažnosti obviněným spáchaných činů, za něž je v tomto stadiu trestního řízení trest ukládán, přihlížel k osobním, rodinným a dalším poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy. 71. V rámci ukládaného trestu Nejvyšší soud proto zvažoval, že obviněný se dopustil velmi závažné trestné činnosti ve velkém rozsahu, své činy směřoval proti ženám, jejichž důvěřivosti zneužíval, a zejména však velice negativně působil na dívky mladší osmnácti let. Především čin uvedený pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje vysokou společenskou škodlivost, protože obětí tohoto činu byla dívka nedosahující v době jeho spáchání ani čtyř let, na níž se dopustil zločinu znásilnění v době, kdy souložil s její matkou. I další obviněným páchaná trestná činnost dosahuje výrazného stupně závažnosti, převážně se sexuálním podtextem, kterou obviněný zčásti mířil na nezletilé a na osoby ve složitých sociálních a finančních situacích. Negativně je třeba hodnotit i to, že z těchto svých činů měl kromě finančního zisku i osobní požitek. Zneužíval důvěry a náklonnosti poškozených, které ovlivňoval a manipuloval s nimi ve svůj prospěch. Trestné činnosti se obviněný dopouštěl opakovaně, po delší dobu a s vědomím, že se ženám i dívkám líbí a že po něm jako po muži touží.

72. Osobnost obviněného, jak vyplynula ze znaleckých posudků zpracovaných na jeho osobu, představovaná vysokou sociální a emoční inteligencí, byla jednou z příčin páchaných činů, neboť obviněný byl schopen se dobře orientovat v motivech a potřebách druhých lidí, zejména žen a dívek, jejichž důvěry a naivity ke svým činům zneužíval. Dokázal se prosadit, jednal vůči nim přesvědčivě tak, aby si získal jejich důvěru. K tomu využíval svůj osobní šarm, jehož si byl vědom, dívky a ženy přesvědčil, aby vykonávaly prostituci. Jednání obviněného bylo vedeno vypočítavostí i vidinou výdělku. Doznání obviněnému svědčilo jen zčásti jako polehčující okolnost, protože se netýkalo veškeré trestné činnosti. Nejvyšší soud přihlížel k hodnocení ředitele Věznice Valdice, v níž dosud obviněný vykonává mu uložený trest odnětí svobody, ze kterého vyplynulo, že se chová ukázněně, účastní se brigád ve prospěch věznice, negativní poznatky z pracoviště nejsou, konflikty nevyhledává ani je nevytváří, k personálu věznice se chová slušně a jeho autoritu respektuje, své povinnosti si plní na standardní úrovni. Účinky nápravy se u něho však neprojevily, jelikož je přesvědčen o své nevině, a to především u nejzávažnějších posuzovaných trestných činů. 73. Trest vyměřený v trvání sedmi roků a šesti měsíců Nejvyšší soud uložil i vzhledem k tomu, že oproti soudu prvního stupně, jenž obviněnému uložil za jím odsuzovanou trestnou činnost, trest odnětí svobody v trvání deseti let, neukládal nyní za veškerá jednání, neboť ohledně části, v níž tuto věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu rozhodnutí, tedy za přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku ad bod I. rozsudku odvolacího soudu, a obchodování s lidmi podle § 168 tr. zákoníku, za něž bude teprve trest ukládán, bylo nutné původní výměru ponížit. Proto i vzhledem k této okolnosti v souladu se zásadami vyplývajícími z principu proporcionality mezi trestnými činy, za něž je nyní odsuzován a těmi, za něž obviněný teprve bude odsouzen, bylo nutné trest přiměřeně snížit. 74. Lze tak shrnout, že trestem přiměřeným a odpovídajícím účelu trestu i k dalším výše zmíněným okolnostem, Nejvyšší soud shledal trest odnětí svobody vyměřený nepatrně pod polovinou zákonné trestní sazby podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za přiměřený všem rozhodným okolnostem. 75. Pro výkon takto vyměřeného trestu odnětí svobody Nejvyšší soud obviněného zařadil do věznice s ostrahou, a to na základě podmínek vymezených v ustanovení § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uložil jej za úmyslný trestný čin, jehož výměra přesahuje tři roky, a nejedná se o zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku). Pro aplikaci moderačního práva zakotveného v § 56 odst. 3 tr. zákoníku v posuzované věci nejsou splněny podmínky. 76. Taktéž bylo shledáno naplnění podmínek pro uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to za shodných podmínek a důvodů, jak o něm rozhodly již dříve soudy obou stupňů, neboť i proto v této trestní věci byly splněny zákonné podmínky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 11. 2016

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.