8 Tdo 439/2007
Datum rozhodnutí: 29.05.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 439/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2007 v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 9/2003, o dovoláních podaných I. obviněným Z. H., nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněných Z. H., M. F., aj. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 166/2006 ze dne 18. 5. 2006, který rozhodl jako soud odvolací t a k t o :

I. Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného Z. H. o d m í t á .

II. Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 6 To 166/2006 a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 3 T 9/2003, v části týkající se obviněných Z. H., M. F. a J. B.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e p ř i k a z u j e Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v rozsahu tohoto zrušení v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 3 T 9/2003, byl obviněný Z. H. uznán vinným v bodech 1-3) trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3) účastenstvím formou pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Podle popsaných skutkových zjištění se těchto trestných činů dopustil tak, že sám

1) v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2001 nejpozději však 9. 10. 2001 opatřil potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb a daňová přiznání za rok 2000 a 2001 potvrzené Finančním úřadem U. H., do nichž uvedl nepravdivé údaje s vědomím, že tyto doklady finanční úřad nevystavil ani nepotvrdil, jež dne 9. 10. 2001 spoluobviněný M. F. předložil při žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 400.000,- Kč u Č. h. b., a.s.,

2) v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2001 nejpozději však 5. 3. 2002 opatřil potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb a daňová přiznání za rok 2000 a 2001 potvrzené Finančním úřadem U. H., do nichž uvedl nepravdivé údaje s vědomím, že tyto doklady finanční úřad nevystavil ani nepotvrdil, jež dne 5. 3. 2002 spoluobviněná J. B. předložila při žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 650.000,- Kč u Č. h. b., a.s.

společně s obviněným R. H.

3) dne 25. 3. 2002 požádal R. H. u Č. h. b., a.s., o úvěr ve výši 650.000,- Kč, kde předložil potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb a daňová přiznání za rok 2000 a 2001 potvrzené Finančním úřadem V. K. s vědomím, že tyto doklady finanční úřad nevystavil ani nepotvrdil, ale po vzájemné dohodě je opatřil Z. H. za úplatu ve výši 6.000,- Kč, který prostřednictvím inzerátu nabízel zprostředkování úvěru, údaje na dokladech nejsou pravdivé a měly sloužit k získání úvěru, který by Č. h. b., a.s., při uvedení pravdivých údajů neposkytla, přičemž po ověření údajů na Finančním úřadě ve V. K. banka požadovaný úvěr nevyplatila.

Za tyto trestné činy byl podle § 250b odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 27. 12. 2002, sp. zn. 13 T 747/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněných M. F. a J. B. byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek, jehož

se obviněný M. F. měl dopustit tím, že společně s obviněným Z. H. dne 9. 10. 2001 požádal u Č. h. b., a.s., o úvěr ve výši 400.000,- Kč, kde předložil potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb a daňová přiznání za rok 2000 a 2001 potvrzené Finančním úřadem U. H. s vědomím, že tyto doklady finanční úřad nevystavil ani nepotvrdil, ale po vzájemné dohodě je opatřil Z. H. za úplatu ve výši 5.000,- Kč, který prostřednictvím inzerátu nabízel zprostředkování úvěru, údaje na dokladech nejsou pravdivé a měly sloužit k získání úvěru, který by Č. h. b., a.s., při uvedení pravdivých údajů neposkytla, vyplacením požadovaného úvěru vznikla Č. h. b., a.s., škoda ve výši 400.000,- Kč, čímž měl spáchat jednak trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák a jednak trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák.,

a obviněná J. B. tak, že společně s obviněným Z. H. dne 5. 3. 2002 požádala u Č. h. b., a.s., o úvěr ve výši 650.000,- Kč, kde předložila potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb a daňová přiznání za rok 2000 a 2001 potvrzené Finančním úřadem U. H. s vědomím, že tyto doklady finanční úřad nevystavil ani nepotvrdil, ale po vzájemné dohodě je opatřil Z. H., který prostřednictvím inzerátu nabízel zprostředkování úvěru, údaje na dokladech nejsou pravdivé a měly sloužit k získání úvěru, který by Č. h. b., a.s., při uvedení pravdivých údajů neposkytla, přičemž po ověření údajů na Finančním úřadě v U. H. banka požadovaný úvěr nevyplatila, čímž měla spáchat jednak pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a jednak trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle 176 odst. 1 tr. zák., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. H. a o náhradě škody.

O odvoláních obviněného Z. H. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Zlíně podaného v neprospěch obviněných Z. H., M. F. a J. B., směřujících proti shora citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 6 To 166/2006, tak, že obě tato odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali dovolání: I. obviněný Z. H., II. nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Z. H., M. F. a J. B.

Ad I.

Obviněný Z. H. dovolání uplatnil v zastoupení obhájce JUDr. S. Z. a opřel ho o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s poukazem na zjevnou existenci extrémního rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání, jímž byl uznán vinným, k němuž došlo v důsledku nedostatečného využití zásady in dubio pro reo . Vyjádřil dále, že byla správně posouzena ta část výroku o vině, v níž byli spoluobvinění obvinění zproštěni, kdežto ve vztahu k odsuzujícímu výroku ohledně jeho viny a trestu napadený rozsudek označil za vadný a právní závěry učiněné v rozporu se zákonem. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) vyhověl jeho dovolání, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 166/2006, ze dne 18. 5. 2006, a i další rozhodnutí navazující na citované usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc znovu projednal a rozhodl o jeho nevině.

Ve svém vyjádření k tomuto dovolání státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry neshledal, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací ve vztahu k tomuto dovolání shledal, že je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], že je podala oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. zkoumal, zda bylo podáno včas.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O tom byli obviněný Z. H. i jeho obhájce JUDr. P. O., jenž obviněného v odvolacím řízení zastupoval, a jemuž bylo předmětné rozhodnutí doručeno, náležitě poučeni v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně.

Nejvyšší soud z přiloženého trestního spisu zjistil, že opis rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 6 To 166/2006, byl doručen obviněnému Z. H. dne 17. 8. 2006 a jeho obhájci JUDr. P. O. dne 22. 8. 2006 (viz dodejky u č. l. 460).

Se zřetelem na ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. bylo pro stanovení počátku běhu dovolací lhůty rozhodné pozdější doručení, tj. obhájci obviněného, k němuž došlo dne 22. 8. 2006. Pro její konec je určující datum 22. 10. 2006. Vzhledem k tomu, že tento den připadl na neděli, je posledním dnem, kdy bylo možné dovolání ještě účinně podat až pondělí 23. 10. 2006 (§ 60 odst. 3 tr. ř.).

Z obsahu spisu se dále podává, že dne 23. 8. 2006 byla Okresnímu soudu ve Zlíně v této věci doručena žádost obviněného Z. H. o ustanovení jiného obhájce, s tím, že obhájce JUDr. P. O. obviněného nadále odmítl pro podání dovolání zatupovat vzhledem k odlišnému názoru na existenci dovolacích důvodů a též i na to že na dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem se původní ustanovení nevztahuje (viz č. l. 480). Na základě této žádosti byl obviněnému Okresním soudem ve Zlíně dne 19. 9. 2006 ustanoven podle § 39 tr. ř. obhájce JUDr. S. Z. (viz č. l. 481), jemuž toto ustanovení spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, usnesením soudu druhého stupně a dovoláním Nejvyšší státní zástupkyně bylo doručeno dne 25. 9. 2006.

Dovolání obviněného zpracované obhájcem JUDr. S. Z. bylo na Okresní soud ve Zlíně předáno osobně až dne 25. 10. 2006. Jestliže posledním dnem lhůty k včasnému uplatnění dovolání bylo pondělí dne 23. 10. 2006, pak je nepochybné, že se tak stalo po uplynutí lhůty stanovené zákonem, a jde o dovolání podané opožděně.

Okolnost, že obhájce, který byl podle § 41 odst. 5 tr. ř. oprávněn podat za obviněného ještě dovolání, tak ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e tr. ř. neučinil, ale místo toho nesprávně informoval obviněného o nutnosti znovu si k podání dovolání obhájce zvolit nebo si ho nechat ustanovit, nemá žádný vliv na běh dovolací lhůty, takže ani není právně významná při posuzování otázky, zda bylo dovolání podáno včas či nikoliv (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 619/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 20, T-844).

Nejvyšší soud s ohledem na to, že dovolání obviněného Z. H. bylo podáno opožděně, výrokem vyjádřeným v bodě I. podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. toto dovolání odmítl.

Ad II.

Nejvyšší státní zástupkyně podala shora uvedené dovolání jednak z důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť napadeným rozhodnutím byl zamítnut řádný opravný prostředek, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž též své dovolání opřela. Jeho existenci shledala v nesprávných závěrech o nenaplnění subjektivní stránky u činů obžalobou kladeným za vinu obviněným M. F. a J. B., které vyústily ve vadný závěr o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu (pokusu) úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Tyto, v rozporu se zákonnými pravidly učiněné závěry, měly za následek i nesprávné rozhodnutí o vině obviněného Z. H. Dovolatelka dále poukázala na to, že z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obvinění M. F. a J. B. (obdobně jako obviněný R. H.) z důvodu tíživé finanční situace reagovali na inzerát obviněného Z. H. a kontaktovali jej se žádostí o jím nabízené zprostředkování úvěru. Tento obviněný jim přislíbil za úplatu zajistit u Č. h. b., a.s., úvěr s tím, že zabezpečí i veškeré s tím spojené formality. Dovolatelka poukázala na obsah výpovědi analytičky Č. h. b., a.s., Ing. J. D., která jednala o poskytnutí úvěru s každým obviněným zvlášť a tito ji osobně předmětné podklady dodaly. Pokud soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, v případě obviněných M. F. a J. B. tyto skutečnosti nevzal při posuzování jejich subjektivního vztahu na vědomí a nehodnotil skutečnosti z této výpovědi vyplývající jakož i další, které se ve výpovědích samotných obviněných objevily, nepostupoval v souladu se zákonem. Zákon porušil i tehdy, když dospěl k závěru, že v jejich jednání absentuje subjektivní stránka trestného činu a tyto obviněné obžaloby zprostil. V těchto skutečnostech shledala existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry, neboť soudy své rozhodnutí o zproštění postavily jen na skutečnosti, že obvinění M. F. a J. B. popřeli, že by věděli o obsahu předkládaných podkladů bance či odmítali vypovídat. Z těchto okolností však nebylo možné dovodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází do úvahy, jelikož zavinění bylo možné objasnit i na podkladě jiných důkazních prostředků, což však soudy v daném případě neučinily. Podle nejvyšší státní zástupkyně měly soudy na podkladě výpovědí učiněných obviněnými M. F. a J. B. hodnotit, že tito využili k obstarání podkladů k žádosti o poskytnutí úvěru týkajících se jejich příjmů (potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb, daňová přiznání za roky 2000 a 2001) služeb Z. H., a příslušné pracovnici Č. h. b., a.s. jako pravdivé a správné, předložily jen ty doklady, jež jim obstaral obviněný Z. H., a oni je vůbec nekontrolovali a jen svými podpisy potvrdili jejich správnost. Jestliže soudy na tyto skutečnosti nebraly zřetel, uplatnění zásady in dubio pro reo , nebylo namístě, neboť v dané věci se nejedná o důvodné pochybnosti, o podstatných skutečnostech. Za nepřípustný označila výklad, aby osoba žádající o úvěr byla zproštěna trestní odpovědnosti poskytnutím zfalšovaných a nepravdivých údajů bance, když svoji obhajobu postaví na vágním tvrzení, že tyto podkladové materiály pro její potřebu v souvislosti se žádostí o úvěr obstarala třetí osoba, které důvěřovala.

Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 5. 2006 sp. zn. 6 To 166/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 3 T 9/2003, a to ohledně obviněného Z. H. v celém rozsahu a ohledně obviněných M. F. a J. B. ve zprošťujících výrocích, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyššímu soudu byla k citovanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně doručena vyjádření obviněných Z. H. a J. B., kteří v nich shodně uvedli, že s dovoláním nesouhlasí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) k dovolání nejvyšší státní zástupkyně shledal, že je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Když Nejvyšší soud rovněž ověřil, že uplatněné argumenty dopadají na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jsou jimi vytýkány nedostatečné objasnění subjektivní stránky činu obviněných M. F. a J. B. a nesprávnost závěru o jejich nevině, a v návaznosti na to i nesprávnost právní kvalifikace u obviněného Z. H., shledal, že je dán i důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Protože nebyly zjištěny důvody proto, aby bylo dovolání státní zástupkyně odmítnuto, ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal dovolací soud zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení, napadené části rozhodnutí předcházející, když k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Z obsahu spisu se podává, že státním zástupcem Okresního státního zastupitelství ve Zlíně byla podána dne 17. 1. 2003 u Okresního soudu ve Zlíně obžaloba sp. zn. Zt 943/2002, a to na obviněného Z. H. pod bodem ad 1) pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestný čin padělání a poměňování veřejné listiny podle 176 odst. 1 tr. zák. a pod body ad 2) až 3) pro pomoc k pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle 176 odst. 1 tr. zák. Na obviněného M. F. byla pod bodem ad 1) pro trestné činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák. a na obviněné J. B. (ad 2) a R. H. (ad 3) byla obžaloba podána pro pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák.

Soud prvního stupně zprošťující část výroku o vině obviněných M. F. a J. B. odůvodnil tím, že se nepodařilo vyvrátit obhajobu těchto obviněných, že nevěděli, že podklady, jež předkládají k žádosti o úvěr, jsou falešné, a že ve všem spoléhali na obviněného Z. H. Na základě těchto skutečností došel k závěru, že nebyla naplněna subjektivní stránka žalovaného trestného činu, tedy úmysl obviněných. Proto na základě zásady in dubio pro reo musel obviněné v plném rozsahu obžaloby zprostit podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.

Odvolací soud na těchto závěrech soudu prvního stupně nic nezměnil a v odůvodnění svého rozhodnutí k tomuto závěru, s nímž se ztotožnil, uvedl jen to, že soud prvního stupně náležitě a logicky vysvětlil, čím byl pro zproštění obviněných veden a vypořádal se s tím, proč uvěřil obviněným M. F. a J. B. a naopak neuvěřil spoluobviněnému Z. H.

Nejvyšší soud takto vyjádřené závěry považuje za nedostatečné a předčasné, protože v nich není dostatečně vysvětleno, na základě jakých úvah soudy obou stupňů dospěly k závěru o tom, že nebyla prokázána subjektivní stránka u obviněných J. B. a M. F., a zejména se v potřebné míře nezabývaly všemi ve věci zjištěnými, eventuelně se nabízejícími skutečnostmi. Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy nevyčerpaly všechny dosažitelné důkazy, které ve věci existují, aby jimi pochybnosti o skutkové otázce významné pro posouzení zavinění obviněných, jakožto otázky právní a představující jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, dostatečně vyjádřily.

V této souvislosti je zřejmé, že soudy aplikovaly zásadu in dubio pro reo , aniž by pro její použití měly splněny všechny zákonné předpoklady. Vychází ze zásad zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásady vyhledávací upravené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle nichž je nutné zjišťovat potřebný skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Toto pravidlo znamená, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Z toho vyplývá, že důvodné pochybnosti se vztahují jak k zjištění vlastního skutkového stavu, tak k případné možnosti obstarat důkazy další, které by dosavadní výsledek dokazování změnily nebo zvrátily. Uvedená zásada se týká pouze otázek skutkových. O otázkách právních musí orgány činné v trestním řízení jednoznačně rozhodnout podle zásady iura novit curia (soud zná právo).

Je tedy zřejmé, že uvedené pravidlo, in dubio pro reo lze použít až poté, kdy zůstaly-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o okolnosti významné pro rozhodnutí o vině obviněných. Použití uvedené zásady vyplývající z ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř. přichází do úvahy jen tehdy, když pochybnosti, které vznikly v trestním řízení o nějaké skutečnosti, trvají i po provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů (viz rozhodnutí č. 22/1968 a 37/1971 Sb. rozh. tr.).

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá, že důvod zproštění obviněných J. B. a M. F. podle § 226 písm. b) tr. ř. vycházel ze závěru, že nebyly prokázány dostatečně spolehlivě takové skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možné shledat naplnění subjektivní stránky u těchto obviněných. Jak se však podává z odůvodnění tohoto rozhodnutí, (s nímž se bez dalšího ztotožnil i odvolací soud, aniž zkoumal okolnosti, za nichž ke zproštění obviněných M. F. a J. B. došlo a nebral zřetel na námitky státního zástupce, s nimiž se ani nevypořádal), je z něho zjevné, že soud prvního stupně nedodržel shora rozvedené principy a své rozhodnutí v zásadě opřel o to, že se nepodařilo prokázat, že obvinění J. B. a M. F. věděli, co je obsahem předkládaných dokladů bance, respektive, že nevěděli, že jejich obsahy nejsou pravdivé a že byly padělané. Tento svůj závěr však kromě tohoto tvrzení dále nikterak nezkoumal z hlediska dalších ve věci provedených důkazů a souvislostí, ani se nezabýval tím, zda je možné uvedené nejasnosti odstranit provedením dalších důkazů, na něž prozatím dokazování nebylo zaměřeno.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné poukázat na to, že z obsahu spisu je možné i za současného stavu dokazování shledat skutečnosti, na jejichž základě lze usuzovat odlišně od okresním soudem preferované obhajoby obviněných J. B. a M. F. V této souvislosti se nabízí např. svědecká výpověď analytičky Č. h. b., a.s., Ing. J. D., která kromě jiného vypověděla, že jednala o poskytnutí úvěru se všemi obviněnými (tedy i s M. F. a J. B.) a že pro potřeby schválení žádosti o úvěr požadovala právě po obviněných veškeré doklady týkající se jejich příjmů, včetně daňových přiznání za roky 2000 a 2001 a tyto materiály jí předávali obvinění M. F. a J. B. osobně, bez přítomnosti obviněného Z. H. Takto s každým z obviněných jednala opakovaně, jelikož jí požadované podkladové materiály přinášeli postupně. Při podpisu Žádosti o poskytnutí úvěru pro fyzické osoby obvinění svým podpisem stvrdili, že se zavazují s bankou účinně spolupracovat a předávat jí podklady v případě, kdy o to banka požádá a vzali na vědomí, že uvedení nesprávných nebo nepravdivých údajů nebo nesplnění povinnosti neprodleně informovat banku o všech změnách, které v souvislosti s žádostí o poskytnutí úvěru nastaly, bude jejich jednání posouzeno jako podstatné porušení podmínek pro poskytnutí úvěru.

S ohledem na tyto skutečnosti vyplývá, že oba obvinění obdrželi do svých rukou od obviněného Z. H. předmětné podklady a měli proto nejenom možnost, ale i povinnost jejich obsah v souladu s podepisovaným prohlášením o jejich pravdivosti zkontrolovat. K tomu je též nutné zmínit i výpověď samotné obviněné J. B., v níž přiznala, že pokud jde o daňové přiznání, které se stalo podkladem pro její žádost o úvěr, tento doklad předložila i přesto, že na základě dotazu u finančního úřadu věděla, že takové daňové přiznání za uvedená období neexistovalo, a proto jí je finanční úřad nemohl vydat. Soud měl proto i k této skutečnosti přihlížet, což neučinil.

Nejvyšší soud též poukazuje na to, že v případě obviněných M. F. a J. B. tito obvinění (stejně jako již odsouzený R. H.), využili služeb obviněného Z. H., poté, co si jej jako osobu zprostředkující možnost vzít si úvěr vybrali podle inzerátu s tím, aby za úplatu obstaral podklady k žádosti o poskytnutí úvěru, týkající se jejich příjmů (potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb, daňová přiznání za roky 2000 a 2001). Jde o nestandardní způsob, neboť není běžné, aby osoba žádající o úvěr takto postupovala sjednávala si jinou osobu k tomu, aby jí obstarala pro předložení žádosti o úvěr nezbytné podklady. K této skutečnosti však soud prvního stupně rovněž nepřihlížel a nehodnotil ji v souladu s ostatními, výše zmíněnými souvislostmi.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně volil postup podle pravidla in dubio pro reo v rozporu s principy pro jeho uplatnění. Závěr vedoucí ke zprošťujícímu výroku podle § 226 písm. b) tr. ř., že skutek není trestným činem, protože nebyla dostatečně objasněna subjektivní stránka u trestných činů, z nichž byli obvinění M. F. a J. B. obžalováni, je minimálně předčasný a provedeným dokazováním nepodložený.

K subjektivní stránce je nutné zmínit, že zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. S ohledem na to, že oba trestné činy, jimiž obvinění J. B. a M. F. byli obviněni a poté zproštěni, jsou trestnými činy, u nichž se vyžaduje úmysl, je vhodné připomenout, že podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li tímto činem podle odst. 3 škodu nikoli malou, nebo podle odst. 4 písm. b) cit. ustanovení způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Soud prvního stupně se zkoumáním subjektivní stránky z hlediska jejích zákonných podmínek ve vztahu k oběma trestným činům, pro které byli obvinění obžalováni, nezabýval a neřešil tuto otázku z pohledu přímého anebo nepřímého úmyslu a omezil se jen na závěr o nedostatku skutkové okolnosti, aniž by ji ve vztahu k této právní otázce ze všech hledisek posuzoval. V tomto směru závěr soudu o důvodu zproštění podle § 226 písm. b) tr. ř. trpí vážnými nedostatky a vzbuzuje velké pochybnosti.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné, a proto zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 6 To 166/2006, i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 3 T 9/2003, v části týkající se obviněných Z. H., M. F. a J. B. a současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Zlíně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněných J. B., M. F. a Z. H. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat.

Nezbytné bude, aby soud prvního stupně pečlivě ve smyslu shora uvedených právních názorů zejména důsledně objasnil všechny skutkové okolnosti, posoudil, zda bylo prokázáno vše, z čeho lze usuzovat naplnění subjektivní stránky trestných činů, které byly obviněným kladeny za vinu. Jak již bylo výše naznačeno, v této souvislosti bude potřeba se vypořádat se svědeckou výpovědí analytičky Č. h. b., a.s., Ing. J. D. a porovnat jí tvrzené skutečnosti s obhajobu obviněných M. F. a J. B., jakož i s tvrzeními obviněného Z. H. a se skutečnostmi vyplývajících z údajů vydaných příslušnými finančními úřady. Ve směru posuzování okolností, které tvrdí obvinění M. F. a J. B., bude nutné posuzovat též i jejich faktické výdělkové možnosti a schopnosti s těmi, které byly předstírány v nepravdivě vytvořených podkladech, jež předložili bance při žádosti o úvěr. Rovněž s ohledem na jejich obhajobu se jeví vhodné zkoumat, jak postupovali v případech jiných běžných záležitostí, když přitom bude potřeba mít na zřeteli, že jen ztěží je možné připustit, že se mohli oprávněně domnívat, jak tvrdí, že by finanční úřad a příslušná banka poskytly třetí osobě bez vystavení plné moci jejich daňová přiznání a údaje týkající se stavu jejich osobního účtu a dokladů o přijetí plateb, které pak za shora popsaných okolností předložili jako podklad k poskytnutí úvěru bance. Přitom bude vhodné dotázat se obviněných zda stanovili obviněnému Z. H. nějaké podmínky pro vyžádaní uvedených podkladů, zda mu k tomu účelu sdělili nějaké nezbytné údaje, event. zda takové údaje na nich obviněný Z. H. vyžadoval a zda zvažovali, z jakého pramene obviněný Z. H. podklady, které jim poskytl, získal.

Současně Nejvyšší soud připomíná, že nelze jen ze skutečnosti, že obviněný popírá zavinění či odmítá vypovídat, dovodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází do úvahy, jelikož zavinění lze zjistit, i na podkladě jiných důkazních prostředků, přičemž okolnosti subjektivního charakteru lze při absenci doznání obviněného zpravidla dokazovat pouze nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a proto bude nutné otázku zavinění obou obviněných posuzovat velmi pečlivě ke všem skutečnostem, které vyplynou z úplného a ve všech souvislostech provedeného dokazování vycházejícího ze zásad stanovených ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Nejvyšší soud však současně upozorňuje na okolnost, která prozatím unikla pozornosti jak soudu tak státnímu zástupci a jež má podstatný význam pro právní posouzení trestného jednání obviněných jako trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 tr. zák.

Jestliže se tohoto trestného činu dopustí ten, kdo padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby ji bylo užito jako pravé, nebo kdo užije takové listiny jako pravé, nebylo doposud zkoumáno, zda na základě popsaných skutkových okolností, které prozatím nebyly ničím zpochybněny, byla tato skutková podstata trestného činu po formální stránce naplněna.

Nejvyšší soud totiž v situaci, kdy této otázce nebyla věnována žádná pozornost, považuje za sporné, zda u zfalšovaných dokladů, jimiž podle popsaných skutkových zjištění jsou - potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb a daňová přiznání za rok 2000 a 2001, jde o listiny, které je možné podřadit pod pojem veřejné listiny . Je totiž nutné vycházet z toho, že i když pojem veřejné listiny není v zákoně definován, podle soudní praxe se za veřejnou listinu považuje dokument vydaný státním orgánem zpravidla předepsaným způsobem, kterým se zakládá právo nebo povinnost nebo se jím zjišťuje určitý stav. Na základě této definice bude proto nutné v dalším řízení zkoumat, zda potvrzení o stavu osobního účtu, doklad o přijetí plateb a daňová přiznání mají takto vymezený charakter veřejné listiny. Posuzovat přitom jejich povahu v duchu těchto pravidel se jeví vhodné i z hlediska, že veřejnou listinou jsou i listiny, které jsou zvláštními právními předpisy prohlášené za veřejné ve smyslu § 134 o.s.ř.

Vzhledem k tomu, že prozatím nebylo zkoumáno, zda uvedené doklady splňují zákonné podmínky veřejné listiny je důležité této otázce věnovat zvýšenou pozornost, protože podle výsledku tohoto právního posouzení bude nutné řešit naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 tr. zák. ve vztahu ke všem obviněným, jichž se toto dovolací řízení dotýká.

Až teprve poté, co bude řízení provedeno v souladu se všemi principy a zásadami shora rozvedenými, bude možné znovu o vině obviněných Z. H., J. B. a M. F. rozhodnout.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. května 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová