8 Tdo 438/2013
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 228 odst. 1 tr. ř., § 40 tr. ř.



8 Tdo 438/2013-35

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2013 o dovolání obviněného K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 58/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, soudu pro mládež, ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 1 Tm 58/2011, byl obviněný K. K. uznán vinným zločiny vydírání podle § 175 odst. 1, mimo bod 1) i podle odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku [pod body 1), 2), 4) výroku o vině] a loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 3) výroku o vině], za což byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému J. L. škodu ve výši 60.000,- Kč. V dalším bylo rozhodnuto o vině, trestním opatření a ochranném opatření spoluobviněné mladistvé kopretiny *) a vině a trestu spoluobviněné J. B.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli všichni obvinění odvoláními směřujícími proti příslušným odsuzujícím částem, které se jich týkaly. Mladistvá kopretina však své odvolání v úvodu veřejného zasedání odvolacího soudu dne 6. 4. 2012 vzala podle § 250 odst. 2 tr. ř. výslovným prohlášením zpět a usnesením předsedkyně senátu odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, bylo zpětvzetí podaného odvolání vzato na vědomí. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, byl z podnětu odvolání obviněného K. K. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ohledně jeho se týkajících částí ve výroku o vině pod body 1), 2) a 4), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo v části týkající se tohoto obviněného nově rozhodnuto tak, že byl pod body 1), 2), 3) tohoto rozsudku [totožnými s body 1), 2) a 4) rozsudku nalézacího soudu] uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému J. L. škodu ve výši 60.000,- Kč. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně ohledně něho nezměněn. Dále byl z podnětu odvolání obviněné J. B. podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně v její věci v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o její vině a trestu.

Podle skutkových zjištění soudů se obviněný K. K. zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustil tím, že

1) společně s mladistvou kopretinou v přesně nezjištěný pátek na konci měsíce července 2011 v B., okres B., v rodinném domě J. L., kam společně přijeli, přičemž obviněný K. K. vystupoval jako sociální pracovník potírající sex s nezletilými, a poté, co mu mladistvá kopretina potvrdila, že měla sexuální styk s J. L., po tomto požadoval částku 20.000,- Kč s tím, že jinak to nahlásí, a J. L. jim ze strachu vydal částku asi 6.500,- Kč, se kterou odjeli s tím, že se vrátí pro zbytek,

2) společně s mladistvou kopretinou dne 21. 8. 2011 v nočních hodinách v B., okres B., v rodinném domě J. L., spolu s dalšími dvěma dosud neznámými osobami poté, co obviněný K. K. telefonicky upozornil poškozeného, že si přijede pro zbytek peněz, přinutil poškozeného k vydání částky ve výši nejméně 6.000,- Kč s tím, že kopretina ještě nemá 15 let, a pokud jim peníze nedá, tak oznámí, že měl sexuální styk s mladistvou, a půjde do vězení, kde si užije , následně obviněný K. K. požadoval motorovou pilu a starožitnosti, které však poškozený neměl, po dalším naléhaní a výhružkách ho donutili k vydání aku vrtačky, heveru, přímočaré pily a žehličky v hodnotě asi 3.000,- Kč, poté v domě všichni čtyři zůstali s tím, že druhý den poškozený vybere z vkladní knížky České spořitelny, kterou při prohledávání domu našli, částku 20.000,- Kč, s čímž poškozený ze strachu souhlasil, neboť mu obviněný K.K. vyhrožoval, že jinak oznámí, že kopretinu znásilnil, což demonstroval tím, že kopretině roztrhl triko a kalhotky, a kopretina uskutečnila telefonický hovor z pevné linky poškozeného na mobilní telefon K. K. jako volání o pomoc, následujícího dne přes M. B., kde vysedly dvě neznámé osoby, odjeli do pobočky České spořitelny v B., kde poškozený z vkladní knížky vybral částku 45.000,- Kč, které předal mladistvé kopretině ,

3) společně s mladistvou kopretinou a obviněnou J. B. v nočních hodinách z 25. 8. 2011 na 26. 8. 2011 odvezli J. L. osobním vozidlem, které řídil obviněný K. K., do R., okres B., přičemž během cesty mu obviněný K. K. vyhrožoval zabitím, pokud jim poškozený nevydá částku 200.000,- Kč, kterou měl poškozený uloženou na termínovaném vkladu, v R. ho dovedli do bytu obviněné J. B., kde byl poškozený přinucen vyčkat do dopoledních hodin, když nemohl byt opustit proto, že tento zamkli, následně po probuzení ho obviněný K. K. opět nutil, aby vybral částku 200.000,- Kč s tím, že do té doby sepíší smlouvu o prodeji traktoru a rodinného domu poškozeného jako záruku předání peněz, a poté ho obviněný K. K. společně s mladistvou kopretinou odvezli osobním vozidlem do B. za účelem vyzvednutí si smlouvy o termínovaném vkladu, přičemž v dalším jednání jim zabránil zaměstnavatel poškozeného, který přijel poškozeného zkontrolovat [viz body 1), 2), 3) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu].

Zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku měl obviněný spáchat sám tím, že dne 25. 8. 2011 kolem 23.50 hod. nejprve na silnici mezi B. a L., okres B., poté, co jim poškozený J. L. svým traktorem vytáhl z příkopu osobní motorové vozidlo zn. Renault, kterým přijeli jak obviněný K. K., tak obviněné mladistvá kopretina a J. B., obviněný K. K. udeřil pěstí do obličeje poškozeného, čímž mu způsobil zhmoždění levého oka a hematom, poté ho otřeseného natlačil na zadní sedadlo vozidla, kde ho zamkl, aby nemohl vystoupit, zde ho ještě udeřila obviněná J. B., přičemž po něm obviněný K. K. požadoval vydání dalších peněz, které mu chtěl poškozený vydat z traktoru, kam ho ale obviněný K. K. nepustil, traktor prohledal sám a odcizil zde krabičku s mincemi v celkové hodnotě asi 3.000,- Kč a dále dvě sady gola klíčů v celkové hodnotě asi 4.000,- Kč [výrok pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu].

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. a namítl, že jednak fakticky neměl v řízení obhájce, ač ho mít měl, a jednak rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť v žádném dovolateli za vinu kladeném skutku nelze spatřovat trestný čin.

Dovolatel obsáhle argumentoval, že orgány činné v trestním řízení zanedbaly svou práci při vyšetřování tak závažných zločinů, jako jsou loupežné přepadení a vydírání, a neodvedly svou práci, jak jim zákon ukládá, a to zejména v tom, že nebyla řádně ohledána místa činu.

Ke skutku pod bodem 1) konkrétně uvedl, že nelze pominout, že svědek J. L. mimo jiné uváděl, že spoluobvinění byli vpuštěni do jeho domu. Obviněný měl za to, že pokud by byl skutečně pachatelem této trestní věci, policie by v tomto místě musela zajistit otisky prstů, stopy bot a v neposlední řadě pachovou stopu, avšak neexistuje jediný důkaz, že by se skutečně dopustil tohoto jednání, respektive se vůbec nacházel na místě, kde měl být předmětný čin spáchán. Soudům však pro závěr o vině postačilo, že poškozený J. L. obviněného identifikoval jako pachatele až u soudu. Nelze si nepovšimnout skutečnosti, že k poškozenému J. L. vozili různí lidé kopretinu a další ženy za účelem sexuálních služeb a kdokoli by se mohl dopustit této trestné činnosti. Svědek J. L. vypověděl, že se obviněný nacházel u jeho domu v osobním vozidle Renault modré barvy. Dovolatel žádal odvolací soud, aby si vyžádal výpis záznamů GPS polohy z tohoto vozu. Tímto by bylo možné podle jeho názoru prokázat, že se v této době v místě bydliště poškozeného J. L. nezdržoval, neboť v měsíci červenci pobýval v P., kdy byl v P. vídán každý den svědky. Soud však toto tvrzení nepřezkoumal.

K bodu 2) rozsudku obviněný připomněl, že řidič taxi ve své svědecké výpovědi v žádném případě nehovořil o skutečnosti, že by obviněné a poškozeného vezl z R. do B. a že by byl přivolán k vozu s upadlým výfukem, jak to uváděl poškozený ve své výpovědi. Přesto soud výpověď poškozeného vyhodnotil jako důvěryhodnou. I v tomto případě došlo k zanedbání povinností orgánů činných v trestním řízení. Obviněný popírá, že by v domě poškozeného J. L. někdy byl. Policie po nějaké době pořídila fotodokumentaci, která se nachází ve spise, ale nedá se z ní vyčíst, že dům byl pachateli prohledáván. Je tam pouze fotografie domu, kde bydlí poškozený, což ale nic nedokazuje. Dále u tohoto skutku se měla předávat nahrávka, kde byl J. L. a kopretina v indiskrétní situaci. Je záhadou, že o této CD nahrávce policie věděla od samého začátku trestního stíhání ode dne 28. 8. 2011, avšak dosud si toto CD poškozeného nevyžádala a tímto CD se nezabývala. Tuto CD nahrávku měl ode dne odkoupení do února 2012 poškozený podle svého vyjádření doma. Policii ani soud tato skutečnost nezajímala. Poškozený J. L. ji vydal až po 6 měsících ostravské policii, která trestně stíhala K. Š. pro trestný čin obchodování s lidmi. Dne 1. 2. 2012 po dotazu obhajoby, kde se nachází toto CD, státní zástupce uvedl, že mu bylo policií sděleno, že na uvedeném CD jsou písničky a 1 program, který se nedá otevřít. Nabízí se proto otázka, zda skutečně toto CD chtěl poškozený zakoupit za 45.000,- Kč. Ani touto okolností se žádný orgán činný v trestním řízení nezabýval a podle přesvědčení obviněného neexistuje žádný důkaz o jeho vině.

Obdobně i ohledně skutku popsaného pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že byla porušena veškerá ustanovení trestního řádu. Připustil sice, že dne 25. 8. 2011 skutečně na místě, kde se měl skutek odehrát, byl, jakož i že sjel se svým vozem do příkopu a poškozeného J. L. udeřil do oka, ale nic z těchto věcí nenaznačuje, že by se dopustil trestního činu loupeže. Poškozený J. L. nic u sebe neměl, tedy ani krabičku od solviny, ve které měly být mince, kterých se měl obviněný zmocnit. O nevěrohodnosti výpovědi poškozeného svědčí i to, že podle její prvotní verze se jednání měli dopustit všichni tři spoluobvinění společným jednáním, kdežto u hlavního líčení poškozený popsal skutek odlišně, a to tak, že trestného jednání se dopustil pouze dovolatel. Tyto rozpory nebyly žádným soudem odstraněny. Obviněný z toho dovozoval, že poškozený byl k takové výpovědi ve skutečnosti navedený na Policii České republiky K. Policie i v tomto případě zanedbala zajištění důkazů a ohledání místa činu, což zabránilo tomu, aby se prokázalo, že obviněný do kabiny traktoru nikdy nevniknul. Dále v souladu se svoji dřívější argumentací zopakoval, že tvrzení poškozeného o tom, že jej obviněný natlačil do osobního automobilu, nemůže být pravdivé s ohledem na skutečnost, že na autě byly zadní levé dveře zablokované, což může potvrdit více svědků. Orgány činné v trestním řízení se opět touto skutečností nezabývaly. Soudy na jedné straně zamítly obviněným navrhované svědky, na druhé straně však připustily svědecké výpovědi osob, které se na místě vůbec nevyskytovaly. Soudy uvedly, že obviněný je iniciátorem trestného jednání, přestože ze spisových materiálů jasně vyplývá, že kopretina i J. B. a další ženy k poškozenému jezdily v době, kdy poškozeného ještě neznal. Obviněný se dále domnívá, že poškozený J. L. i pachatelé by při tak závažné věci měli být podrobeny znaleckému zkoumání z oboru psychologie a psychiatrie. Tak závažná trestná činnost nemůže být prokázána jen výpovědí poškozeného, který má několik důvodů nemluvit pravdu. Nelze si přitom rovněž nepovšimnout, že za mladistvou kopretinou jezdily vyšetřující orgány do Vazební věznice O., a to několikrát dokonce i bez přítomnosti jejího právního zástupce. Nebyla provedena ani rekognice osoby pachatele činu poškozeným. Proběhla pouze poznávací prověrka, a to svědka L. (správně: P. T.), který prohlásil, že obviněného poznává na 40 procent, což vinu dovolatele neprokazuje.

I u skutku pod bodem 4) rozsudku okresního soudu došlo podle obviněného k rozhodnutí o jeho vině na základě výpovědí jediného svědka, totiž poškozeného. Orgány činné v trestním řízení se vůbec nezabývaly skutečností, že v inkriminovaný den byli obvinění i poškozený viděni v C. C. B. Soud ani neměl snahu svědky vyslechnout. Dále podle obžaloby měly být dveře v domě J. B. uzamčeny. Orgány činné v trestním řízení opět vůbec neprojevily ani snahu tyto dveře ohledat a prověřit tak, zda tyto dveře nebyly v dezolátním stavu, jak tvrdila obhajoba, respektive, zda vůbec šly uzamknout či jinak zabezpečit po dobu, kdy v domě všichni spali. Soud se také nezabýval námitkou obhajoby, že poškozený řídil vozidlo obviněného, a že si tak sám měl pachatele přivézt do svého trvalého bydliště.

Obviněný také zmínil, že v závěrečné řeči obhájce mladistvé kopretině JUDr. Oldřicha Mlatečka byl označován za organizátora celé trestné činnosti, mladistvá měla být využita a vydírána k tomu, aby se mu podařilo získat finance. Podotkl, že sám poškozený uváděl, komu a kdy předával peníze, ale povinnost k náhradě škody soudy stanovily pouze jemu, ačkoliv bylo rozhodnuto i o vině spolupachatelek.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel namítl, že ihned po vynesení rozsudku soudem prvního stupně sdělil obhájci JUDr. Přemyslu Hradečnému, aby se vzdal jeho obhajoby, protože neakceptoval jím navrhované důkazy, a ztratil tak jeho důvěru. Dne 20. 3. 2012 zaslal Okresnímu soudu v Bruntále dopis se žádostí, aby byl tento advokát zproštěn jeho obhajoby. Okresní soud, ač tuto žádost obdržel, se jí vůbec nezabýval, a tudíž nebyla obviněnému sdělena ani žádná odpověď. Po obdržení předvolání ke Krajskému soudu v Ostravě znovu zasílal odůvodněnou žádost o vyloučení JUDr. Přemysla Hradečného a dne 6. 4. 2012 ve veřejném zasedání Krajského soudu v Ostravě opětovně trval na vyloučení ustanoveného obhájce. Krajský soud však jeho žádosti nevyhověl, přestože obviněný již ve svém dřívějším vyjádření uváděl, že pokud JUDr. Přemysl Hradečný zašle odvolacímu soudu písemné odvolání, aby krajský soud k tomuto nepřihlížel. Přestože okresní a krajský soud včas tyto žádosti obdržely, do dnešního dne se jimi nezabývaly a ani se nijak neobtěžovaly vyrozumět jej o důvodu tohoto přístupu.

Obviněný podotkl, že JUDr. Přemysl Hradečný jej nenavštívil a nijak s ním odůvodnění odvolání nekonzultoval. Do obdržení rozsudku nevěděl, co v písemném odůvodnění odvolání jeho obhájce odvolacímu soudu zaslal. Tento advokát navíc, aniž by obviněného informoval, se k odvolacímu soudu nedostavil a poslal za sebe substituta JUDr. Oldřicha Mlatečka. Přitom tento advokát byl soudem ustanoven jako obhájce spoluobviněné mladistvé kopretiny , která se též odvolala. Podle obviněného jej tento advokát pro střet zájmů hájit nemohl, protože ve své závěrečné řeči při hlavním líčení svedl veškerou vinu své klientky na něj.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2012, sp. zn. 4 Tmo 24/2012, ve výrocích týkajících se jeho osoby, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a následně aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvedl, že námitky opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný již v předešlé obhajobě, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Na jejich závěry vyjádřené v důvodech meritorního rozhodnutí lze beze zbytku odkázat. Takto podložené dovolání, vybudované na námitkách již dříve řádně přezkoumaných, bývá zpravidla posuzováno jako zjevně neopodstatněné, což platí i o dovolání obviněného K. K., nehledě na skutečnost, že jeho výhrady nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž by měly směřovat. Místo výhrad cílených na nesprávnou aplikaci norem hmotného práva na zjištěný skutkový stav totiž dovolatel nepřípustně brojí proti samotným skutkovým zjištěním, vytýká-li rozmanité údajné vady, jimiž mělo být zatíženo opatřování důkazů, hodnocení těchto důkazů soudem či neprovedení dalších důkazů, jejichž realizaci obviněný navrhoval. Takovéto námitky ovšem nesvědčí nejen tomuto, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v v příslušném ustanovení trestního řádu.

Námitky odkazující na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rovněž nelze považovat za relevantní, neboť zákon obviněnému nikterak nezaručuje, že soud bude kdykoli vyhovovat jeho rozmaru v tom, který obhájce jej bude či nebude obhajovat a podle přání obviněného obhájce ustanovovat a opět jejich ustanovení rušit. Pokud obviněný, u něhož jsou dány podmínky nutné obhajoby, není spokojen s výkonem ustanoveného obhájce, vždy má možnost využít svého oprávnění podle § 37 odst. 2 věta první tr. ř. a zvolit si (respektive dát si zvolit) obhájce jiného, a to případně i s přispěním České advokátní komory (§ 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Zrušení ustanovení obhájce soudem je vázáno na poměrně striktní právní úpravu v § 37a tr. ř., přičemž podmínky vymezené v tomto ustanovení očividně v daném případě naplněny nebyly. Další možnost nabízí ustanovení § 40 věta druhá tr. ř., avšak soud zřejmě neshledal důvody k takovému postupu.

Ve věci obviněného K. K. nenastala v řízení před soudem situace, že by obhájce neměl. Vznáší-li námitky proti tomu, že za něj JUDr. Přemysl Hradečný podal odvolání, pak je nutno poukázat na skutečnost, že proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně se obviněný odvolal bezprostředně po jeho vyhlášení a tato skutečnost je zachycena v protokolu o hlavním líčení. Nic mu nebránilo, aby (vedle podání zpracovaného obhájcem) odvolacímu soudu sám vyložil důvody, pro které považuje rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný. Argumentaci obviněného nedostatečným zajištěním obhajoby zpochybňuje i skutečnost, že obhájce JUDr. Přemysl Hradečný za obviněného zpracoval i jeho dovolání.

Pokud jde o tvrzený střet zájmů, který postihoval obhajobu obviněného při veřejném zasedání o odvolání, a to v podobě obhajoby substituujícím obhájcem JUDr. Oldřichem Mlatečkem, který dříve hájil spoluobviněnou mladistvou kopretinu , ani tato vada zřejmě není reálná. Podle protokolu o hlavním líčení se JUDr. Oldřich Mlateček nevyjadřoval v neprospěch obviněného takovým způsobem, jak se to tvrdí v dovolání. Kromě toho nelze přehlédnout, že v době veřejného zasedání byla věc mladistvé kopretiny již pravomocně skončena, takže její někdejší obhájce neměl žádný důvod jí stranit ke škodě obviněného K. K.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil předně námitky, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i soud odvolací. Právě takovou povahu mají všechny jeho výhrady proti nesprávnému postupu orgánů činných v trestním řízení při shromaždování důkazů a posléze při jejich hodnocení. Touto argumentací prakticky setrval na svých dosavadních tvrzeních z předchozích fází řízení, kde předestíral svoji verzi skutkového děje (spočívající stručně řečeno v tom, že se vytýkaného jednání v žádném z bodů rozhodnutí nedopustil, respektive jednání vždy probíhalo jiným způsobem, než k jakému dospěly soudy po provedeném dokazování).

V této části dovolání obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Výše uvedené skutkové námitky obviněného tvořily obsah jeho obhajoby a soudy obou stupňů, které dospěly k odlišným skutkovým zjištěním, než obhajoba předkládala, se s nimi náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých úvah dospěly k tomu, že se obviněný činů v jimi popsané podobě dopustil, jakož i to, proč mají jeho obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strany 7 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 9, 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Závěr o vině obviněného soudy nezaložily pouze na výpovědi poškozeného, jak sugeruje vyjádření dovolatele, nýbrž i na dalších podpůrných skutečnostech, konkrétně listinných důkazech o výběrech finančních prostředků z vkladní knížky poškozeného, písemné dohodě mezi poškozeným a dovolatelem ze dne 22. 8. 2011, lékařské zprávě o fyzickém zranění poškozeného (č. l. 152), svědectví P.T., M. O., vyjádření M. K., zaměstnance společnosti FEVA SERVIS, s. r. o., pneuservis B. k technickému stavu vozidla Renault Megane, do kterého byl poškozený při trestném činu loupeže natlačen, ale nakonec i na vzájemné rozpornosti výpovědí všech tří spoluobviněných, jakož i obsahu dopisů, které obviněná J. B. zasílala dovolateli do vazební věznice, v nichž odvolací soud nepřehlédl formulaci, že to nedomysleli , kterou obviněná hodnotí jejich společnou trestnou činnost. Je tak zřejmé, že závěr o vině nevychází pouze ze svědectví poškozeného, nýbrž je podložen celým komplexem navzájem logicky propojených nepřímých důkazů, které jsou s výpovědí poškozeného zcela v souladu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě neznamená, že lze dovodit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením a že soudy nesprávně právně posoudily spáchaný skutek.

Pokud jde o návrhy obviněného na doplnění dokazování zmiňované v dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soud prvního stupně ve vztahu k těm důkazům, které obviněný navrhoval, dostál, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (strany 11, 12). Pokládal-li obviněný nově za potřebné dokazování doplnit o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie na poškozeného i obviněné, případně rekognici osoby pachatele poškozeným, nelze důvodně předpokládat jakýkoliv přínos provedení těchto důkazů pro důkazní situaci, očekávat její změnu (v hlavním líčení byl obviněný, jakož i poškozený osobně přítomni, poškozený obviněného viděl) a v tomto ohledu jde o důkazy nadbytečné. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však, jak již bylo řečeno, neshledal.

Pokud by tedy dovolatel uplatnil pouze tyto výše uvedené námitky, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než trestní řád předpokládá.

Další, byť poněkud nekonkrétní, námitku obviněný zaměřil proti výroku o náhradě škody, vytýkal-li, že třebaže sám poškozený uváděl, komu a kdy předával peníze, ale povinnost k náhradě škody soudy stanovily pouze jemu, ačkoliv bylo rozhodnuto i o vině spolupachatelek . I kdyby byla tato výtka podřazena s notnou dávkou benevolence pod důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., věcně jí nelze přiznat důvodnost.

Obviněný nezpochybňoval výši náhrady škody, nýbrž to, že by ji měl hradit sám, ačkoliv se na trestné činnosti podílely tři osoby, respektive finanční prostředky byly v některých případech fyzicky předávány mladistvé kopretině . Soud prvního stupně v daných souvislostech především správně zdůraznil, že k trestnímu řízení se včas a řádně připojil poškozený J. L. s nárokem na náhradu škody ve výši 60.000,- Kč, přičemž zaplacení škody požadoval výlučně po obviněném K. K. (viz č. l. 439 a verte). Protože o výši nároku poškozeného nebylo podle výsledků provedeného dokazování žádných pochyb, neboť i kdyby se trestné činnosti dopouštěl společně s mladistvou kopretinou , byl to právě on, kdo z celé trestné činnosti profitoval, byla mu povinnost k náhradě škody uložena v rozsahu požadovaném poškozeným. Pro úplnost je na místě dodat, že z popisu jednotlivých skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, vyplývá, že poškozenému vznikla škoda minimálně 67.500,- Kč. Výrok o náhradě škody byl proto shledán správným.

K důvodu dovolání uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Obviněný uplatnil též dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s argumentem, že v řízení prakticky nebyl zastoupen obhájcem, ač byly dány podmínky nutné obhajoby. Konkrétně vytkl, že po vyhlášení rozsudku Okresním soudem v Bruntále prohlásil, že nechce, aby byl zastupován JUDr. Přemyslem Hradečným, a poté opakovaně žádal jak soud nalézací, tak i soud odvolací o ustanovení jiného obhájce, přičemž tuto jeho žádost odvolací soud v úvodu veřejného zasedání odmítl. Nadto tento advokát pro účely jednání před odvolacím soudem při veřejném zasedání dne 6. 4. 2012 zmocnil jako svého zástupce JUDr. Oldřicha Mlatečka, který však zastupoval v předchozím řízení spoluobviněnou mladistvou kopretinu .

Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Tento dovolací důvod postihuje především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná oprávnění a povinnosti.

Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o lidských právech a svobodách, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 zák. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, respektive podstatnou vadu řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy, jmenovitě pak ty, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž již vícekrát judikoval, že za porušení práva na spravedlivý proces nelze považovat jakékoliv formální porušení procesních předpisů o přítomnosti obhájce, nýbrž pouze taková, která svoji materiální intenzitou skutečně do práva na spravedlivý proces relevantně zasahují. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl po určitou část řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008, ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 6 Tdo 270/2012, aj.).

Nejvyšší soud k uplatněným výtkám zjistil, že obviněný, jemuž byl opatřením soudce Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 8. 2011, sp. zn. 0 Nt 717/2011, podle § 39 tr. ř. z důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. ustanoven obhájce JUDr. Přemysl Hradečný, skutečně dne 2. 3. 2012 Okresnímu soudu v Bruntále a znovu dne 28. 3. 2012 Krajskému soudu v Ostravě zaslal k příslušné spisové značce žádost o ustanovení jiného obhájce (č. l. 527 a 538). Jmenované soudy na žádost nikterak nereagovaly až do veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 6. 4. 2012, kdy na ústně opakovanou žádost předsedkyně senátu obviněnému sdělila, že krajský soud jeho žádosti nevyhověl, neboť neshledal důvod, aby rušil ustanovení dosavadního obhájce, přičemž obviněný měl dostatek času, aby si případně advokáta zvolil sám (č. l. 545). Nejvyšší soud rovněž zjistil, že JUDr. Oldřich Mlateček zastupoval mladistvou kopretinu po celou dobu řízení před soudem prvního stupně až do okamžiku jejího zpětvzetí odvolání v samém úvodu veřejného zasedání dne 6. 4. 2012 (č. l. 544).

Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný po celou dobu řízení před soudy obou stupňů zastoupen advokátem byl. Spornou otázkou je, zda nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu a spravedlivý proces z důvodu, že soudy neakceptovaly jeho žádost o ustanovení jiného obhájce, respektive, že byl zastupován obhájcem, který do konání veřejného zasedání odvolacího soudu vykonával obhajobu spoluobviněné mladistvé kopretiny .

K tomu je třeba předně uvést, že podle § 38 odst. 1 tr. ř. jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§ 36 a 36a tr. ř.), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.

Podle § 40 věty druhé a třetí tr. ř. z důležitých důvodů může být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování v řízení před soudem předsedou senátu zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný.

Podle § 37a odst. 1 tr. ř. předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování a) z důvodů uvedených v § 35 odst. 2 nebo 3, nebo b) jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn.

Podle druhého odstavce toho zákonného ustanovení o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných. Podle třetího odstavce rozhodnutím podle odstavce 1 nebo 2 předseda senátu a v přípravném řízení soudce umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne. Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného; jde-li o nutnou obhajobu, postupuje podle § 38 odst. 1. Čtvrtý odstavec potom upravuje podání stížnosti proti usnesení podle odstavců 1 a 2, jež má odkladný účinek.

Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný nemá sám o sobě právo na libovolnou výměnu ustanoveného obhájce. Citovaná věta § 40 tr. ř. připouští výměnu obhájce jako fakultativní oprávnění soudu žádosti vyhovět. Rozhodnutí soudu nevyhovět žádosti obviněného pro nedostatek legitimních důvodů je plně v kompetenci příslušného soudu, za předpokladu, že nejsou dány další důvody, pro které má soud povinnost příslušného advokáta z řízení vyloučit. Tím není nijak dotčeno právo obviněného, aby si zvolil jiného obhájce kdykoliv v průběhu řízení sám. Samotné rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odmítl žádost obviněného o ustanovení jiného obhájce z důvodu nespokojenosti obviněného s původním obhájcem, proto nelze považovat za porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

Obviněný také vytýkal, že ustanovený obhájce jej neinformoval o obsahu odvolání a ani o tom, že nebude veřejnému zasedání odvolacího soudu osobně přítomen. K tomu je třeba předně uvést, že není povinností obhájce obviněného vyrozumět o tom, že nebude osobně účasten jednání u soudu; obhájce dostál svým povinnostem tím, že podané odvolání odůvodnil a zajistil přítomnost jiného advokáta, který jej zde zastupoval. Jak dále výstižně uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně se obviněný po poradě s obhájcem odvolal bezprostředně po jeho vyhlášení a tato skutečnost je zachycena v protokolu o hlavním líčení (viz č. l. 492). Nic mu nebránilo, aby (vedle podání zpracovaného obhájcem) odvolacímu soudu sám vyložil důvody, pro které považuje rozsudek soudu prvního stupně za nesprávný. Nebyl-li proto seznámen s konkrétním obsahem odvolání, nejde sice o situaci vítanou, sama o sobě však nedokládá relevantní porušení práva na obhajobu a potažmo i spravedlivý proces.

Dále však bylo třeba zabývat se otázkou, zda s ohledem na popsané okolnosti odvolací soud nezanedbal povinnost vyloučit substituujícího advokáta JUDr. Oldřicha Mlatečka z toho důvodu, že tento zastupoval v této věci i mladistvou kopretinu . Zde je třeba především poznamenat, že v průběhu řízení před soudem druhého stupně nebyly prováděny další důkazy, nýbrž bylo ohledně odvolání dovolatele pouze přečteno písemné zpracování odvolání JUDr. Přemysla Hradečného (v tomto kontextu je nesouhlas obviněného s obhajobou tímto ustanoveným advokátem irelevantní, pokud měl možnost zvolit si obhájce sám a neučinil tak), které bylo pouze doplněno stručným vyjádřením substituujícího advokáta JUDr. Oldřicha Mlatečka vyznívajícím ve prospěch obviněného (č. l. 545, 546). Z jednání zastupujícího advokáta rozhodně nelze dovozovat, že by obviněného jakkoliv poškozoval nebo jej řádně nehájil a ostatně obviněný sám proti zastupujícímu obhájci žádnou konkrétní výhradu neuplatnil.

Jediným sporným bodem proto zůstává skutečnost, že tento advokát při předchozím hlavním líčení, při výkonu obhajoby mladistvé kopretiny , naznačoval, že větší část viny za jejich společnou trestnou činnost nese právě obviněný, což by skutečně mohlo být důvodem, pro který by měl odvolací soud tohoto advokáta vyloučit podle § 37a odst. 2 tr. ř. per analogiam. Nicméně v tomto konkrétním případě fakticky nedošlo k souběžnému zastupování obou spoluobviněných, neboť mladistvá kopretina vzala své odvolání zpět hned v počátku veřejného zasedání. Usnesením předsedkyně senátu bylo vzato zpětvzetí odvolání na vědomí, čímž rozsudek v části týkající se této mladistvé nabyl právní moci. Zejména je však zcela zřejmé, že obhajoba JUDr. Oldřicha Mlatečka nejenže jakkoliv negativně neovlivnila postavení obviněného, ale ani prakticky žádný negativní vliv mít nemohla, neboť neprobíhalo dokazování a nebyly konány ani žádné jiné zásadní procesní úkony.

Jestliže přítomnost obhájce JUDr. Oldřicha Mlatečka fakticky nemohla mít a neměla žádný negativní dopad na vydané meritorní rozhodnutí odvolacího soudu a ani nedošlo k žádnému zanedbání ze strany tohoto advokáta, pak řízení jako celek nepozbylo rysů spravedlivého procesu. Takový právní názor vyslovený již ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu podpořil i Ústavní soud, nejnověji ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3917/2012. Námitky obviněného, že fakticky nebyl zastoupen advokátem, ač byly dány podmínky nutné obhajoby, Nejvyšší soud proto neakceptoval.

Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2013
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková

*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.