8 Tdo 428/2007
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 428/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání obviněného P. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 67 To 340/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 148/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 1 T 148/2005, byl obviněný P. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák, pod body 1) 4) dokonaným, pod bodem 5) nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s obviněným J. H.

Za tento trestný čin byl obviněný P. D. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 37a tr. zák. byly zrušeny výroky o trestech u obviněných z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. 5. 2005, sp. zn. 2 T 57/2005, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o trestech svůj podklad. Bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody a o vině a trestu spoluobviněného J. H.

Tento rozsudek napadl obviněný P. D. odvoláním, o kterém Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. 67 To 340/2006, tak, že ho podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.



Proti tomuto posledně citovanému rozhodnutí, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. P. T. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl v něm, že Městský soud v Praze spolu s Obvodním soudem pro Prahu 8 ve shora uvedeném trestním řízení, nesprávně právně posoudily skutek uvedený pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, protože nepřihlédly k jeho výpovědi, kterou v rámci trestního řízení učinil a ani k tomu, že tuto výpověď neměnil. Neměl důvod svalovat svou odpovědnost na třetí osoby a připustil, že společně s již odsouzeným P. K. a spoluobviněným J. H. jeli do K., kde na tramvajové zastávce kolem nich procházel poškozený K. K. Uvedl však, že to byl P. K., kdo dostal nápad odcizit poškozenému mobilní telefon a takto zněla i dohoda obviněných. Rozhodně však popřel, že by se účastnil útoku na poškozeného ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., neboť ze strany ostatních obviněných došlo k excesu z jejich dohody. Připustil, že se mohl dopustit pouze trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) a d) tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí zrušil a podle ustanovení § 265l tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že skutková část výroku o vině ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozsudku obsahují konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu i u obviněného P. D. Vyjádřila, že na základě výpovědi poškozeného soud zjistil, že v době, kdy se odsouzený P. K. snažil vytrhnout poškozenému telefon z ruky, se oba spolupachatelé dopustili vůči němu fyzického násilí v úmyslu dosáhnout, aby poškozený vydal telefon. Po užití násilí poškozený při pádu telefon neudržel a tehdy se ho obvinění zmocnili. Námitka obviněného, že on sám ke zmocnění se cizí věci násilí neužil, ani jeho použití nepředpokládal, je v rozporu se skutkovými zjištěními uvedenými v napadeném rozsudku vystihujícími všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Ze strany spolupachatelů P. D. a J. H. došlo k násilí, které jako prostředek nátlaku na vůli poškozeného předcházelo zmocnění se cizí věci. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení je možné vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Ve vztahu k takto uplatněným námitkám obviněného a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Dovolání obviněného P. D. však tato obecná kritéria nesplňuje, jelikož v rámci svého dovolání brojí výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil.

Podle skutkových zjištění popsaných v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4) se obviněný tohoto dílčího činu dopustil tím, že s již odsouzeným P. K. po vzájemné předchozí dohodě dne 12. 1. 2005 kolem 19.30 hod. v P. K., K. ulici před domem č. přistoupili k procházejícímu poškozenému K. K., který držel v ruce svůj mobilní telefon zn. Sony Ericsson T630, a poté co odsouzený P. K. se snažil mu telefon vytrhnout z ruky, do poškozeného vrazil silou další obviněný tak, že poškozený upadl na zem a upustil telefon, další spoluobviněný poškozeného uhodil pěstí do břicha, telefonu se obvinění zmocnili, z místa činu utekli a telefon poté odsouzený P. K. prodal v bazaru za částku 1.800,- Kč.

Obviněný se s takto popsaným skutkovým dějem neztotožnil a své argumenty zaměřil především proti způsobu, jakým soudy hodnotily jeho obhajobu a tuto posuzovaly s ohledem na výpovědi spoluobviněných a poškozeného. Vznesl výhrady proti tomu, že soudy neuvěřily jeho verzi, že se nezapojil do průběhu celého děje, zejména, že by se účastnil útoku na poškozeného. Z těchto důvodů dovodil, že soud prvního stupně, na nějž navázal i soud odvolací, jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval, pokud jej uznal vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Právě s ohledem na jiné okolnosti, vycházející toliko z obhajoby uváděné obviněným dovozuje, že se mohl dopustit pouze trestného činu krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) a d) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

Obviněný tak ve svém dovolání na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je způsobilá naplnit jen taková vada rozhodnutí soudu, jež spočívá v nesprávné aplikaci ustanovení hmotného práva, jen formálně poukázal, avšak věcně, tedy materiálně, nespecifikoval žádnou výhradu mající právní povahu. Svou námitku odůvodnil úvahou založenou na polemice se skutkovými zjištěními soudu, neboť popřel, že by se účastnil útoku proti poškozenému v intencích ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k popisu předmětného skutku však není pochyb o tom, že se na loupežném přepadení poškozeného aktivně podíleli všichni tři pachatelé, tedy i obviněný P. D. ve všech jeho stádiích.

S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Vzhledem k tomu, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného P. D. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaké jsou zákonem vymezeny. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová