8 Tdo 426/2010
Datum rozhodnutí: 28.04.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 426/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
28. dubna 2010 o dovolání obviněného M. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 9 To 454/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 48/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 6 T 48/2009, byl obviněný M. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 8. března 2009 v době od 23.45 hodin do 23.50 hodin na pozemní komunikaci v P. řídil z ulice C. na N. osobní motorové vozidlo zn. Mercedes Benz Sprinter, bílé barvy, přestože před jízdou požil alkoholické nápoje, kdy se odmítl podrobit dechové zkoušce, po výzvě hlídky OOP P. se podrobil lékařskému vyšetření a odběru krve, kdy jejím rozborem bylo zjištěno1,69 g/kg alkoholu v krvi .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ) a podle téhož ustanovení mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 9 To 454/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Zdeňka Svobody podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, zejména v dokazování . V podrobnostech uvedl, že v průběhu dokazování byli vyslechnuti svědci (příslušníci Policie V. M., V. V. a S. S.), kteří shodně svědčili proti němu, když tvrdili, že jej viděli, jak automobil sám řídil. Soud prvního stupně po jejich výslechu uvedl, že jim důvěřuje, neboť byli poučeni o následcích křivé výpovědi podle § 175 tr. zák., a že na druhé straně nevěří výpovědím svědků M. R., P. R. a V. D. (kteří však byli rovněž řádně poučeni o následcích křivé výpovědi), neboť je podezříval (bez jakýchkoliv důkazů) z podjatosti, účelovosti a ze snahy mu pomoci. S takovým hodnocením uvedených důkazů se posléze ztotožnil i odvolací soud.

Obviněný s tímto názorem soudů nesouhlasil, neboť má za to, že po poučení by mělo být svědectví každého svědka, pokud nejde prokazatelně o podezření z křivého svědectví, bráno jako stejně hodnotný důkaz a s jako takovým by s ním mělo být nakládáno. Nemůže proto obstát ani názor soudu, že svědci, kteří svědčili v jeho prospěch, se s ním znají, což by měl být důvod, proč v jeho prospěch svědčili a chtěli mu pomoci. Obec P. je malé městečko, kde se navzájem znají všichni občané.

Protože dovolatel je přesvědčen, že jeho vina nebyla nade vší pochybnost prokázána, takže neměl být pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. odsouzen, v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud (po provedení listinných důkazů) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 9 To 454/2009 a věc vrátil soudu 1. stupně k novému projednání a rozhodnutí . Současně podle § 243 o. s. ř. (maje zřejmě na mysli ustanovení § 265 o odst. 1 tr. ř.) navrhl, aby dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné námitky směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a zejména pak proti hodnocení provedených důkazů, čímž jsou fakticky napadána soudem učiněná skutková zjištění.

Státní zástupce po tomto konstatování připomněl, že údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., být nemohou. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., což lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Proto je povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně směřovaly proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi dvou rozdílných skupin svědků. Obviněný ve svém podání v návaznosti na takovéto námitky konstruoval vlastní skutkovou verzi případu, která byla zcela odlišná od zjištění soudů, a teprve v závislosti na ní (tedy až sekundárně) zpochybňoval závěry soudů o správnosti použité právní kvalifikace a vyvozoval vlastní skutkové a právní závěry o své vině, resp. nevině. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.

V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, pak podle § 265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný ve svém podání rovněž navrhl (s chybnou citací § 243 o. s. ř.), aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, je zapotřebí uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případné rozhodnutí podle § 265 o odst. 1 tr. ř. (které by mohl učinit i bez návrhu) neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a