8 Tdo 425/2011
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




8 Tdo 425/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2011 o dovolání obviněného V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 10 To 445/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 32 T 267/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Obviněný nprap. PČR V. H. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 32 T 267/2009, uznán vinným skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku, jehož se dopustil společně s dalším spoluobviněným prap. PČR T. M., a který soud právně kvalifikoval jako a) trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák. ), b) trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008, c) účastenství ve formě pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250a odst. 1, 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009. Za tyto trestné činy soud každému z obviněných uložil podle § 160 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008 za užití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, přičemž výkon těchto trestů u každého z obviněných podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a současně každému z nich uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání příslušníka ozbrojených sborů České republiky na dobu tří let.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, jakož i státní zástupce odvolání, z jejichž podnětu Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2010, sp. zn. 10 To 445/2010, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými, že

oba společně jako policejní inspektoři služebně zařazení na skupině dopravních nehod dopravního inspektorátu Okresního ředitelství policie České republiky P., v úmyslu umožnit dalším osobám získat neoprávněné pojistné plnění dne 10. 12. 2004 kolem 21:15 hod. v obci N.y, okr. P., vyhotovili protokol o dopravní nehodě č.j. ORPY-2668/DN-HC-2004 mezi osobním automobilem Škoda Felicia, řízeným M. D., a osobním automobilem Mercedes Smart, řízeným K. H., přestože si museli být vědomi, že tato dopravní nehoda byla předem zinscenována, za zpracování dopravní nehody včetně vyhotovení výše uvedeného protokolu o dopravní nehodě převzali od J. S., částku 10.000,-Kč a na základě výsledku jejich šetření a výše uvedeného protokolu vyplatila pojišťovna Allianz, a.s., pojistné plnění 155.281,- Kč .

Takto zjištěné jednání obviněných soud druhého stupně právně kvalifikoval jako a) trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. účinného do 30. 6. 2008, b) trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného do 30. 6. 2008, c) pomoc k trestnému činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250a odst. 1, 3 tr. zák. účinného do 30. 6. 2008. Za tyto trestné činy každému z obviněných uložil podle § 160 odst. 3 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2008 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. každému z nich podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání příslušníka ozbrojených sborů České republiky a zákazu výkonu povolání ve veřejné správě, které by bylo spojeno s konáním správního řízení a s rozhodováním o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob na dobu tří let.

Obviněný V. H. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Bohumila Vlčka podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu meritorních rozhodnutí učiněných v dané trestní věci soudy nižšího stupně vznesl výhrady vůči tomu, že celé trestní řízení vycházelo z výpovědí tzv. svědků, což jsou osoby s velmi bohatou kriminální minulostí. V tomto kontextu uvedl, že byly zcela neodůvodněně přehlíženy jím navrhované důkazy, v čemž spatřoval porušení čl. 96 Ústavy České republiky, neboť dovozoval, že nelze nadřadit svědecké výpovědi osob s kriminální minulostí nad výpovědi osob netrestaných s vysokým morálním kreditem. Dále namítl, že nebyl proveden navrhovaný výslech znalce, který byl přizván k vypracování znaleckého posudku, ani zkoumána věrohodnost svědků J. S. a M. D. Tímto postupem orgánů činných v trestním řízení prý došlo k porušení základních zásad trestního řízení, neboť byl odsouzen za něco, co nespáchal a co mu také nebylo prokázáno.

V závěru podání dovolatel uvedl, že svým dovoláním a z výše uvedených důvodů napadá výrok o své vině a současně i uděleném trestu , a domáhal se toho (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby dovolací soud svým rozhodnutím zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, a to ve výroku o vině a trestu k němu se vztahujícím, neboť je nepochybné, že nebylo prokázáno, že se uvedený skutek, za který byl odsouzen, stal, eventuelně že jej spáchal či s ním byl seznámen .

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo podle § 265h odst. 2 tr. ř. dovolání obviněného doručeno, se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřilo.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že zdánlivě směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel v odsuzujícím rozsudku uznán vinným, neobsahují však žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že toto právní posouzení je chybné.

Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal především správnost a rozsah dokazování, jakož i způsob hodnocení provedených důkazů, když vytýkal soudům, že svá rozhodnutí založily na tvrzení nedůvěryhodných svědků s kriminální minulostí (jmenovitě J. S. a M. D.) a závěrech nekvalitního znaleckého posudku, či že neprovedly některé jím navrhované důkazy. Tím zásadně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se primárně domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. dubna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a