8 Tdo 422/2007
Datum rozhodnutí: 25.04.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 422/2007

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 11 To 431/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 78/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. G. byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 2. 8. 2006, sp. zn. 1 T 78/2006, uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 2 T 177/2005, podle § 234 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 2 T 177/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněného J. Z.



Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný M. G. trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. dopustil spolu se spoluobviněným J. Z. v podstatě tím, že dne 25. 6. 2005 kolem 12.15 hodin v T. v ulici S. pod záminkou zadání zakázky si vymohli vstup do provozovny zlatnictví v budově, kde poté povalili na zem provozovatelku zlatnictví D. N., svázali jí ruce, ucpali jí ústa plenkou a vyhrožovali jí použitím nože, pokud nebude zticha, následně z provozovny odcizili finanční hotovost, zlaté šperky, zlaté pruty, pláty a další zlaté polotovary, mobilní telefon Siemens 50 s kartou T-Mobile Twist, a dále ve výroku rozsudku konkrétně specifikované šperky a zlatý materiál jako zakázky zákazníků provozovny, určené k výrobě, úpravě a opravě šperků, a to v celkové hodnotě nejméně 433.205,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění M. G. a J. Z. odvoláními, která shodně zaměřili proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 11 To 431/2006, byla odvolání obou obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. G. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a předeslal, že jeho námitky směřují proti popisu skutku, a to jednak co do intenzity použitého násilí, jednak co do výše způsobené škody. Ve shodě s dosavadní obhajobou znovu odmítl, že jednání, které mu je kladeno za vinu, dosáhlo intenzity popsané ve výroku o vině, a taktéž nesouhlasil s výší způsobené škody, jak byla zjištěna soudy. Závěr o intenzitě použitého násilí byl podle něj nesprávně opřen o nepřímé důkazy v podobě výpovědi manžela poškozené, trestního oznámení poškozené, nejednoznačně vyložitelných věcných stop zajištěných na místě činu a z výpovědi jeho samotného, jež byla učiněna pod tlakem a která byla v průběhu řízení odvolána. Soudy podle jeho přesvědčení důsledně neaplikovaly zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a popis skutku neodpovídá výsledkům dokazování dosaženým v souladu se zásadou přímosti a ústnosti u hlavního líčení. Vytkl, že soudy zcela pominuly námitku obhajoby, že znalkyně při určování ceny zcizených zlatých předmětů vycházela z nespolehlivých podkladů a toliko parafrázovala výsledek kvaziinventury , kterou poškozená zpracovala druhý den po loupeži. Namítl, že nebylo prokázáno, zda schodek mezi účetním stavem zásob a jejich stavem vyčísleným spornou inventurou byl zapříčiněn právě a jen jednáním pachatelů trestného činu loupeže. Nesouhlasil ani s výší uloženého trestu, pokládal jej za nepřiměřený. Soudy podle něj nekriticky spojily jeho protiprávní jednání s následnou sebevraždou poškozené, ačkoliv příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tímto následkem nebyla prokázána. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného M. G. nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil toliko námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Trutnově a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Hradci Králové. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo opřely závěr o intenzitě jím použitého násilí o jiné důkazy než o jeho výpověď z hlavního líčení; shodně je třeba přistupovat i k hodnocení jeho výtek vůči spolehlivosti podkladů, z nichž vycházela znalkyně při určení tržní ceny šperků.

Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, aniž by ovšem sám ze změny skutkových zjištění vyvozoval potřebu změny v právním posouzení skutku. Uplatněnými námitkami tak výslovně brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz strany 4 - 7 rozsudku soudu prvního stupně, strany 7, 8 napadeného usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněného, směřovaly-li vůči správnosti zjištění o intenzitě jím použitého násilí a spolehlivosti podkladů pro stanovení výše škody, tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu, a své závěry srozumitelně odůvodnily způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně přiléhavě vyložil, jakými úvahami byl veden, opřel-li své rozhodnutí o vině obviněného a intenzitě jím užitého násilí o jeho výpověď z přípravného řízení, jež korespondovala i s dalšími provedenými důkazy, a proč neuvěřil změněné výpovědi obviněného v hlavním líčení. Ve vztahu k závěrům, týkajícím se výše způsobené škody, byly pro soud prvního stupně stěžejními důkazy orientační inventura provedená poškozenou a na ni a důkazy dokládající existenci zakázek na zhotovení či opravu šperků (listiny a výpovědi svědků zákazníků provozovny zlatnictví) navazující znalecký posudek z oboru ekonomiky znalkyně E. J. Odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám k odvolací námitce ohledně spolehlivosti podkladů pro stanovení výše škody dodal, že podklady, z nichž znalkyně vycházela, jsou i přes určitou nekomplexnost inventury poškozené postačující. V daných souvislostech pokládal za rozhodující, že nebylo prokázáno, že by škoda vznikla jiným způsobem než trestnou činností obviněných. Takové závěry a jejich odůvodnění dovolací soud akceptuje. Nelze než uzavřít, že způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, zjevně nasvědčuje tomu, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu, jak naznačuje v závěru textu dovolání obviněný, hovoří-li o zásadním významu jím vytýkaných vad. Nadto není od věci znovu připomenout, že výhrady obviněného nemohly mít žádný vliv na správnost závěru o nutnosti posoudit jeho čin jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Obviněný též namítl, že trest, který mu byl uložen, nepovažuje za přiměřený, byť respektuje formální principy ukládání souhrnného trestu a pohybuje se i v rámci trestní sazby stanovené zákonodárcem za trestný čin loupeže. Vyvozoval, že mu byl uložen trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby proto, že soudy nekriticky spojily jeho jednání s následnou sebevraždou poškozené, ačkoliv příčinná souvislost mezi jeho jednáním a tímto následkem prokázána nebyla. Tyto námitky jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestných činů loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. lze podle § 234 odst. 1 tr. zák. coby zákonného ustanovení, které se vztahuje na čin přísnější trestný (§ 35 odst. 2 tr. zák.), odsoudit k trestu odnětí svobody na dvě léta až deset let. Souhrnný trest odnětí svobody na sedm let, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest je trestem sice relativně přísným, ale nelze jej vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení výstižně upozornil na všechny rozhodné okolnosti, k nimž bylo třeba při úvahách o druhu trestu a jeho výměře přihlédnout, a druh i výměra konkrétně uloženého druhu odpovídá kritériím uvedeným v § 23 odst. 1 i § 31 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Odvolací soud se vypořádal i s námitkou dovolatele, týkající se příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a sebevraždou poškozené, a poznamenal, že k uložení trestu odnětí svobody nad polovinou trestní sazby by došlo i bez přihlédnutí k tragickému osudu poškozené, k němuž podle něj jednání obviněného též přispělo, přičemž poukázal na výši škody, sklony obviněného k páchání trestné činnosti i okolnost, že se posuzovaného činu dopustil v době útěku z výkonu trestu odnětí svobody. Dovolací soud názor odvolacího soudu sdílí bez potřeby jej jakkoliv korigovat.

Protože dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková