8 Tdo 419/2005
Datum rozhodnutí: 13.04.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 419/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2005 o dovolání obviněné L. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 61 To 290/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 92/2003, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 9 T 92/2003, byla obviněná L. T. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle § 222 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestných činů dopustila tím, že dne 23. 8. 2002 kolem 04.30 hod. v P., na tanečním parketu v klubu D. při tanci a následném líbání s poškozenou J. S. této ukousla přední třetinu jazyka, takže poškozená musela být po dobu 5 dnů hospitalizována na otorhinolaryngologickém oddělení V. f. nemocnice v P. s následnou ambulantní léčbou, přičemž zranění zanechá trvalé následky spočívající ve vadě artikulace řeči a poruše přijímání a ochutnávání potravy.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, které směřovalo do výroku o vině. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 61 To 290/2004, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena pro výkon uloženého trestu do věznice s dozorem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i výroku o trestu. Odkázala v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná předeslala, že dosavadní závěry soudů jsou výsledkem nevhodně vedené obhajoby a v této souvislosti upozornila na rozpory mezi znalci Prof. MUDr. J. M., DrSc. a Doc. MUDr. J. P., DrSc. a též na absenci výslechu lékaře, který poskytl poškozené první pomoc. Vyjádřila přesvědčení, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Vytkla, že v řízení nebylo prokázáno, že by její jednání úmyslně směřovalo k následku, který poškozenou postihl, a zdůraznila, že úmysl ukousnout jí jazyk nebyl dán. Dodala, že z provedeného dokazování ani nevyplynulo, zda k ukousnutí jazyka došlo stiskem nebo utržením. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a aby Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že ze skutkových zjištění vyplývá, že k ukousnutí jazyka došlo úmyslným jednáním obviněné. Okolnost, zda k amputaci jazyka došlo jeho přímým ukousnutím či jeho odtržením v důsledku bolestivé reakce poškozené, považoval za zcela irelevantní, protože v obou případech byl přímý úmysl u obviněné dán, a to i ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Ačkoli obviněná v dovolání odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila také námitky, které nejsou způsobilé jej obsahově naplnit a k nimž proto nebylo možno přihlížet. Tento závěr se týká výhrad, které směřovaly vůči rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudů obou stupňů. Povahu námitek skutkových mají především výhrady obviněné, že její nevhodně vedená obhajoba byla příčinou neúplných či nepřesných skutkových zjištění soudů, přičemž upozornila na rozpory ve výpovědích znalců Prof. MUDr. J. M., DrSc. a Doc. MUDr. J. P., DrSc. i na absenci výslechu lékaře, který poskytl poškozené první pomoc. Jako na polemiku se skutkovými zjištěními soudů v kontextu se závěrem soudů, že obviněná poškozené ukousla přední třetinu jazyka , nutno pohlížet na výtku obviněné, že z provedeného dokazováním nevyplývá, zda k ukousnutí jazyka došlo jeho stiskem či utržením. Je zřejmé, že takto vytýkané vady, jejichž prostřednictvím obviněná primárně polemizovala se správností skutkových zjištění, která učinil Obvodní soud pro Prahu 2 a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Městský soud v Praze, mají povahu vad skutkových. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněná zpochybnila správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek obviněné spočívající v útoku proti tělesné integritě poškozené vykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jak vyvodily soudy obou stupňů, či zda je možno jej subsumovat pod skutkovou podstatu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jak uvádí dovolatelka.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší shromáždění nebo obřad občanů.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedených trestných činů, které spočívají v tom, že obviněná jednak jinému úmyslně způsobila těžkou újmu na zdraví a jednak se dopustila na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadla jiného.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu. Vzhledem k obsahu dovolání obviněné jsou významná toliko zjištění charakterizující zavinění ve vztahu k následku spočívajícímu v těžké újmě na zdraví.

Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., nebo o trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., je rozhodující subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění pachatele je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví.

Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu § 221 odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Vztah mezi tzv. základní skutkovou podstatou a okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, je takový, že předpokladem toho, aby mohlo být přihlédnuto k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, je především naplnění znaků tzv. základní skutkové podstaty.

Ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. to znamená, že spočívá-li útok pachatele ve fyzickém napadení poškozeného, je uvedená právní kvalifikace možná, jestliže tímto útokem byly na zdraví poškozeného způsobeny dva různé následky, z nichž každý sám o sobě má jinou povahu po objektivní stránce (prvním z následků je ublížení na zdraví, druhým těžká újma na zdraví)a každý je zahrnut jinou formou zavinění (ublížení na zdraví je zaviněno úmyslně a těžká újma na zdraví je zaviněna z nedbalosti). O takovou situaci se však v případě činu obviněné evidentně nejedná.

Z rozhodnutí soudů plyne, že naplnění zákonných znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. spatřovaly v ukousnutí třetiny jazyka. V důsledku této poruchy zdraví musela být poškozená hospitalizována, posléze ambulantně léčena, přičemž zranění zanechá trvalé následky spočívající ve vadě artikulace řeči a poruše přijímání potravy. Taková porucha zdraví, záležející nejméně v poškození důležitého orgánu, je vážnou poruchou zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák., jak uvádí odvolací soud v napadeném rozsudku (strana 5). Tento následek je zahrnut zaviněním nejméně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Soudy přiléhavě upozornily, že obviněná zákeřně útočila proti poškozené tak, že jí při líbání přední třetinu jazyka ukousla. Evidentně muselo jít o silný stisk provázený bolestivou reakcí poškozené, o čemž svědčí to, že se snažila obviněnou za vlasy od sebe odtrhnout. Obviněná však neustala do okamžiku, než poškozené část (přední třetinu) jazyka ukousla a dokonce ji na místě vyplivla na podlahu. Za takových okolností si obviněná musela být vědoma, že v důsledku jejího útoku může dojít ke způsobení těžké újmy na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byla s tím srozuměna. Na takové srozumění lze spolehlivě usuzovat z intenzity útoku i ze způsobu jeho provedení. Čin obviněné byl proto správně posouzen (vedle trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.) též jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

O žádosti obviněné o odložení výkonu rozhodnutí, kterou učinila v závěru svého dovolání, dovolací soud nerozhodoval, poněvadž obviněná není osobou oprávněnou k podání takového návrhu. Soud prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. dubna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková